Dušan Utinek: Novela mysliveckého zákona se týká nás všech

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Maaark / Pixabay

Především je potřeba si uvědomit, že zákon o myslivosti říká nejenom, co je myslivost a co je zvěř, ale stanoví rovněž a především podmínky lovu. To znamená, že určuje, kdo a za jakých podmínek bude moci lovit. Dále tento zákon říká, jak vytvořit a následně předat do užívání areály, které se nazývají honitbami.

Jedním z nejčastějších témat, které se ve vztahu k myslivosti probírá, je problematika škod, které způsobuje zvěř. O těch se dlouho marně mluvilo. Konečně jsme si ale závažnost těchto škod přiznali, i když až v souvislosti s plněním povinnosti zalesnit lesy vytěžené po kůrovcové kalamitě. Pokud chceme mít tzv. pestré lesy, tedy lesy smíšené, a to ze stanovištně původních dřevin, což jsou většinou listnáče nebo jedle, ejhle, vidíme, že bez oplocení nic nevyroste. Ony totiž zoubky srnčí a jiné zvěře všechno úspěšně zlikvidují. Najednou se začala objevovat čísla o skutečně způsobených škodách na lesním či zemědělském hospodaření. Někde jsem zachytil částku sedm miliard korun, nicméně samozřejmě záleží na způsobu zjišťování. Každopádně se bavíme o miliardách, a to ještě řada poškozených tyto škody raději ani nevymáhá. Odrazuje je totiž nastavený způsob, jímž se náhrady za škody způsobené chybným výkonem práva myslivosti mají vymáhat. Málokomu se totiž chce čekat tři roky, než soud rozhodne.

Další velké téma, a sice „minimální výměra honitby a její zmenšení“, je pastičkou pro neznalé čtenáře. Dnešní hranice výměry, tedy 500 hektarů, je úradek lidský. Většina druhů zvěře má životní areál mnohem větší a hranice honiteb vytvořených dle lidského vlastnictví pozemků těžko mohou kopírovat skutečný areál života lovené zvěře. Vytvořit honitby, které by přesně odpovídaly pohybu a potřebám zvířat, by vyžadovalo, aby jejich hranice stanovoval nějaký svatý, nejlépe Hubert. A stejně by byl nařčen z podjatosti.

Jedním z celkových problémů je, že dnes prováděná myslivost již není tou krajinotvornou profesí, jakou byla v minulosti a jakou by měla být i dle stávajícího znění zákona o myslivosti. V současné situaci chybí vytváření rovnováhy mezi množstvím zvěře a stavem krajiny. Zásadní roli totiž nehraje tzv. úživnost honitby, tedy aby to, co zvěř sežere, bylo přiměřené či přijatelné pro stav krajiny a hospodaření. Dle dnes prováděné myslivosti je zvěř prioritou, které se má veškeré hospodaření podřizovat. Dále se dostáváme k tomu, že řada vlastníků, kteří se o hospodaření na svém majetku starají, nedostává žádné nájemné (natožpak přiměřené) za to, že někdo na jejich pozemcích může sklízet, co na nich žije a vyrostlo. Navíc jsou jim způsobovány škody, které se obtížně (až nemožně) a především příliš dlouho řeší. Samostatnou kapitolou, která se přechází mlčením, je pak jakýkoliv příjem státu za privilegia, že někdo může chodit krajinou se zbraní a zabíjet.

V souvislosti s vysokými stavy spárkaté zvěře, které se už oficiálně přiznávají, a někde jsou dokonce i na násobcích stavů normovaných (což je další porušování zákona o myslivosti přehlížené státní správou), se ale příliš nehovoří o tom, jak je lov prováděn. Jednak by měl být každoročně na takové úrovni, aby se stav zvěře po jeho provedení dostal na nebo pod stav normovaný. I když toto normované číslo může být předmětem dlouhé diskuse, jedná se alespoň o určité vodítko. Přitom se ale odstřel, tedy počet kusů zvěře, která se za rok uloví, za přihlížení státní správy myslivosti navrhuje na takové výši, aby uživatel honitby věděl, že jej dokáže splnit a nebyl postižen za jeho nedodržení. Na tento odstřel se pak nastaví nasčítané stavy, aby to nakonec vyšlo.

