Jan Zeman: Ke sporu o klimatické změny

Velké klimatické změny na Zemi nejsou nic nového. Planeta Země za svou asi 4,5 mld. let dlouhou historii, z toho asi 3,5 mld. let s vyvíjejícím se životem, prožila mnohem drastičtější klimatické změny, než jaké zažíváme v současné době. / Ilustrační foto

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | qimono / Pixabay

1. Z historie velkých klimatických změn v geologických dějinách Země

Předně, velké klimatické změny na Zemi nejsou nic nového. Planeta Země za svou asi 4,5 mld. let dlouhou historii, z toho asi 3,5 mld. let s vyvíjejícím se životem, prožila mnohem drastičtější klimatické změny, než jaké zažíváme v současné době. Její vývoj lze stručně shrnout asi následně:

Planeta Země dostává mimořádně stálý (velmi málo kolísající) příkon slunečního světla a tepla, který se velmi zvolna zvyšuje, asi o 25 % za 4,5 miliardy let existence planety Země, přičemž tento trend bude ještě několik miliard let pokračovat.

Planeta Země začíná jako shluk prachu, který se postupně formuje do koule a taví se na tekutou kouli.

Dochází k utuhnutí povrchu Země a jeho postupnému ochlazování.

Dostatečné ochlazení povrchu Země umožňuje vznik tekuté vody na Zemi a časem i vznik světového praoceánu, dílčích pramoří (na rozdíl od dneška nebyly slané), na pevninách též řek a jezer. Energeticky náročné odpařování tekuté vody a mnohem později i tání sněhu a ledu na tekutou vodu spotřebuje množství tepla. Kondenzace vodní páry na vodu a tuhnutí tekuté vody na sníh a led provází naopak uvolňování velkého množství tepla. Změna skupenství vody se tak stává velmi důležitým regulátorem teploty povrchu Země a velmi stabilních průměrných teplot povrchu Země.

V hlubších vrstvách praoceánu vzniká za příznivých okolností život. Nejprve vznikají jednoduché organické látky, později aminokyseliny, ještě později se z nich vyvíjí nejjednodušší mikroorganismy živočišného charakteru, viz teorie ruského učence Oparina o vzniku života. Vznik nejjednodušších organismů v praoceánu možná spustil dopad velkého meteoritu, ale celkem vzato to dnes není podstatné.

Rostoucí nedostatek živočišné potravy časem způsobuje, že se část primitivních mikroorganismů učí v praoceánu asimilovat CO2 s vodou v procesu fotosyntézy na cukry a vytvářet tak primární zdroje rostlinné potravy. Vznikají tak prasinice, které produkují vzdušný kyslík O2. Kyslík se nejprve rozpouští v praoceánu, později se uvolňuje i do atmosféry. Současně se snižuje koncentrace oxidu uhličitého CO2 v praoceánu a později i v ovzduší. S rostoucím množstvím kyslíku v ovzduší se dostává i do stratosféry, kde kosmické paprsky jeho molekuly štěpí a vzniká stratosférický ozón. Časem vzniká ve stratosféře ochranný ozónový štít, chránící povrch Země před kosmickým zářením. Umožňuje tehdejším organismům osídlit nejprve vrchní vrstvy praoceánu, po té mělká pramoře, řeky, jezera a nakonec i pevninskou souš. Nedávno prošla zpráva, že se podařilo prokázat asi 810 miliónů let staré mořské houby (Fungi).

Planeta Země podle paleoklimatologů prodělala v období asi 800 – 600 miliónů let zpátky úplné či téměř úplné zalednění. To se při kombinaci nepříznivých okolností mohlo stát. Jsou tu ale dvě zásadní, dodnes dostatečně nezodpovězené otázky: 1) Jak v podmínkách zalednění planety přežil život? Oceán byl přikryt postupně až 1,5 km silnou vrstvou ledu. 2) Jak se jednou zamrzlý povrch planety odlednil?

Není podstatné, že někteří píší až o trojím zalednění a následném odlednění planety Země. I zde platí, že z dnešního hlediska jde o nejasnosti nepodstatné.

Po rozmrznutí povrchu Země před asi 600 milióny let začínají prvohory a rychlý rozvoj života v moři. Teprve později (silur, devon) život začíná osídlovat také pevniny, nejprve řeky a na nich ležící jezera ve směru od moře, později i jejich okolí. Podstatné je, že část těl odumřelých rostlin a živočichů vypadává z přírodního koloběhu a časem se mění na ložiska uhlí a snad i ropy a zemního plynu. Zejména o vzniku ropy a zemního plynu toho nevíme zdaleka dost. Jisté je, že vázání CO2 na fosilní paliva vede ke snižování jeho koncentrace v ovzduší. Stejným směrem působí i hromadění vápnitých skořápek tehdejších živočichů na dně moří, z kterých se časem stávají ložiska vápenců a dolomitů. Současně se zvyšuje koncentrace kyslíku v ovzduší až na obvyklých 21 %. Mohla být občas i vyšší, ale ne o moc, protože pak prudce narůstá riziko přílišného výskytu ničivých požárů vegetace na souši.

Přinejmenším od rozmrznutí planety, ale zřejmě i dříve, se s životem rozvíjejí i globální životodárné ekosystémy, které svou činností do jisté míry spoluvytváří příznivé podmínky pro život na Zemi. Doplňují již existující složky spoluvytvářející příznivé podmínky pro život, jako je ochranný stratosférický štít. Stále složitější vazby mezi množstvím živočišných a rostlinných organismů tyto globální životodárné ekosystémy posilují. Přední vědci mají za to, že těžiště globálních životodárných ekosystémů je v tropických deštných pralesích a mělkých tropických mořích. Obojí intenzivně ničí lidé. Jejich stále větší narušování lidmi je mimořádně nebezpečné.

