Michal Horsák: Odpověď na reakci Jana Václavíka a několik poznámek ke kampani Hospodaříme s odpovědností Lesnicko-dřevařské komory

Ilustrační snímek.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Michal Horsák

Pojďme se proto optikou ověřitelných faktů a čísel podívat na tvrzení, že se oxid uhličitý (CO2) nejlépe ukládá do nově rostoucího lesa, který má tak společně s výrobky ze dřeva lepší uhlíkovou bilanci, než ponechání starého lesa. Poznatky o tom, že právě starý les má mnohem lepší bilanci CO2, vědci na základě přesných měření dokázali před několika desítkami let, přesto se hledáčku mnoha zainteresovaných vyhnuly.

Například publikace Harmon et al. (1990), publikovaná v elitním časopise Science. Tato studie ukázala, že převedení starého lesa na rychle rostoucí mladý les nesnižuje obsah CO2 v atmosféře. Stejně účinné schopnosti fixovat CO2, jako má starý les, dosáhne mladý les až po 200 letech! Nulové bilance není dosaženo ani v případě, že se vytěžené dřevo ukládá do výrobků ze dřeva s dlouhou životností, jak Ing. Václavík kategoricky uvádí (osobní zkušenost). Také v tomto případě těžba vede k masivnímu uvolnění CO2 do atmosféry.

Přečtěte si také |

Vědci: Otevřený dopis k těžbě ve Ždánickém lese a kampani Hospodaříme s odpovědností

Studie z roku 2010 z časopisu Biomass and Bioenergy ukázala, že během 40 let může zachování lesů zachytit více uhlíku než strategie udržitelného lesního hospodaření zahrnující těžbu.

Poslední studie, kterou vybírám, je z vedoucího časopisu oboru ekologie lesů a lesního hospodaření, Forest Ecology and Management, z roku 2008. Tato studie mimo jiné ukázala, že nekácení lesů vede ke zvýšení zadržení CO2 až o 43 % oproti jakékoliv těžbě. Takto lze pokračovat vyjmenováním řady dalších studií, což na požádání rád udělám.

Kácení lesů tedy prokazatelně nevede ke snižování CO2 v atmosféře, a to dokonce i za předpokladu, že se většina vytěženého dřeva uloží do dlouhověkých výrobků. Tolik plně ověřitelná fakta z recenzovaných vědeckých časopisů, nikoliv nepodložené osobní dojmy a postoje. Tyto studie jsou veřejně dostupné, dohledatelné a popsané tak, že je možné jejich závěry ověřit. Toto je základním požadavkem kvalitní vědy a publikování v časopisech s transparentním a náročným recenzním řízením (viz vysvětlující poznámka pod čarou na konci tohoto textu).

S pomocí vědeckých faktů lze rozporovat mnohá další tvrzení uvedená na stránkách kampaně HsO. Vyberu proto jen jedno další téma, které považuji za nejdůležitější. Tím je role biologické rozmanitosti pro správné fungování ekosystémů. Úvodní strana kampaně HsO obsahuje následující tvrzení: „Jsme jednoznačně proti neuvážené a nekompetentní nezacílené ochraně hospodářsky využívaných lesních majetků. Už jsme si zažili dost ekologických katastrof rozpoutaných z neznalosti, nevědomosti nebo jen z naivního vnímání složitých vazeb v přírodě.“

Dnes máme neochvějné vědecké poznatky o tom, že biologická rozmanitost je pro správné fungování ekosystémů, a tím i pro lidi, prospěšná. Proto byl v Evropě přijat Zákon o obnově přírody (Nature Restoration Law), který významně podporovala i Česká republika. Ten staví na vědeckých poznatcích, že druhově bohatší ekosystémy jsou stabilnější a zdravější, lépe odolávají náporu invazních a nepůvodních druhů, škůdcům a změnám klimatu.

