Květen 2012: Přírodní zahrady, nový nábytek ze starých věcí a tvář Ekolistu

Milé čtenářky a milí čtenáři,
léto se kvapem blíží a na zahrádkách je krásně. Nejen na těch hostinských, kde rádi sedíme s přáteli, ale i na těch vlastních, kde přátele taky vidíme rádi, častěji si je však asi přece jen užíváme s rodinou a dalšími blízkými. A co teprve když máme přírodní zahradu! Hned pod okny rostou bylinky, nedaleko je trávník k lenošení, pro děti skrývá zahrada „bahniště“ a odlehlé kouty jsou ponechány divočině. Právě tak může pěkná přírodní zahrada vypadat, a jak ukázal květnový článek na toto téma, skloubení užitku záhonů s kouzlem divočiny je pro mnoho z vás zřejmě zajímavou výzvou.

Tipy a rady z rubriky Zelená domácnost byly v květnu vůbec oblíbeným námětem. Podobně jako přírodní zahrady vás, čtenáře, zaujal článek o vytváření nového nábytku ze starých věcí. Co si budeme povídat, ne všechny představené nápady může uskutečnit každý (kdo má třeba doma několik starých snowboardů?), nicméně jako inspirace může jistě přispět ke změně pohledu na staré věci.

Po dlouhé době jsme v květnu na Ekolistu zase zveřejnili rozhovor. Rádi bychom jich připravovali víc, nicméně oproti loňskému roku náš tým poněkud prořídl (kromě loučení s Janem Rybářem, kterému skončil Rok jinak podporovaný Nadací Vodafone, jsme se z úsporných důvodů museli rozloučit i s Martinem Singrem) a je to znát. V užším obsazení jsme se museli zaměřit především na rubriku, která čtenáře nejvíc zajímá, což je zpravodajství. Jenomže Ekolist by přece jen ztrácel svou tvář, kdyby na něm čtenáři nenašli i hlubší články, reportáže nebo právě obsáhlé rozhovory. Ten květnový je s Tomášem Tožičkou a týká se rozvojové spolupráce s chudými částmi světa.

A květnová reportáž? Ta byla tentokrát opravdu z daleka. Nový Zéland aneb Bizarní pevnina v oceánu, kam se podíval a o níž zprávu podal biolog a esejista Stanislav Komárek, je totiž na glóbu od České republiky zdaleka nejvzdálenější pevninou.

Ani v květnu jsme však nezapomněli na opravdové myslitele. Ondřej Hudeček se tentokrát zaměřil na knihu tří českých autorů věnovanou Johnu Ruskinovi. Ruskin, jenž v sobě spojoval uměleckého kritika, sociálního reformátora a velkého milovníka přírody, byl v 19. století mimořádně vlivnou osobou. V českém prostředí však byla reflexe jeho díla velmi chabá. Ne že bychom si troufali to po více než sto letech, která uplynula od jeho smrti, dohánět, nicméně jde o autora skutečně zásadního. Mohu-li si dovolit osobní poznámku, pak především jeho obdiv k horám jako k nádhernému výtvoru přírody je mi mimořádně sympatický.

Všimli jste si, že jsme v tomhle souhrnu zatím nemluvili o české politice? Úleva? Bohužel, musím to napravit. V květnu ministr životního prostředí Tomáš Chalupa oznámil další škrty a propouštění ve svém resortu. Chce prý jeho práci omezit o třetinu. Nevládní ekologické organizace okamžitě reagovaly s tím, že masivním propouštěním a škrtáním služeb způsobil rozvrat svého úřadu, který pod jeho vedením už o dobré životní prostředí nedbá. A poukazují, že jediné, co ministr Chalupa posílil, je marketing. Do ostré kritiky ministra už se ovšem pouštějí i odborníci, kteří se na rozdíl od ministra v agendě jeho úřadu vyznají. Příkladem budiž článek Petra Rotha Za změkčováním naturových hodnocení je buď nevědomost, nebo záměr.

Nerad končím souhrny špatnými zprávami. Jistou naději skýtá článek Rušte parkovací místa. Pomalu a potichu, radí dánský architekt Jan Gehl, ovšem ještě víc se mi líbí ojedinělá dohoda, kterou v případě jednoho středočeského rybníka uzavřeli rybáři a ochranáři. Přinejmenším na čas se díky ní podařilo ochránit vzácné obojživelníky, které se v daném rybníce rozmnožují. Možná je to příslib, že se i u nás budou stále častěji objevovat hospodáři, kterým příroda nebude lhostejná. Bylo by to fajn a těm, kteří se snaží přírodě neškodit už teď, patří velké uznání.
Pěkný příchod léta vám přeje

---

reklama

---