Jan Zeman: Otazníky nad českou energetickou a klimatickou politikou

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | David Prasad / Flickr

Celkem vzato, příprava státní energetické politiky nebyla, není a zřejmě ani v budoucnu nebude jednoduchá. Doba, kdy její páteří bylo, kolik jsme schopni vytěžit, zpracovat a spálit uhlí, se už podle všeho nevrátí.

Krátký historický exkurs

Také pohled do minulosti není povzbudivý. S rostoucím počtem lidí potřeby obživy včetně získávání paliv a energie vedly již v mladší době kamenné k rozsáhlému odlesňování, byť dlouho převažovali důvody získávání zemědělské půdy k obživě, potřeby stavět obydlí, těžit a zpracovávat nerostné suroviny (tavit rudy), vyrábět nářadí, stavět lodě a bůhví co ještě, ale také potřeby otopu, o velikých ztrátách při četných požárech a válkách nemluvě. Známe to i od nás, rakouská císařovna Marie Terezie při nástupu na trůn v roce 1740 řešila mimo jiné situaci, kdy v českých zemích zalesnění kleslo na pouhou jednu čtvrtinu území a zbylé lesy byly většinou zle zplundrované pastvou dobytka a jinými kontroverzními lidskými činnostmi.

Zavedení řádného hospodaření v lesích sloužilo především zvyšování výnosů dřeva v lesích, z větší části používaných na otop či jiné hospodářské účely. Ekonomiku mocně podpořil nový zdroj energie - těžba uhlí, která se v 2. polovině 18. století začala i u nás rozvíjet. Měla ale i stinné stránky. Bezpočet důlních neštěstí si vyžádal u nás i ve světě životy miliónů horníků, desítky miliónů horníků zemřelo na bídu, silikózu plic a jiné „hornické“ nemoci, růst spalování uhlí vedl k rozsáhlému znečišťování ovzduší a časem vytvářel „černé kraje“. Také počty obětí „černého“ (londýnského) typu smogu jsou vysoké, byť názory na jejich výši se i dnes mezi odborníky značně rozchází.

V 2. polovině 19. století začala průmyslová těžba ropy. Také tu provázel bezpočet tragédií při těžbě, při dopravě, při zpracování i na životním prostředí, zvláště pak na vodních zdrojích. Také spalování ropných paliv provázelo rozsáhlé znečišťování ovzduší. Motorismus se stal jak vymožeností, tak pohromou. Prudký rozvoj motorismu umožnila masová těžba ropy a její zpracování na motorová paliva. Nejhorší ale bylo, že kdejaká válka se nyní vedla mimo jiné o zdroje ropy, včetně obou válek světových. Mít na svém území bohatá ložiska ropy nebylo štěstím, jak se často uvádí. Konečně, při přepadení Iráku vojsky USA a Velké Británie v roce 2003 a Libye vojsky Francie, USA, dalších států NATO a islamistů v roce 2011 nešlo o lidská práva, svobodu či demokracii, ale jen a jen o ropu. Oba státy jsou v troskách dodnes.

Problémy znečištění ovzduší do jisté míry řeší plyn. Nejprve svítiplyn, vyráběný „špinavě“ zplynováním uhlí v plynárnách, částečně i v koksárnách, později zemní plyn, těžený často ve stejných regionech jako ropa. Svítiplyn je ale vzhledem ke své složce oxid uhelnatý CO prudce jedovatý. Otrávilo se jím nechtěně bezpočet lidí. Zemní plyn zase rád vybuchuje. Také výbuchy zemního plynu zabily bezpočet lidí. I z pevného paneláku po větším výbuchu zemního plynu zůstává kupa trosek a málokdo v něm výbuch přežije.

Krutý prolog má mírové využívání jaderné energie, neboť začalo válečným využitím nově vyvinuté atomové bomby v japonské Hirošimě a Nagasaky letectvem Spojených států amerických, což byly super masakry, z velké části civilistů. Vzhledem k obludným zločinům, kterých se japonští militaristé v letech 1937-45 dopouštěly na civilním obyvatelstvu Číny a dalších jimi okupovaných asijských zemí (jen Číňanů povraždili mnoho miliónů) a na válečných zajatcích by si Japonci neměli na Hirošimu příliš stěžovat. Klasické dobývání japonských ostrovů vojsky USA by naráželo na stejné problémy, jaké měla Rudá armáda v Berlíně. V Berlíně se shromáždilo na tři sta tisíc fanatických nacistů a svého Vůdce bránili do posledního muže. Boj o Berlín tak byl mimořádně tvrdý a z města nepřekvapivě zůstaly jen hory mrtvých a trosek. Chápu, že vedení USA šetřilo životy svých vojáků a zvolilo pro ně jednodušší cestu atomového bombardování vybraných japonských měst.

Už zkoušky jaderných zbraní v USA, v SSSR, ve Velké Británii, ve Francii a v dalších státech ve vzduchu, byly velkou pohromou pro své okolí, byť radioaktivní záření je neviditelné. Další zkoušky jaderných zbraní ve vzduchu vyvolaly v Evropě v 50. letech epidemii rakoviny kůže a dalších nemocí z ozáření. Lékaři obou znesvářených táborů si nakonec v roce 1962 vyřvali uzavření mezinárodní dohody o zákazu konání zkoušek jaderných zbraní v kosmu, v ovzduší a pod vodou, která je dodnes dodržována.

