Ondřej Dočkal: 10 mýtů okolo nepůvodních druhů ryb

U populárních skupin živočichů, např. ptáků, tak nějak všichni alespoň nahrubo tušíme, co jim svědčí a co jim vadí. Tušíme to mj. i proto, že ptáky v jejich prostředí přímo vidíme. A to prakticky kdykoli vyjdeme z domu, na okraji vesnice i na panelákovém sídlišti. Téměř všude lze po chvíli narazit alespoň na ty nejběžnější druhy. Samozřejmě, že i ptáci mají v naší urbanizované a intenzivně hospodářsky využívané krajině spoustu problémů, které vedou k výraznému poklesu početnosti populací náročnějších druhů, nicméně v zásadě ptáci vidět jsou – a jsou vidět i důsledky mnohých úskalí, se kterými se potýkají (např. jejich těla po nárazech do průhledných stěn). U ryb je to zásadně jiné.

Jednak nežijí všude, ale pouze ve vodě (kterou většinou nevidíme, když vyjdeme z domu), a jednak když už nějakou vodní plochu či tok vidíme, zpravidla v ní ryby nespatříme. A když už náhodou nějakou rybu u hladiny zahlédneme, pak je tento zážitek často velmi krátký, jelikož ryba si nás všimne a vyplašena zmizí na hloubce.

Bližší kontakt s rybami, pomineme-li rybáře, akvaristy a specializované vědce a ochranáře, tak veřejnost ve většině nemá. Nemá tudíž ani příliš důvodů hloubat nad tím, jak se rybám v našich vodách daří, zda jim náhodou něco nevadí a pokud ano, zda s tím lze něco dělat.

V debatách na téma „ryby a jejich ochrana“ tak nastává poměrně často spousta nedorozumění, protože nedostatek informací nutně podporuje vznik nejrůznějších domněnek, spekulací či mýtů, které se dále lidovou tvořivostí různě vyvíjejí a stávají se z nich jakési všeobecně uznávané pravdy. Což pak mnohdy generuje další problémy, někdy i v komunikaci s částečně poučenou (nikoli však přímo specializovanou) veřejností.

Pro příklad: když postavíte na řece jez, je to přece dobře – nad jezem je větší hloubka, ryby tam tedy mají víc vody a budou spokojenější… Argumentovat v této situaci tím, že každá ryba potřebuje něco jiného, a že s existencí téhle zavzduté hloubky je spojena řada úskalí, které ochuzují rybí společenstvo o druhy náročnější (druhy proudomilné), a to jak přímo (úbytkem vhodného /proudného/ stanoviště), tak i nepřímo (likvidací mělkých peřejnatých úseků, kde se tyhle ryby třou a kde odrůstají jejich plůdky), je mnohdy překvapivě nesnadné.

A to ještě ani vůbec nezačne debata na téma vzniku migrační bariéry a toho, jak složité je nejen vyprojektovat, ale i realizovat opravdu dobrý, funkční rybí přechod. Jsou-li tématem hovoru nepůvodní druhy ryb a jejich dopady na přírodu, stává se taková diskuze často ještě mnohem obtížnější.

Absolvoval jsem spoustu jednání ohledně nejrůznějších aspektů ochrany ryb u nás, a to jak s veřejností zcela laickou, tak i s rybáři, amatérskými i profesionálními ochranáři, správci toků i lidmi na nejrůznějších místech ve státní správě. Došel jsem k závěru, že míra informovanosti ohledně problematiky ochrany ryb u nás je velice různá, a to napříč nejrůznějšími skupinami lidí. Z některých debat jsem odcházel velice příjemně překvapen a i obohacen o nové postřehy, z některých však téměř zděšen.

Asi nejvíce otazníků panuje tradičně v otázce nepůvodních druhů ryb a jejich vlivu na naše druhy a ekosystémy. Jakkoli nemám ambici předkládat zde tu jedinou, absolutní pravdu, zkusil jsem sepsat základní mýty, na které jsem v těchto debatách opakovaně narážel, a nabízím k nim níže své komentáře. Nechávám plně na uvážení čtenářů, k jakému názoru se přikloní.

