Jan Dušek: Biodiverzita chráněná jen slovy (a ani těch nebylo dost)
Je možné konstatovat, že s Mezinárodním rokem biodiverzity se v našich podmínkách ochranářská veřejnost příliš nesžila. Většina akcí byla od počátku řízena „shora“ skrze Ministerstvo životního prostředí (MŽP) a s výjimkou využití tématu v několika projektových žádostech nevládních organizací se do organizace aktivit nikdo příliš nehrnul. MŽP spustilo kampaň „Mezinárodní rok biodiverzity – pro pestrou přírodu, pro budoucnost“ vyzývající k zvýšené pozornosti a péči o bohatství živé přírody. Akcí proběhlo poskrovnu a neměly patřičnou propagaci. Potěšující je zveřejnění relativně kritických závěrů diskusního Týdne pro biodiverzitu na stránkách MŽP, ale nečekali bychom od ústředního orgánu státní správy pro ochranu přírody poněkud ráznější kroky? Nevznikly žádné zásadní závazné dokumenty typu koncepcí, dohod či memorand odkazujících na probíhající rok biodiverzity. A to se zmiňuji jen o aspektech ryze formálních. Podstatné jsou skutky, které byly v loňském roce učiněny, a ty veskrze k ochraně biodiverzity nepřispěly.
Biologickou rozmanitost je nutné chránit coby základ funkčnosti globálního ekosystému na základě vědeckých (či alespoň odborných) podkladů bez používání fixních šablon. Jako nezbytné se jeví využívání aktuálních odborně podložených informací a prosazování reálných cílů na základě místních podmínek. Bez tohoto základu se ochrana přírody stane jen zájmovou činností, jakousi lidskou estetiku a morálku ukojující aktivitou, i když právě motivace z důvodu krásy přírody, o kterou odmítáme ochudit budoucí generace, je samozřejmě dostatečným legitimním důvodem sama o sobě. Na základě nových poznatků není ostudou změnit dříve zastávaný názor, naopak respektování zjištěných skutečností může ukázat skutečnou sílu. Bohužel v roce 2010 se v rámci odideologizování málem dostalo slovo biodiverzita „na index“ díky spojitostem se starými pořádky a namísto moderních biologických publikací začaly být na MŽP v kurzu spisky podivínského profesora ekonomie. Podpora dalšího výzkumu je obecně na velmi nízké úrovni a ani rok biodiverzity nepomohl k dostatečnému prosazení témat umožňujících efektivnější ochranu např. do nově vznikající Technologické agentury ČR, přestože spolupráce mezi vědeckými institucemi a ochranou přírody má vysoký potenciál.
Biodiverzita nedostala v roce 2010 ani dárek v podobě zlepšení legislativy. Vše zůstává při starém, včetně většiny ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny. Počátkem devadesátých let se jednalo o průkopnický a velmi moderní právní předpis, který ale dnes již silně pokulhává za aktuálními potřebami. Jedním z palčivých problémů je druhová ochrana, která se stejně jako celá ochrana biodiverzity často redukuje na upřednostňování jednotlivých složek, a to ještě v souvislosti se zcela zastaralým a málo užitek přinášejícím seznamem zvláště chráněných druhů. Nejvíce ohrožené druhy a jejich populace samozřejmě vyžadují zvláštní ochranu. Ta ale musí být pojata na základě ekologických vlastností jednotlivých druhů, individuálně řešící ohrožení jedinců, celých populací nebo jejich stanovišť.
Pilířem ochrany biodiverzity by měly být ekosystémy. Při složitosti jejich vazeb, jež se snažíme, ale nejsme schopni plně popsat, je nezbytné plné respektování principu předběžné opatrnosti před jejich dalším poškozováním. Ekosystémové služby představují pojmenování provázanosti některých vazeb, ale míra jejich působení je většinou nepředvídatelná, i když je hodna co nejhlubšího poznání. Využití konceptu oceňování ekosystémových služeb se nesmí přeměnit v ospravedlňování smyslu ochrany přírody. Zvykli jsme si vše měřit ekonomickými kritérii, ale v případě ekosystémů skutečně (zatím?) nejsme schopni jejich komplexnost jasně pojmout. Na tomto místě musím uvést slíbený evropský příklad. V roce 2009 se v publikaci vydané Evropskou komisí1 objevila (alespoň mně) hrůzu nahánějící věta: „Biodiverzita je samým základem naší společnosti a nezbytným předpokladem ekonomické úspěšnosti a blahobytu“. Co před branami počátku Mezinárodního roku biodiverzity nutilo autory uvést takové tvrzení je nasnadě. Abychom ukázali, že má smysl biologickou rozmanitost chránit, musíme ukázat, že z toho „něco kápne“. Ale to je zcela nezodpovědné a nepodložené tvrzení. Je naopak zcela zřejmé, že náš blahobyt plně souvisí s poškozením přírodního prostředí vedoucím k ohrožení biologické rozmanitosti. Je to však otázka mezí, které bude společnost ochotna překračovat či respektovat při vědomí existence reálně hrozícího bodu zlomu.