Můžeme si to přirovnat k nákupu akcií na burze. Vsadit na jeden typ (jedna dřevina ve stejnověkém porostu) může maximalizovat krátkodobý růst, ale je velmi riskantní dlouhodobě. Proto makléři sestavují velmi pestré finanční portfolio, zahrnující rozmanitou paletu akcií a fondů. Proč oni vnímají rozmanitost jako prospěšnou, zatímco v lesním hospodaření by to tak nemělo být? Možná proto, že výsledek nevhodně zvoleného postupu hospodaření v lese se projeví až za desítky let a dvě generace.

Přečtěte si také |

Jan Václavík: Reakce Lesnicko-dřevařské komory na Otevřený dopis k těžbě ve Ždánickém lese a kampani Hospodaříme s odpovědností

O tom jsme se mohli přesvědčit při nedávném velkoplošném rozpadu smrkových monokultur. Smrk je chladnomilná a vlhkomilná dřevina. Na většině míst se pěstuje na nebo za hranicí svých ekologických možností. V minulosti bylo možné pěstovat smrk i v nižších nadmořských výškách, kde již dnes, v době teplejšího a suššího klimatu, nepřežije. Horká a suchá léta zahubila rozsáhlé plochy smrkových hospodářských lesů.

Lesníci v minulosti vsadili na jednu dřevinu, které je z hlediska produkce dřeva nejlepší, ale v některých územích neobstála při změně klimatu. Tento velkoplošný úhyn smrkových lesů je asi oním případem „ekologické katastrofy z nevědomosti a naivního vnímání složitých vazeb v přírodě“.

My vědci nabízíme spolupráci a své odborné znalosti o stabilitě ekosystémů a významu diverzity. Nechceme pouze kritizovat, ale také pomoci. Za jednu z nejdůležitějších změn lze považovat nutnost ponechání malého množství padlého dřeva v hospodářských lesích. Kdo chodí do lesa na houby, jistě si všimnul, že tam padlé dřevo většinou není. A pokud ano, jsou to tenké větve. Proto se nám po lese dobře chodí, ale občas překročit kmen snad každý houbař zvládne, zvláště s vědomím, že má pod nohami zdravější přírodu.

Ponechání padlého dřeva je stále vnímáno jen jako ekonomická ztráta, a ne jako způsob umožňující posun směrem k druhově bohatším, přírodě bližším, a tím stabilnějším hospodářským lesům. Výsledky výzkumu z našich smrkových hospodářských lesů ukazují, že ponechání, byť jen malého množství dřeva ve větších kusech, druhovou pestrost násobně zvýší.

Dalším z postupů udržení biologické rozmanitosti hospodářských lesů je vytváření sítě maloplošných území vzrostlého lesa, který neprojde obnovou. Tyto malé části představují pro biodiverzitu „nášlapné kameny“ (z anglického stepping stones), umožňují organizmům zpětně osídlit zbývající většinovou část území, na kterých dojde k plošnému vykácení. Pokud budeme les obnovovat velkoplošně, nebude se mít biodiverzita odkud navrátit.

V minulosti, před 80 až 100 lety, se taková místa v některých vzrostlých hospodářských lesích vyskytovala přirozeně, díky méně efektivním technologickým postupům těžby a nižší potřebě dřeva. Proto se vyšší biodiverzita ve vzrostlých lesích Ždánického lesa, ale i jinde v ČR, vyskytuje. Není tam proto, že by ji někdo cíleně „vypěstoval“. Velkoplošné kácení bez ponechání „stepping stones“ naopak způsobí nenávratnou ztrátu a další biologické ochuzení, vedoucímu k ekosystémům méně odolným vůči měnícím se podmínkám prostředí. Tento postup změny hospodaření byl navržen pro modelové území Ždánického lesa, které aktuálně čelilo velkoplošné obnově a výrazné ztrátě své rozmanitosti, a je aplikovatelný i jinde.