Úvodem

Za nepůvodní druhy jsou považovány ty, které byly člověkem vysazeny mimo původní areál rozšíření, a to buď cíleně (např. amur bílý), nebo omylem (např. s násadou amura se do Evropy jako „černý pasažér“ dostala střevlička východní).

Nepůvodní invazní druhy jsou potom ty, které se v nové domovině dobře zabydlely, dobře se množí a nekontrolovatelně se šíří, a mají prokazatelně negativní vliv na původní ekosystémy či jejich součásti. Např. střevlička východní se u nás dobře zabydlela a bez problémů se rozmnožuje, amur bílý se u nás prozatím přirozeně nerozmnožuje (tedy každý amur žijící v naší přírodě byl člověkem vysazen).

Mýtus č. 1: Žádné nepůvodní ryby neexistují. Jde o koncept uměle vytvořený „ekologisty“. Tyto tzv. „nepůvodní“ druhy by se sem stejně dříve nebo později dostaly samy, člověk jen uspíšil neodvratné – posun rozsahu jejich areálu, jako tomu bylo vždycky v minulosti, tak není co řešit.

První z tzv. „popíračských“ mýtů. Argumentace má reálný základ – ovšem jen základ. Je pravdou, že různé druhy své areály výskytu v historii rozšiřovaly a zase zmenšovaly podle toho, jak se měnily podmínky pro jejich život. Oživení území dnešní ČR v dobách ledových rozhodně neodpovídalo současnému stavu (a nejde jen o druhy mezitím vyhynulé, např. mamuty). Migrace pozemních živočichů jsou po kontinentech možné de facto kdykoli a kamkoli, pokud terén dovolí (zejména ti létající mají v tomto ohledu značnou výhodu), migrace ryb jsou však možné (až na naprosté výjimky) pouze vodou.

Tedy v rámci jednoho povodí se ryby v delším časovém horizontu mohou poměrně dobře „promíchávat“ (ač i to má svoje limity), avšak k tomu, aby ryby překonaly rozvodí, tak k tomu zdaleka tak často nedochází (nicméně k tomu dojít může, např. pokud dojde k přeložení koryt vodních toků mezi sousedícími povodími).

Přirozeně, záleží na biotopové preferenci i ostatních charakteristikách konkrétního druhu, zda a zejména jak rychle je schopen se šířit. Též se zde nebavíme o desítkách či stovkách let, ale o minimálně deseti až statisících let vývoje jak konkrétních druhů, tak vývoje podoby krajiny (a říční sítě). Mnoho druhů ryb se po Evropě postupně plošněji rozšířilo, což vidíme na druzích rozšířených i u nás ve všech třech povodích (tj. povodí Labe, Odry i Moravy).

Avšak právě i v maličké České republice máme k dispozici jasný důkaz, že migrace ryb mezi povodími není rozhodně záležitost automatická. V povodí Labe, oproti povodí Moravy (tj. Dunaje) přirozeně chybí např. hlavatka, ostrucha, drskové, ježdík žlutý, ostroretka stěhovavá, plotice lesklá a řada dalších. A pokud tyto druhy nebyly prozatím schopné (bez pomoci člověka) překonat oblast rozvodí Labe a Dunaje, je opravdu otázkou, jak (a kdy) by se mohlo podařit střevličce z východní Asie dostat se samovolně k nám.

A to vůbec neuvažujme o nepůvodních (sladkovodních) rybách z Ameriky (např. slunečnice pestrá), které by musely na cestě do ČR překonat Atlantik, případně by musely čekat na posun kontinentů (čehož by se v podobě stávajících druhů neměly šanci dočkat).

Mýtus č. 2: Nepůvodní ryby existují, ale jejich dopad je pozitivní – dochází k obohacování přírody. Příroda funguje v harmonii, takže problémy nehrozí a v důsledku tu budeme mít víc druhů než dříve, což je fajn.

