Jan Zeman: COP 27 nepřekvapivě zkrachovala

„Tak nám zkrachovala 27. světová klimatická konference (COP 27)!“ řekl by dobrý voják Švejk. Dodávám, že se tentokrát konala v egyptském Šarm Aš Šajchu ve dnech 6. – 20. listopadu 2022). Slyším námitky některých, že to není pravda. Že se konference shodla:

1) Kdy a kde se zhruba za rok sejde,
2) Na dokumentu, charakteru úpěnlivé výzvy ve smyslu: „Konejte, prosím, energická opatření na ochranu stability klimatu!“
3) Na jistém, blíže neurčeném Fondu kompenzace klimatických škod chudým státům.
4) Na odmítnutí uhlí, ne však ropy a zemního plynu.

Svatá prostoto, nemusíme spekulovat nejen o dopadu výzev, ale i o mlhavých obrysech Fondu kompenzace. Mnoho minulých Konferencí COP slíbilo chudým státům finanční pomoc na realizaci opatření na ochranu stability klimatu ve výši asi 100 miliard dolarů US každý rok. Mělo jí o aktivní, mitigační opatření ke snížení emisí zhoubných skleníkových plynů. Poskytnuto bylo ale reálně kolem 10 miliard USD za rok. Jejich využití bylo sem tam z řady důvodů divné. Ještě mnohem podstatnější je ale skutečnost, že kdyby vyspělé státy a jejich obří nadnárodní firmy i po pádu kolonialismu brutálně nevysávaly velkou část rozvojových států v řádu stamiliard dolarů US, nejspíš by až na výjimky nebylo potřeba zahraniční pomoci rozvojovým státům na podporu klimatických opatření.

Zde už má jít jen o Fond kompenzace škod, způsobených rozvratem klimatu. Ptám se, jak se určí, která škoda vlivem přírodní katastrofy je způsobena změnou klimatu? U tajfunů vědci nevědí, resp. průkazné důkazy nemají. U povodní je nejméně 90 % ekonomických škod způsobeno neodpovědnou výstavbou v záplavových územích nezávisle na tom, zda povodeň vznikla jako důsledek běžného klimatu nebo sílící klimatické změny. Masová výsadba a pěstování lesů je nezpochybnitelná. Ale jen za podmínky, že se ty lesy podaří dlouhodobě chránit. Nemusí nutně přijít brazilský prezident Bolsonaro s tím, že jsou brzdou ekonomického rozvoje Amazonie a tudíž je likvidujme, ač opak je pravdou.

K neodmítnutí ropy a zemního plynu nemám co dodat. Jak je známo, skleníkové plyny ovlivňují klima na celé planetě Zemi nezávisle na původu a na místě emise.

Mohu se opakovat

Když se podívám na své starší články, věnované světovým klimatickým konferencím, nemusím na nich měnit nic podstatného, viz Zeman,J.: Problémy ochrany klimatu, které konference neřeší, Ekolist 27.12.2019, Zeman,J.: Ke sporu o klimatické změny, Ekolist 1. 6. 2020 a další.

Je pravda, že se Evropská unie snaží být tahounem boje proti sílící klimatické změně. Je pravda též, že ten boj vede zjevně nekvalifikovaně, podvazují jej i některé její směrnice charakteru zákonů, takže výsledek je pár nemastných neslaných frází o potřebě s tím něco dělat a jisté ne příliš upřímné závazky jednotlivých států snížit své emise skleníkových plynů, které ale málo kdo bere vážně. Není přitom podstatné, zda se přijaté závazky neplní proto, že příslušné státy byly k nim tzv. „dokopány“ nebo proto, že v konkurenci řady dalších potřeb potřeba ochrany stability klimatu nepřekvapivě prohrává, o nesladěnosti politik nemluvě.

Prakticky celý čas konferencí je věnován dohadování, která země či skupina zemí sníží své emise skleníkových plynů o tolik a tolik a klíčové problémy se nedostávají na pořad jednání. Těch systémových problémů je ale dlouhá řada, počínaje reálným ovládáním světa světovou finanční oligarchií a jí plozenou obrovskou sociální nerovností, obrovskou mocí vojensko průmyslového komplexu některých států, který hledá pro své kontroverzní zboží odbyt mimo jiné provokováním válek a závodů ve zbrojení, silnou pozicí průmyslu fosilních paliv, automobilové lobby, velké zemědělské loby atd. atp.