Kolik toho v honitbě skutečně běhá, může zjistit jen asi nějaký tým vědců za použití různých sofistikovaných přístrojů. Když je náhodou někde přespříliš zvěře, tak se lze snadno vymluvit: to není zvěř naše, ale ze sousední honitby, která k nám přeběhla. A pak se při lovu, který není naplánován jen na počty určitého druhu zvěře, ale i na jejich věkovou strukturu a především na pohlaví, střílí především zvěř trofejová. Do odstřelu samic, laní nebo srn, případně mláďat (kolouchů či srnčat), se už nikomu moc nechce. Výsledek je, že roční přírůstek není 50 % stavu zvěře (počítáme, že každá samice má jedno mládě) ale klidně i 80% a víc. Pokud poměr pohlaví není 1:1, jak má být, ale klidně i 1:3 ve prospěch samic, nelze se divit ničemu. Na jednoho samce pak připadá vícero samic. Jemu se to sice líbí, ale populace zvěře nám narůstá. Což je pochopitelné, když odstřel plánujeme na ten přírůst ve výši 50% papírově nasčítaných stavů zvěře.

Máme tedy stav, kdy řada vlastníků pozemků nedostává žádné nájemné za to, že na jejich pozemcích někdo provádí svou výdělečnou činnost, což odstřel zvěře a její následný prodej rozhodně je. Jsou jim navíc ještě výrazně zhoršovány ekonomické výsledky hospodaření kvůli škodám, které způsobuje zvěř. Pro nás pro všechny to pak znamená významnou ztrátu na dani z příjmů, kterou by jinak hospodařící subjekty mohly do státního rozpočtu odvést. Jenže ministerstvo financí to nějak nezajímá. Stále se všichni tváří, že se jedná pouze o spor mezi myslivci a lesáky. Zapomíná se na zemědělce a na škody, které jejich pozemkům působí černá zvěř nebo které spočívají ve spasené úrodě, kterou spořádala zvěř spárkatá. A vůbec se nemluví o ztrátě na výběru daní za současně provozovanou myslivost, která je věcí všech občanů České republiky. A Českomoravská myslivecká jednota (ČMMJ), která sdružuje u nás většinu myslivců a jejíž počet členů se pohybuje někde mezi 50 a 100 tisíci, organizuje demonstrace, aby se hlavně nic nezměnilo. Změna bolí.

Přečtěte si také |

Petr Válek: K vyjádření zástupce ČMMJ pana Jiřího Janoty

Snad dojde na odpovědnost uživatelů honiteb za stav krajiny, na snadnější možnost vymáhání škod a také na práva vlastníků pozemků. Mluvím o těch, kteří se o svůj majetek starají. Často se opakuje, že rozhodování o myslivosti, její ovlivňování, a hlavně tvorba honiteb a rozhodování o tom, kdo a za jakých podmínek je bude užívat, jsou demokratické. Jenže pojem demokracie lze snadno zpochybnit vzhledem k tomu, že současné honitby byly vytvořeny před více než 20 lety a honební společenstva, která mají být představována vlastníky pozemků, jsou ovládána prostřednictvím neověřených plných mocí těchto vlastníků, z nichž někteří o tom ani neví. Zavedení povinnosti jednat za vlastníka pouze přes ověřenou plnou moc se ČMMJ a také státní správa myslivosti celkem usilovně brání. Stejně jako se brání tomu, aby se musely stávající honitby uvést do souladu s novelou zákona o myslivosti, pokud vůbec vznikne.

Přečtěte si také |

Petr Válek: Porovnání různých metod sčítání zvěře a inventarizace škod zvěří na obecních majetcích ve správě Městských lesů Doksy

Názornou ukázkou zájmu našich zákonodárců na přijetí potřebné novely zákona o myslivosti je to, že tato novela zatím nebyla vůbec projednána. Přitom ji vzácně podpořily jak organizace zabývající se hospodařením na půdě, tak různé ochranářské spolky. Její první čtení mělo proběhnout již na 108. schůzi Poslanecké sněmovny 25. června. Očekávalo se, že parlamentním výborům bude přikázáno její další projednání, aby mohlo proběhnout její druhé čtení. Podle úsloví, že nejrafinovanější odmítnutí je mlčení, k prvnímu čtení nedošlo. Na webové stránce Parlamentu ČR je tento bod škrtnut. Podle dostupných informací bylo první čtení přesunuto na září. Z toho lze snadno dovodit, čí zájmy hájí naši poslanci. Zda zájmy státu na výběru daní od všech, nebo zájmy různých hospodařících subjektů, které tyto daně platí a už se začínají ozývat kvůli významnému zhoršení svých hospodářských výsledků a současný stav jim výrazně vadí, anebo zájmy tzv. lidové myslivosti, která se chce zachovat na věčné časy a nikdy jinak, ať to stojí, co chce.