Další z tzv. „popíračských“ mýtů. Základ argumentace je opět poměrně racionální, ovšem pouze základ. Nepochybně lze vysledovat příklady, kdy vysazení nepůvodního druhu do nového areálu nezpůsobilo významné narušení místní fauny či flory, a tedy by bylo možno považovat jej teoreticky za jakési „bezproblémové obohacení“ přírody. Rozhodně však nelze kvůli těmto případům zapomínat na příklady ostatní, kdy nepůvodní druhy nekompromisně likvidují druhy původní, a to nejen u nás, ale i ve světě.

Tento mýtus totiž zcela popírá podstatu fungování přírodních procesů, kdy nejen jednotlivé druhy, ale i jedinci v rámci téhož druhu soutěží (konkurují si) o zdroje, a mají mezi sebou i různé další vazby (predátoři a kořist, paraziti a hostitelé, atd.). Výsledkem této dlouhodobé soutěže (koevoluce) je určitá „jakože rovnováha“ v podobě „jakože ekosystémové remízy“, kdy každý druh si najde to své místo. Přičemž volba tohoto místa velmi závisí na tom, zda a jakým způsobem obstojí v soutěži s ostatními druhy a zda a jak obstojí v daných podmínkách prostředí (např. zda zvládá záplavy nebo letní vedra).

Pokud se do těchto dlouhodobě ustálených soutěží dostává nový hráč, záleží na tom, jak je zdatný, jak je schopný se prosadit. Pokud mu přírodní podmínky nebo tlaky od „domácích“ nevyhovují, zemře nebo se alespoň nerozmnoží. Pokud těmto tlakům odolá a začne se množit, je otázkou, zda „zapadne“ do soutěže, kterou mezi sebou vedou původní druhy, nebo zda jde o druh, který umí i něco navíc, něco, co místní druhy neznají, co významně zvyšuje jeho šance se prosadit.

Zkusme to vysvětlit třeba na fotbale: v rámci krajského přeboru mezi sebou soutěží různé týmy z téhož kraje. Někdo je lepší, někdo je horší, ale v podstatě všichni hrají tutéž hru, všichni se znají, dlouhodobě vědí, co od sebe můžou očekávat, mají přibližně stejně schopné trenéry, stejnou životosprávu atd. Takže někdo vyhraje, někdo prohraje, příště se to zase otočí … takže nejsou to prohry totální. Tak to vypadá v tůni, kde plavou líni, slunky, piskoři, štiky, obecní karasi, okouni a perlíni.

Občas se samozřejmě může stát, že třeba slunka zmizí – nicméně ve vedlejší tůni jsou podmínky trochu jiné, a tam se jí zase daří o něco lépe, a za pár let se při povodni do původní tůně může zase vrátit. Pokud přijede jiný „tým“, ale z téže úrovně soutěže – má šanci se prosadit, ale v zásadě se tak nějak začlení do „hry“, kterou spolu vedou stávající týmy. Tedy občas vyhraje, občas prohraje, v celku cca remíza...

A teď si představme, že do této soutěže přijede tým Realu Madrid. Tihle hráči taky hrají fotbal, nicméně jsou zvyklí na úplně jinou úroveň hry, dlouhodobě se potkávají s jinými protivníky, tak aby v soutěži obstáli, hrají prostě jinak. A tak ty místní, kteří na to nejsou zvyklí (a během několika generací nemají šanci se to naučit), prostě totálně převálcují.

Tak nějak to vypadá, když se do tůně dostane karas stříbřitý. Je to druh, který je zvyklý hrát úplně jinou úroveň hry, a tak původní společenstva jednoduše převálcuje. Tedy „obohacení přírody“ nastává maximálně v prvních letech, kdy se karas stříbřitý ještě tolik nerozmnoží – jakmile se ale namnoží, ostatní druhy postupně mizí, a biodiverzita tak zásadně klesá, a to nejen biodiverzita ryb (viz dále).

