Michal Horsák: Odpověď na reakci Jana Václavíka a několik poznámek ke kampani Hospodaříme s odpovědností Lesnicko-dřevařské komory
Pojďme se proto optikou ověřitelných faktů a čísel podívat na tvrzení, že se oxid uhličitý (CO2) nejlépe ukládá do nově rostoucího lesa, který má tak společně s výrobky ze dřeva lepší uhlíkovou bilanci, než ponechání starého lesa. Poznatky o tom, že právě starý les má mnohem lepší bilanci CO2, vědci na základě přesných měření dokázali před několika desítkami let, přesto se hledáčku mnoha zainteresovaných vyhnuly.
Například publikace Harmon et al. (1990), publikovaná v elitním časopise Science. Tato studie ukázala, že převedení starého lesa na rychle rostoucí mladý les nesnižuje obsah CO2 v atmosféře. Stejně účinné schopnosti fixovat CO2, jako má starý les, dosáhne mladý les až po 200 letech! Nulové bilance není dosaženo ani v případě, že se vytěžené dřevo ukládá do výrobků ze dřeva s dlouhou životností, jak Ing. Václavík kategoricky uvádí (osobní zkušenost). Také v tomto případě těžba vede k masivnímu uvolnění CO2 do atmosféry.
Přečtěte si také |
Vědci: Otevřený dopis k těžbě ve Ždánickém lese a kampani Hospodaříme s odpovědnostíStudie z roku 2010 z časopisu Biomass and Bioenergy ukázala, že během 40 let může zachování lesů zachytit více uhlíku než strategie udržitelného lesního hospodaření zahrnující těžbu.
Poslední studie, kterou vybírám, je z vedoucího časopisu oboru ekologie lesů a lesního hospodaření, Forest Ecology and Management, z roku 2008. Tato studie mimo jiné ukázala, že nekácení lesů vede ke zvýšení zadržení CO2 až o 43 % oproti jakékoliv těžbě. Takto lze pokračovat vyjmenováním řady dalších studií, což na požádání rád udělám.
Kácení lesů tedy prokazatelně nevede ke snižování CO2 v atmosféře, a to dokonce i za předpokladu, že se většina vytěženého dřeva uloží do dlouhověkých výrobků. Tolik plně ověřitelná fakta z recenzovaných vědeckých časopisů, nikoliv nepodložené osobní dojmy a postoje. Tyto studie jsou veřejně dostupné, dohledatelné a popsané tak, že je možné jejich závěry ověřit. Toto je základním požadavkem kvalitní vědy a publikování v časopisech s transparentním a náročným recenzním řízením (viz vysvětlující poznámka pod čarou na konci tohoto textu).
S pomocí vědeckých faktů lze rozporovat mnohá další tvrzení uvedená na stránkách kampaně HsO. Vyberu proto jen jedno další téma, které považuji za nejdůležitější. Tím je role biologické rozmanitosti pro správné fungování ekosystémů. Úvodní strana kampaně HsO obsahuje následující tvrzení: „Jsme jednoznačně proti neuvážené a nekompetentní nezacílené ochraně hospodářsky využívaných lesních majetků. Už jsme si zažili dost ekologických katastrof rozpoutaných z neznalosti, nevědomosti nebo jen z naivního vnímání složitých vazeb v přírodě.“
Dnes máme neochvějné vědecké poznatky o tom, že biologická rozmanitost je pro správné fungování ekosystémů, a tím i pro lidi, prospěšná. Proto byl v Evropě přijat Zákon o obnově přírody (Nature Restoration Law), který významně podporovala i Česká republika. Ten staví na vědeckých poznatcích, že druhově bohatší ekosystémy jsou stabilnější a zdravější, lépe odolávají náporu invazních a nepůvodních druhů, škůdcům a změnám klimatu.
Můžeme si to přirovnat k nákupu akcií na burze. Vsadit na jeden typ (jedna dřevina ve stejnověkém porostu) může maximalizovat krátkodobý růst, ale je velmi riskantní dlouhodobě. Proto makléři sestavují velmi pestré finanční portfolio, zahrnující rozmanitou paletu akcií a fondů. Proč oni vnímají rozmanitost jako prospěšnou, zatímco v lesním hospodaření by to tak nemělo být? Možná proto, že výsledek nevhodně zvoleného postupu hospodaření v lese se projeví až za desítky let a dvě generace.