Obnova lesa má přirozeně několik fází, ale s dramaticky odlišnou hodnotou biologické rozmanitosti. Vzrostlý les, při zachování určitých postupů, má diverzitu nejvyšší. V této fázi ale přichází na řadu těžba, která diverzitu naopak srazí téměř na nulu. Poté, se stárnutím lesa, rozmanitost (počet druhů) opět roste, ale míra tohoto nárůstu záleží na mnoha parametrech. Jedním z nich je právě zásoba diverzity v okolní krajině. Pokud ji v okolí ponecháme, pak do části lesa ponechaného samovolnému vývoji se bude šířit a jeho biodiverzita dále poroste. Poroste tak i biologická a ekologická stabilita, schopnost zadržovat a ukládat CO2, a role lesa v udržení regionální ekologické stability.

Dnešní příroda je vlivem člověka mnohem dynamičtější a méně předvídatelná než v minulosti. Před 100 lety jsme nečelili tolika biologickým invazím, dynamickým změnám klimatu a masivnímu úbytku biologické rozmanitosti. Ponechání tradičních postupů lesní obnovy nic z tohoto nereflektuje a je velkým rizikem do budoucnosti.

V tomto kontextu je velmi matoucí následující vyjádření v textu Ing. Václavíka: „… že někteří lidé mají potřebu tyto výsledky hospodaření chránit a jiní přebudovat na laboratoř, ve které by měl být stávající nejméně sto let budovaný vyvážený ekosystém nahrazen po zákazu nebo omezení hospodaření ekosystémem novým.“ Pokud dojde k vytěžení lesa, tento ekosystém zaniká. Kdo jsou tedy ti, kteří chtějí výsledky hospodaření chránit a jak chtějí této ochrany dosáhnout? Ponechání lesa samovolnému vývoji není laboratoř, ale přirozený přírodní proces vedoucí k ekosystému, který by zde byl bez vlivu člověka.

Právě přírodovědci vědí, že musíme alespoň malou část takových ekosystémů zachovat, aby výsledek 100 let snažení neskončil celý na pile, ale mohl sloužit také jako zásoba biodiverzity pro její obnovu a vzpomínka na práci předešlých generací lesníků. Bavíme se zde přitom jen o zlomcích celkové plochy lesů určených k hospodaření. Emoce a nevole vyvolaná tímto požadavkem ve prospěch biodiverzity jsou jen těžko pochopitelné.

Poznámka pod čarou:
Stručný popis průběhu publikování v mezinárodním recenzovaném časopise. Nejlepší časopisy daných vědních oborů jsou vždy mezinárodní a uveřejnění studie je tak tvrdá soutěž o místo na stránkách na mezinárodním poli. Takové časopisy v prvním kroku recenzního řízení odmítají 80-90 % zaslaných studií. Zbývajících 20-10 % prochází přísným recenzním řízením, které má několik kol, vede často k výraznému přepracování studie na základě doporučení recenzentů a editora, vyžadující nové analytické postupy, předložení dalších důkazů závěrů studie. Až poté je studie přijata do tisku.

Část studií v druhém kole neobstojí a není také do tisku přijata. Autorům nezbývá, než studii vylepšit a zaslat do jiného, často méně kvalitního časopisu.

Publikování kvalitní vědy neznamená otištění čehokoliv, když si za to zaplatím, jak se dnes veřejnosti v médiích někdy mylně předkládá. Toto se týká predátorských časopisů, které nehledí na kvalitu, ale jen na zisk. Takové výsledky nejsou platnou metodikou hodnocení vědy v ČR vůbec uznávány a všichni solidní vědci takové časopisy odmítají a nepublikují v nich.

Naopak existuje mnoho velmi kvalitních a prestižních časopisů, kde uspěje dokonce méně než 10 % zaslaných rukopisů, přesto se v případě přijetí do tisku za otištění platí. Jedná se o poplatky za náklady spojené s publikováním. Kvalitu časopisu nelze tedy automaticky soudit podle toho, zda je publikování zpoplatněno nebo ne. Zpoplatnění zavádí postupně plno tradičních časopisů v rámci aktivity Open Science, tedy snahy, aby byly výsledky zdarma veřejně dostupné všem, nejen předplatitelům časopisů. Jinými slovy, aby si každý čtenář tohoto dopisu mohl citované publikace přečíst a ujistit se, že uvedená tvrzení jsou pravdivá.