Karel Zvářal: Černá zvěř v červené zóně po třech letech od AMP

Nález dvou uhynulých divočáků hned za plotem nemocnice v červnu 2017 předznamenal hrdinské úsilí všech zainteresovaných složek ve snaze zbavit vymezenou oblast rizika šíření afrického moru prasat (AMP), který byl u padlin zjištěn. Bylo to jako blesk z čistého nebe, protože nejbližší výskyt této obávané nemoci byl v pobaltských zemích. Vyvstávala otázka Jak se to sem dostalo? Nový plot tam byl zbudován proto, aby prasata neběhala mezi pavilony, neboť personál se bál v noci vycházet ven. Prasat bylo v místě tolik, že se pohybovala běžně v intravilánech, poškozovala rytím louky, trávníky a pole. V některých částech města dostávali myslivci povolení k lovu, protože to je nejúčinnější způsob, jak předcházet škodám a vypudit zvěř mimo zástavbu. V lese to tolik nevadilo, ale i tak byl pohled na místy komplet rozrytou hrabanku velmi tristní. Bylo jasné, že v těch místech je hmyz, žížaly, i zvěř, včetně na zemi hnízdících ptáků, pod silným predačním tlakem.

Policejní drony odhalily doslova kalamitní výskyt, když s večerním šerem vytahovaly z lesů těžko spočítatelné tlupy směrem do polí. Bylo rozhodnuto celou oblast obehnat pachovými a elektrickými ohradníky, aby nakažené kusy nemoc nešířily do okolí. Lovit tempem dvě selata za týden nestačilo, proto bylo nutné povolat skupinu elitních střelců, kteří mohli bdít celou noc vybaveni výkonnými zbraněmi a optikou. Ulovené kusy, spolu s nalezenými uhynulými či odchycenými do klecí, byly odváženy do kafilérie. Celková bilance činila více než 800 kusů, což byla pro mnohé odborníky překvapivě vysoká cifra. V zóně přežilo jen několik málo desítek ostražitých prasat, která byla v hustých houštinách prakticky nelovitelná. Nákaza se však nedostala mimo ohraničenou zónu, což byl zasloužený úspěch pro všechny zúčastněné.

Divočák je inteligentní, bachyně téměř posvátná

Jak k tomuto nevídanému přemnožení mohlo dojít? Pojem „přemnožení“ je přitom mnohými myslivci popírán či relativizován, neboť dokud má zvěř co žrát, je to velmi diskutabilní a snadno zpochybnitelný argument, říkají. V tomto narativu jsou zajedno s jimi kritizovanými ekologisty, kteří také tvrdí, že predátoři se přemnožit nemohou. Ale jak známo, i praví predátoři to dokážou, což bylo nesčetněkrát doloženo zejména v nedávné době u invazivních druhů v nové domovině kolonizované člověkem. Nejen kočky, lišky, krajty aj. páchají nedozírné škody na původní fauně, dokážou to i všežravci v čele s potkanem a prasetem. A to i u nás a ve velmi krátkém čase!

Naši myslivci tak napomáhali vydatným přikrmováním, ať už vědomě či nevědomky, populační explozi predátora. Vozíky s pečivem, vlečky se siláží či kukuřičnými klasy byly rozváženy po honitbách s představou, že o to méně bude černá škodit zemědělcům. Prasatům samozřejmě tyhle výkrmny vyhovovaly, cpala se do sytosti a nezapomněla navštívit ani pole či louky. A jelikož si na škody způsobené rytím opakovaně stěžoval i správce golfového hřiště, bylo mezi verzemi přenosu infekce moru záměrné zanesení, což se však šetřením neprokázalo.

Jako omluva na obranu proti vysokým stavům bývá opakováno, že „s tím nejde nic dělat“, a známá klišé typu, že prase je chytré a nenechá se jen tak přelstít, jindy je problém v myslivecké etice, neboť na vodící bachyni se nestřílí, a když nevodí, tak už bývá zpravidla plná (březí), čemuž se rovněž vyhýbají... Bezproblémový lov se tak týká jen selat, lončáků, kňourů a nevodících bachyní. Při reprodukčním potenciálu černé zvěře tato „útlocitná filozofie“ vede k populačnímu boomu, protože běžně spárkatá zvěř mívá po jednom mláděti, u bachyní to však bývá čtyři až osm selat.