První jaderná elektrárna byla zprovozněna v roce 1954 v Obminsku poblíž Moskvy. Byla grafitového typu. Na tehdejší dobu byla průmyslová. Dnes by byla považována za průmyslový poloprovoz. Jaderné elektrárny grafitového typu jako vedlejší produkt vyráběly generalitou velice ceněné plutonium, používané k výrobě atomových bomb. Později byl vyvinut tzv. lehkovodní jaderný reaktor, jehož vyhořelé jaderné palivo vojensky využívat není možné. Jaderná energetika se začala rychle rozvíjet a v řadě vyspělých států se stala významnou součástí elektro energetiky i ochrany ovzduší.

Faktor úspor paliv a energie není nový. Uplatňoval se, při různém důrazu na něj, po celou historii lidstva. Zásadní problém je, že se zatím z něj nepodařilo udělat základní zdroj energie.

Také získávání energie z obnovitelných zdrojů – z biomasy, ze Slunce, resp. z proudící vody a větru provázelo lidstvo již od pravěku, resp. od starověku. Ve velké části světa se z něj dosud nepodařilo udělat základní zdroj energie.

Velká dilemata rozvoje energetiky dnes

Ano, píše se rok 2020. Epidemie koronaviru sice poněkud zastínila obrovské úspěchy rozvoje a posílila přehlížení sílící hrozby sebe zničení, mimo jiné ve světové ekologické krizi. Jejím asi nejsilnějším úderným čelem je sílící klimatická změna. Lidé při své činnosti zejména spalováním obrovského množství fosilních paliv, dále odlesňováním, ničením zemědělské půdy, nezvládnutým odpadovým hospodářstvím apod. produkují obrovská kvanta emisí tzv. skleníkových plynů (GHG) – oxidu uhličitého CO2, metanu CH4, oxidu dusného N2O, freonů a některých dalších, původců zhoubného oteplování klimatu. Rostoucí koncentrace GHG v ovzduší snižují úniky tepla z povrchu Země do kosmu. Klima na Zemi se tak otepluje. Průměrné teploty se zvyšují, ledovce tají, hladina moří stoupá, přibývá různých přírodně ekologických katastrof typu velkých povodní, such, vichřic, tajfunů. Jako hlavní příčina je shledáváno stále rozsáhlejší spalování fosilních paliv. Vzniká tak požadavek na rychlé snižování spalování fosilních paliv, nejlépe na nulu. Požadavek plně pochopitelný, ale velmi těžko realizovatelný. Totiž, člověk sám sebe sice nazval moudrý, ale často se chová hloupě a mimo jiné podřezává větev, na které sedí. Mohl by se chovat mnohem rozumněji a šetrněji, ale naráží na limity dané uspořádáním společnosti. Máme prý společnost svobodnou, takže nařizovat výrazná omezení není snadné, viz stupidní kampaň proti nošení roušek za epidemie. I zde padá obvinění z totalitářství. Máme prý společnost demokratickou. Většina občanů, obelhaná politiky a jimi ovládanými hromadnými sdělovacími prostředky, ale odmítá nezbytné změny. Máme společnost vysoce konkurenční, takže chtě nechtě musíme plundrovat zbylé přírodní zdroje a ještě více znečišťovat ovzduší a rozvracet klima, jinak nás rozdrtí nemilosrdná zahraniční konkurence, aniž by byla klimatická změna zmírněna, natož zastavena. Ani odborníci příliš nevědí, jak se obejít bez intenzivního spalování fosilních paliv. Přitom novým neoddiskutovatelným požadavkem, kladeným na státní energetickou koncepci nejen ČR, je nutnost rychlého odchodu od využívání fosilních paliv.

Spor o úspory paliv a energie

Tabulka č. 1 ukazuje vývoj spotřeby paliv a energie na obyvatele České republiky v letech 1989 - 2018.

Německý odborník Weisacker před časem vzbudil nadšení ekologů svou knihou Faktor čtyři, a neb jak ze stejného množství paliv a energie vyrobit čtyřnásobek nebo lépe ze čtvrtinového množství paliv a energie zajistit stejnou produkci, jakou máme. Později napsal Faktor deset – tj. ze stejného množství paliv a energie vyrobit desetinásobek, resp. z desetiny tehdejšího množství paliv a energie vyrobit stávající produkci.

Od té doby uplynulo již mnoho let. V Česku místo reálného socialismu fungovala údajně svobodná tržní ekonomika. Ta si ale vede neutěšeně, resp. statistické údaje o energetice vypovídají zle o ČR (i jiných státech světa). Tabulka č. 1 ukazuje vývoj spotřeby paliv a energie na obyvatele České republiky v letech 1989 - 2018.