Mýtus č. 3: Nepůvodní ryby existují, jejich dopad je negativní – ale týká se jen ovlivnění původních populací ryb, nic dalšího neovlivňují.

Tento mýtus vychází z předpokladu, že příroda funguje na základě jednoduchých vazeb. Což tedy neplatí. Příroda, to je spleť nejrůznějších vztahů mezi různými druhy navzájem i mezi jedinci v rámci téhož druhu, a tohle celé je ještě výrazně ovlivňováno podmínkami prostředí – které zase v některých případech je ovlivňované i aktivitou určitých druhů. Uplatňují se zde jak pozitivní vazby, tak i vazby negativní. Jakákoli výhoda (tj. vzrůst početnosti) pro jednoho musí být nutně následována poklesem početnosti někoho jiného, protože zdroje jsou vždy omezené a nekonečný růst prostě možný není. Důsledkem tohoto všeho je, že někdy stačí opravdu relativně „málo“ k tomu, aby se celý systém začal hroutit. Tím „málem“ může být vysazení jednoho jediného druhu... pro příklad:

- Kapr obecný je mnohde velice nepříjemný invazní druh, např. v USA či v Austrálii. A je zároveň i druhem z tohoto hlediska velice intenzivně studovaným. Rešerši mnoha prací o vlivu kapra obecného na ekosystémy provedl např. Badiou P. et all. (2011) s jednoznačným závěrem: přítomnost kapra v nádržích vede k vyššímu zákalu vody, zvýšení obsahu živin ve vodním sloupci, vyššímu výskytu fytoplanktonu (tj. tzv. „zelená voda“), ke snížení množství vodních rostlin, zooplanktonu i bentosu a snížení početnosti ostatních, zejména vzácnějších druhů ryb a některých ptáků. Z konkrétních prací lze citovat např. práci Bajer P.G. et all. (2009), kteří sledovali postupný nárůst biomasy kapra v Hennepin a Hooper Lakes (USA) v letech 2001 – 2007, což bylo spojeno s postupným úbytkem ponořené vegetace a vodního ptactva.


- Razlutskij V. et all. (2021) při studiu karase stříbřitého dokázali, že jeho přítomnost v nádrži je doprovázena mj. vyšším výskytem planktonních řas a nižší průhledností vody, což vede k úbytku vodních rostlin.


- O dopadech hlavačkovce Glenova např. na populace obojživelníků viz článek Ondřej Dočkal a Marek Šmejkal: Velmi nebezpečný invazní druh ryby byl objeven v ČR

Nepůvodní druhy ryb tedy nepředstavují „problém“ jen pro původní ryby, ale velice často ovlivňují negativně i další druhy živočichů i rostlin, a dokonce mohou degradovat i podobu celého ekosystému.

Mýtus č. 4: Nepůvodní ryby existují, jejich dopad je negativní - ale pouze pokud se u nás rozmnožují. Když se nemnoží, problémy způsobovat nemohou.

Podobné předešlému, v zásadě se však tomuto postoji nelze až tak divit, zejména poté, co vláda vloni vydala nařízení č. 145/2022 Sb., ve kterém stanovila seznam nepůvodních druhů ryb, které lze v rámci zarybňování rybářských revírů vysazovat, aniž by se na jejich vysazení vztahovala regulace stran zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (nařízení vlády se nevztahuje na území vybraných chráněných území, kde regulace nadále trvají).