Všežravý predátor jako výkonný „biovysavač“

Roztomilá pruhovaná selátka působí zcela neškodným dojmem, tak jak to známe u všech mláďat. Velmi rychle rostou a ve stáří půl roku již dovedou čile přerývat zem a hledat v ní žížaly a hmyz. Starší kusy jsou mnohem výkonnější, není pro ně problém vyrýt na louce hraboše, v lese potom hibernující žábu, plcha, myšici či norníka. S výborným čichem jim samozřejmě neuniknou ani zemní hnízda ptáků, malí zajíčci či srnčata. Živí se rovněž kadavery, neboť jakákoliv živočišná složka potravy jim pomáhá vyvažovat poměrně chudou rostlinnou stravu, zejména v oblastech bez výskytu listnáčů. Žaludy a bukvice milují, na podzim a v zimě je to jejich nejvydatnější zdroj energie. Ještě více jim ale chutná kukuřice, která již od mléčné zralosti poskytuje i bezpečný kryt, takže lovit prasata v tu dobu je dosti obtížné, někdy prakticky nemožné. Proto se mnohde vytvářejí průseky s jinou plodinou, aby posloužily jako místa k možné regulaci.

Po sklizni kukuřice se prasata vracejí do lesů, které jsou jejich přirozeným prostředím. Všechna tamní zvířata jsou více či méně na jejich přítomnost zvyklá, neboť se jim dokázala v průběhu časů přizpůsobit, resp. všechny druhy, jak je známe dnes, jsou těmi, co přežily historický predační tlak, a to i ze strany prasat. Spásu alespoň pro část hlodavců, žab a hmyzu ukrytých pod zemí poskytuje hustá spleť kořenů a padlých kmenů, pod kterými jsou ukryti. Pokud tam ale kořeny nejsou, nebo jen slabé, prase je silným ryjem přetrhne, stanou se drobní obratlovci součástí jeho jídelníčku. Ponravy a žížaly, které nebývají příliš hluboko pod povrchem, je schopno vysbírat téměř do mrtě.

Potravní koláč je jen jeden

V dávných dobách, tedy ještě před příchodem člověka, měla prasata v našich zemích jediného nepřítele, a tím byl vlk. Jinde je to tygr, lev či levhart, kteří jsou též jejich významnými predátory. Samotný vlk si na tlupu prasat vedenou zkušenou bachyní netroufne, stejně tak na silného kňoura. Ale početná smečka je schopna svou vytrvalostí a výpady oddělit slabší kus, který napadnou a strhnou. Bachyně selata statečně brání, všechny členy tlupy najednou ale nedokáže, vlci ji střídavým dorážením unaví a svou daň si vyberou.

Jelikož člověk kvůli ochraně svých stád vyhubil u nás velké šelmy, musel se sám stát regulátorem prasat, která škodila na jeho polnostech. Ochrana lidských potravních zdrojů vyvrcholila v době Marie Terezie, kdy i prasata byla zcela vyhubena. Naše země tak žila téměř dvě století bez jejich přítomnosti. To byla zlatá éra veškeré drobné zvěře, včetně hmyzu a ryb! Vyjmenovávat, čeho všeho bylo více o jeden až dva řády, by vydalo na dlouhý seznam. Ve druhé polovině minulého století došlo k rychlé expanzi černé zvěře uniklé z obor, která se stala jakousi náhradou mizející drobné zvěře, přičemž sama této genocidě svou žravostí pomáhala! Navíc přibyly další negativní vlivy...

Prasata se aktivitou neomezují jen na les, ale v noci podnikají výpravy do polí, kde se živí jak rostlinnou, tak i živočišnou potravou, včetně hlodavců, mladých zajíců, srnčat či ptačích hnízd. Je třeba si uvědomit, že čím více drobných obratlovců sežerou prasata, tím méně potom zůstává na šelmy a dravce. A jelikož ze šelem jsou loveny dnes jen některé (liška, kuna, jezevec, psík, norek), naopak chráněné jsou medvěd, vlk, vydra, tchoř, lasice, podobně jako všichni dravci, sovy, čápi či volavky, probíhá vzájemný boj o zdroje a přežití i mezi nimi. Smrt slabšího dává život jinému.

