Miroslav Bobek: Ganbátarovo loučení s Gobi

Je noc ze čtvrtka na pátek, venkovní teplota klesá pod nulu a teplo v jurtě je vykoupeno nutností pravidelně přikládat do kamínek sušený dobytčí trus. Trochu se obávám, že po nabitém dni brzo usnu natolik tvrdě, že mi vyhasnou a budu vstávat do příšerné zimy. Jako dnes. Po více než třech letech jsem se včera vrátil do Tachin talu v Přísně chráněné oblasti Velká Gobi B a svůj dnešní sloupek vyťukávám ve stejné jurtě, kde jsem psával i zprávy o završení našich leteckých transportů koní Převalského z Prahy sem, do východního Mongolska.

Dopoledne jsem některé z těchto koní opět viděl, byť jenom na dálku. Žijí ve volnosti a jsou podobně plaší, jako bývali jejich předkové. Ke dnešku jich je v tady v Gobi přesně 418; dostatečné množství na to, aby nebylo třeba sem dovážet další. To sice neznamená, že by zdejší mise Zoo Praha zcela skončila – nadále budeme podporovat činnost rangerů i výzkumnou činnost –, ale již hodnou dobu pracujeme na tom, aby se koně Převalského vrátili i na východ Mongolska. To je pro následující léta náš hlavní cíl.

A odpoledne, když jsme se vrátili z terénu, se zde loučil i Ganbátar, náš přítel a dlouholetý spolupracovník. Po třiadvaceti letech práce v Gobi B odchází. Právě dnes předal funkci ředitele chráněné oblasti svému nástupci Altansuchovi.

Ganbátar udělal pro Gobi B a koně Převalského nesmírně mnoho. Za jeho působení se tu nejen zmnohonásobil počet koní, ale chráněná oblast se také významně rozrostla, zvýšil se počet jejích zaměstnanců a zásadně se zlepšily podmínky jejich práce. Současně Ganbátar i mnoho obětoval. Přestože po dokončení studií měl možnost odejít do Spojených států, přestěhoval se do Tachin talu. Nám sem cesta z Ulánbátaru trvala předevčírem deset hodin, a to jsme její podstatnou část absolvovali letadlem. Když sem Ganbátar jel v roce 1999 poprvé, potřeboval na ni čtyři dny a tři noci. Teď jsem připojený na internet, ale tehdy bylo spojení s Ulánbátarem možné jen třikrát týdně za pomoci vysílačky. A jestliže si teď lámu hlavu, zda mi ráno nebude zima, tak Ganbátar bydlel v podobné jurtě celá léta, valnou část té doby i s rodinou. Zažil tu mnoho radosti i zklamání, úspěchy i tragédie. Nejhorší obdobím byl dzud – extrémní zima – na přelomu let 2009/2010, který zahubil skoro dvě třetiny koní Převalského. Ale po tomto dzudu přišly naše transporty z Evropy, které dělaly Ganbátarovi ohromnou radost. Předstihlo snad jen to, když jsme v Tachin talu s ohromnými obtížemi nechali vyvrtat studnu…

Po třiadvaceti letech se tedy Ganbátar s Tachin talem dnes odpoledne rozloučil a odchází. Koním Převalského však zůstává věrný. Počínaje zítřkem začíná pracovat na našem společném projektu jejich reintrodukce do východního Mongolska.

---

reklama

---