Před lety jsem se rouhal, že kdyby se COP dohodla, že světové společenství zruší perverzní mezinárodní mnohostranné dohody o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty včetně jí spotřebovaných paliv a energie a o osvobození mezinárodní námořní, námořně rybářské, vnitrozemské vodní a mezinárodní letecké dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty, hrozící klimatickou katastrofu sice neodvrátí, ale udělala by pro ochranu životního prostředí a stability klimatu aspoň něco konkrétního a nezpochybnitelného, navíc tržně konformního. Lze-li věřit datům české statistiky, pak z nich lze vypočítat, že jen ČR v roce 2017 takto podpořila ničení životního prostředí a stability klimatu částkou asi 50 miliard Kč, z toho téměř 18 mld. Kč byla přímá podpora spotřeby fosilních paliv, zejména ropných. Tato čísla, stejně jako čísla z jiných let, dosud nikdo nerozporoval. Bohužel na žádné z COP žádný stát nenavrhnul tyto staré, archaické mezinárodní mnohostranné smlouvy charakteru zvykového práva (v případě letecké dopravy jde o tzv. chicagskou konvenci z roku 1944) zrušit, neboť politika maximalizace dopravní politiky je svatá jak v minulosti kráva v Indii. Kupodivu to nenavrhnul ani zástupce některého z deseti velmi nízko položených států, které pomalu zatápí stoupající hladina oceánu.

Metodické otazníky

Metodika výpočtu parametrů důležitých pro boj se sílící klimatickou změnou není vůbec jednoduchá. Přesto jsou tu věci velice podivné. Jde o:
1) Výpočet komplexní energetické náročnosti.
2) Výpočet komplexní náročnosti na emise skleníkových plynů, viz Zeman,J.: Metodologické problémy skleníkového efektu a klimatických změn, Ekolist, 27.11.2021

Ad 1) Problém komplexní energetické náročnosti

Velkým problémem zůstává neschopnost počítat komplexní energetickou náročnost potřebných „energetických manévrů“. Jinak by mnohá řešení, která v úhrnu zvyšují celkovou spotřebu paliv a energie a tím i celkové emise skleníkových plynů, nemohla být přijata. Kromě elektrického vytápění sem patří úsilí o vodíkovou ekonomiku, elektromobilitu apod.

Že z řady možností vytápění je z hlediska komplexní energetické náročnosti nejnáročnější vytápění elektřinou, je dlouhodobě známo. To ale nebránilo prohlásit elektrické vytápění za šetrné a nemálo ho v Česku dotovat, viz 90. léta. Pomocí nepřímých křížových dotací je skrytě dotováno i dnes a ani ekologům energetikům to podle všeho příliš nevadí. To je pak těžké.

Vodíkovou energetiku můžeme rozvíjet jedině na základě dostatku levného a šetrného vodíku. Jsou tři technologie průmyslové výroby vodíku: elektrolýza vody, chemický rozklad vody a ze zemního plynu. Energetická náročnost výroby vodíku elektrolýzou a chemickým rozkladem vody je tak vysoká, že tyto postupy ji činí energeticky absolutně neefektivní. Někteří ekologové uvádí předpoklad budoucího dostatku levné šetrné fotovoltaické a větrné elektřiny. Takový předpoklad zřejmě není reálný ani v dlouhodobém časovém horizontu, protože výroba elektřiny ze Slunce v prosinci klesá na minimální hodnoty a větrnost se mění. V Německu na pobřeží Severního moře je větrnost nejnižší v prosinci a v lednu, kdy je jí nejvíc potřeba. Výroba vodíku ze zemního plynu je sice možná, ale pak je efektivnější využívat přímo zemní plyn.

Vodík má i další problémy. Protože atomy vodíku jsou velmi malé (atomové číslo 1), velmi obtížně se zkapalňuje, skladuje a dopravuje. Jeho doprava vyžaduje masivní ocelové tanky a náročné chlazení na teploty blízké absolutní nule, což citelně komplikuje využívání vodíku v průmyslovém měřítku. Vodík snadno vybuchuje. Bezpečnostní hledisko nelze podceňovat.

Ekologicky šetrný (zelený) vodík nemůže být vyráběný ze zemního plynu. Efektivnost jiných postupů získávání vodíku závisí na šetrnosti získávání energie nezbytné pro jeho výrobu.