Přečtěte si také |
Jan Václavík: Reakce Lesnicko-dřevařské komory na Otevřený dopis k těžbě ve Ždánickém lese a kampani Hospodaříme s odpovědnostíO tom jsme se mohli přesvědčit při nedávném velkoplošném rozpadu smrkových monokultur. Smrk je chladnomilná a vlhkomilná dřevina. Na většině míst se pěstuje na nebo za hranicí svých ekologických možností. V minulosti bylo možné pěstovat smrk i v nižších nadmořských výškách, kde již dnes, v době teplejšího a suššího klimatu, nepřežije. Horká a suchá léta zahubila rozsáhlé plochy smrkových hospodářských lesů.
Lesníci v minulosti vsadili na jednu dřevinu, které je z hlediska produkce dřeva nejlepší, ale v některých územích neobstála při změně klimatu. Tento velkoplošný úhyn smrkových lesů je asi oním případem „ekologické katastrofy z nevědomosti a naivního vnímání složitých vazeb v přírodě“.
My vědci nabízíme spolupráci a své odborné znalosti o stabilitě ekosystémů a významu diverzity. Nechceme pouze kritizovat, ale také pomoci. Za jednu z nejdůležitějších změn lze považovat nutnost ponechání malého množství padlého dřeva v hospodářských lesích. Kdo chodí do lesa na houby, jistě si všimnul, že tam padlé dřevo většinou není. A pokud ano, jsou to tenké větve. Proto se nám po lese dobře chodí, ale občas překročit kmen snad každý houbař zvládne, zvláště s vědomím, že má pod nohami zdravější přírodu.
Ponechání padlého dřeva je stále vnímáno jen jako ekonomická ztráta, a ne jako způsob umožňující posun směrem k druhově bohatším, přírodě bližším, a tím stabilnějším hospodářským lesům. Výsledky výzkumu z našich smrkových hospodářských lesů ukazují, že ponechání, byť jen malého množství dřeva ve větších kusech, druhovou pestrost násobně zvýší.
Dalším z postupů udržení biologické rozmanitosti hospodářských lesů je vytváření sítě maloplošných území vzrostlého lesa, který neprojde obnovou. Tyto malé části představují pro biodiverzitu „nášlapné kameny“ (z anglického stepping stones), umožňují organizmům zpětně osídlit zbývající většinovou část území, na kterých dojde k plošnému vykácení. Pokud budeme les obnovovat velkoplošně, nebude se mít biodiverzita odkud navrátit.
V minulosti, před 80 až 100 lety, se taková místa v některých vzrostlých hospodářských lesích vyskytovala přirozeně, díky méně efektivním technologickým postupům těžby a nižší potřebě dřeva. Proto se vyšší biodiverzita ve vzrostlých lesích Ždánického lesa, ale i jinde v ČR, vyskytuje. Není tam proto, že by ji někdo cíleně „vypěstoval“. Velkoplošné kácení bez ponechání „stepping stones“ naopak způsobí nenávratnou ztrátu a další biologické ochuzení, vedoucímu k ekosystémům méně odolným vůči měnícím se podmínkám prostředí. Tento postup změny hospodaření byl navržen pro modelové území Ždánického lesa, které aktuálně čelilo velkoplošné obnově a výrazné ztrátě své rozmanitosti, a je aplikovatelný i jinde.
Obnova lesa má přirozeně několik fází, ale s dramaticky odlišnou hodnotou biologické rozmanitosti. Vzrostlý les, při zachování určitých postupů, má diverzitu nejvyšší. V této fázi ale přichází na řadu těžba, která diverzitu naopak srazí téměř na nulu. Poté, se stárnutím lesa, rozmanitost (počet druhů) opět roste, ale míra tohoto nárůstu záleží na mnoha parametrech. Jedním z nich je právě zásoba diverzity v okolní krajině. Pokud ji v okolí ponecháme, pak do části lesa ponechaného samovolnému vývoji se bude šířit a jeho biodiverzita dále poroste. Poroste tak i biologická a ekologická stabilita, schopnost zadržovat a ukládat CO2, a role lesa v udržení regionální ekologické stability.
Dnešní příroda je vlivem člověka mnohem dynamičtější a méně předvídatelná než v minulosti. Před 100 lety jsme nečelili tolika biologickým invazím, dynamickým změnám klimatu a masivnímu úbytku biologické rozmanitosti. Ponechání tradičních postupů lesní obnovy nic z tohoto nereflektuje a je velkým rizikem do budoucnosti.