Další vývoj probíhá relativně stabilně, byť rozhraní jednotlivých geologických útvarů je vesměs primárně vyvoláno velkými změnami klimatu, spojenými s masovým vymíráním nedostatečně přizpůsobivých druhů rostlin, živočichů a ekosystémů. Svou roli hrají i pohyby kontinentů (relativně nedávný přesun Antarktidy k nehostinnému jižnímu pólu Země znamenal až na výjimky zánik života na ní, spojení Střední a Jižní Ameriky před asi 2 miliónu let vedlo k vyhubení jihoamerických vačnatců vyššími savci tam migrující ze severu), vrásnění pohoří a jejich postupná eroze, velké sopečné výbuchy či dopady větších kosmických těles způsobovaly nemalé katastrofy. Byly jistě místně a často i regionálně velice pustošivé, ale i meteorit o průměru 10 km, dopadnuvší na okraj Mexického zálivu před 65 milióny let, dinosaury nezničil, jak se často uvádí, neboť velká část dinosaurů už byla vyhynulá a zbytky afrických dinosaurů po této katastrofě ještě nějaký čas v Africe přežívaly. Následky jeho dopadu meteoritu jen dorazily zbytky severoamerických dinosaurů. Území dnešní ČR dlouho existovalo v tropech, ale také ledovce dvakrát stály na jeho severním okraji a zabíraly hřebeny nejvyšších hor – Krkonoš, Hrubého Jeseníku, Šumavy.

V mladších třetihorách dochází k ochlazování klimatu až k nástupu delších dob ledových, střídaných kratšími dobami meziledovými, kdy u nás bylo někdy i teplejší klima než dnes. Začátek čtvrtohor a současně dob ledových a meziledových se udává před 3-2,5 milióny let. Střídání dob ledových a meziledových trvá dodnes, byť žijeme již 10-15 000 let v době po poslední době ledové, poledové, která by podle zkušeností s minulými meziledovými dobami měla končit. V rámci něho zaznamenáváme „malé doby ledové“ (v Evropě 16. – 18. století) a „malá teplá období“ (v Evropě 10. – 13. století). Samozřejmě, je nutné striktně rozlišovat vývoj počasí (může se měnit i několikrát za den) od vývoje klimatu, který by měl být dlouhodobě stabilní a jeho případné změny by měly být spíše pozvolné.

Ano, planeta Země zažila a život na ní přežil mnohem drastičtější změny klimatu, než které probíhají dnes a na které je zaděláno do budoucna. Jsou tu ale dva velké rozdíly. Předně ony minulé drastické klimatické změny provázelo masové vymírání tehdejších rostlinných a živočišných druhů a ekosystémů, odhady se pohybují kolem 80 %. Druhou skutečností je, že tyto drastické klimatické změny obvykle probíhaly nesrovnatelně pomaleji (výjimkou je rozhraní druhohor a třetihor, vyvolané primárně dopadem většího kosmického tělesa), a zbylý život se byl schopen na ně adaptovat. Zhýčkaná sobecká lidská společnost, vedená často zhýralou elitou a zrůdnými ideologiemi, se nebude s to na ně adaptovat. Lidstvo se pobije o mizející přírodní zdroje. Proto je nebetyčná hloupost sílící klimatické změny bagatelizovat.

2. Základní koncept klimatických změn

V diskusích o změnách klimatu dominuje tzv. velký panel předních odborníků na klima (IPCC), pracujících na objednávku Organizace spojených národů, na základě dat shromážděných zejména národními meteorologickými ústavy a jiným výzkumem klimatu. Popisuje současné fyzické klimatické změny asi následovně:

Skleníkový efekt je přírodní jev, který objevil a pospal Svante Arrbenies roku 1896, daný zákony fyziky. Skleníkový efekt říká, že v ovzduší Země existují tzv. skleníkové plyny (GHG), které, když na povrch Země dopadají sluneční paprsky a odráží se zpět do vesmíru, tyto plyny je odráží zpět na povrch Země, čímž oteplují její povrch. V konkrétních podmínkách Země je její povrch skleníkovým efektem aktuálně oteplován asi o 35oCelsia. Kdyby nebyl skleníkový efekt na Zemi, planeta Země by se vší pravděpodobností zamrzla a život na ní by zaniknul, popř. živořil v blízkém okolí moří oteplených aktivními sopkami a výrony horkých vod či plynů z nitra Země.

Velmi silný skleníkový efekt má planeta Venuše. Udržuje tam enormní teploty snad 480oC na povrchu, o obrovském tlaku vzduchu nemluvě, značka život vyloučen. Naopak Mars v důsledku slabšího gravitačního pole postupně pozbyl velkou část svého ovzduší a po té i svá moře. Má jen velmi slabý skleníkový efekt. Marsovské dny jsou i na rovníku velmi chladné, marsovské noci těžce zmrzlé. O prudkém kolísání teplot ve dne a v noci na našem Měsíci, který nemá ovzduší a tím ani skleníkový efekt, se netřeba zmiňovat.

Problémem jsou změny velikosti skleníkového efektu, jeho velmi rychlého zesilování, jež se aktuálně navenek projevují mimořádně rychlým oteplování klimatu. Provází je četné jevy, lidově zvané rozval klimatu: zvyšování průměrných teplot, tání ledovců, stoupání hladiny moří a zatápění nízko položených území mořem, prudký nárůst extrémů počasí, způsobující přírodně ekologické katastrofy (ničivé vichřice, velké povodně, velká sucha, nejednou se střídajících v rychlém sledu atd.). Sekundárním efektem rostoucích veder a such je množství často velmi ničivých požárů, byť část jich zakládají lidé a lidé také nejednou napomáhají jejich šíření a ničivosti. Do přírodně ekologických katastrof ale nelze zahrnovat sopečné výbuchy, sopečná a tektonická zemětřesení, pohyby kontinentů apod. Ty člověk zatím citelněji neovlivňuje. Za posledních 50 let se někdejší sinusoida koncentrací CO2 v ovzduší změnila na exponenciálu, viz graf č. 1 a 2:

Graf č. 1 - Vývoj koncentrací CO2 a průměrných teplot povrchu Země za posledních 800 000 let.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Leland_McInnes / commons.wikimedia.org

Graf č. 2 – Vývoj koncentrací CO2 a průměrných teplot povrchu země v letech 1850-2010.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | upload.wikimedia.org