O efektivnost elektromobility se vedou spory. Příznivci Energiewende a Zelené dohody tvrdí, že elektromobil je proti autům s benzínovým a naftovým motorem energeticky efektivní. Řady jiných odborníků tvrdí opak. Upozorňuje na vysokou náročnost elektromobilů na dodávky barevných a vzácných kovů a na problémy spojené s těžbou a zpracováním jejich rud (obvykle je provází těžká devastace regionů těžby), soustředěných navíc často jen do několika států světa. Ty se ale v Evropě nepočítají, což je chybné. Elektromobil má vysokou váhu baterií, vysokou energetickou náročnost výroby řady komponent pro elektromobil, bateriemi počínaje. Osobně elektromobil nepovažuji za příliš efektivní, byť v podkladech obou stran sporu řada věcí chybí, technologie se poměrně rychle vyvíjí a věcná diskuse je značně limitována ideovou přepjatostí stoupenců elektromobility.

Masová elektromobilita, korunovaná zákazem prodeje nových aut na fosilní paliva v EU od roku 2035 předpokládá dostatek šetrně získávané elektřiny a tím i zásadní zvýšení její výroby, což se ale nezdá reálné. Kalkulace s dostatkem nepravidelně vyráběné a dodávané elektřiny ze Slunce a z větru klade otázku, zda elektromobilita nebude příčinou obávaných blackoutů, kolapsů elektroenergetických soustav. Elektromobilita předpokládá dostatečnou síť dobíjecích stanic. Současná intenzivní silniční doprava zajištění sítě dobíjecích stanic s požadovanou preferencí rychlého nabíjení silně problematizuje. Zdaleka ne všichni motoristé disponují garáží, kde lze snadno auto na noc zapojit do zásuvky a dobít. Sídliště nejen Prahy 13 jsou plné na ulici parkujících aut, což možnost nabíjení elektromobilů zpochybňuje. Hořící elektromobil se obtížně hasí, což je riziko zejména pro podzemní garáže. Bezpečnostním rizikem je i skutečnost, že případný blackout by rychle paralyzoval veškerou dopravu. Elektromobilita je prakticky vyloučena v armádě, u policie, v záchranných složkách atd.

Nechávám stranou současnou cenovou houpačku, kdy se pohon auta na elektřinu stal dražší než na benzín. I zde záleží na zdroji elektřiny. Situace se může změnit dřív, než tento článek vyjde.

2) výpočet emisí skleníkových plynů

Že je vedení Evropské unie hluboce sebestředné a trpí mesiášskými komplexy, je známo. Ke křiklavým důsledkům patří pojetí oleje z palmy olejné jako biopaliva, což stimuluje kácení a často i vypalování tropických deštných pralesů. Emise skleníkových plynů jsou pak 5-6x vyšší ve srovnání s fosilními palivy, o prohlubování hladu v rozvojových státech tropů nemluvě. Prý s touto ostudnou praxí po dvaceti letech EU skončí. Uvidíme. Neméně ostudná je pokračující politika pálení zemědělské produkce co biopaliv. Prohlubuje beztak vážný hlad ve světě, významně stimuluje poškozování životního prostředí, zvláště pak orné půdy, vodních zdrojů a bioty. Zde ale obrat v klimatické politice EU nehrozí. Aktuální snižování zemědělské výroby pod praporem její ekologizace dál prohlubuje problémy zabezpečení výživy, což je žhavý problém mimo jiné i pro ztrátu potravinové soběstačnosti ČR po roce 1989 a její prakticky nepřetržité, stále nebezpečnější prohlubování. Když někteří ekologové podrobně prozkoumají zprávy typu že „Firma x emituje za rok 1 milión tun CO2“, s překvapením zjistí, že po zahrnutí neevropských podniků oné firmy jde například o 2,5 mil. t emisí CO2.

Skleníkové plyny se na skleníkovém efektu na Zemi podílí zhruba následovně: vodní pára jednou až dvěma třetinami, oxid uhličitý CO2 a metan CH4 asi 13-35 %, ozon asi 3-4 %, freony a halony asi 1-2 %. Silný skleníkový plyn oxid dusný N2O se neuvádí. Nejsilnější skleníkový plyn je ale fluorid sírový SF6, pro který platí „1 SF6 = 26 087 CO2ekv.“ Jeho životnost v ovzduší je asi 3 200 let. Objevuje se v aféře fotovoltaických panelů v letech 2008-10, kdy jeho vysoké emise, provázející výrobu těchto panelů v Číně, významně přispěly k tristní skutečnosti, že kromě obřího, převážně fotovoltaického tunelu v úhrnné výši asi 1 000 mld. Kč v ČR, který využívání OZE v Česku těžce a nadlouho zkompromitoval, byl přínos oněch fotovoltaických elektráren pro stabilitu klimatu záporný. Tak to vypadá, když jsou za každou cenu protlačovány nové, technicko ekonomicky nezralé technologie a když se environmentální ekonomie nahrazuje ekonomií neoliberální, resp. když se zavádí obchod s povolenkami na emise CO2 a provádí se s ním divoké pokusy.