V tomto kontextu je velmi matoucí následující vyjádření v textu Ing. Václavíka: „… že někteří lidé mají potřebu tyto výsledky hospodaření chránit a jiní přebudovat na laboratoř, ve které by měl být stávající nejméně sto let budovaný vyvážený ekosystém nahrazen po zákazu nebo omezení hospodaření ekosystémem novým.“ Pokud dojde k vytěžení lesa, tento ekosystém zaniká. Kdo jsou tedy ti, kteří chtějí výsledky hospodaření chránit a jak chtějí této ochrany dosáhnout? Ponechání lesa samovolnému vývoji není laboratoř, ale přirozený přírodní proces vedoucí k ekosystému, který by zde byl bez vlivu člověka.
Právě přírodovědci vědí, že musíme alespoň malou část takových ekosystémů zachovat, aby výsledek 100 let snažení neskončil celý na pile, ale mohl sloužit také jako zásoba biodiverzity pro její obnovu a vzpomínka na práci předešlých generací lesníků. Bavíme se zde přitom jen o zlomcích celkové plochy lesů určených k hospodaření. Emoce a nevole vyvolaná tímto požadavkem ve prospěch biodiverzity jsou jen těžko pochopitelné.
Poznámka pod čarou:
Stručný popis průběhu publikování v mezinárodním recenzovaném časopise. Nejlepší časopisy daných vědních oborů jsou vždy mezinárodní a uveřejnění studie je tak tvrdá soutěž o místo na stránkách na mezinárodním poli. Takové časopisy v prvním kroku recenzního řízení odmítají 80-90 % zaslaných studií. Zbývajících 20-10 % prochází přísným recenzním řízením, které má několik kol, vede často k výraznému přepracování studie na základě doporučení recenzentů a editora, vyžadující nové analytické postupy, předložení dalších důkazů závěrů studie. Až poté je studie přijata do tisku.
Část studií v druhém kole neobstojí a není také do tisku přijata. Autorům nezbývá, než studii vylepšit a zaslat do jiného, často méně kvalitního časopisu.
Publikování kvalitní vědy neznamená otištění čehokoliv, když si za to zaplatím, jak se dnes veřejnosti v médiích někdy mylně předkládá. Toto se týká predátorských časopisů, které nehledí na kvalitu, ale jen na zisk. Takové výsledky nejsou platnou metodikou hodnocení vědy v ČR vůbec uznávány a všichni solidní vědci takové časopisy odmítají a nepublikují v nich.
Naopak existuje mnoho velmi kvalitních a prestižních časopisů, kde uspěje dokonce méně než 10 % zaslaných rukopisů, přesto se v případě přijetí do tisku za otištění platí. Jedná se o poplatky za náklady spojené s publikováním. Kvalitu časopisu nelze tedy automaticky soudit podle toho, zda je publikování zpoplatněno nebo ne. Zpoplatnění zavádí postupně plno tradičních časopisů v rámci aktivity Open Science, tedy snahy, aby byly výsledky zdarma veřejně dostupné všem, nejen předplatitelům časopisů. Jinými slovy, aby si každý čtenář tohoto dopisu mohl citované publikace přečíst a ujistit se, že uvedená tvrzení jsou pravdivá.
reklama
Dále čtěte |
Online diskuse
Všechny komentáře (37)
Karel Zvářal
29.7.2024 06:25Co se týká našich lesů a ukládání uhlíku, považuji tuto variantu hospodaření za dobrý kompromis mezi představami vědců (potřebami přírody) a potřebami národního hospodářství. Chtít si uzurpovat rozhodovací moc, jak bude s přírodním bohatstvím nakládáno, mi přijde troufalé až směšné. Ekologie je poměrně mladá věda, přesto se naše země může pyšnit spoustou zachovalých pra/lesů, kde probíhá samovolný vývoj. Další navržené lokality mohou být v budoucnu schváleny, je to vše o jednání a věcných argumentech. Jen je třeba znát míru, neb v jiných (i vyspělých) zemích nemají ani zbla toho, co považujeme za samozřejmost.
Karel Zvářal
29.7.2024 06:52 Reaguje na Karel ZvářalEmil Bernardy
29.7.2024 06:59Ekologie tak mladá není.Už v botanice na VŠ nás k tomuto dostal již nežijící Jaromír Šikula,tehdy snad doc. Dnes se označení eko... používá a zneužívá jako opoziční paskvil.Oportunistický paskvil.
