Oldřich Sklenář: Dekarbonizace teplárenství aneb Teplo jako služba

Snaží-li se někdo snížit energetickou náročnost budovy, je to bezesporu skvělý záměr. V minulosti bohužel nezřídka docházelo k tomu, že při rekonstrukci byla nejprve řešena výměna tepelného zdroje za nový se stejným výkonem, a až následně proběhlo zateplení dané stavby. Ve výsledku byl nový tepelný zdroj předimenzovaný a z principu nemohl pracovat v optimálním režimu. Nyní hrozí, že stejnou chybu zopakujeme, a to v podstatně větším měřítku. Současná debata o dekarbonizaci teplárenství se totiž primárně soustředí na technologie, které by do roku 2033 měly nahradit spalování uhlí. Kromě stávajících omezení alternativních paliv a technologií bychom měli brát v potaz také limity obchodních modelů, v jejichž rámci budou tyto technologie provozovány.

Až dosud byl obchodní model teplárenských společností založen na prodeji tepla. Čím více se ho v průběhu roku podařilo koncovým zákazníkům dodat, tím větší byly jejich zisky. Problémem je, že tento model příliš nemotivuje provozovatele teplárenských soustav k řešení energetických úspor na úrovni koncových spotřebitelů. Tento potenciál přitom není zanedbatelný. Podle předloňské studie, na které se kromě organizace Šance pro budovy podílelo také pražské ČVUT, je při rychlé a důkladné renovaci rezidenčních budov možné do roku 2030 uspořit téměř jednu pětinu energie potřebnou k jejich vytápění. Do roku 2050 lze takto snížit spotřebu tepla na vytápění obytných budov na polovinu.

Česká republika má přitom s realizací úspor v sektoru budov nemalé potíže. Vysoká spotřeba představuje problém nejen z hlediska neplnění přijatých klimatických závazků, ale i z pohledu koncových zákazníků, včetně domácností. Ty jsou v jejím důsledku vystaveny zvýšeným výdajům, zvláště při současných cenách energie.

Jednou z možností, jak tento trend zlomit je změna obchodního modelu, kdy teplárenské podniky vystupují ne jako prodejci tepla, ale jako poskytovatelé tepla jako služby. Koncoví zákazníci pak ve finále platí nikoli za fyzicky dodané teplo, ale za poskytovaný tepelný komfort. Teplárny se v tomto případě aktivně podílejí na snížení spotřeby vytápěných budov, resp. na financování a realizaci úsporných opatření, instalaci obnovitelných či decentralizovaných zdrojů energie a provádění energetického managementu.

Tato strategie přináší nižší energetickou spotřebu, vyšší zákaznický komfort a pro teplárny možnost optimalizace svojí zdrojové základny. Současně se tím snižuje riziko odpojování stávajících zákazníků. Jejich odliv může v extrémních případech vést až k rozpadu soustav centrálního zásobení teplem.

Systém může být libovolně doplněn o "chytré" prvky, jakými jsou informační modely vytápěných budov, senzory pracující na bázi technologie internetu věcí nebo pokročilé softwarové nástroje, vyhodnocující spotřebitelské chování zákazníků.

Popsané obchodní schéma již prošlo testováním například v Holandsku nebo Velké Británii. Až čas ukáže, zda-li se podobnou cestou vydají také české teplárenské společnosti, nebo zda-li se bude přednostně řešit náhrada stávajících tepelných zdrojů 1:1, při zachování stávajícího statu quo. Prvním krokem by mělo být minimálně posouzení budoucí spotřeby a určení lokalit, kde se vyplatí spíše decentrální řešení v kombinaci s energetickými úsporami. Jedině tak se podaří zabránit zbytečným investicím do infrastruktury, která buď zůstane nevyužitá, případně se její provozovatelé dostanou do situace, kdy budou tlačeni do prodeje tepla, aby umořili vzniklé náklady.

---

reklama

---