Zatímco z řady výrob byl SF6 již vytlačen, zůstává při výrobě větrných turbín. U efektivnosti větrných elektráren zůstává řada otazníků včetně nedávného izraelského pozastavení jejich instalace pro podezření, že prohlubuje sucho. Do oficiální metodiky IPCC výpočtu emisí skleníkových plynů se vloudily jisté chyby:

- Emisní náročnost určuje podle emisí CO2 ze spálení příslušného fosilního paliva v množství poskytující srovnatelnou jednotku užitečné energie, ač je nutné tyto i jiné emise počítat jako součet emisí v celém reprodukční řetězci „těžba + zpracování + doprava + spotřeba (zpravidla spálení)“. Dopady tohoto omylu jsou velké a tragické.

Podle oficiální metodiky IPCC při získávání energie z fosilních paliv je na měrné emise skleníkových plynů nejhorší uhlí a nejméně špatný je zemní plyn, tvořený z 90 i více % metanem. Pokud ale zahrneme i úniky metanu při těžbě fosilních paliv (asi 0,5 % energetického ekvivalentu u uhlí, 2-4 %, podle některých 3-6 % energetického ekvivalentu vytěženého paliva u ropy a zemního plynu), dále 1/3 energie spotřebovanou na zkapalňování a zpětnou konverzi zkapalněného zemního plynu na plyn za účelem jeho přepravy tankery, je pořadí zcela jiné. Na jednotku přepravené užitečné energie paliva je nejhorší břidlicový plyn, zkapalňovaný pro potřeby přepravy tankery, po té ropa těžená z břidlic, pak zemní plyn klasicky těžený a zkapalňovaný za účelem přepravy tankery, pak ropa klasicky těžená, pak zemní plyn klasicky těžený a přepravovaný plynovody, po té lignit, po té hnědé uhlí a nejméně špatné je černé uhlí. Nezařazuji břidlicový plyn dopravovaný plynovody, protože jeho úniky při těžbě se nesledují, takže o rozsahu úniků metanu při těžbě plynu z břidlic a zejména z jeho vytěžených opuštěných ložisek panují značně nejisté dohady. Dodávám, že doprava ropy ropovody je šetrnější ve srovnání s dopravou ropy tankery, ale v případě měrných emisí skleníkových plynů není rozdíl zásadní, jako je dopad proplachování tankerů po odčerpání ropy v přístavech mořskou vodou na znečišťování příslušného moře ropou.

V posledních 10-15 letech mohutně se rozvíjející praxe zkapalňování zemního plynu za účelem jeho přepravy tankery podstatně zvyšuje celkové emise skleníkových plynů ve srovnání s klasickou přepravou zemního plynu plynovody. Není dobré nad tím zavírat oči.

K tomu dodávám trojí: z hlediska měrné emisí skleníkových plynů je to, jak je výše uvedeno. Z hlediska ochrany čistoty ovzduší a veřejného zdraví je ale relativně nejhorší lignit, poté hnědé uhlí, po té černé uhlí, pak ropa a zdaleka nejčistší je zemní plyn, který má prakticky nulové emise tuhých znečišťujících látek a oxidu siřičitého. Z hlediska množství prolité lidské krve je zdaleka nejhorší ropa. Kdejaká válka včetně obou světových se vedla a vede o ropu buď plně (klasicky přepadení Iráku v roce 2003 či Libye v roce 2011) nebo částečně (sem patří i obě světové války). Politikové by měli jasně říci veřejnosti, jak to je, že jsou taková a onaká řešení s takovými výhodami a nevýhodami a že z toho a onoho důvodů dávají přednost takovému či jinému řešení. Například, „když podporujeme plynofikaci vytápění, podporujeme ochranu čistoty ovzduší a veřejného zdraví, ale za cenu zhoršení sílící antropogenní klimatické změny“. Ideální řešení bohužel neexistuje.

- Cement a vápno. Metodika IPCC počítá emise CO2 vzniklé rozkladem vápence CaCO3 na oxid vápenatý CaO a CO2. Po spotřebování cementu či vápna během asi 4 let proběhne opačný proces přeměny CaO zpět na CaCO3. Toto vázání emisí CO2 ale metodika IPCC nebere v úvahu.