Konečná spotřeba energie v ČR na obyvatele se v letech 1989-92 sice snížila o 15,5 %, leč stalo se tak v důsledku likvidace části naší průmyslové výroby, jejím faktickém přesunu do států jako je Čína, Indii, Brazílie, takže z hlediska reálných úspor nula od nuly pošla. Konečná spotřeba energie v ČR v letech 1992-2010 se dokonce lehce zvýšila. Za celé období 1989-2018 máme pokles o necelou čtvrtinu, za léta 1992-2018 jen o 7,6 %. Protože jde o období plných 28 let, jsou to výsledky nepříznivé. Abychom jim lépe porozuměli, podíváme se na vývoj konečné spotřeby energie v ČR podle sektorů, viz tabulka č. 2:

Tabulka č. 2 – Konečná spotřeba energie v ČR v letech 1990 - 2018 dle odvětví v PJ.

Časová řada je zatížena metodickou změnou v roce 2010. Stavebnictví přechází pod průmysl, osamostatňuje se sektor komerčních a veřejných služeb, položka „ostatní“ se stává reziduální.

Tabulka č. 2 ukazuje na vysoké snižování konečné spotřeby energie v průmyslu, mírný růst konečné spotřeby energie v domácnostech a prudký růst konečné spotřeby energie v dopravě.

Sektor průmysl ovlivnilo jednak obrovské odprůmyslnění ČR (i přes nářky, že máme jeden z nejvyšších podílů průmyslu na hrubém domácím produktu), jednak výrazná, mimo jiné i energetická modernizace zbylého průmyslu ČR.

V sektoru domácnosti je vývoj nepříznivý. Ač v létě 2009 ministr životního prostředí Ladislav Miko zprůchodnil program Zelená úsporám, zaměřený zejména na snižování spotřeby paliv a energie při vytápění bytů, takže měl od roku 2011 přinášet pozitivní výsledky, uvedená data výraznější snížení konečné spotřeby energie v domácnostech neukazují. Přitom ke snižování spotřeby energie v domácnostech ČR přispěly i mírnější zimy. Rostoucí letní vedra ale zvyšují potřeby energie na klimatizaci.

Tristní je vývoj konečné spotřeby energie v sektoru doprava. Hrubě protiekologická dopravní politika ČR, EU i světa, přes všechny fráze o ekologizaci dopravy, prosazuje maximalizaci přepravních toků a energeticky velmi náročnou silniční a leteckou dopravu a tím i prudký růst emisí GHG. Snížení spotřeby paliv a energie v pěti nedopravních sektorech ČR v letech 1992-2010 pohltil nenasytný růst v sektoru doprava. V jeho rámci šlo jen o silniční a leteckou dopravu, protože spotřeba energie metrem v Praze i při jeho rozšiřování stagnovala a ostatní dopravní obory výrazně snížily konečnou spotřebu energie. Největší nárůst spotřeby paliv a energie v dopravě ČR se přitom spojuje s lety vstupu do EU a následujícími.

Cest ke zvrácení tohoto nepříznivého trendu je řada. Jednou z nich je zrušení mezinárodních mnohostranných smluv o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty včetně jí spotřebovaných paliv a energie a mezinárodní námořní, námořně rybářské, říční a letecké dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty. Podrobně jsem toto opatření rozebíral ve stati Koronavirová krize a udržitelný rozvoj (15. 5.2020), data jsou v tabulce č. 2. Připomínám jen, že v roce 2017 šlo podle dat ČR o osvobození od placení DPH a spotřební daně ve výši asi 49 mld. Kč, z toho asi 16 mld. Kč připadalo na daňovou podporu spotřeby paliv a energie. Naděje na zrušení těchto perverzních daňových úlev je prý i nadále nulová, Světová obchodní organizace i vedení snad všech států světa včele s velmocemi zastává názor, že jde o nezbytnou podporu zahraničního obchodu a zahraničního cestovního ruchu. Nějaké klima prý ať vezme třeba čert, bez ohledu na tzv. Zelenou dohodu pro Evropu.

Škody ze znečišťování ovzduší jsou značné

Sotva překvapí, že škody ze znečišťování ovzduší jsou značné. Jejich možnou výši ukazuje tabulka č. 3:

Tabulka č. 3 - Neinternalizované externality paliv a energie v ČR v letech 1989 - 2018 v mil. Kč

Vážným problémem je otázka, jak spočítat ekonomickou část škod ze znečišťování ovzduší. Kdysi slavné kvantifikace početných kolektivů ing. Vladimíra Voráčka byly na jaře 1990 nesmyslně ukončeny a od té doby ke kvantifikacím škod ze znečištění ovzduší dochází jen občas a nejednou s neznámými či jinak spornými metodami. V tabulce č. 3 prezentované škody ze znečištění ovzduší PM, SO2 a NOx jsou spočítány metodou Světové banky (jejich výši ovlivňuje kurs Kč k USD a deflátor USD), škody z emisí GHG na základě metodického doporučení konference ministrů dopravy států EU z roku 1997 v Paříži (jejich výši zásadně ovlivňuje vývoj HDP), v případě deficitu na řešení problému jaderné koncovky vycházím z potřeby asi 10 % hodnoty vyráběné elektřiny po vzoru slovenské praxe. Výrobní cena elektřiny ale v důsledku rozvoje trhu s elektřinou není v posledních letech známa. Otázka odvodu na jadernou koncovku má přitom ten zásadní problém, že nevíme, zda se nepodaří vyhořelé jaderné palivo „spalovat“ v tzv. rychlých reaktorech. Těch nejistot je tam řada. I když by vyčíslené položky neměly být dotčeny inflací spotřebitelských cen, pro každý případ ji uvádím také.

