Jiří Zemánek: Potřebujeme opravdovou „rebelii pro život“

Hlásím se k rebelii pro život. Ilustrační snímek.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Extinction Rebellion

„Nejsme zde proto, abychom řídili svět,
jsme zde proto abychom se stali integrální součástí
většího pozemského společenství.“
Thomas Berry

Hlásím se k rebelii pro život. Americký filosof Christopher Bache charakterizoval naši současnou situaci následujícími slovy: „Zdá se, že dnes dochází k určitému zrání; k jakémusi masivnímu podzemnímu probuzení. … Nastává horko, které nás vrhá do kolektivní práce a přivádí nás do nepokojů a křečí, jež nás donutí, abychom odhodili minulost a vytvořili novou přítomnost. Všechny nás to společně vtahuje do hromadného přeuspořádání ve zrychleném procesu učení.“ Myslím, že to, proč se tady dnes scházíme, není jen o radikálním protestu, jímž politikům naléhavě připomínáme, co je podle závěrů vědců dnes potřeba dělat, abychom dokázali alespoň zmírnit nejhorší scénáře vývoje krize klimatu. To je jistě důležité, ale ze širšího pohledu jde zároveň, jak věřím, o hledání cesty, jak vykročit z dnešní patové situace, v níž se naše civilizace ocitla, a společně objevit nový smysluplný příběh pro náš svět.

To nás přivádí k otázce: „Co to znamená být člověkem v 21. století, v době planetární ekologické a klimatické krize?“ Podle mě to bude zcela jiný příběh lidství, než byl ten, který dodnes přežívá a který je postaven na dualistickém myšlení a naší oddělenosti od přírody; díky tomu jsme sice dokázali přírodu ovládnout a zlepšit některé lidské podmínky, ale současně nás to přivedlo k dnešní katastrofální degradaci biodiverzity a klimatu. Závratným způsobem měníme chemické složení planety, měníme biologické systémy, měníme geologické systémy Země v rozsahu milionů let a ukončujeme evoluci 65 miliónů let trvající geologické éry kenozoika, během níž život na Zemi neuvěřitelně rozkvetl. Zcela jsme Zemi, její biosféru i atmosféru prostoupili, zcela jsme se jí zmocnili a stali se predátory všem druhům. Co bude následovat dál? Jak bychom mohli zastavit tento proces devastace a posunout se do nové civilizační etapy, v níž bychom dokázali rozvinout vzájemně prospěšné vztahy mezi námi lidmi a Zemí, což je nezbytné pro další možné pokračování evoluce života na této planetě?

Někteří lidé tvrdí, že jelikož jsme dnes v takovém rozsahu technologicky prostoupili a ovládli Zemi, zmizela tím dichotomie mezi naší kulturou a přírodou, mezi lidskou myslí a Zemí. Říkají: „My a Země jsme jedno.“ Tito myslitelé sice hledají smíření mezi lidmi a přírodou – mluví například o bioekonomice a o tom, že bychom se měli stát správci celé této nové přírodně-kulturní Země –, přitom však neopouštějí starý osvícenský příběh naší lidské dominance nad světem, založený na jeho kontrole a ovládání. Stále chápou svět jen jako zásobárnu materiálních surovin a jako vědecky pochopitelný a technologicky ovladatelný soubor neživých stavebních kamenů, jež můžeme nekonečně organizovat a vylepšovat, včetně ovládání a vylepšování nás samých.

Chceme-li však skutečně vytvořit novou udržitelnou kulturu, tedy kulturu, která opravdu podporuje a rozvíjí život, musíme se posunout dál. Musíme do jejího středu postavit prospěch a bohatství nejenom nás lidí, ale života jako celku, což předpokládá proměnu našeho sebepochopení i našeho vztahu k zemi, kterou lapidárně vyjádřil ekofilosof David Abram: „Jsme lidmi jen v kontaktu a družnosti s tím, co je ne-lidské.“ Tento Abramův výrok implikuje, že nejsme od světa izolováni, ale že jsme jím naopak utvářeni – naše lidství se rozvíjí pouze v interakci s „více než lidskou“ zemí. Nežijeme na Zemi, ale doslova v Zemi, jsme v tom živoucím dýchajícím médiu naší biosféry ponoření jako ryby v moři – ovlivňuje každý náš tep srdce, každý náš dech, každou naši myšlenku. Skutečně inteligentní je Země, nikoli izolované lidstvo; což je výrok, který dnes představuje zásadní výzvu pro celou naši západní technologickou civilizaci.

