Miloš Kužvart: Co dělat s výměty z třídiček plastových odpadů?

Co dělat s plastovým výmětem po dotřídění plastových odpadů v souladu s novým odpadovým zákonem?

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | ŠJů / Wikimedia Commons

Příčiny dnes kritizovaného stavu

Sílí kritika stavu, kdy třídící linky na plastový odpad nemají kam k dalšímu využití dát tzv. výměty. Přitom přes kritizovaný nedostatek odbytu vytříděného plastu řadě recyklačních společností chybí materiál pro recyklaci.

Zvýšení recyklace je v systémových opatřeních, která již začala být zaváděna. Jedním z nich je i nově platné omezení ukládání vytříděného odpadu na skládky. Příčinou krátkodobých problémů s odbytem je pak nutnost změnit po dlouhá léta zaběhlé obchodní vztahy, což pochopitelně nelze očekávat ze dne na den. Koloritem takových změn v obchodních vztazích je vyhrožování kolapsem a především avizováním nutného drastického zvyšování cen v důsledku prudce rostoucích nákladů.

Rozeberme si tedy nejdříve prý nutné zvyšování nákladů na třídění odpadu v důsledku zákazu ukládání výmětu na skládku. Dosud, před platností nového zákona o odpadech se skládkovalo zhruba 60 000 tun plastového výmětu z třídících linek. Náklady při ceně skládky okolo tisíce korun za tunu tedy byly zhruba 60 mil. Kč. Zhruba polovina z tohoto množství, byly neplastové příměsi, které je možné v rámci povoleného 15% limitu ukládat na skládku i dnes. Zbývá tedy okolo 30 tisíc tun výmětu z dotřiďování plastů, který nelze uložit na skládku a je nutné je využít energeticky. To je celá změna v nakládání s tříděnými plasty, která může mít vliv na náklady. ČAObH po komunikaci s některými zpracovateli komunálních plastů má informaci, že jejich stávající kapacity nejsou aktuálně zcela využity. Tito zpracovatelé uvedli, že mají v souhrnu volnou kapacitu 8 - 10 tis. tun. Dá se předpokládat, že celková volná kapacita je včetně dalších zpracovatelů ještě vyšší. Právě tento okamžik je o propojování třídicích linek se zpracovateli a v tomto bude ČAObH aktivní.

Energetické využití tohoto výmětu je možné v ZEVO za cenu zhruba 3 tisíc Kč za tunu, nebo maximálně za obdobných nákladů výrobou TAP a jeho předáním do cementáren. Pokud byl dosud tento odpad (výmět) ukládán na skládku, pak náklady s tím spojené byly okolo 1 tisíce Kč. Rozdíl v nákladech tedy bude maximálně 2 tisíce Kč na tunu výmětu. Celkový nárůst nákladů v důsledku zákazu skládkování by se tedy měl pohybovat maximálně v rozmezí 60 až 70 milionů Kč. Přepočteno na celkové množství vytříděných komunálních plastů, kterých je okolo 180 tisíc tun, by se náklady obcí na třídění plastů měly zvýšit maximálně o 300 Kč na tunu vytříděného odpadu, tedy zhruba o méně než 3%. Ještě z jiného úhlu pohledu; lze říci, že oprávněné navýšení nákladů na obyvatele bude okolo 6 Kč ročně.

Reálně by však nemělo dojít ani k tomuto zdražení, protože třídění plastů je z velké části financováno AOS EKO-KOM. Ta od počátku roku zvýšila své platby obcím za třídění o 11 % a současně zvýšila své platby třídičkám v rozmezí 30 až 40 % podle druhu plastů. V součtu se jedná o několik set milionů korun, které určitě kompenzují navýšení nákladů v důsledku nemožnosti ukládání výmětu z třídění na skládku. Klíčové je však samotné zvýšení plateb za vytřídění použitelných surovin o uvedených 40 %, které je doprovázeno tím, že AOS začala hradit všem zpracovatelům plastových fólií i směsných plastů 2 300 Kč za tunu zpracovaného materiálu. Obě změny umožňují třídičkám výrazně zvýšit množství plastu vytříděného pro recyklaci a tím snížit množství výmětu.