Tabulka č. 3 ukazuje, že zdaleka největším problémem jsou škody na klimatu, způsobené antropogenními emisemi GHG. Je to plně v souladu s názorem klimatologů, že sílící změny klimatu nemusí lidstvo přežít, vzhledem ke svým četným nedokonalostem. Lidé často vyšilují kvůli kdejaké kravině a hrozbu zkázy lidstva v důsledku sílících změn klimatu přehlíží.

Tabulkou č. 3 chci polemizovat s názorem řady ekonomů, že tyto škody nelezou do peněz. Lezou, a rozhodně ne málo. A to i v situaci, kdy mnohé vznikající škody nejsme s to vyčíslit. Vyčíslit například hodnotu domovů, ničených sílící klimatickou změnou, neumím.

Cesty ke snižování emisí GHG

O to naléhavější jsou cesty ke snižování emisí GHG. V oblasti energetiky znám jenom tři:

a) Absolutní úspory paliv a energie,
b) Efektivní způsoby využívání tzv. obnovitelných zdrojů paliv a energie (OZE),
c) Mírové využívání jaderné energie.

Ad a). Jak jsem ukázal v tabulce č. 1, absolutní snižování spotřeby paliv a energie se v ČR (a s určitými odchylkami i v jiných státech světa včetně vyspělých států) nedaří. V tabulce č. 2 jsem ukázal, že hlavní překážkou je sektor dopravy, politika reálné preference maximalizace přepravy (decentně se říká vytváření optimálních podmínek pro zvyšování mobility), dále preference energeticky náročné silniční a letecké dopravy, provozovaná nejen vládou ČR, ale i vedením EU a světovými organizacemi, zvláště pak WTO.

Orientace většiny ekologů na elektromobilitu uhýbá před klíčovými problémy ekologizace dopravy, byť ani elektromobilitu nelze podceňovat. Pochvalu si naopak zaslouží bojovníci proti snahám maximálně rozvíjet silniční a leteckou dopravu – proti stavbě dalších dálnic, rozšiřování letišť apod.

Ad b). Mnozí, včetně hlavního šiku ekologů, vidí mohutný rozvoj OZE jako základní cestu k odstranění masivních antropogenních emisí GHG. Využijme z OZE, co se dá, prakticky za jakoukoliv cenu. To byla zásada, kterou u nás v letech 2007-09 uplatňoval zelený ministr životního prostředí Martin Bursík. Dosáhl velmi problematických výsledků: na jedné straně určitý růst využívání paliv a energie z OZE (v roce 2017 asi 10,4 % podílu na prvotních energetických zdrojích použitých v ČR), na druhé straně značné ekologické i jiné škody z tohoto rozvoje a také obří, převážně fotovoltaický tunel ve prospěch především solárních baronů (v úhrnné výši 400-1000 mld. Kč, snad 600 mld. Kč dle závěrů kontroly, provedené Nejvyšším kontrolním úřadem) a tím i těžkou kompromitaci využívání OZE v ČR.

Tabulka č. 4 - Poskytnutá podpora OZE v ČR 2013-2019

Tabulka č. 4 ukazuje, že lví podíl na podpoře OZE (29-30 mld. Kč/rok) mají fotovoltaické elektrárny. Do jaké míry jde o daň za zavádění technicko ekonomicky zjevně nezralých technologií a do jaké míry o daň solárním baronům, není známo. Skandální protiprávní soud s předsedkyní Energetického regulačního úřadu Alenou Vitáskovou včetně nepravomocného rozsudku 8,5 let nepodmíněně v režii solárních baronů za to, že se pokusila omezit jejich tu nejhorší zvůli nad rámec platných zákonů, ale mluví srozumitelně.

Základní problémy efektivního využívání OZE shrnuji v následující tabulce č. 5:

Tabulka č. 5 - Závažné problémy efektivního využívání OZE

Biopaliva a hladomory

Mimořádně kontroverzní je využívání biomasy coby OZE.

Pokud je biomasa vypěstována na zemědělské půdě, prohlubujeme tak svou potravinovou nesoběstačnost a nepřímo i hlad ve světě. Hlad patří k nejvýznamnějším ničitelům životního prostředí na Zemi včetně klimatu. Hladový udělá vše pro své nasycení. Možné katastrofální následky mu neříkají nic. Ve světě i nadále trpí hladem a podvýživou stamiliony lidí (obvykle se udává asi 800 miliónů) a vyspělé kapitalistické státy včetně ČR cynicky pěstují potraviny co by OZE. Mimořádně hloupé a cynické. Kromě velké zemědělské lobby, hledající další odbyt pro zemědělskou produkci, tento nesmysl v Bruselu před lety vylobbovali radikální ekologové, neschopni domýšlet důsledky.