Skleníkových plynů (GHG) je řada. Nejvýznamnějším je vodní pára, jejíž koncentrace se ale v ovzduší Země podle klimatologů dlouhodobě nemění, což je zdrojem řady dohadů. Druhý základní GHG je oxid uhličitý CO2. Třetí základní GHG je metan CH4. Čtvrtý základní GHG je oxid dusný N2O (nikoliv oxidy dusíku – NO a NO2, jak se občas můžeme dočíst). Pátým významným GHG jsou freóny, které známe hlavně v souvislosti s ničením ochranného ozónového štítu Země ve stratosféře. Sami o sobě se v přírodě nevyskytují. Vyrábí je a o ovzduší vypouští neodpovědná lidská činnost. Známe i řadu dalších GHG, které se ale na Zemi až na výjimky vyskytují ve velmi malém množství, takže i velmi silný skleníkový efekt některých z nich nehraje v úhrnu větší roli. Dopad GHG na klima (radiační potenciál) se přepočítává na tzv. CO2ekv., tj. radiační potenciál CO2. Aktuálně CO2 = 1, CH4 = 25, N2O = 298 CO2ekv. Před lety jsem počítal s mírně odlišnými hodnotami, CH4 bylo 21, N2O bylo 310. Určité upřesňování zde nelze ani do budoucna vyloučit.

Ožehavou otázkou je, jak se vyvíjely koncentrace GHG v ovzduší v minulosti. Současná, značně přesná měření jsou krátká, od roku 1990. Starší údaje nejsou dostatečně přesné a reprezentativní. O podstatně starších údajích jsou dohady. Relativně přesně jsou získávány koncentrace CO2 hlubokými vrty do ledovců v Grónsku a v Antarktidě. V ledových bublinkách se vyskytuje tehdejší vzduch. Spolu s datováním jednotlivých vrstev ledovců bylo možné zmapovat výskyt CO2 asi 800 000 let nazpět poměrně spolehlivě. Vznikl tak základní graf (č. 2), kdy zvyšování koncentrací CO2 v ovzduší následuje zvyšování průměrných teplot povrchu Země a obráceně, včetně vzniku dob ledových a dob meziledových. Existují i další metody, jak určit minulé koncentrace CO2 v ovzduší Země, ale jsou méně spolehlivé. Z výše uvedeného se odvozuje, že prudký růst antropogenních emisí GHG, v prvé řadě CO2, které generuje stále masovější spalování fosilních paliv, dále snižování rozsahu lesů, nešetrné obdělávání zemědělské půdy, velkochovy dobytka, skládky odpadů apod., způsobuje růst koncentrace CO2 v ovzduší a následně oteplování klimatu. Stejným směrem působí růst koncentrací CH4, N2O, freónů… Protože jde o následek lidské činnosti, jde o antropogenní oteplování klimatu, na rozdíl od minulých oteplování klimatu vlivem v zásadě přírodních faktorů.

Emise GHG příroda do jisté míry zachycuje a odstraňuje. Činí tak fotosyntetickou činností rostlin, dále odbouráváním metanu a ukládáním CO2 v geologických vrstvách (časem vznikají ložiska fosilních paliv, vápenců a dolomitů). Asi polovina antropogenních emisí CO2 se dosud rozpouští v mořské vodě za cenu negativního okyselování moří (mění se na roztok slabé kyseliny uhličité, čímž se podmínky pro život v mořích zhoršují). Mnohé druhy emisí GHG (freóny) příroda neprodukuje. Příroda „skladuje“ velké množství metanu ve věčně zmrzlé půdě a na dně moří vysokých zeměpisných šířek. Oteplování klimatu spouští jejich uvolňování ve velkém a tím další zesilování skleníkového efektu (přímá pozitivní zpětná vazba). Stejným směrem působí zhoršování albeda (ubývání bílých ledových a sněhových ploch, odrážejících sluneční paprsky) a odlesňování. K přírodním výkyvům koncentrací CO2 patří výbuchy sopek, k přírodním výkyvům koncentrací metanu v ovzduší patří jeho občasné rozsáhlé úniky z ložisek zejména zemního plynu při velkých geologických katastrofách.

Antropogenní emise GHG lze snižovat zejména snižováním spalování fosilních paliv, snižováním jejich těžby (podmínkou je ale jejich náhrada vhodným mixem tří skupin opatření - úspor paliv a energie, využíváním šetrných druhů obnovitelných zdrojů energie, využíváním jaderné energie), ochranou a rozšiřováním lesů, zachycováním a spalováním emisí metanu (za vzniku vody a CO2, který má mnohem slabší radiační potenciál než CH4), snižováním chovu dobytka, regulací dalších výrob produkujících významné emise GHG.

Antropogenní emise GHG v ČR v roce 2017 činily 128,7 mil. t CO2ekv. Po zohlednění propadů emisí CO2ekv. ze změn využívání krajiny šlo o čistý příspěvek k zesilování skleníkového efektu ve výši 126,5 mil. t. CO2ekv. Emise CO2 se na tom podílely 81,7 %, emise CH4 10,7 %, emise N2O 4,6 %, emise freónů 2,9 % a mezinárodní letecká doprava 0,9 % CO2ekv. Ze sektorového hlediska na spalování ve stacionárních zdrojích připadalo 59,6 %, na dopravu 14,5 %, na fugitivní emise 2,8 %, na průmyslové procesy a použití produktů 12,2 %, na zemědělství včetně lesnictví a vodního hospodářství 6,6 %, na změny ve využívání krajiny minus 1,7 % (masové hynutí našich lesů ale způsobuje, že od roku 2018 či 2019 změny ve využívání krajiny zvyšují emise CO2ekv., nikoliv snižují, jako dosud) a na odpady 4,4 % CO2ekv. Zjevná nepřesnost těchto čísel spočívá ve skutečnosti, že zde nejsou zahrnuty emise CO2ekv., zejména CH4, který provází zejména těžbu dovážené ropy a zemního plynu, resp. reálný příspěvek ČR ke klimatickým změnám je ještě vyšší. Stranou nechávám četné války o ropu, které její bilanci dál výrazně zhoršují. V jiných státech jsou tyto poměry odlišné. Vojenský sektor je vyloučen ze sledování a žádné dohody o snižování emisí GHG se ho netýkají, ačkoliv v USA se jeho podíl na emisích GHG odhaduje až na 25 %.

