Dušan Utinek: V lesích v národních parcích kůrovec nežere

Jen pro začátek, něco o národních parcích. Veřejnost si o těchto chráněných územích většinou myslí jen to, že je tam hezky. Ale je to složitější. Národní parky jsou definovány v zákoně č.114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Obecně jde velká území v řádu tisíců hektarů s výjimečnými přírodními hodnotami a cílem péče o ně má být obnovení působení přírodních procesů, pokud tomu tak v jejich přírodních zónách už dnes není.

K lesům v národních parcích, které jsou zde vnímány jako nejcennější společenstva a většinou představují až 80% rozlohy národních parků, je třeba uvést, že ze zákona nemohou být zařazeny mezi lesy hospodářské a veškerá péče o ně je vedena s cílem podpory a zachování jejich přirozených ekologických funkcí a biologické rozmanitosti.

Je tedy zřejmé, že funkce dřevoprodukční rozhodně není tou hlavní a vlastníci nebo správci těchto lesů musí získávat prostředky na plnění zákonem stanovených cílů i z jiných zdrojů, než je prodej dříví. Těchto zdrojů je pomálu a spíš se co do tvorby osnovy žádostí a podporovaných činností v minulosti spojovaly s příspěvky, které administruje ministerstvo zemědělství (MZe).

Pokud jde o státní správu lesů, je na území národních parků a jejich ochranných pásem ústředním orgánem ministerstvo životního prostředí (MŽP) a v ostatních lesích MZe.

Podíváme-li se na podporu péče o lesy na území národních parků, vztahuje se na ně bez rozdílu vlastnictví nařízení vlády č. 30/2014 Sb. (NV 30/2014). Lesy na území národních parků a jejich ochranných pásem zde mají od vzniku NV 30/2014 svou vlastní kapitolu/hlavu a je zde podporováno zalesňování, či přirozená obnova lesů tzv. melioračními a zpevňujícími dřevinami a ochrana těchto mladých porostů, protože jsou-li cíle péče o lesy v národních parcích odlišné od lesů hospodářských, měly by být odlišné i podporované činnosti, které k těmto cílům vedou.

Převedeno do „lesnické“ terminologie jsou podporovány především činnosti vedoucí ke zvyšování podílu melioračních a zpevňujících dřevin. To vše platilo a fungovalo až do příchodu tzv. kůrovcové kalamity. Je škoda, že při novele NV 30/2014, která platí od 1.7.2020 nedošlo k obdobnému rozšíření činností a navýšení sazeb pro lesy na území národních parků, zejména o následnou péči o mladé lesní kultury, jako u lesů, které má v gesci MZe. Na příspěvky dle NV 30/2014 mají nárok od jeho vzniku i správy národních parků, jako organizace, které hospodaří v lesích v majetku státu na území národních parků. Bohužel v minulosti to využívaly jen v omezené míře.

Vzhledem k současnému stavu všech našich lesů a možnostem jejich vlastníků či hospodářů bez rozdílu vlastnictví či stupně ochrany, které nastaly v posledních letech a situace byla nazvána pětisetletou kalamitou, bylo nutné přijmout odpovídající opatření. Proto MZe vytvořilo dotační program na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v lesích.

Teď pomiňme oprávněnost a smysluplnost podpory těžby kůrovcového dříví z veřejných prostředků i to, zda stát spíš nepodporuje ty méně odpovědné vlastníky pěstující lesy (pokud se tento ušlechtilý pojem v řadě případů dá vůbec použít) s cílem co nejvyššího okamžitého zisku a nezahrnující do svých podnikatelských/pěstebních plánů všechna rizika, která mohou nastat. V jiných oborech tomu tak bývá.

Také v tuto chvíli neřešme, jak efektivně pomohla tato kompenzace za ztráty utrpěné v posledním čtvrtletí roku 2017 a v celém roce 2018, když prostředky za podané žádosti byly vypláceny v 1. pololetí roku 2020. Používejme pro tyto příspěvky název „kalamitní dotace“. Jde o kompenzaci ztrát za těžbu kůrovcového dříví nahodilou (neúmyslnou) těžbou dříví, kterou si vynutila kalamita žíru podkorním hmyzem, sucho, teplo a řada dalších příčin, v první etapě vypsaných podpor nestátním vlastníkům lesů mimo národní parky a jejich ochranná pásma.

V současnosti se objevila druhá část těchto příspěvků, kdy žádosti budou přijímány do září za vytěžené dříví v roce 2019 a podpory budou vypláceny do konce roku 2020. MZe se postaralo i o státní podnik Lesy České republiky a předpokládám, že i o Vojenské lesy a statky. K lesům v majetku státu, spravovaným těmito podniky, je MZe ústředním orgánem státní správy, k LČR vykonává funkci zřizovatele.