Tragické je to i jinak. Pěstování palmy olejné znamená kácení či vypalování dalších a dalších tropických deštných pralesů, nejen v Indonésii. Změna klimatu se urychluje. Pěstování kukuřice na bioplyn (v ČR údajně třetina pěstované kukuřice) znamená růst beztak hrozivé eroze orné půdy. Kukuřice je naše nejerozivnější plodina. Pěstování řepky olejky na výrobu tzv. bionafty (v ČR údajně třetina pěstované řepky, může být ale i podstatně víc) vyžaduje 10-13 chemických postřiků za sezonu, což hatí jinak příznivý efekt pěstování řepky na půdu. Řepka se dnes v průměru pěstuje častěji než jednou za 7-8 let, jak žádá správné střídání plodin. Že by přežitek minulých dob? Nějak se prý zemědělec uživit musí a řepka s obilím a kukuřicí to, na rozdíl od řady jiných plodin, při stávajícím systému dotování umožňují. Navíc dochází k poškozování části motorů aut při vyšším podílu esteru řepkového oleje v motorové naftě.

Spalování dřeva v domácích kamnech zvyšuje znečišťování ovzduší více než spalování uhlí. Pokud se dřevo sváží na větší vzdálenost, roste energetická náročnost jeho svozu. Spalováním dřeva také trpí dřevozpracující průmysl, který pak mívá problém sehnat svou výchozí surovinu za ekonomicky přijatelnou cenu.

Plundrování vodních poměrů

Vodní elektrárny vyrábí prý čistou, tj. bezemisní elektřinu. Ta čistota má jednu podstatnou vadu. K získání potřebného spádu vody je potřeba postavit vodní dílo, zatopit určité území a zničit v něm tak vodní poměry. Tvrzení o čisté vodní elektřině neodpovídá skutečnosti. Narůstající sucho problém rychlého odvádění vody z krajiny dál prohlubuje.

Možnosti výstavby nových vodních elektráren jsou v ČR plus minus vyčerpané, naopak lze čekat snižování výroby elektřiny ve vodních elektrárnách vlivem nižších průtoků na našich řekách a vlivem potřeby některá vodní díla zrušit a s nimi i na ně vázané vodní elektrárny.

Vodní elektrárny mohou pracovat v trojím režimu. Režim průtočný zcela závisí na průtoku vody ve vodním toku a jejím spádu na turbínu. Dopad takové elektrárny na stabilitu elektrizační sítě je slabě negativní. Režim pološpičkový se uplatňuje, když jedno přehradní jezero navazuje na druhé. Vodní elektrárny pak vyrábí elektřinu jen ve špičkách pracovních dnů, s výjimkou té poslední, která vyrábí stabilně na jednu, dvě nebo tři turbíny. Pomáhají tak vykrýt špičku odběru elektřiny a tím i stabilizovat elektrizační soustavu. Vodní elektrárny přečerpávací vyžadují k základní vodní nádrži postavit druhou nádrž horní, kam se přečerpává v době nízké spotřeby elektřiny voda. V době vysoké spotřeby elektřiny se pak pouští zpátky přes turbínu do základní dolní nádrže. Při přečerpávání se ale do horní nádrže spotřebuje asi třetina elektřiny, kterou přečerpávací vodní elektrárna vyrobí. Energeticky není efektivní, ale pro stabilitu elektrizační sítě je vysoce potřebná. Také horní vodní nádrž zabírá půdu, dále hyzdí krajinu apod.

Energie větru

Energie větru se využívala od pradávna, nejen ve vodní dopravě. Dnes jsou v kursu zejména větrné elektrárny. Mají řadu problémů: nízkou výtěžnost paliv a energie za dobu životnosti, (vyžadují množství železa a betonu), určitou hlučnost, hyzdění krajiny a zejména rozvracení elektrizační soustavy. Totiž, vítr někdy fouká a někdy ne a jeho předpovědi jsou značně nejisté. I když ČR má minimum větrných elektráren, obrovské přetoky větrné elektřiny od německého pořeží Severního moře do přečerpávacích vodních elektráren v Rakousku přes území ČR, navíc podle absurdní směrnice EU zadarmo, způsobují ČR citelné škody a hlavně naši elektrizační síť již několikrát přivedli na pokraj zhroucení – black outu. Jiný problém je, že množství větrných turbín na pobřeží Severního moře a v Británii je už tak velké, že brzdí větry. Při určitých teplotách vzduchu na nich kondenzuje vodní pára. Je otázka, jak moc u nís přispívají k suchu.

Tvrzení o jeho rentabilitě při ceně asi 3 Kč / kWh je nesolidní, protože nebere v úvahu náklady na stabilitu elektrizační sítě, na kterou má velmi negativní dopad při větších výkonech větrných elektráren, a na záložní elektrárny.

Energie Slunce

Energie Slunce se využívalo od pradávna, zvláště pak vhodnou stavbou obytných budov, tj. okna na jih a pomocné místnosti na sever. Správně stavěný dům nevyžaduje ani v parném létě energeticky náročnou klimatizaci.

Aktuální by měly být zejména solární sluneční kolektory pro ohřev teplé užitkové vody a fotovoltaické elektrárny. Zásadní zlevňování slunečních panelů po roce 2008 je učinilo zajímavé zejména pro ohřev vody. V případě výroby elektřiny sice od té doby zlevnily asi 10x, což znamená cenu 1 kWh elektřiny místo někdejších 30 Kč jen 3 Kč, ale ani ta není konkurenceschopná, pokud vyrobenou elektřinu její výrobce také nespotřebuje. Stejně jako v případě větrných elektráren neobsahuje náklady na stabilitu elektrizační sítě, které vyvolává, včetně nákladů na záložní elektrárny. Na rozdíl od větrných elektráren elektrizační síť ale destabilizují více předvídatelným způsobem.