Přičina většiny našich současných problémů spočívá totiž v tom, že stále setrvačně nahlížíme realitu jako mrtvou, jako by byla bez jakékoliv svébytnosti. Naše přírodní, sociální a ekonomické vědy se snaží svět pochopit, jako by to byl pouhý mechanický proces, kterému lze porozumět jen prostřednictvím statistické analýzy; na stejném principu funguje naše ekonomika, průmysl, zemědělství, lesnictví, ale i lékařství, právo atd.. Proto dnes naléhavě potřebujeme v širším rozsahu objevit subjektivní dimenzi přírody; uvědomit si, že žijeme v živém světě, v němž lidská tvořivost a inteligence nejsou něčím ojedinělým či izolovaným. Jsme součástí nevyčerpatelného proudu života, který nás zrodil. Ony hluboké kreativní, poetické a výrazové procesy, které v něm probíhají, dnes začíná odhalovat například současná biologie, filosofie, kosmologie, psychologie a hlubinná ekologie; a jsou si jich vědomi také umělci. Proto dnes potřebujeme skutečnou rebelii pro život v tom nejhlubším slova smyslu. Nestačí jen snížit emise CO2 na nulu a založit energetiku na obnovitelných zdrojích – to je málo! Potřebujeme vzkřísit živost, živoucnost – v nás i kolem nás! Uvědomit si, že jsme živí ve světě, který sám je živý! Země není jen zdrojem materiálních surovin, ale je především zřídlem Života.

Musíme vnést téma života do vědy, ekonomiky, ekologie i politiky, jak zdůrazňuje biolog Andreas Weber. Musíme se přimět stát se více plně živými. Učit se spojovat racionalitu se subjektivitou a cítěním, vážně se zabývat tím, co je to život a jakou roli v něm hrajeme. Podle kosmologa Thomase Berryho základní podmínkou pro vznik nové udržitelné éry vztahů mezi člověkem a Zemí (kterou nazývá ekozoickou érou), je pochopení, že vesmír není sbírkou objektů, ale společenstvím subjektů; potřebujeme dnes objevit člověka na úrovni druhu a uvnitř společenství živých systémů, uvnitř příběhu vyvíjejícího se kosmu. Podle Berryho „Neexistuje nic takového jako lidské společenství, které by bylo nějakým způsobem oddělené od společenství Země.“ Osud lidského společenství je totálně spojen s osudem celého pozemského společenství: „Je pouze jedno společenství Země, jakkoli diferencované ve způsobech svého projevu – jeden ekonomický řád, jeden zdravotní systém, jeden morální řád, jeden svět posvátného.“ Podle kosmologa Briana Swimma je dnes naším hlubším osudem zrodit novou soudržnost uvnitř planety jako celku – jsme prvním druhem, který má možnost pečovat o všechny ostatní druhy.

David Abram říká, že když instrumentálním způsobem objektivizujeme svět, zříkáme se přitom sami sebe a zároveň se zříkáme možnosti setkat se se světem jako významuplným subjektem. Jelikož vše v našem světě je nadáno schopností se vyjadřovat, mluvit, cítit a vzájemně se k sobě vztahovat, měli bychom méně mluvit o světě, ale spíše mluvit ke světu: „Křičet k větrům, šeptat k řekám a jelenům!“ Tak se nám může podařit se s živou zemí kolem nás znovu setkat, pocítit její oživující dotek, významuplně propojení a zažít pocit vděčnosti. V jistém smyslu bychom se měli stát všichni básníky: země potřebuje znovu uslyšet náš hlas, slyšet naše písně. Rád bych proto zakončil básní amerického básníka Garyho Snydera „Modlitba za Velkou Rodinu“, k níž byl inspirován mohavskou modlitbou (Gary Snyder, tahle báseň je pro medvěda. ARGO, Praha 1997, str. 99-100; překlad Luboš Snížek):

„Vděčnost Matce Zemi, plující dnem i nocí ---
a její půdě: bohaté, jedinečné a sladké
nechť je v našich duší.

Vděčnost Rostlinám, ke slunci obráceným a světlem se měnící listům
a jemným kořínkům; odolávajícím větru
a dešti; jejich tanci, který je vzdušným vírem semen
nechť je v našich duších.

Vděčnost Vzduchu, nesoucímu plachtícího rorýse a tichou
sovu za úsvitu. Dechu naší písně
závanu ryzího ducha
nechť je v našich duších.

Vděčnost Divokým tvorům, našim bratrům a sestrám, jež nám předávají
tajemství, svobodu a zvyky; kteří se s námi dělí o své
mléko; dokonalým, statečným a znalým
nechť je v našich duších.

Vděčnost Vodě: oblakům, jezerům, řekám, ledovcům;
ať už ji zadržují nebo uvolňují; prolévající našimi těly
slaná moře
nechť je v našich duších.

Vděčnost Slunci: oslepující pulzující záři procházející
kmeny stromů, mlhami, zahřívající jeskyně, v nichž
medvědi a hadi spí --- jemu neboť ono nás budí ---
nechť je v našich duších.

Vděčnost Nedozírnému nebi
které drží miliardy hvězd --- a sahá ještě mnohem dál
a leží mimo všechny síly a myšlenky
a je přitom uvnitř nás ---
Prapředku Vesmíru.
jehož Ženou je Duše

tak nechť je.