Karel Merhaut: Jak připravit přenosové sítě pro obnovitelné zdroje energie?
|
Poznámka serveru Ekolist.cz:
Redakce Ekolistu.cz oslovila několik zástupců zainteresovaných institucí s žádostí o komentář k předloženému tématu. Tentokrát vybrala redakce téma:
"Zaspali energetici při přípravě přenosové sítě na nárůst nových elektráren využívajících obnovitelné zdroje energie? Nebo byl vývoj v poslední době natolik bouřlivý, že se na něj prostě nedalo připravit?"
Své odpovědi nám poslali:
|
Pokud jsme pak byli svědky určitého „couvání“ tvrzením, že parametry sítě jsou na evropské úrovni a akutní problém se zvládáním solární a větrné elektřiny nyní nehrozí (a mohl by nastat kdyby „nekontrolovaný“ boom těchto zdrojů dále sílil a vbrzku dosáhl obávaných několika tisíců instalovaných MW – oproti cca 600 MW připojeným ke konci roku 2009, přičemž reálný odhad pro rok 2010 činí údajně 2 000 MW), pak celá „antiOZE kampaň“ naznačila dvě skutečnosti.
Jednak, že jsme tu svědky účelového strašení veřejnosti s cílem vyvolat dojem, že zelená elektřina (vždy „propíraná“ bez sebemenší zmínky o ekologických přínosech) je cosi jen a jen problémového, kontraproduktivního a až asociálního (tlakem na zdražování elektřiny lidem, přeháněným však až o řád) – na rozdíl od jedině správné cesty v budování nových, jen z pohledu energetické lobby bezproblémových, megazdrojů, např. v Temelíně, Průnéřově…Za druhé trčí z výpadů vůči zelené elektřině špatně skrývaný fakt, že naše sítě sice patrně na výši jsou, avšak v rozporu s požadavky doby bohužel jen v tom ohledu, jak jsou šity „na míru“ centralizovaným velkozdrojům typu jaderných či uhelných elektráren. Tj. že zaspání jejich správců se týká budování tzv. inteligentních sítí, promyšleně přetvářených pro postupně se decentralizující soustavu zdrojů. Tj. sítí, schopných perspektivní elektřinu z OZE operativně rozvádět do regionálních podsoustav a zálohovat ji.
Takto v nedbalkách se naše přenosová síť jeví přesto, že zelené elektřiny u nás přibývá zhruba o 20 % pomaleji, než stanovila i závazná energetická koncepce státu z roku 2004. Namísto 8 % této elektřiny, které od nás očekávala i EU, jí stále produkujeme jen cca 6,5 %. Takže je absurdní, když ČEPS a distributoři zodpovídající nejen za spolehlivost a rozvoj (!) přenosové soustavy, ale i za přednostní připojování zdrojů OZE a výkup elektřiny z nich místo, aby veřejně rozkrývali, co urgentně udělají pro nápravu svého opožďování za vývojem, si dovolí přijít se stop-stavem pro připojování těchto nových zdrojů. A aby byla naše pověst absurdistánu, v tomto případě energetického, dotvrzena, učinili tak dokonce i pro malé zdroje na střechách rodinných domů a provozoven, které prokazatelně spotřebou elektřiny v místě naopak přispívají ke stabilizaci sítě i snižování přenosových ztrát. A aby toho ještě nebylo málo, je nádavkem připojena hrozba, že mohou být pro „předcházení stavu nouze“ sluneční či větrné parky i odpojovány z provozu.
Dodejme tu jen, že podle právní analýzy, kterou si nechala zpracovat Česká fotovoltaická průmyslová asociace by tento krok neměl pražádnou oporu v zákonech, neboť provoz těchto zdrojů v podstatě nemůže stav nouze, právně přesně definovaný, způsobit. Proto lze čekat, že stop připojování nových zdrojů musí být v brzku odvoláno, nemají-li zde (stejně jako v případě odpojování zdrojů v provozu) mít kormidelníci energetiky co do činění s žalobami a arbitrážemi investorů.