Nedořešenou otázkou zůstává likvidace slunečních článků po skončení jejich životnosti. Jde o problém řešitelný, ale nikoliv levně řešitelný.

Tepelná čerpadla a geotermální energie

Tepelná čerpadla pracují na principu obrácené ledničky. Odnímají teplo svému okolí (může jít o vzduch, může jít o vodu, může být čerpáno z povrchu nebo z malé hloubky) a předávají je do příslušné budovy. Mají vysoké investiční náklady a velmi nízké provozní náklady. Nespojují se s nimi zásadní problémy kromě jednoho: nemůže jich efektivně fungovat mnoho na jednom místě. Získat neexistující teplo nejsou s to.

Geotermální energie je energie zemského nitra. Místy je jí opravdu hodně. Energetika Islandu je na jejím využívání založená. ČR je na tom v tomto směru špatně. Může se pokusit získat teplo z hloubky 3-4 km pomocí dvou hlubokých vrtů a vody, která se tam bude zahřívat. Zatím nevíme, zda je to efektivní. Pokusný vrt u Litoměřic má stát asi půl miliardy korun. Přes četné sliby stát tyto peníze dodnes neuvolnil, takže nevíme.

Shrneme-li možnosti rozvoje využívání OZE v konkrétních podmínkách ČR, shledáváme, že hlavní růstový potenciál se nachází v oblasti využívání sluneční energie. Ostatní druhy nejsou perspektivní buď vůbec a nebo jen málo. Energetické využívání biomasy je trestuhodné.

Možnosti jaderné energetiky

Jaderná energie je zajímavá svou vydatností, spolehlivostí a nulovými přímými a nízkými nepřímými emisemi toxických i skleníkových plynů GHG. Nepřímé emise se pojí s těžbou a zpracováním jaderného paliva, výrobou a montáží jaderné elektrárny a s likvidací vyhořelého jaderného paliva, bude-li nutné, a jaderné elektrárny po dožití. Není mně známo, že by tyto nepřímé emise jaderné energetiky byly solidně vyčísleny.

Přínos jaderných elektráren pro ochranu klimatu a promrhané možnosti v ČR a v SR ukazuje tabulka č. 6:

Tabulka č. 6 - Jaderné elektrárny o snižování emisí CO2

Tabulka č. 6 ukazuje, že jaderné elektrárny Dukovany a Temelín od svého zprovoznění odvrátily asi 612 mil. t emisí CO2. To není málo.

Neutěšený je výpočet emisí CO2 navíc v důsledku zpožďování výstavby jaderných elektráren v ČR a v SR po roce 1989 – 869 mil. t včetně nesmyslného předčasného zavření elektrárny Jaslovské Bohunice 1 na nátlak Evropské unie. Zajímavé jsou i emise nepřímé z nevyužívání jejich tepla k vytápění. V případě JEDU a Brna jde o 172 mil. t CO2, v případě JETE a čtyř jihočeských měst jde o 21,5 mil. t. Emise CO2 vznikly i zpožděním výstavby horkovodu z Elektrárny Mělník do Prahy ve výši 4,2 mil. t za 4 roky při minimálním využití horkovodu, Spalovny Malešice ve výši 0,74 mil. t za 3 roky, tepla Elektrárny Chvaletice k vytápění Kolína ve výši 2,64 mil. t emisí CO2. Připočteme-li velmi špatné změny v oborové struktuře dopravy asi 145 mil. t CO2, nemáme se čím chlubit. ČR emitovala plných 1 070 mil. t emisí CO2 navíc! Ještě že to nevědí domorodci od korálových ostrovů.

Jak v rámci fosilních paliv?

Tzv. Zelená dohoda pro Evropu vyvolala neoprávněné nadšení mezi nevládními ekology. Je přitom podivná. Podle ní do roku 2050 státy EU ukončí využívání fosilních paliv. Jmenuje jen ukončení těžby a spalování uhlí. Nezmiňuje se o ropě, zemním plynu, jaderné energii. Fosilní paliva nahradí jen OZE. Jedinými uvedenými nástroji je od počátku nefunkční obchod s povolenkami na emise CO2 a tzv. fond konverze uhelných regionů. Vedení EU ji připravilo prý za pouhých 11 dní. Krátce na to ji vnutilo všem členským státům. Jen Polsko ji odmítlo podepsat. Krátce na to ji schválil i Evropský parlament. Upřímně řečeno, kdybych za svých studií na Vysoké škole ekonomické v Praze takto zpracoval koncepci energetiky, tak by mi jí kantoři omlátili o hlavu. Dodávám, že právem.

Zdá se, že autoři Zelené dohody pro Evropu, o politicích nemluvě, neznají základní vztahy GHG emisí ve fosilní energetice. Uvažují jen přímé emise vzniklé jejich spalováním. Nepřímé emise, vznikající zejména při jejich těžbě, dále zpracování a dopravě mají v kolonce fugitivní emise, takže dospívají k tristním závěrům, že plynofikace vytápění snižuje emise GHG. Když to udělají nevládní ekologové, je to smutné, ale budiž. Příslušná komise EU by se ale takových chyb neměla dopouštět. Tedy, pokud jí jde opravdu o klima, jak tvrdí.