Podstatné je, že ČR s emisemi CO2ekv. ve výši asi 12 t na obyvatele a rok patří dlouhodobě mezi 20 států s nejvyššími měrnými emisemi CO2ekv. na obyvatele a rok. Ač ČR své klimatické závazky v zásadě plní, mezinárodní nepříjemnosti v této souvislosti jí hrozí. Argument snižování náročnosti ekonomiky, náročnosti tvorby hrubého domácího produktu na emise CO2ekv. je lichý, protože hrubě lichý je indikátor HDP.

3. Argumenty proti koncepci IPCC

3.1. Absolutní klimaskeptici

Spor o skleníkový efekt v ČR začal již v roce 1990 krátce po převratu. Ministr financí a později nejvlivnější politik Václav Klaus starší razil heslo, že „na životní prostředí si musíme nejprve vydělat“ a že „skleníkový efekt je šarlatánská hypotéza“ (skleníkový efekt jako fyzikální jev, ne jeho zesilování v důsledku neodpovědné činnosti člověka a následný rozvrat klimatu na Zemi). Ostře mu oponovali nevládní a často i vládní ekologové s tím, že jde o vážné a stále rostoucí ohrožení lidské společnosti, nejen ČR.

Pokud je ideologií V. Klause a spol. teze, že vše vyřeší „neviditelná ruka trhu“, je vše netržní včetně sociální, kulturní a ekologické oblasti na odstřel a zdůvodňuje se to různě, i tezí o šarlatánské hypotéze. Účastnil jsem se snad v roce 1994 s několika nevládními ekology diskuse s mladými ekonomy z Liberálního institutu na téma „Skleníkový efekt je šarlatánská hypotéza“. O problematice klimatu neměli tito mladí ekonomové ani ponětí, argumentovali jen prokázáním teze o šarlatánské hypotéze ze strany stovek předních světových odborníků, z nichž žádného pro jistotu nejmenovali. Sám V. Klaus u této teze setrval asi čtvrt století. Pak připustil změny klimatu, ale vysvětloval je jeho přirozeným kolísáním, tak jako mnozí umírnění klima skeptici. Velmi negativně diskusi o klimatu ovlivňoval i jako prezident ČR v letech 2003-13.

Co lze z odborného hlediska namítat proti teorii oteplování klimatu na Zemi, způsobenou člověkem?

Nedokonalost měření

K nepřekvapivým argumentům (umírněných) klima skeptiků patří tvrzení, že měření jednotlivých parametrů klimatu je nedokonalé.

Jistě je zde i dnes co zdokonalovat. Já osobně neznám experty na klima, kteří by tvrdili, že měření emisí GHG, podobně teploty vzduchu, síly větru, množství srážek, hladiny moří apod. na Zemi jsou dokonalá. Pravda, měření jsou již standardizovaná, takže dávají metodicky homogenní řady. Např. v ČR je homogenní reprezentativní časová řada měření teplot vzduchu od roku 1960. Také metody rekonstrukce minulého vývoje klimatu se zdokonalují. Klimatologové také netvrdili, že následky rostoucích antropogenních emisí GHG jsou jednoznačně, na 100 % prokázané. Nemluvím zde o časté novinářské zkratce, ale o jednotlivých zprávách IPCC. Skutečnost, že stále větší část klimatologů se shoduje na antropogenních emisí GHG jako hlavní příčině sílícího oteplování klimatu na Zemi (dnes přes 97 % s jistotou nad 90 %) je docela výmluvná, stejně jako že klima skeptici dosud klimatology z IPCC nenachytali na větší nepřesnosti.

Totéž platí i pro někdy vznášený argument, že se vlastně mnoho nezměnilo, jen ty jevy více známe a hlavně se o nich mnohem více píše. Dlouhodobé sledování počasí nic takového nepotvrzuje. Naměřené teploty na povrchu Země i v mořích se ale stále rychleji zvyšují, ledovce stále rychleji tají, hladina moře stále rychleji stoupá. Teplotní rekordy rychle narůstají, a to vesměs směrem nahoru. Podobně přibývá obřích povodní, such, vichřic a jejich ničivosti. Nejde přitom jen o ekonomické škody, často zkresleně vyjadřované jako škody uhrazené pojišťovnami, ale i jejich fyzických parametrů, rozměrů. Je také zřejmé, že současný nárůst rozsáhlých požárů v krajině včetně těch supervelkých (na jihovýchodě Austrálie nedávno shořelo na 20 mil. ha lesů, celkem vyhořelo území větší než Bulharsko), se odvíjí zejména od narůstajících letních veder, která ve spojení s nedostatkem srážek způsobují velké sucho, byť své sehrálo i rušení protipožárních chodníků jihovýchodní Austrálie s cílem zvýšit výtěžnost dřeva v tamních lesích. Podle relativních klima skeptiků toto vše nejsou ukazatele změny klimatu, slouží však dokonale k rozpoutávání klima hysterie.

Jistě, v kdejakém neštěstí se zejména bulvární novináři doslova rochní. Problém je, že to neštěstí je v zásadě reálné, byť podání bulvárem mívá k plné objektivnosti daleko. K nedokonalosti měření je třeba přiřadit špatnou znalost dynamiky přírodních cyklů prvků, jimž se přičítá vliv na globálním oteplování. Neustále se objevují další významné až zásadní vlivy do modelů nezahrnuté, zejména další zdroje emisí GHG, například metanu v důsledku sílícího oteplování. Pochybnosti jsou o skutečném vlivu vodní páry na klima.

Klimatologie se díky klimatické změně stala významnou a dobře financovanou vědou. Jsou finančně zainteresovaní, nemohou být zcela objektivní. Klima skeptici viní klimatology z IPCC, že z opatrnosti přešli od pojmu „globální oteplování“ ke „globální změně“. Vliv rostoucí koncentrace GHG na změny záření dopadajícího na zemský povrch nejsou měřitelné (1 – 3 W/m2 z celkových cca 1100 W/m2), jsou jen z modelů vypočítané.