....jako kdyby zubař v ústech se zdravými zuby za každou cenu musel uplatnit své protetické umění.
Jaroslav Řezáč
29.7.2024 09:00To, jak a čím se těží dřevo a kolik se jej nechává na zetlení na místě má výrazný vliv na diverzitu a uchovává živiny v půdě, samo o sobě tlející dřevo je schopno větší absorupce vody.
Jiří Svoboda
29.7.2024 10:16To se prostě stává, že si jistá "vědecká" komunita vytvoří kolem sebe bublinu, která se vzdaluje realitě.
Josef Střítecký
29.7.2024 14:10Jaroslav Řezáč
29.7.2024 14:27 Reaguje na Josef StříteckýTo je otázka egoismu, že vše musíme někam usměrňovat ale to narazila kosa na kámen. Příroda aby fungovala nás a už vůbec ne naši péči nepotřebuje.
To my svojí péčí ekonomických růstů jí demolujeme a přitom nevidíme, že plujeme na Titaniku udržitelnosti, který se potápí.
Začínám mít dojem, že pokud jde o prachy, tak se každý zaklíná dětma. Tahle forma latentnpího okrytectví není zábavná.
Slavomil Vinkler
29.7.2024 16:21 Reaguje na Jaroslav ŘezáčStoprocentní pravda. Jenomže, zkuste ji promyslet celou a do důsleků, do konce. To co si příroda udělá může být nejen na člověku nezávislé, ale dokonce pro člověka neobyčejně nebezpečné.
Slavomil Vinkler
29.7.2024 16:27 Reaguje na Slavomil VinklerSlavomil Vinkler
30.7.2024 07:31 Reaguje na Slavomil VinklerJosef Střítecký
29.7.2024 16:31 Reaguje na Jaroslav ŘezáčMajka Kletečková
29.7.2024 22:06 Reaguje na Josef StříteckýTotální absence staroby v hospodářských lesích znamená významné a zbytečné ochuzení biodiverzity. IMHO podle autora článku nejde o preferenci staroby, ale o to, aby i v hospodářských lesích aspoň nějací zástupci staroby vůbec byly zastoupeni - kvůli biodiverzitě.
Josef Střítecký
30.7.2024 07:42 Reaguje na Majka KletečkováSlavomil Vinkler
30.7.2024 07:43 Reaguje na Majka KletečkováJiří Svoboda
31.7.2024 08:44 Reaguje na Majka KletečkováJarek Schindler
2.8.2024 17:04 Reaguje na Jiří SvobodaEmil Bernardy
30.7.2024 07:58 Reaguje na Josef StříteckýRadim Polášek
29.7.2024 17:07V geologických časových rozměrech les ukládá CO2 z ovzduší pouze na velmi specifických místech. Tam, kde biomasa- dřevo je ukládáno pod velmi vysokou vrstvou vody, vyplavením dřeva do moře a jeho klesnutím na hlubokomořské dno. Nebo tam , kde je dřevo nebo z biomasy vzniklá rašelina a humus vystaveno budoucími geologickými procesy dlouhodobého poklesu zemské kůry, takže vodní nebo jinou erozí je uložená biomasa soustavně překrývána dalšími a dalšími vrstvami materiálů, až se vytvoří minimálně mnohasetmetrová "přikrývka" nepropustná pro jakékoliv plyny a tudíž se v zakryté vrstvě biomasy zcěla zastaví jakékoliv rozkladné procesy, při kterých CO2 vzniká.
Jiří Svoboda
31.7.2024 09:44 Reaguje na Radim PolášekVegetace Půda Celkem (gigatun uhlíku)
Tropické lesy 212 216 428
Temperátní lesy 59 100 159
Boreální lesy 88 471 559
Tropické savany 66 264 330
Temperátní louky
a pastviny 9 295 304
Pouště a polopouště 8 191 199
Tundra 6 121 127
Mokřady 15 225 240
Takže pane Polášku, všechno špatně....