I když se situace samozřejmě liší důl od dolu, ložisko od ložiska, v ČR nepřímé emise metanu při těžbě uhlí činí asi 0,5 % energetického obsahu těženého uhlí. V případě těžby ropy a zemního plynu klasickou těžbou činí nepřímé emise metanu (úniky) při nízkém odhadu asi 3 %, v případě středního odhadu asi 6 %. Zkapalňování zemního plynu na LNG a následná zpětná konverze na plyn spotřebuje asi třetinu energie, kterou příslušný zemní plyn obsahuje. Orientace na LNG citelně poškozuje stabilitu klimatu. Nejasné jsou nepřímé úniky zemního plynu při těžbě ropy a zemního plynu tzv. frakováním z břidlic. Má se za to, že jsou v průměru vyšší než při klasické těžbě. Problém je, že se v USA nesledují, takže spekulace kvetou. Možnou skutečnost ukazuje tabulka č. 7:

Tabulka č. 7 - Náročnost základních druhů fosilních paliv a energie na emise GHG

Polské předvolební sliby

Stalo se, že mě vrchol kampaně před druhým kolem prezidentských voleb v Polsku zastihl ve Varšavě. Jak stávající prezident Andrzej Duda (PiS), tak jeho protikandidát, primátor Varšavy Rafal Trzaskowski, slibovali hory doly. Že na to nemá prezident pravomoci? Že to je násobně nad možnosti polského státního rozpočtu, zdecimovaného pandemií Covid-19, stejně jako v jiných státech? Kdo by se nad takovými drobnostmi pozastavoval! Zajímavý byl jen přístup k Zelené dohodě pro Evropu. Duda proti, Trzaskowski pro. Měl jsem po ruce svůj počítač, tak jsem si provedl na excelu malý výpočet. Otázka zněla: pokud své sliby myslí vážně, kdo víc poškodí světové klima? Kupodivu mně vyšlo jednoznačně, že Trzaskowski. Proč?

Polsko své potřeby elektřiny a tepla kryje asi z 80 % z uhlí, především černého. Svou téměř hotovou jadernou elektrárnu v Zarnowieci 4 x 440 MWe po převzetí moci v roce 1989 vláda Solidarity 4. září 1990 na základě vylhaných argumentů a uměle vyvolaných vášní zrušila. Dva reaktory prodala do Finska, kde brzy po té začaly sloužit a dodnes tam výborně slouží. Druhé dva reaktory nechala sešrotovat. Prodělala tak asi dvě miliardy amerických dolarů, ale po uši zadlužené Polsko si to prý mohlo dovolit. Kromě dalšího podstatného zvýšení státního dluhu má ono opatření tu vadu, že se z něj polská elektroenergetika dodnes nevzpamatovala.

S vodní energií je na tom Polsko ještě hůř než Česko. I kdyby realizovalo svůj šílený plán na splavnění kdejaké větší řeky a vybudovalo při příslušných vodních dílech vodní elektrárny, mnoho elektřiny by z nich nezískala. Jisté ale je, že na něj nebude mít peníze a že při sílící změně klimatu by to bylo šílené. Jistý počet větrných elektráren v Polsku sice stojí, ale příliš se netočí. Na rozdíl od pobřeží Británie, Německa, Nizozemí či Dánska tam moc nefouká. Biomasu Polsko správně jako zdroj energie prakticky nevyužívá. Hlavní byla, je a bude polská potravinová soběstačnost, dále možnosti exportu potravin. České spoléhání se na solidaritu v rámci EU může skončit tak, jak solidaritu předvedlo Německo na začátku koronavirové krize. Žádné zdravotní potřeby k léčení Covid 19 neprodalo a ještě zabavilo veškeré dodávky těchto potřeb druhým, pokud putovaly přes německé území. Využívání energie Slunce se v Polsku dosud moc nerozvíjí, byť je to zřejmě jediný významnější, v Polsku efektivně využitelný OZE. Polsko nemá ani významnější zdroje geotermální energie.

Polsko provádí dlouhodobě hrubou rusofobní politiku, která ohrožuje nejen Polsko, ale i jeho spojence v EU a v NATO včetně ČR. Její součástí je i rozhodnutí přestat odebírat ruský plyn těžený z klasických ložisek a dopravovaný plynovody a během několika let ho nahradit zkapalněným zemním plynem, dováženým z USA tankery, za asi dvojnásobnou cenu proti ceně plynu z Ruska. Ekonomicky šílené, ale rusofobie a jevy s ní spojené včetně riskantního lákání vojsk USA k trvalému pobytu v Polsku je asi to jediné, na čem se Duda a Trzaskowski shodnou. Výsledek je mimo jiné, že nahrazování uhlí zkapalněným zemním plynem těženým z břidlic v USA povede k růstu celkových emisí GHG, nikoliv k jejich snížení, jak by se podle oficiálních metodik mohlo zdát. Tento závěr nemohou změnit ani možné citelnější chyby v tabulce č. 7. Takže vzhůru ke klimatické katastrofě. Poláci nás povedou. Proevropský Traskowski ještě víc než euroskeptický Duda. Doly ve Slezsku se musí zavřít, když to EU chce, nechal se slyšet Trzaskowski. Vzápětí to ale horníkům zlehčoval, že ne hned. Že se celkové zhoubné emise GHG zvýší, je prý jen malá vada na kráse.