Vliv přírodních cyklů

Přírodních cyklů je více. V souvislosti s kolísáním klimatu se mluví obvykle o čtyřech cyklech, tři dlouhodobé cykly sluneční aktivity a jeden cyklus mírně se měnící vzdálenosti Země od Slunce. Nejznámější je 11,1 (obvykle 9-13 let) letý cyklus sluneční aktivity. Dále jde o asi 80 letý cyklus změn mohutnosti menších 11letých cyklů a o 22 letý cyklus změn polarity (přepólování) magnetického pole Slunce a slunečních skvrn – Halesův cyklus. V dodávání tepla na povrch Země se mohou navzájem rušit, zeslabovat nebo zesilovat. Pokud se jejich zeslabování časově protne, mluvíme o Maunderově minimu, které může, ale nemusí spustit novou dobu ledovou. Pokud se jejich zesilování časově protne, mluvíme o Maunderově maximu, které může, ale nemusí ukončit dobu ledovou, resp. spustit dobu meziledovou. Ne vše o nich víme. Směrem do minulosti mezery ve znalostech se zvyšují.

Mohou existovat ještě delší cykly kolísání klimatu o desítkách tisíc let, které dosud nebyly určeny. Podle klima skeptiků jsou prokázány Milankovičovy cykly (desítky až stovky tisíc let), způsobující změnu radiace v desítkách W/m2. Z takto dlouhých klimatických cyklů je ale velmi obtížné odvozovat doby meziledové, které mívají délku 10 - 15 000 let.

Názor klima skeptiků, že současné oteplování klimatu je důsledkem přírodních cyklů kolísání klimatu, není s to vysvětlit skutečnost, že podle aktuálního působení cyklů by se mělo ochlazovat (pokračují roky nízké sluneční aktivity), ale pokračuje rychlé oteplování klimatu. Navíc oteplování povrchu Země i nárůst koncentrací CO2 v posledních 50 letech probíhá po exponenciále až po dnešních 415 ppm.

Podle klima skeptiků se klima stále ještě otepluje po předchozím teplotním minimu. Poukazují též na abnormality minulých výkyvů klimatu, např. „V mladším Dryasu došlo k rychlému návratu k podmínkám z poslední doby ledové v ostrém rozporu k doposud probíhajícímu oteplování. Je podivuhodné, že k této dramatické změně došlo dramaticky v řádu let až jedné dekády a data z Grónska ukazují, že teplota v období mladšího Dryasu byla přibližně o 15°C nižší než dnes. Ve Velké Británii fosilní důkazy naznačují, že průměrná roční teplota klesla na pouhých -5°C a periglaciální podmínky převládaly v nížinách, zatímco v horách se opět rozšířily horské ledovce.“ Zmatení jsou prý i sami klimatologové. V 70. letech někteří hlásali riziko ochlazování až po nástup nové doby ledové a nyní rychlé hlásají oteplování klimatu. Tento argument nebere v úvahu skutečnost, že obava z ochlazování klimatu až po nástup nové doby ledové tehdy pramenila z vysokých antropogenních emisí tuhých škodlivin a oxidu siřičitého SO2, jejichž působení v ovzduší snižuje pronikání slunečních paprsků na povrch Země a tak ochlazuje povrch Země. Neudržitelnost vysokých emisí tuhých a SO2 si v zájmu přežití lidí vynutila jejich zásadní snížení. Tím ale jejich chladící efekt zaniknul a oteplování se dále zrychlilo.

Vliv náhodných faktorů

Náhodných faktorů je řada. Uvedu alespoň nejznámější:

silné výbuchy sopek. V červnu 1991 výbuch sopky Pinatubo na Filipínách způsobil ochlazení počasí na severní polokouli Země na dva roky vyvržením množství jemného prachu do vysokých výšek, který pak do určité míry zastiňoval nebe a snižoval tak dopad slunečního záření na povrch Země a tím i teploty zemského povrchu. Výrony CO2 výbuch provázející nebyly zdaleka tak významné. Kdyby sopka nebyla v tropech, bylo by ochlazení klimatu na severní polokouli podstatně větší a delší. Výbuchy sopek mohou být i dost silnější. Způsobily vícekrát několikaletou neúrodu a tím i vážné společenské otřesy. Výbuch sopky Mammoth Moutain v Kalifornii v roce 1280 vyvolal velké zhruba čtyřleté ochlazení mimo jiné i v Čechách a následný velký úbytek obyvatel. Velký výbuch islandské sopky Kattla v roce 1625 decimoval v Evropě nejen české obyvatelstvo. Dlouhodobé soptění islandské zlomové pukliny Laki a islandské sopky Grímsvótnuvolnil v letech 1783 až 1784 uvolnilo do ovzduší velké množství drobných prachových částic a kyselých aerosolů a způsobilo dlouhodobě velké deště a neúrodu, jež přiživila Velkou francouzskou buržoazní revoluci 1789 - 1794.

Silný výbuch sopky obvykle blízké okolí sopky spálí, ale na příslušné polokouli Země vede krátkodobě často k citelnému ochlazení klimatu. Z toho plyne hlavně závěr o nutnosti mít dostatečné zásoby potravin, aby v případě opakované velké neúrody (z jakéhokoliv důvodu) nebyl hlad a následně nevypukly hladové bouře. Státní zásoby asi 400 000 t obilí v ČR je zoufale málo, o riskantním uskladnění jejich části v objektech soukromých subjektů nemluvě. Velké výbuchy sopek vyvolávají také velké srážky a následně velké povodně. Ta rekordní na Visle od 14. května 2010, ve Varšavě kulminovala 22. Května, následovala krátce po výbuchu islandské sopky Eyjafjalljökull. Je jen jednou z mnoha.

Uvedené platí i pro obrovskou kavernu (těleso žhavého magmatu), jež se aktivuje pod Yellostonským národním parkem v USA. Uvolnění obří energie může proběhnout relativně neškodně (bude zničen jen region Yellostonu), může ale také zničit velkou část USA a vážně narušit klima na celé severní polokouli.

Uvolnění obřího ložiska zemního plynu, jež je z více než 90 % tvořen metanem. Ve starších třetihorách máme období, kdy průměrné teploty povrchu Země náhle stouply asi o 6oC a setrvaly tak asi 200 000 let. Možný obrovský výron metanu je ale jen jedním z možných vysvětlení tohoto extrémně teplého, ne dost prozkoumaného období. Je pravda, že některé válečné operace či havárie provází značné úniky zemního plynu, resp. metanu. Protože řádná těžba ropy a zemního plynu je provázena úniky v rozsahu 3-6 % energetického obsahu těženého paliva (v případě těžby z břidlic jsou úniky ještě vyšší), dosavadní vojenské operace ke klima citelně ovlivňujícím nehodám nevedly. Jiná věc je, že se emise GHG produkované činností armád dosud nebilancují a ignorují, takže mohou přinést určitá překvapení.