Z uvedeného je zjevné, že nová legislativa nepředstavuje systémový problém pro třídění plastů. Regionální problémy však mohou nastat díky místně nedostatečné kapacitě zařízení na výrobu TAP nebo díky dlouhým přepravním vzdálenostem a menším lokálním produkcím jednotlivých druhů odpadů včetně výmětů. ČAObH proto v současné době zjišťuje, které podniky – výrobci TAP - mají kapacitu brát výmět, za jakých podmínek, a tím pomoci zvláště menším technickým službám a menším svozovým firmám. Kromě samotné výroby TAP však může být problém s jeho uplatněním na českém trhu. Poptávka po těchto palivech je u nás sice veliká, až půl milionu tun ročně, ale je z velké části pokryta dovozem paliva ze zahraničí. Za to si z části můžeme sami, protože ještě loni bylo nákladově výhodnější výměty ukládat na skládku než z nich dělat paliva. Proto se loni do energetického využití dostalo jen 60 tisíc tun výmětů z dotřiďování plastů, bez ohledu na to, že to nebylo v souladu s hierarchií nakládání s odpadem. Cementárny si proto vyjednaly povolení k dovozu těchto paliv ze zahraničí. V současné situaci tedy může být rozhodující pozice MŽP, které by mělo tato povolení omezit tak, aby prioritně české cementárny spotřebovávaly paliva z našich domácích odpadů.

Co udělat do budoucna?

Je zjevné, že podmínkách oběhového hospodářství, kdy cílem je maximálně využít všechny složky komunálního odpadu mají jednodušší situaci velké odpadové firmy, pro které je jednodušší si zajistit všechna potřebná koncová zařízení. Co však mají dělat menší technické služby?

Zkušenost České republiky ukazuje, že výstavba nových třídících a recyklačních linek si vyžaduje od záměru po spuštění v tom lepším případě cca 2 – 3 roky a desítky milionů korun investic do průměrného provozu. Pokud se jedná o komunální investici, je zřejmé, že města a obce musí využít svých zkušeností, získaných před cca 10 lety, kdy pro větší investice bylo nutné se sdružovat do svazků měst a obcí. Dříve komunální sférou zvažované schéma „ISNO“ - tzv. Integrované systémy nakládání s odpady - v praxi znamená prokázat skutečnou snahu komunální sféry se dohodnout a táhnout za jeden provaz při zapojení svého odpadu do oběhového hospodářství, protože jeho efektivní využití znamená především jeho koncentraci do většího množství, které je možné efektivně vytřídit a najít pro něj koncová zařízení.

Pro technické služby menších měst to pak znamená nakládat s odpady jako se surovinou.

To neznamená jen nenechat je během svozu a skladování zmoknout, ale především nakládat s nimi jako s celkem a smluvně si zajistit odbyt v koncových zařízení pro jednotlivé složky. Protože s novým modelem nakládání s odpady již není koncovým zařízením třídička, ta je jen nutným prvkem oběhového hospodářství, který rozesílám jednotlivé složky odpadu zpět do výroby.

Závěr: nová legislativa neomezuje třídění

Z uvedených faktů je zjevné, že pro omezování třídění plastů není relevantní důvod. Omezení skládkování je krokem k energetickému využití velmi výhřevného paliva, kterým jsou výměty. České cementárny již nebudou muset dovážet palivo ze zahraničí a ministerstvo nebude muset tyto dovozy povolovat. Vyšší tlak obalového zákona na AOS s sebou nese finance, které umožňují zvýšit účinnost dotřiďovaní a rozšířit recyklaci. Jde tedy jen o to nových podmínek využít a ne tvrdit, že změna znamená kolaps, protože narušuje zaběhnutý způsob nakládání s odpadem.

Přečtěte si také |

Lucie Müllerová: Není důvod omezovat třídění plastů!

Přečtěte si také |

Petr Bielan: Polemika k článku „Co dělat s výměty z třídiček plastových odpadů?“