- Zásoby dřeva v lesích. Zásoby dřeva v lesích metodika IPCC počítá podle počtu hektarů lesů, ač se jednotlivé lesy výší zásoby dřeva na pni významně liší. Chce všem měřit stejně, čímž se ale dopouští citelných metodických chyb. Chápu, že v mnoha rozvojových státech není známa výše zásoby dřeva na pni v tamních lesích. V řadě států včetně ČR ale tato výše známa je a mělo by se z ní vycházet.

Statistika fugitivních emisí (ze změn využívání krajiny) skleníkových plynů je neúprosná, viz léta obří kůrovcové kalamity nejen v Česku posledních let. Ještě v roce 2017 v Česku změna ve využívání krajiny snižovala celkové emise skleníkových plynů o 4,1 mil. tun CO2ekv., a to zejména zvyšováním zásob dřeva na pni. Již v roce 2018 v důsledku kůrovcové kalamity přešla do zvýšení o 1,4 mil. t CO2ekv., v roce 2019 přispěly k růstu emisí CO2ekv.o 8,2 mil. t a v roce 2020 předběžně o 12,8 mil. t CO2ekv. Plocha lesů se přitom v ČR prakticky nezměnila. Podobně se projevují obří požáry na západě USA, v jihovýchodní Austrálii, v našem Českém Švýcarsku atp.

První část 6. zprávy IPCC v srpnu 2021 vyvrátila dosud tradované, že se obsah hlavního skleníkového plynu – vodních par (jedna až dvě třetiny skleníkového efektu ovzduší Země) – v ovzduší dlouhodobě nemění. Není to snadné určit. Dlouhodobý družicový výzkum shledal, že za léta 1990-2020 se obsah vodních par v ovzduší Země zvýšil v průměru o 10 %. Otázkou je, jaké to má dopady na celkovou teorii klimatické změny. Chápu, že je to poměrně čerstvé zjištění a že odpověď na ní nemusí být snadná. Chybějící zpřesnění klimatické teorie ale nahání vodu na mlýn kritikům teorie antropogenních klimatických změn.

Platí ale, že elektrická a tepelná energie získávaná z jaderných paliv a z obnovitelných zdrojů jsou přímo plus nepřímo zatíženy nízkými emisemi skleníkových plynů a fosilní paliva jsou naopak zatížena vysokými přímými a nepřímými emisemi skleníkových plynů. Boj části ekologů proti jaderným elektrárnám zásadně stěžuje boj za ochranu stability klimatu na Zemi.

Válka

Kromě obřích nákladů na zbrojení (v roce 2020 šlo o téměř 2 000 miliard dolarů US) také do klimatické politiky 24. února 2022 vstoupila ruská válka na Ukrajině. Chápu frustraci, neboť tato válka, stejně jako každá jiná válka, situaci včetně ochrany stability klimatu dále zhoršuje. Ředitel CENIA odhadl možné emise skleníkových plynů v důsledku bojových operací této války v polovině června na úroveň převyšující emise skleníkových plynů v Česku v roce 2020. Nejspíš byly ještě vyšší. Od té doby se jistě dál podstatně zvýšily. Lze také čekat další enormně nákladnou vlnu přezbrojování, tak jako po každé velké válce. Zbrojaři jsou hlavními vítězi.

Války ale probíhaly a i dnes probíhají i na řadě dalších míst Země: jen z posledního čtvrtstoletí jde zejména o útok na Jugoslávie 1999, na Afghánistán 2001–21, resp. už od roku 1974, na Irák 1991 a 2003-17, válka v Sýrii 2011-18, útok na Libye 2011- dosud, válka v Jemenu od roku 2011? dosud a to jsou jen války „velké“… Je to blízko (bombardování Jugoslávie ale bylo ještě blíž). Došlo k vyhrůžkám o použití jaderných zbraní. To je mimořádně nebezpečné. Lze-li věřit expertům na jadernou válku, v Evropě by trvala 80 minut, svět by zničila za několik hodin…

Současná válka na Ukrajině mimo jiné potvrzuje známou, ale ignorovanou skutečnost, že pro rozvoj včetně politiky ochrany stability klimatu je mír základním předpokladem. Válka na Ukrajině i všechny ostatní vedené války by měly okamžitě skončit, což ale zůstává jen přáním některých. Historie mluví o nepoučitelnosti lidstva. Smutné, velmi smutné. Jistě i proto, ale zdaleka nejen proto, světová klimatická konference COP 27 skončila fiaskem, byť se mnozí politici pokouší věc lakovat na růžovo.

---

reklama

---