Three Mile Island. Největší jaderná nehoda v USA, která se nemusela stát

Kdyby noční směna ve velínu americké jaderné elektrárny Three Mile Island ke konci své šichty usnula tvrdým spánkem, zřejmě by se datum 28. března 1979 do historie jaderné bezpečnosti nezapsalo tak hluboko. Chlapi by asi přišli o odměny, možná by dostali padáka, ale celé by to byla jen drahá nepříjemnost. Jenomže oni nespali. Ani nemohli, protože nad ránem se rozezněla siréna, která by probrala i mrtvého. A operátoři elektrárny začali konat – a v dobré víře odstartovali jednu z největších jaderných havárií amerického kontinentu. Hned z kraje je dobré si říci, že se nikomu nic nestalo, nedošlo k žádným úmrtím a zřejmě ani k žádným přímým zdravotním důsledkům – snad kromě prožitého stresu. V okolí elektrárny chvilku vládla panika a nedůvěra obyvatel vůči vedení elektrárny, které si zjevně prožilo horké chvilky. A řada vyšetřovacích komisí pak měla na řadu měsíců co dělat. Většinu poznatků v tomto textu ostatně čerpáme ze zprávy jedné z nich, té, kterou ustanovil prezident James Carter dva týdny po nehodě.

Jak to, že by se nic nestalo, kdyby do děje nezasahovali lidé? Jednoduše – jaderná elektrárna tak byla zkonstruována.

Respektive, její bezpečností opatření byla skvěle navržena pro rychle se vyvíjející velkou havárii, kam se lidská obsluha nezapojí. Stroj vyhodnotí velký průšvih, regulační tyče spadnou do reaktoru a zastaví štěpnou reakci, automaticky se spustí havarijní chlazení reaktoru. Elektrárna je odstavena, šéfové jsou naštvaní, že společnost přichází o zisky, ale zařízení je zabezpečené a po odstranění příčiny průšvihu se může elektrárna znovu spustit.

Za to, že v počátku vlastně bezvýznamná událost přerostla v havárii s těžkým poškozením reaktoru, může mix šlendriánu, technologických nedokonalostí, nepřipravenosti obsluhy na krizové scénáře a celkově matoucí okolnosti průběhu toho časného rána.

Systémově bylo podceněno to, že důležitou součástí bezpečnostního systému elektrárny je člověk, který může do pomalu se vyvíjející malé poruchy zasahovat – a v tomto případě běh věcí sice nechtěně, ale přesto dramaticky zhoršovat.

Muži na velínu nebyli úplně nezkušení. Před nástupem do elektrárny sloužili u jaderných ponorek. Z té služby si odnesli jedno hlavní bezpečností opatření, které se ale hodí na ponorky, ne do elektrárny. Měli naučeno, že za žádnou cenu nesmí dojít k tomu, že primární okruh ‚zatvrdne‛.

Voda v primárním okruhu je natlakovaná, ale ne na konstantní hodnotu, tlak pulsuje. Aby tlakové rázy a z nich pocházející vibrace neponičily zařízení napěchované v malém prostoru ponorky, je v okruhu tlumič tlaků. Zjednodušeně řešeno je to nádoba, něco jako velký bojler, z části zaplněná vodou, z části parou. Právě ta část s parou dokáže pohlcovat tlaky. Pokud se nádoba z jakéhokoliv důvodu zcela zaplní vodou, okruh ‚zatvrdne‛ a vibrace mohou vést ke katastrofě. Pro elektrárnu to sice platí také, ale její konstrukce je robustnější.

Vyšetřovací komise také konstatovala, že obsluha dobře ovládala elektrárnu v normálním provozu, ale nebyla dostatečně proškolena na krizové situace. Zejména na krizové a zároveň matoucí situace.

V čem matoucí? V okamžiku, kdy se na velínu spustila siréna, rozblikalo se na rozsáhlém ovládacím panelu přes sto alarmů. Všude něco blikalo. Některé důležité kontrolky svítily, ale na místě, kde je obsluha neviděla. Některé kontrolky ukazovaly něco jiného, než co se obsluha domnívala, že ukazují.

Závažné to bylo u kontrolky, která má ukazovat, zda je pojistný ventil otevřený či zavřený. Obsluha se domnívala, že zhasnutá kontrolka znamená, že pojistný ventil je zavřený. Ve skutečnosti to ale znamenalo, že automatické řízení vyslalo ventilu pokyn, aby se uzavřel. Jestli náhodou nezůstal ventil i tak otevřený, se dalo zjistit jen fyzickou kontrolou.

Na události má pak svůj díl i šlendrián. Podobná událost, jako se stala na Three Mile Island, se stala i několik měsíců předtím na jiném, podobném reaktoru. Rozdíl byl v tom, že tento reaktor jel na velmi nízký výkon a operátoři zaseklý pojistný ventil odhalili do dvaceti minut. Elektrárna Three Mile Island jela téměř na plný výkon a na zaseklý pojistný ventil se přišlo až po dvou hodinách a dvaceti minutách, kdy už bylo pozdě. Z toho prvního incidentu existovala zpráva, která ale přes vedení odpovědné firmy nedoputovala k operátorům zařízení, kde tento typ ventilu měli také. Kdyby se to vědělo, možná by se obsluha vydala osobně zkontrolovat polohu pojistného ventilu dřív a nenechala se zmást kontrolkou.