Citované nařízení vlády bylo přijato v návaznosti na tzv. invazní novelu zákona o ochraně přírody, která měla zpřísnit nakládání s nepůvodními druhy právě kvůli jejich dopadům na původní druhy a ekosystémy. Nahlédněme do důvodové zprávy k tomuto nařízení vlády (cit.):

„Tento výčet … zahrnuje nepůvodní druhy ryb uvedené v příloze IV nařízení Rady (ES) č. 708/2007 ze dne 11. června 2007 o používání cizích a místně se nevyskytujících druhů v akvakultuře, v platném znění (dále jen „nařízení Rady (ES) č. 708/2007“), …. Nařízení Rady (ES) č. 708/2007 charakterizuje druhy vyjmenované v příloze IV jako vodní organismy, které jsou v akvakultuře v některých částech Evropské unie využívány již dlouhou dobu (s ohledem na jejich životní cyklus) bez nepříznivých účinků, a i když se jedná o nepůvodní druhy ryb, lze je využívat v akvakultuře v rámci celé Evropské unie, neboť jsou považovány za hospodářsky významné a prověřené ve vztahu k životnímu prostředí.“

V zásadě tedy uvedená zpráva (nikoli však sama o sobě, ale vycházejíc z citovaného nařízení Rady ES) tvrdí, že jelikož se u nás např. amur přirozeně nerozmnožuje, tak nemá (závažné) negativní vlivy na životní prostředí, a není třeba jeho vysazování regulovat.

Jiné zdroje ovšem tvrdí něco jiného. Amur bílý se jak známo živí primárně vodními rostlinami, a jelikož dorůstá značných rozměrů (délka přes 1 m, hmotnost přes 10 kg), je zřejmé, že spotřeba potravy není nejmenší. Řada autorů se věnovala zkoumání vlivu amura na porosty vodních rostlin v jezerech, a to jak z hlediska dopadu tohoto v některých státech v přírodě se množícího, invazního druhu (např. viz zde) tak z hlediska jeho využití pro biomanipulaci a kontrolu rozvoje vodní vegetace (mnohdy invazních druhů vodních rostlin, jako např. Hydrilla verticiliata).

Nepřekvapí, že míra úbytku vodních rostlin velmi záleží mj. i na velikosti obsádky amura, přičemž je dobré uvažovat nejen s aktuální násadou, ale i s tím, že amur poměrně rychle roste a tedy svoji obsádku (kg/ha) postupem let zvyšuje. Regulační odlov amurů tak má šanci situaci zvrátit pouze tehdy, pokud je ročně odloveno více kg amurů, než je schopno za tentýž rok narůst.

K dispozici jsou i české odborné zdroje, které se uvedenému věnují. Např. autoři z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR k amurovi bílému uvádějí: „Ve vodních tělesech, kde nemá k dispozici umělá krmiva, je významným biomelioračním činitelem schopným zcela eliminovat jak ponořenou (v obsádce nad 50 kg.ha–1), tak litorální (nad 100 kg.ha–1) vegetaci. Při plánování těchto zásahů je však třeba si uvědomit, že likvidace vodních makrofyt se vždy následně projeví rozvojem fytoplanktonu (= planktonních řas a sinic), který využije živiny původně vázané v pletivech odstraněných vyšších vodních rostlin.“. A nemusíme pochybovat o tom, že ztráta vodních rostlin vede ke ztrátě živočichů, kteří je využívají, a mívá vážné dopady i do podoby celého ekosystému (blíže viz např. i Jůza T. et all., 2019, se zahraničních např. Cudmore B. and Mandrak N. E., 2004).

Je určitě dobře, že se u nás amur (zatím) nemnoží, a tak jej lze poměrně s klidem vysazovat v rámci rybářského managementu tam, kde výše naznačená rizika nehrozí. V lokalitách ochranářsky významných, se vzácnou vegetací nebo na ni vázanými živočichy, je ovšem potřeba důsledky jeho vysazování důkladně zvážit.

Mýtus č. 5: Nepůvodní ryby existují, jejich dopad je negativní – ale týká se jen ochrany přírody – nikoli ostatních zájmů člověka.