Jiří Svoboda
1.8.2024 14:47 Reaguje naJarek Schindler
2.8.2024 16:52 Reaguje naJarek Schindler
4.8.2024 09:07 Reaguje naJarek Schindler
4.8.2024 15:37 Reaguje narychlý růst, a tedy ukládání uhlíku do biomasy, jako slibný ukazatel, ale doba zadržení
uhlíku se v takových případech může rovnat pouze několika desetiletím. Obdobný
efekt může mít i růst teploty, na což stromy reagují na jedné straně zrychlením růstu,
ale zároveň dříve umírají. Vyšší teplota urychluje dekompozici půdní organické hmoty,
a doba zadržení uhlíku se tak zkracuje. Pokud bychom tedy chtěli podpořit co nejvyšší
sekvestraci uhlíku v lesních ekosystémech, měli bychom se zaměřit spíše na dlouhověké,
na uhlík bohaté lesní ekosystémy. Nejen biomasa rostlin, ale především půda
je významným úložištěm uhlíku v lesních ekosystémech. Jednotlivé lesní ekosystémy
se mohou výrazně lišit v poměru uhlíku uloženého v nadzemní biomase a v půdě,
všeobecně ale můžeme říci, že lesní půda obsahuje přibližně třikrát více organického
uhlíku (půdní organické hmoty), než je uloženo v nadzemní biomase. Pro představu:
smíšené lesy mívají v horizontech nadložního humusu okolo 13 t C/ha a jehličnaté
i více než 18 t C/ha. V minerální půdě jsou tyto hodnoty průměrně 84, resp. 88 t C/ha.
Množství uhlíku uloženého v půdě je rovněž odvozeno od matečné horniny. Na vápenatých
podkladech byly zjištěny zásoby 115–138 t C/ha (listnaté a jehličnaté porosty) a na silikátových horninách přibližně o třetinu méně (Jandl et al., 2021). Přirozeně se
tedy nabízí otázka, zda není možné sekvestraci uhlíku v lesní půdě zvýšit. Zásoba uhlíku
v půdě je relativně stabilní. Půdní mikrobiom přeměňuje rostlinné zbytky v půdní
organickou hmotu, která může mít dobu zadržení i tisíce let. Půdní organická hmota
však neobsahuje pouze zde zmiňovaný uhlík, ale „uzamyká“ také mnoho dalších prvků,
které rostliny potřebují pro svůj růst (zároveň tak mírní jejich ztráty, podrobněji viz
kap. 5.2). Sekvestrace půdního uhlíku v lesích mírného pásma je ovlivněna několika
faktory, jako je klima, typ půdy, vegetace a hospodaření. Obecně platí, že faktory,
které ovlivňují sekvestraci půdního uhlíku v lesích, jsou složité a vzájemně propojené
a rozdíly mezi různými typy lesů mohou být velmi variabilní v závislosti na místních
podmínkách. Přesto můžeme mezi různými typy lesů mírného pásma identifikovat
některé obecné rozdíly. Jehličnaté lesy obvykle mají mocný organický horizont z opadu,
což může přispívat ke zvýšené sekvestraci půdního uhlíku. Jehličnany však mívají
mělčí kořenový systém, což může omezit množství uhlíku, který se ukládá v hlubších
vrstvách půdy. Listnaté lesní porosty mívají rozmanitější škálu rostlinných druhů
s hlubšími a složitějšími kořenovými systémy než lesy jehličnaté. To může vést k většímu
ukládání uhlíku v hlubších vrstvách půdy, stejně jako ke zvýšenému koloběhu živin
a rychlosti rozkladu organické hmoty. Smíšené lesy, které obsahují jehličnaté i listnaté
dřeviny, mohou mít nejvyšší potenciál sekvestrace půdního uhlíku díky kombinovaným
účinkům tloušťky organické vrstvy, hloubky kořenového systému a rozmanitosti
rostlinných druhů. Sekvestrace uhlíku v půdě může být také ovlivněna způsobem, jakým
jsou lesy obhospodařovány. Největší dopad na uhlíkové zásoby v půdě má intenzivní
těžba dřeva, především holoseče. Těžba má největší dopad na zásobu uhlíku
v nadložním humusu (v listnatých porostech jde o pokles až o 40 %, v jehličnatých
a smíšených až o 30 %; Nave et al., 2010). Efekt těžby na zásobu uhlíku ve spodnějších,
minerálních horizontech nelze generalizovat a závisí na dalších půdních parametrech.