Samostatný úder ochraně přírody přišel v roce 2010 v podobě omezení dotačních prostředků na praktický management. Přitom zajištění nahrazení přírodních procesů za pomoci lidských aktivit je, stejně jako poskytnutí prostoru pro koncept divočiny, nezbytným důkazem našeho pochopení smysluplné ochrany přírody v rámci moderní krajiny. Píšu-li o divočině, musím připomenout, že zejména vodní toky a lesy mají zřetelný potenciál pro ponechání samovolnému vývoji, který může přinášet užitek při protipovodňové ochraně a stabilizaci ekologických funkcí krajiny. Takové skutečné výhody lze získat pouhou „nečinností“. Pro další aktivity, jako je šetrné využívání nelesních biotopů nebo obnova historických způsobů lesního hospodaření s cílem podpory biologické rozmanitosti, jsou naopak bezpodmínečně nutné pravidelné zásahy, do nichž je třeba investovat částky, které rozhodně neohrožují státní rozpočet. Omezení zmíněných činností, které bylo vloni nastartováno, je v přímé kontradikci s uvědomělou péčí o přírodní bohatství, které nám ještě zbývá.
Příroda nikomu nepatří a nemůže být předmětem handlování. Při hledání řešení ve sporných kauzách je proto vhodné prosazovat věcnou shodu bez vynucených kompromisů. Tam, kde není shoda možná, měli by ochranáři (včetně zástupců státních institucí placených z veřejných prostředků právě za účelem prosazování veřejného zájmu ochrany přírody) trvat na takovém stanovisku, které nevede k významnému poškození ekosystémů a jejich klíčových částí. Přijetí prohry jsou z důvodu dlouhodobého udržení smyslu ochrany přírody důležitější než podvolení se ústupkům významně poškozujícím cenné fragmenty přírodních stanovišť. Ochranáři ale na druhou stranu musí respektovat vůli široké veřejnosti, protože příroda je v rukou celé společnosti a její správa znamená péči o společné dědictví. Zátěžovou zkouškou těchto zásad byl v roce 2010 gradující proces posuzování vlivů na životní prostředí plánovaného plavebního stupně v Děčíně. Věřme, že MŽP i po skončení roku biodiverzity vzpomene na smysl své existence a k realizaci díla souhlas nevydá nebo že obdrží na úrovni vlády dostatečně pádné argumenty převažujícího veřejného zájmu nad ochranou přírody.
Rok biodiverzity skončil, vystřídal ho mezinárodní rok lesů. Asi nejlepší ilustrací priorit v naší kotlince na přelomu dvou let oslavujících životadárnou moc přírody je šumavské personální konečné řešení. Takové události nás nutí zamyslet se, zda se nemýlíme, možná… Společnost se vyvíjí a mění své priority, jak tomu bylo vždy v její historii. Atmosféra doby konference v Rio de Janeiru je v nenávratnu, konstruktivní snahy z Johannesburgu nahrazuje už jen ryzí politikaření (paralely s obsazováním pozic ve vrcholném českém ochranářském establishmentu asi nejsou ryze náhodné). Ale třeba se to zase zvrátí. Aby bylo možné v rovině ochrany biodiverzity vůbec uvažovat o naplnění nových „Cílů 2020“, bude třeba v první řadě více správně formulovaných slov a zejména následně učiněných kroků. Nenechejme se frustracemi ze stávajícího vývoje zahnat do kouta. To bychom rovnou mohli začít s přípravou Mezinárodních roků znečišťování životního prostředí, plýtvání energií nebo likvidace ohrožených populací, po jejichž ukončení bychom s klidným svědomím mohli konstatovat naplnění většiny deklarovaných cílů.
reklama
Kdo uzdraví naše lesy a pole? Chytří hospodáři
Zákon o obnově přírody přežil klíčové hlasování ve výboru europarlamentu a je krok od schválení
Vědci hledají způsoby, jak v zemědělství vázat uhlík v půdě a snížit emise