3.5. Vliv nešetrného obhospodařování krajiny

Vliv nešetrného obhospodařování krajiny je zřejmý, kácením lesů ve velkém počínaje. Největší poušť světa Sahara vznikla postupným vysycháním jen z poloviny v důsledku náhlé změny klimatu před asi 6 000 lety, spojené s drastickým snížením srážek. Z druhé půlky ji vytvořil člověk neodpovědným kácením lesů, nadměrnou pastvou apod. Mnoho škod napáchal člověk kácením lesů ve Středomoří a na mnoha dalších místech světa. Negativní dopady kácení lesů a jejich přeměny na zemědělskou půdu postihovaly mikroklima i mezoklima celých regionů, vedly i k určitému zvyšování emisí a koncentrací CO2.

Otázkou je, jak velký byl vliv člověka na klimatické změny až do poloviny 19. století. Neměl by být větší problém spočítat přibližný dopad změn obhospodařování krajiny na globální klima a porovnat jej s následky rostoucích antropogenních emisí GHG v důsledku rostoucího spalování fosilních paliv. Taková analýza a bilance emisí GHG mně dosud není známa, resp. poměrně věrohodná je jen historická i aktuální bilance antropogenních emisí GHG vlivem spalování fosilních paliv. Zatím se má za to, že ještě za malé doby ledové v 16. - 18. století působily mnohem silněji jiné, převážně přírodní faktory.

Skutečností je, že v roce 2019 poprvé lesy ČR od poloviny 18. století v důsledku obří nejen kůrovcové kalamity zvýšily emise GHG, uvolnily víc emisí CO2, než vázaly.

3.6. Na Zemi v minulosti byly mnohem drastičtější klimatické změny.

Na Zemi byly mnohem drastičtější změny klimatu, než jaké zažíváme dnes. To je jistě pravda. Píšu o tom i v první části tohoto článku. Je tu ale jeden zásadní rozdíl. I tak velké změny klimatu, k jakým docházelo při nástupu doby ledové či při nástupu doby meziledové, probíhaly obvykle nesrovnatelně pomaleji než dnes, takže příroda byla s to se s nimi jakž tak vyrovnat. Rozhraní starohor, prvohor, druhohor, třetihor a čtvrtohor je charakterizováno mimo jiné velkými změnami klimatu a obrovským vymíráním tehdejších rostlinných a živočišných druhů. Necháme-li stranou rozhraní druhohor a třetihor, kde masové vymírání druhů způsobila jednorázová klimatická katastrofa v důsledku dopadu většího kosmického tělesa na Zemi, a zatím málo objasněná epizoda v mladším Dryasu, byly i velké změny klimatu mnohem pomalejší.

Podle klimatologů z IPCC, je současné vymírání rostlinných a živočišných druhů s tehdejšími vymíráními svým rozsahem srovnatelné. Jeho hlavním pachatelem dnes nejsou vrtochy přírody, ale sobecký nerozumný člověk a jeho stále šílenější civilizace.

Toto tvrzení odmítají klima skeptici. Jednak s aktuálním vymíráním druhů rostlin a živočichů v důsledku klimatických změn to prý není zdaleka tak zlé, jednak hlavní příčinou současného vymírání druhů mají být změny ve využívání krajiny lidmi. Spor není jednoduché rozsoudit, neboť zde existují dva vážné metodologické problémy. Nevíme, kolik rostlinných a živočišných druhů obývalo a obývá planetu Zemi a kolik jich lidé vyhubili. Hlavní nejasnosti jsou u na druhy a ekosystémy nesmírně bohatých tropických deštných pralesích a mělkých tropických moří, zvláště pak u korálových útesů. Tato pravděpodobná sídla globálních životodárných ekosystémů lidé intenzivně ničí i s množstvím druhů, z nichž značná část zejména těch malých není ani popsána, podobně jejich rozšíření. Ani, i dnes neznáme mnohé zejména velmi malé druhy.

Není ani jednoduché rozhodnout, které druhy a které bohaté druhové ekosystémy vymírají v důsledku sílících klimatických změn a které z jiných důvodů. Zatímco v případě tropických deštných pralesů podle všeho dominují jiné faktory, zvláště pak pila, sekera a oheň v rukou neodpovědného člověka, nejednou doplněná i střelnými zbraněmi ke střílení tamních nesouhlasících domorodců, vymírání korálů se zdá být úzce provázáno s antropogenními změnami klimatu. Tedy, působí tam i dovoz invazních druhů (mořská hvězdice trnová koruna ad.), ale největším problémem je zřejmě okyselování moří v důsledku zvyšujících se koncentrací CO2 v mořské vodě. V každém případě by zprávy, že „Velký bariérový útes u východní Austrálie je ve stadiu klinické smrti“, měly děsit.

Platí ale, že jak ničení tropických deštných pralesů, tak ničení mělkých tropických moří a korálů, obojí spojené s významnou redukcí druhové bohatosti ekosystémů, urychluje negativní klimatické změny na Zemi a snižuje šance lidí na přežití. Dominující shoda vědců z IPCC je, že zvýšení průměrné teploty povrchu Země o 2oC proti předindustriálnímu období (přitom ke zvýšení o 1,1oC již došlo) je nejpravděpodobnější hodnota, po jejímž překročení již nebude možné antropogenní regulaci klimatických změn a celý planetární klimatický systém výrazněji regulovat, protože se citelně vychýlí z běžného rovnovážného stavu.

4. Cena za ochranu stability klimatu

Cena za ochranu stability klimatu (často uváděný pojem „ochrana klimatu“ je nepřesný) je aktuální otázka. Je ale velmi obtížně zodpověditelná ze dvou důvodů:

- Platíme jednak cenu za absenci větší stability klimatu (ztráty způsobené rostoucí nestabilitou klimatu, pasivní náklady), jež se ale v položce náklady na ochranu stabilit klimatu nekalkulují, jednak cenu – náklady na ochranu stability klimatu (aktivní ochrana, jejíž náklady se zatím též nekalkulují). Jako mourovatí budeme platit jak za absenci stability klimatu, tak na aktivní opatření k zachování stability klimatu.
- Opatření na ochranu stability klimatu aktivní i pasivní jsou velmi rozmanitá a mají také velmi rozdílnou efektivnost. Jejich realizace pak závisí na realističnosti politiky ochrany stability klimatu a účinnosti nástrojů k jejímu zajištění zvolených.