Pokud však dojde k poklesu zásoby uhlíku v půdě těžbou, obnovení (recovery) původní
zásoby uhlíku v půdě trvá desítky let (vyhodnocení 432 studií; Nave et al., 2010). Vystavení
půdy přímému slunečnímu záření vede ke zvýšení teploty povrchu půdy, což má
za následek i zrychlení dekompozičních procesů v půdě a rychlé ztráty organického
materiálu, který se v půdě akumuloval v předchozích obdobích. Proto je třeba zapojit spíše nepasečné formy lesního hospodaření s využitím výběrných principů.
Jiří Wenzl
1.8.2024 18:39 Reaguje naJiří Wenzl
1.8.2024 23:40 Reaguje naJiří Wenzl
31.7.2024 18:22napsal obsáhlý článek do FB skupiny " Živý les pro živý region' ( ŽLŽR) před prezentací tohoto článku do Ekolistu. Můj článek i s přiloženými růstovými tabulkami mi byl správci smazán, se zdůvodněním, že v Ekolistu vyjde tento článek přírodovědce se specializací na měkkýše, který lépe souzní s nosným příběhem iniciativy ŽLŽR. Dává tedy můj článek k dispozici sem, bohužel bez vysvětlujících tabulek ( grafů):
......
Environmentální funkce lesů coby absorbéru a vytěžené dřevní hmoty coby akumulátoru vzdušného CO2 je jedním z hlavních argumentů zastánců hospodaření s lesy a odpůrců jejich bezzásahovosti. Na ždánickém semináři z 27.června letošního roku mne z přednášky Ing. Václavíka, předsedy LDK a iniciátora kampaně " Hospodaříme s odpovědností", zaujal právě tento v současnosti hodně diskutovaný argument. A pak ještě názor, že obnově lesa jeho biodiverzita nijak neutrpí, protože vývojem porostů se pro dané organismy tvoří vhodné prostředí v jiné části lesa, nebo plán na ponechání části mrtvého dřeva v lese bude finanční ztrátou rovnající se výstavbě 4 zlínských nemocnic, tak jak je " naprojektovány" někdejší hejtman Čunek. Ale zpět k pohlcování CO2 lesy:
Argumenty Ing. Václavíka lze nejlépe dokladovat na pěstování dubu s 160- ti letým obmýtím. Z našich 4 hlavních hospodářských dřevin se dub vymyká velmi dlouhou dobou přírůstu dřevní hmoty, což dokladuje přiložená tabulka přírůstů v závislosti na věku a bonitě stanoviště, přičemž platí obecné pravidlo, že čím vyšší je bonita stanoviště, tím déle si stromy podržují přírůst, ve stáří už jen tloušťkový. Tabulky další 3 hlavních dřevin jsou v komentáři, smrk a borovice nejvíce absorbují vzdušný CO2 mezi 40. - 80.-tým věkem, buk o něco málo déle, do 40. roku věku převažuje z konkurenčních důvodů přírůst výškový, u smrku a borovice po 80. roku tloušťkový, u buku po 100 letech věku. Ideálně tedy dub s vlastností velmi dlouhého přírůstu dřevní hmoty ( a tedy absorpce CO2) a velmi dlouhé trvanlivosti dřeva po 160 let absorbuje vzdušný CO2, aby pak po smýcení posloužil výrobě sudu, který dalších nejméně 160 let slouží ve sklepích ke skladovaní vína. Pověstnou trvanlivost dubového dřeva lze dokladovat na nálezu dubových pilotů či vydlabaného člunu z dob Velkomoravské říše v Mikulčicích apod. U naší nejběžnější hospodářské dřeviny smrku s obmýtím 100 let lze argumentovat podobně - po 1OO letech absorpce je dřevní hmota zpracována na papír, z něho je vyrobena kniha, která je dalších 100 let čtena, skladována v archívech, ty nejcennější i stovky let staré knihy v muzeích. Pravda - záhy po expedici spáleno bylo nemálo knih. Nadšení pro tuto funkci lesů poněkud zchlazuje, že podle RNDr. Jakuba Hrušky aktuální emise CO2 v ČR jsou je z 5 % pohlcovány našimi lesy, a kdyby měly být hospodářské lesy zásadním faktorem v řešení antropogenní klimatické změny, muselo by vytěžená dřevní hmota být zakonzervována v podzemí, třeba uložena v hlubinných uhelných dolech v rámci jakéhosi " obráceného hornictví". Pod RNDr. Hrušky totiž 90% zpracované dřevní hmoty je do 20-li let zrecyklováno ( spáleno, zetleno).