Je hezké, že se tak pečlivě stará o „svůj“ podnik, který nás informuje, že kvůli nastalé situaci je ve ztrátě a několik let v ní bude. Nicméně mu to nebrání v tom, aby sponzoroval akce či aktivity, které jsou značně vzdálené účelu zřízení toho státního podniku. Je-li podnik financován a podporován z veřejných prostředků, je možné na jeho sponzorské aktivity pohlížet, že jsou také hrazeny z veřejných prostředků. Ale zřejmě to nikomu nevadí nebo je to zcela v pořádku.

Větší potíž je však v tom, že se k těmto „kalamitním dotacím“ nepřipojilo v žádné jejich etapě MŽP. Většina lesů nestátních vlastníků na území národních parků je v zóně soustředěné péče nebo v zóně kulturní krajiny dle nové zonace, velká část potom v ochranných pásmech, tudíž zde platí povinnosti v ochraně lesa dle zákona o lesích. Na státní lesy v uvedených zónách národních parků platí totéž.

Správy národních parků musí, a usilovně tak činí, zpracovávat napadené stromy, aby se kůrovec nemohl šířit do lesů jiných vlastníků. Na Šumavě se z toho stalo oblíbené mediální téma. Nejvíc mě baví, jak se kůrovec ze Šumavy nejprve rozšířil v Jeseníkách a teď se zpátky přes celou republiku vrací. Bylo by vhodné, aby se autoři tragicky varovných článků seznámili se situací přímo v NP Šumava, vyžádali si podklady o provedených opatřeních proti šíření kůrovce a pak se ztrhanému personálu, který v tzv. zásahových plochách činí, co může, omluvili.

Jiná záležitost jsou kompenzace za kůrovcové dříví jednak pro nestátní vlastníky a dnes, v druhé vlně dotací, i pro správy národních parků. Pokud jde o nestátní vlastníky, je to jen důkaz, že MŽP vlastně nezajímají a to jim tímto způsobem dává najevo, že mít svůj majetek v národním parku není výhra, ale vytváří to další ztrátu (vedle různých omezení v hospodaření, která se většinou dají snést) při plnění zákonných povinností v ochraně lesa, které mají vlastníci mimo národní parky a jejich ochranná pásma kompenzovány. A nestátních vlastníků, zejména obcí, na území národních parků zase není tak málo, aby se nad nimi dalo mávnout rukou.

Pokud jde o správy národních parků a jejich financování v minulosti, z nějž byla kryta celá péče o toto území, nikoli pouze péče o lesy, ale i opatření mimo les, služby pro turistiku, strážní služba, vědecká činnost atd., se skládalo ze tří základních zdrojů.

První, stále se snižující položkou, byl příspěvek zřizovatele, tedy MŽP, dále pak financování různých projektů, nejen pro ochranu přírody, ale třeba i pro místní rozvoj či školství, a v neposlední řadě tržby za prodané dříví. Tento zdroj v minulosti, někdy do roku 2017, kdy prodejní cena dříví stále vesele rostla, představoval přibližně třetinu rozpočtu správ a byla z něj kryta veškerá péče o lesy a ještě zbývalo na další činnosti.

Dnes, po propadu prodejních cen na 40 % úrovně roku 2017 až po úplnou neprodejnost vytěžených sortimentů, se jenom těžební činnost v národních parcích, vzhledem ke své specifičnosti a důslednému dodržování zásad mechanické ochrany lesů oproti běžným hospodářským lesům, dostává do ztráty.

Ale MŽP na to nic, že je hospodářské využití lesů v národních parcích vyloučeno a zůstává pouze povinnost prodávat vytěžené dříví s péčí řádného hospodáře, což je dnes pouze iluze, jej asi nezajímá a připojit se ke snaze MZe pomoci vlastním organizacím aspoň částečnou kompenzací za ztráty na prodeji kalamitního dříví nehodlá.

Má to pouze dvě vysvětlení. Buďto v národních parcích žír kůrovce není nebo soudruzi z NDR někde udělali chybu. Také by bylo možné toto přiškrcení financování správ a zároveň i ostatních vlastníků interpretovat jako snahu a podporu samovolného vývoje, když péče o lesy generuje ztrátu, tak pryč s ní, a ostatní vlastníci mimo správy národních parků ať si nějak poradí.

Zároveň se ukazuje jako tragický přístup státu ke všem lesům jako ke zdroji obnovitelné suroviny a zejména k zajištění financí pro jejich správu a péči o ně jen z prodeje vytěženého dříví.

U MŽP to bolí o to víc. A že to dopadá na naše nejcennější, nejhodnotnější, nejznámější a nevím jaké ještě připojit nej - území - je nehorázné. A ukazuje to zájem státu na ochraně přírody. Zde bych podotkl, že příroda není firma a řídit se nedá. To už vidíme, kam to vede.

Často se v resortu ochrany přírody hovoří o tom, že národní parky jsou výkladní skříní naší ochrany přírody. Po uvážení předchozího textu s přihlédnutím k podílu lesů na jejich území, mi to připomíná spíš auslág obchodu s kožešinami na hlavní třídě poté, co kolem prošel průvod anarchistů bojujících za práva zvířat.

---

reklama

---