Jak dál v Dukovanech 5

O výstavbě 5. bloku jaderné elektrárny Dukovany o výkonu asi 1350 MWe za asi 160 mld. Kč, jež má nahradit dožívající jaderné bloky stávající elektrárny, mnoho nevíme. Vzhledem k nezájmu města Brna o její teplo k vytápění, který trvá již 30 let, je pravděpodobné, že Brno vytápět nebude, byť by mohla. Při militantním tažení části ekologů proti jaderné energetice a špatné energetické politice EU to zas tak moc nepřekvapuje. Smrtící mix směrnic EU (o trhu s elektřinou, o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, o podpoře výroby a spotřeby biopaliv, o obchodu s povolenkami na emise CO2 ve spojení se směrnicemi o nedovolené státní podpoře, které v úhrnu vylučují nákladné perspektivní projekty s dlouhou dobou návratnosti) znemožňuje efektivní rozvoj energetiky i její ekologizaci. Nemůže to dobře skončit, byť příznivci OZE si mnohé lakují na růžovo. Je zřejmé, že státy, které zůstanou ve výrobě elektřiny soběstačné, lépe přebytkové, budou mít výhodu. Proto ČR o výstavbu dalších jaderných bloků usilovat musí.

Kritika výstavby Dukovan 5 jde zejména ve směru, že zvýšené náklady na výrobu elektřiny má platit spotřebitel cestou státem garantovaných nepřímých křížových dotací. Upřímně řečeno, těch nesrovnalostí je tam mnohem víc, počínaje skutečností, že neumíme adekvátně ocenit omezené přírodní zdroje (zde uranu, thoria apod.) a konče neschopností adekvátně ocenit možné externality – ekonomické škody na životním prostředí. Lze uplatnit vícero přístupů. Neumíme ale také ocenit možný propad v důsledku nedostatku energie aj.

O veřejnou zakázku na výstavbu nového bloku jaderné elektrárny Dukovany se zřejmě budou ucházet konsorcia firem z Ruska, z Francie, z Japonska, z USA, z Číny, z Jižní Koreje. Italové po krachu své účasti na dostavbě jaderné elektrárny Mochovce na Slovensku nejeví zájem.

Určitou pomůckou je stará zkušenost, že v 70. letech státy se státní a centrálně řízenou velkou elektro energetikou, tj. Sovětský svaz, Československo a Francie stavěly atomové elektrárny asi třikrát levněji a rychleji než státy, které se spolehly na soukromý sektor a tržní regulaci – tj. USA. Ano, největším rizikem bude konsorcium z USA, známé pod jménem Westinghause. Skandály se za ní vlečou mnoho let. Zlí jazykové tvrdí, že USA v žoldu Westinghausu pomohly svrhnout Nečasovu vládu v roce 2013 a že na jejich hrubý nátlak Sobotkova vláda v červnu 2014 zrušila veřejnou zakázky na dostavbu Temelína. Totiž, česko-ruskému konsorciu Westinghouse nebyl s to konkurovat. Toto nebezpečí trvá.

První podmínkou výběru dodavatele Dukovan 5 by mělo být, že příslušné konsorcium sériově nové jaderné bloky staví. To splňuje zřejmě jen ruské, čínské a jihokorejské konsorcium. Je pravděpodobné, že ruské a čínské konsorcium bude vyřazeno pod záminkou bezpečnostních rizik (rozuměj v rámci hrubé, politicko ekonomicky motivované diskriminace), byť největším bezpečnostním rizikem je Westinghouse. Otázkou bude francouzská nabídka. Francie je včele úsilí o stavbu jaderných elektráren s množivými reaktory (takový se ale v Dukovanech stavět nemá), ale u prvních dvou projektů ve Francii a ve Finsku se doba jejich výstavby neúměrně protahuje a náklady neutěšeně rostou. Velký otazník je u japonského konsorcia, které už dlouho žádnou jadernou elektrárnu nestaví.

Závěr

Nadšení většiny ekologů ze Zelené dohody pro Evropu dostalo 22. července pořádnou ránu. Po pětidenním jednání Evropské rady o balíku opatření k léčení koronavirové krize se došlo k prapodivnému balíčku: poprvé se má zadlužit EU jako celek, a to částkou 750 mld. eur za roky 2021-27. Zda za dluh budou ručit členské státy nebo ne, se marně pokoušet z předsedy vlády Andreje Babiše při interpelacích ve Sněmovně vydolovat poslanec Jiří Valenta z KSČM. Balíček má být zčásti poskytnut jako granty (dotace), zčásti jako úvěry. Prakticky se nedohodlo, na co mají být peníze použity (?!). Obskurní je, že se za pokračující pandemie Covid 19 v rámci úspor pořádně osekaly peníze uvažované na zdravotnictví, vědu, klima… Chápu, že ekology přešel smích. Nějak zapomněli, že EU umí slibovat hory doly, umí šikanovat neposlušné, ale neumí rozumné věci naplňovat.