Důležitou okolností je také fakt, že v náhlé stresové situaci neměla obsluha klíč, podle kterého by mohla vytřídit kritické alarmy od těch nepodstatných.

Elektrárna sama se snažila obsluze sdělit, co se děje. Komunikačním prostředníkem byla jehličková tiskárna, která v běžném provozu stíhá reporty pohodlně tisknout. Teď se ale utvořila dvouhodinová tisková fronta. Během tisku došlo k zašmodrchání papíru a část reportů zůstala nevytištěna.

Aby toho nebylo málo, tak tím, že se soustrojí dostalo dalece mimo normální stav, některé ukazatele vyběhly mimo stupnici a neposkytovaly operátorům žádnou informaci, tedy kromě toho, že je něco zatraceně špatně.

Pro další pokračování je dobré alespoň v kostce nastínit, k čemu vlastně došlo. Přeskočme úplné prapočátky incidentu a zmiňme jen to, že důležitou součástí byl výpadek čerpadla v sekundárním okruhu. Sekundární okruh přestal z primárního odebírat teplo. V primárním okruhu narůstala teplota a tlak.

Fatálním omylem obsluhy bylo, že se z nějakého důvodu domnívala, že v primárním systému je víc vody, než je zdrávo – operátoři se báli, že jim okruh zatvrdne. A začali vodu z primárního okruhu odpouštět. A ze stejného důvodu vypnuli i automaticky spuštěné havarijní chlazení. Jejich výcvik z ponorky jim velel zabránit zatvrdnutí.

Ve skutečnosti ale reaktor trpěl nedostatkem chladicí vody. Jak totiž v primárním okruhu narůstal tlak, otevřel se pojistný ventil, aby tlak upustil. Situace se nezlepšovala, reaktor se sám odstavil, jenže ventil zůstal zaseklý v otevřené poloze.

Chladicí voda v reaktoru se stále ohřívala zbytkovým teplem a začala se měnit na páru a ventilem unikat do prostoru reaktorovny. V nechlazeném reaktoru se začala tavit část palivových tyčí, radioaktivní pára a její kondenzát začaly zamořovat vnitřní prostředí elektrárny. V reaktoru se kvůli vysoké teplotě začal vytvářet vodík, což způsobilo malou explozi, která však nevedla k fatálnímu poškození vnějšího obalu. Únik radioaktivních plynů mimo elektrárnu byl vyhodnocen jako neškodný.

Každopádně reaktor byl částečně roztaven a v troskách. Stejně jako důvěra Američanů v bezpečnost jaderné energetiky.

Společenský kontext

Havárie v Three Mile Island je pozoruhodná i tím, že jako na potvoru těsně před ní šel do kin film Čínský syndrom s Jane Fondovou, Michaelem Douglasem a Jackem Lemmonem. Film pojednává o nehodě v jaderné elektrárně. Lepší reklamu si filmaři mohli těžko přát.

Mimochodem, ve filmu se můžete podívat, jak tak vypadá velín elektrárny, včetně nešťastné jehličkové tiskárny. Ta ve filmu svou úlohu stíhá dobře.

Název filmu Čínský syndrom se zdá podivný, příběh nemá s Čínou nic společného. Čínský syndrom je jakési podobenství či nepřesná představa o tom, co se stane, když se v USA roztaví jaderný reaktor: tavenina se bude propalovat skrz Zemi, až vyteče na druhé stráně zeměkoule, tedy v Číně. Což není možné, jednak na druhé straně zeměkoule proti USA neleží Čína, jednak by se tavenina zastavila u zemského jádra (ale zřejmě už dřív).

Evakuace

Nehoda na Three Mile Island přiměla mezi 30. březnem a 4. dubnem k dobrovolnému opuštění domova na 144 tisíc obyvatel (pokud vás zajímají detaily, pak zde je studie o evakuačním chování). Čím blíže lidé žili elektrárně, tím spíše odjeli.

Dobrovolná evakuace začala v pátek 30. března, kdy se na veřejnost dostaly informace, že situace v elektrárně se zhoršila. Že je něco jinak než obvykle, dokazovaly chladící věže, ze kterých nestoupala žádná pára. A přestože oficiální místa ujišťovala obyvatele, že vše je pod kontrolou, informace o úniku radioaktivity do ovzduší na lidi působila přesně opačně (a jak potvrzuje prezidentská vyšetřovací komise, věci pod kontrolou rozhodně nebyly). Následně guvernér doporučil, aby děti a těhotné ženy z okolí osmi kilometrů od elektrárny odjely z oblasti, což si lidé přeložili jako pokyn, že bude lepší odjet.

Pozoruhodné je, že přestože se do pohybu dalo velké množství lidí, na dálnicích nedošlo k nějakému výraznému nárůstu nehod či úmrtí, které by souvisely s panickým úprkem. Roli mohlo hrát to, že šlo o dobrovolnou a postupnou evakuaci rozloženou v čase, nikoli o nařízený odchod k jasnému okamžiku či hromadný panický útěk.

Každopádně atmosféra na místě byla napjatá, a aby se zabránilo panice, přijel místní uklidnit sám prezident James Carter, který – aby dokázal, že situace je pod kontrolou – si prvního dubna nechal ukázat velín elektrárny. Na místní to skutečně zapůsobilo a panika mezi obyvateli z okolí elektrárny opadla. Důvěra v bezpečnost jaderné energetiky ale zůstala otřesena.

---

reklama

---