Větší šelmy loví ty menší, tj. před vzteklinou vakcinací ochráněná přemnožená liška a kuna zapříčinily úbytek tchoře a lasic, kteréžto loví též výr, orel skalní a káně. Ale i dravci či sovy se navzájem loví, takže vzniká propletenec vazeb, který je dosti složité popsat, lépe je si ho představit na schématu, které např. uvádí ve své publikaci MIKKOLA H. 1983: Owls of Europe.

Myslivost je nutno omladit!

Jak fota z podzimu ukazují, povolaní zde přílišnou aktivitou nepřekypují. A pokud někdo z myslivců v minulosti lovil více kusů (30 prasat za rok), byl některými kolegy napomínán: Stačí, už toho nechej! Je smutné, že varovná zkušenost s uzávěrou a pozvání externích lovců k prozření nepomohla, a situace se opět může vymknout kontrole. AMP se mezitím přiblížil k hranicím naší republiky, takže riziko přenosu do oblastí s přemnoženou černou zvěří je nebezpečně vysoké.

Naše myslivost se vyznačuje přestárlou členskou základnou, důchodci tvoří její významnou část. Svůj podíl na tom má i negativní kampaň různých ekologistických organizací, které myslivce označují za bezcitné vrahy zvířátek. Myslivec však není nic jiného, než vykonavatel tradičního řemesla, tj. péče o přírodu a její vyváženou zoologickou složku. Tak jako je potřeba deratizátorů, pracovníků jatek či dřevorubců – a je za zločince či vandaly se nikdo neodváží označit, stejně bychom měli pohlížet i na členy Hubertova cechu. Ponechat vše na tzv. samoregulaci, to bychom během pár let poznali na škodách na polích, loukách, ale i ve skladech či na biodiverzitě. Přitom myslivost je činnost náročná po všech stránkách, to by si měli všichni kritici jít někdy vyzkoušet.

Za obnovení výrovky

Nejen přemnožená prasata je třeba intenzivně regulovat, stejně to platí pro lišky nebo kuny. A není od věci uvažovat i o obnovení výrovky, protože za padesát let se krkavcovití natolik rozmohli, že osídlili města a vesnice, kde plení ptačí hnízda. Také přístup k ochraně dravců by se mohl změnit, přísně chránit jen opravdu vzácné druhy (s početností do tisíce párů), ale hojné druhy, tj. např. poštolku, nepodporovat budkami. Ta je schopna zahnízdit v truhlících na balkonech, a je natolik všestranná, že běžně loví ptáky, zejména v době latence hraboše. Např. vymizení chocholouše má na svědomí právě ona (Fr. Hejl in verb.), neboť někdejší hnízda na plochých střechách, tohoto jinak na zemi hnízdícího druhu, snadno plenila, podobně jako to umí synantropizované straky či sojky.

Vatová hnízda moudivláčka, zavěšená jako baňky na koncových větvičkách stromů, kde jsou chráněná před kunou, neodolají útoku zobáku chytré sojky. Ta se měla lovit stále, tak jako vrány či straky, obávaní plenitelé hnízd, ani žábu, ještěrku či malého zajíčka nešetří! Krkavci udolají ve skupině dospělého zajíce, takže i zde je na zamyšlení, zda je přestat chránit, neboť už dávno nejsou vzácní. Kdo někdy viděl jejich početné hejno (i 200 kusů), pochopí, že toto už není normální, a že z toho černého mraku jde doslova strach. Nikdo by asi nechtěl být v kůži zajíce nebo jehněte, které silným zobákem snadno oslepí, a ostatní je jen otázkou chvíle, než oběť zcela utlučou.

Nemožnost regulovat chráněné přemnožené druhy demotivuje řadu myslivců intenzivně lovit lišky a kuny, neboť jejich místo v ekosystému zaujmou protežovaní dravci, krkavcovití a volavky. Proto by stanovení optimálních počtů jednotlivých druhů mělo být v rukou odborníků, spoléhat na selektivní (tj. protekční) ochranu kombinovanou se samoregulací, se jeví jako velmi pochybná cesta. Bude už na dalších generacích, jak se k těmto otázkám postaví. Současná situace ukazuje, že u dlouhodobě přehlíženého trendu drastického úbytku nedávno hojných druhů je nejvyšší čas ke změně. Proto je třeba o dalším směrování ochrany přírody (a myslivosti) vést seriózní diskuzi.

---

reklama

---