Od vlády A. Babiše jsme se dozvěděli, že ochrana stability klimatu, resp. realizace závazků plynoucích ze Zelené dohody pro Evropu, přijde ČR na 675 miliard korun. Později bylo upřesněno, že jde jen o náklady na úspory paliv a energie a na podporu obnovitelných zdrojů paliv a energie, což je jen část nákladů na ochranu stability klimatu. Paradoxní je, že tuto částku spolyká celou nejspíš obří fotovoltaický tunel, založený ministrem životního prostředí Martinem Bursíkem a kol. v letech 2007-10. Podle NKÚ má jít úhrnně o 400-1000 mld. Kč, přičemž střední nejpravděpodobnější hodnota je 600 mld. Kč. Jsme opět u (ne) efektivnosti nákladů na ochranu stability klimatu.

Nemohu uvést konkrétní částku, protože žádný solidní program ochrany klimatu ČR ani EU nemá, o ostatním světě nemluvě. Jistě by tam neměl chybět program zateplování budov a důsledné vymáhání výstavby a rekonstrukce velké části budov na nízkoenergetický standard, prosazovaní výroby podstatně úspornějších spotřebičů a výrobků s podstatně delší životností než dosud, výstavba nových bloků jaderných elektráren, politika minimalizace přepravních toků a politika zásadní modernizace železniční dopravy včetně určité dostavby železničních tratí, výstavba tratí vysokorychlostních, a nemalé restrikce na energeticky náročnou silniční a leteckou dopravu, na místo jejich zběsilé podpory (což ale nejen v ČR nehrozí ani náhodou), účinná podpora efektivních projektů rozšiřování trolejbusových a tramvajových tratí a sítě metra v Praze. Určitě by tam měla být ochrana a obnova územních systémů ekologické stability krajiny na orné půdě, v lesích, na vodních tocích (obnova meandrujících koryt vodních toků). Vysoce aktuální se stala otázka záchrany a obnovy našich lesů, ve velkém ničených kůrovci a dalšími škůdci za vydatného přispění rostoucích veder a such.

Otevřenou otázkou je podpora obnovitelných zdrojů paliv a energie, protože v konkrétních podmínkách ČR se jeví perspektivní hlavně využívání energie Slunce k ohřevu teplé užitkové vody a k vytápění a k výrobě fotovoltaické elektřiny. I zde ale platí, že ne za každou cenu. Biopaliva jsou zjevně neúnosná, neboť prohlubují hlad ve světě a jejich pěstování citelně přispívá k ničení orné půdy, pro vyšší využití energie proudící vody nejsou v ČR podmínky, o moc lépe na tom nejsou ani podmínky pro značně kontroverzní využívání energie větru.

Máme problém nemalých nákladů na armádu, provázených navíc obří korupcí a orientací nikoliv na obranu území ČR, ale na intervence v zahraničí v cizím zájmu. ČR ohrožují. Máme vysokou míru převážně samoúčelné konzumní spotřeby, bránící dosažení klimatické neutrality, kterou ale bude velmi těžké a za kapitalismu prakticky nemožné odbourávat.

Je možné, že současná pandemie koronaviru přispěje k určitému útlumu konzumerismu. Lze ale důvodně očekávat, že podnikatelé učiní vše pro návrat neudržitelných vzorců chování občanů i společnosti před pandemií. Prostě, na prvním místě kšefty, i kdyby to planeta a budoucí generace neměly přežít. Je tu i zásadní problém málo účinného řízení, podvazujícího prosazování mnoha veřejných zájmů včetně klimatické neutrality. Jeho součástí jsou i četné nedostatečné nebo hrubě zlobbované metodiky měření efektivnosti a část chybějící části datové základny.

Má-li být boj za klimatickou neutralitu efektivní, musíme v prvé řadě vytvořit databázi o celkové náročnosti na emise GHG získávání tepla a elektřiny z jednotlivých typů zdrojů a každý rok je aktualizovat, podobně náročnost získávání základních surovin, základních potravin ad. Jinak v rámci boje za klimatickou neutralitu můžeme vynakládat peníze zjevně neefektivně, viz divoké pokusy Martina Bursíka a kol.

Je nutné zrušit ideovou předpojatost. Svatá válka vedená některými ekology proti mírovému využívání jaderné energie, spalovnám odpadu s jeho energetickým využitím, za ničení našich lesů kůrovci a jinými škůdci (tzv. boj za divočinu), ale také za růst využívání paliv a energie prakticky za jakoukoliv cenu, nás přichází draho a také nás ekology nemálo kompromituje.

Závěr

Hodně pravdy je přitom i na varováních, že současné drastické změny klimatu lidstvo nemusí přežít tím spíš, že na ještě drastičtější změny klimatu je zaděláno, že se otvírají další a další přímé pozitivní zpětné vazby, zesilující beztak hrozivé oteplování klimatu. Totiž, mnohé funkce, které nám dosud bezplatně poskytovala příroda, v první řadě funkce podpory života (globální životodárné ekosystémy), zanikají a není a ani nemůže být za ně náhrada. V továrně jejich ekvivalent není možné vyrobit, na zplundrovaných polích je není možné vypěstovat, stejně jako je nevymelou technicky upravená koryta vodních toků. Zda si to lidstvo uvědomí a začne konat dřív, než bude pozdě, je otázka. Přitom mechanismy regulace lidské společnosti jsou vesměs odstrašující, četnými válkami počínaje a převážně samoúčelným, z velké části škodlivým hmotným konzumerismem konče.