Jiná analýza, tentokrát renomované agentury energetické, také potvrdila, že ve světě, a to ani v zemích, kde OZE pokrývají už čtvrtinový podíl spotřeby elektřiny, nikdy tyto zdroje nezpůsobily blackout. Ba dokonce, že ani u nás vlastně nastat nemůže, neboť by vzhledem k propojení sítí musel být výpadkem středoevropského rozměru…
Pro úplnost jen dodám, že fotovoltaická asociace, ale i další subjekty, včetně naší Ligy ekologických alternativ, provozující u nás solární ligu, evidující termická i fotovoltaická solární zařízení měst a obcí, ale nezpochybňovaly nastalou potřebu snížit podporu fotovoltaiky a upravit pravidla podpory, zejména s ohledem na potřebu eliminovat zkreslující vlivy spekulativních projektů.
V každém případě by se tedy energetici měli napříště ve vztahu k elektřině z OZE konečně už přeladit od PROČ NE na JAK ANO. Což platí i o většině médií, která zatím v kauze předvedla spíše smutné papouškování pohledu a pseudoargumentů vládní strany, než nestranný vyvážený (když už ne vlastní pracnější analytický) pohled na věc. Je přece proti zdravému rozumu, aby se zjevně perspektivní a sílící technologie zítřka přizpůsobovaly zaostávající síti místo naopak.
Dost inspirace lze najít v zemích, kde si uvědomili, že využití všech výhod zelené energetiky vyžaduje pochopit nutnou změnu energetického paradigmatu doby. Jak u decentralizovaných výrobců elektřiny, tak u provozovatelů sítí. První by měli opustit čistě provozně ekonomický náhled a přihlížet víc k potřebám systému, druzí musí přestat na decentralizované zdroje nahlížet jako na obtížný, neřiditelný apendix, nýbrž je včetně návazných služeb aktivně začleňovat do managementu sítí. Jen tak decentralizovaná zařízení nahradí stávající elektrárenské zdroje v podstatnější míře. A jen tak využijeme výhodné blízkosti decentralizované výroby elektřiny a místa její spotřeby a ušetříme i kapacitu sítí.
Pravou učebnicí tohoto přístupu může být např. Dánsko. Právě decentralizace výroby elektřiny málokde pokročila tak jako v této zemi. S politickou podporou se tam výroba elektřiny za dvacet let proměnila od systému s několika centrálními elektrárnami do soustavy decentralizovaných zdrojů po celé zemi. Sázka na OZE byla vnímána jako alternativa k budování jaderných elektráren. Již před 10 lety byla např. v západním Dánsku zhruba polovina výrobní kapacity napojena na spodní napěťovou úroveň (60 kV a méně). Přitom větrné elektrárny a zařízení s kombinovanou výrobou elektřiny a tepla mají v zemi v součtu kapacitu, která překračuje udávanou maximální zátěž sítě. Dánský příklad ale ukazuje, že i se stávajícími síťovými strukturami lze zvládnout velké množství decentralizované a tzv. fluktuované výroby, a to díky vzájemně zesítěným úrovním systému, kde nižší úrovně přispívají v případě potřeby k odlehčení nadřazené úrovně. Země sází na „středněnapěťové buňky“, které disponují vlastními výrobními jednotkami, jimiž lze regulovat napětí „z místa“. Tím se zavádí změna kontrolní hierarchie, takže za vyrovnávání výroby a spotřeby na místě se stávají postupně odpovědní i provozovatelé distribuční sítě, protože tuto úlohu při množství decentralizovaných zařízení již nemohou zvládat jen provozovatelé přenosové soustavy.
Shrňme tedy, že náš dnešní energetický systém není trvale udržitelný. A že oproti centralizovaným jsou decentralizované elektrárenské systémy potřebné nejen z ekologických důvodů, ale že jsou v konečné perspektivě výhodnější ekonomicky a že jsou i spolehlivější (např. vzhledem k riziku teroristického úderu, vzhledem k závislosti na dodávkách od nespolehlivých partnerů mezinárodního energetického trhu…). Je proto jen otázkou času, kdy to konečně ne-li už tato, tedy aspoň nastupující generace energetiků a samozřejmě nezbytně i politiků pochopí.
reklama