Je nejvyšší čas přijmout rozhodná opatření na ochranu stability klimatu. EU vytyčený cíl dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050 a pokud možno ještě dříve, je oprávněný. Má ale jeden zásadní problém: má ho zajistit realizace tzv. Zelené dohody pro Evropu, schválené Evropskou radou 13. 12. 2019, jež ale byla velmi špatně připravena. Není v něm ani zmínka o ropě, o zemním plynu, o jaderné energii a o mnohém dalším. Jako jediný nástroj uvádí zjevně neúčinný a neefektivní obchod s povolenkami na emise CO2. I když si mnozí ekologové od ní hodně slibují a dokonce i píší petice za neustupování od ní, za její dodržení v praxi, realitou zůstává, že jde o za 11 dnů napsaný zmetek, jehož realizace nehrozí a navíc může napáchat víc škod než užitku a ušlechtilou myšlenku dosažení klimatické neutrality dál kompromitovat, asi jako když obří, převážně fotovoltaický tunel v ČR těžce zkompromitoval velmi perspektivní podporu rozvoje využívání obnovitelných zdrojů paliv a energie. Pokud dobře placení pánové a dámy v Bruselu jsou s to zplodit jen takový zmetek, je to hodně špatné. Podrobnější rozbor Zelené dohody pro Evropu, viz http://casopisargument.cz/2020/01/24/zelena-dohoda-pro-evropu/. Trh to nemůže vyřešit.

Je otázkou, co dělat v situaci, kdy krachuje jedna světová konference o klimatických změnách za druhou a nemůže tomu být jinak, protože podstatné otázky zabezpečení ochrany stability klimatu na nich nepřichází na pořad jednání, viz: https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jann-zeman-problemy-ochrany-klimatu-ktere-konference-neresi.

Je otázkou, co dělat, když vládní elity demokratické i totalitní tvrdošíjně odmítají přijímat a realizovat účinná opatření na ochranu klimatu, jistě i proto, že přechod ke klimaticky neutrální ekonomice změní mnohé z toho, co považujeme za samozřejmé. Vyhlašování stavu klimatické nouze, jak to v září 2019 předvedl Evropský parlament (kdyby zrušil idiotské stěhování europoslanců z Bruselu do Štrasburku a zpět, udělal by i pro klima víc) či po té některé radnice v Česku, je plácáním do vody nebo také vytírání očí veřejnosti.

Zejména v Evropě, ale nejen v ní, se zdvihá hnutí „Rebelie proti vyhynutí“, množí se stávky středoškolských studentů za ochranu klimatu a sílí výzvy: „Tak už s tím klimatem něco udělejte!“ Jde o akce zoufalství, které mohou připomínat i nové klimatické náboženství (nejen Greta) ad. Mají ale objektivní základ. Bojovníci za ochranu stability klimatu si mohou být jistí, že mocní páni a dámy pro ochranu stability klimatu nic podstatného neudělají. Měli by v první řadě vědět, co je třeba pro ochranu klimatu udělat a to prosazovvat. Měli by si také být vědomi, že svět je vysoce konkurenční a izolovaná akce jednoho či skupiny států, byť by to byla celá EU s podílem na emisích CO2ekv. v roce 2017 asi 9,5 %, celosvětové zhoubné trendy moc neovlivní. Že je nutné hledat celosvětové mechanismy prosazování klimatické neutrality, jako je zrušení mezinárodních mnohostranných smluv o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty a mezinárodní vodní a letecké dopravy od placení spotřební daně z a pohonné hmoty, viz https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jann-zeman-koronavirova-krize-a-udrzitelny-rozvoj. Nadšení některých ekologů nad Zelenou dohodou pro Evropu svědčí o jejich neschopnosti chápat základní reálie EU, světa i ochrany stability klimatu. Základem celosvětového úsilí o stabilitu klimatu nemůže být pokračující odírání rozvojových států nadnárodními firmami a státy vyspělými ani zjevně neefektivní obchod s povolenkami na emise CO2. Platí i nadále Masarykovo, že „česká (a nejen česká – JZ) otázka je především otázkou sociální.“

Problém je, že v podmínkách pokračujících válek, militarizace, organizování teroru a barevných revolucí, zběsilé konkurence, enormního plýtvání ve společenské i soukromé spotřebě atd. není šance rozhodná opatření na ochranu klimatu přijmout a zejména realizovat, byť samotná myšlenka Německa získat rozvojem získávání paliv a energie z obnovitelných zdrojů konkurenční výhodu není špatná. Těžce ji ale kompromituje zavírání jaderných elektráren s nulovými přímými a nízkými nepřímými emisemi GHG z ideologických důvodů. Navíc jsou nejednou hrubě zlobbovány i četné metodiky, takže některá opatření na ochranu stability klimatu této ochraně škodí a málo komu to vadí. Jak by se mělo přistupovat k hledání cest k dosažení klimatické neutrality na dílčím případě, viz http://casopisargument.cz/2020/02/06/jake-jsou-havni-vyhody-a-nevyhody-jaderne-energie/.

Podle klima skeptiků teplota během čtvrtohor dramaticky poklesla ve srovnání s předchozím obdobím třetihor kypícím životem. Doby meziledové byly v minulosti velmi krátké (10 – 15 tisíc let). Pokud by nastala další doba ledová, lidstvo by to velmi poškodilo a civilizace by skomírala. Posledních 10 tisíc let je ale globální teplota nepřirozeně stabilní. Zásluhu na tom má nejspíš vznik zemědělství, které pozměnilo biologické cykly a mírně zvýšilo hladinu CO2. Tato změna je zřejmě dostatečná, aby oddálila nástup doby ledové o nějakých 50 tisíc let. Následné zvýšení CO2 díky spalování fosilních paliv to jistí na delší období. To hlavní se už tedy stalo. Teplota ještě nějakou dobu zřejmě poroste, ale planeta a její biodiverzita na tom vydělá. „Opravdu?“ ptám se. Je rozumné mnohem větší díl peněz věnovat na přizpůsobení a jen malou část na zpomalování produkce GHG, nedávat zbytečně peníze klimatickým rentiérům. Rychlejší ekonomický rozvoj (při současných perverzích? JZ) dříve umožní zvrat v produkci GHG a možná i rozumnou regulaci jejich koncentrace ve vzduchu. Mnohem méně nákladně se dá realizovat řada opatření ke zmírnění našich dalších nepříznivých vlivů na prostředí a přírodu.

Mám za to, že umírnění klima skeptici vidí věci nereálně. Za rozumné považuji heslo: „Změňme systém, ne klima!“ Tzv. překonat společnost, kde zisk je vždy dosahován na úkor ostatních lidí, fauny, flory i klimatu.