Pokud byl někdo ze čtenářů přítomen výlovu rybníka s přemnoženým nepůvodním stříbřitým karasem, dobře si pamatuje komentáře rybářů, které zde nelze doslovně citovat. Produkce stříbřitého karasa je v zásadě neprodejná, a pokud už se nějaký odbyt najde (většinou pro krmné účely), tak za úplně jiný (výrazně nižší) peníz, než je tomu u kapra a ostatních hospodářsky významných ryb. A je opravdu rozdíl, pokud slovíte z rybníka 10 tun kapra, nebo 7 tun kapra a 3 tuny karasů.

Lze zmínit i introdukci amura bílého, která byla spojena se zavlečením dvou druhů tasemnic, které působí v chovech ztráty především na kapřím plůdku (viz zde). Ostatně krevnatka úhoří (Anqullicola crassus), parazit napadající plynový měchýř úhořů (původně japonských, od 90. let 20. století bohužel i našich úhořů říčních) je dalším důkazem toho, že biologické invaze nezasahují jen zájmy ochrany přírody, a i zájmy člověka (zde rybáře; příkladů z jiných oblastí je možných více – např. sršeň asijská vs. včelaři).

Mýtus č. 6: Nepůvodní ryby existují, jejich dopad je negativní – týká se ochrany přírody i lidských aktivit, ale v zásadě nejde nic dělat a tak je potřeba se s tím smířit, protože náklady by byly obrovské a přínosy nejisté.

Tento názor stojí za zamyšlení. Moderní, globalizovaná společnost nám přináší řadu výhod, zároveň však také řadu problémů. U každého si lze položit otázku, zda má cenu s tím něco dělat.

Je například nezpochybnitelné, že díky pokročilým technologiím v zemědělství a potravinářství netrpíme hladem. Zároveň jsou ale tyto technologie spojené s používáním různých speciálních sloučenin, které jsou někdy, řekněme to jemně, „ne zcela příjemné“ našemu zdraví. A i zde je otázka, zda má cenu se v těchto velice složitých otázkách nějak angažovat (složitých nejen z hlediska vědeckého, ale i politického a ekonomického), zkoumat vliv těchto látek na lidské zdraví, a povolovat jen ty méně problematické, stanovovat nějaké maximální přípustné koncentrace atd., … nebo zda tomu necháme volný průběh, protože náklady by byly obrovské a přínosy nejisté…

Je tedy vždy na rozhodnutí společnosti, které z problémů považuje za natolik závažné, že je hodlá řešit. Se závěry takového rozhodnutí může každý souhlasit či nesouhlasit, může i protestovat, nicméně pokud jde o pravidla propsaná do platné legislativy konkrétního státu, měl by je respektovat.

K biologickým invazím je vhodné dodat, že je (doufám) všeobecná shoda nad tím, že zdaleka ne všechny nepůvodní druhy je potřeba zcela vymýtit (eradikovat). Většinou postačí regulace (většinou totiž plošná eradikace ani není možná). A mnohdy není potřeba ani onu regulaci řešit nějakými speciálními postupy, někdy může postačit i to, když se zbavíme zbytečných legislativních komplikací – viz např. nedávná novela zákona o myslivosti, která (konečně!) odstranila zákonnou překážku pro lov nepůvodních druhů (např. mývalů, mývalovců, norků nebo nutrií), tedy dnes je mohou lovit všichni myslivci. Více viz bod následující.

Mýtus č. 7: Nepůvodní ryby existují, jejich dopad je negativní – týká se ochrany přírody i lidských aktivit, ale nejde s tím nic dělat – protože neexistují metody jak tomu pomoct.

Kupodivu metody existují a není jich málo. Jde o metody dvojího typu. Buď je cílem regulace nepůvodního druhu, tedy udržování jeho početnosti (a negativ s tím spojených) na úrovni jakž – takž akceptovatelné, anebo jde o metody vedoucí k eradikaci – tedy vymýcení druhu z konkrétní lokality. K eradikaci se přistupuje pouze v případě, kdy stávající, či objektivně očekávatelná negativa jsou natolik vážná, že je není možné akceptovat.

I při hodnocení dopadů téhož druhu lze uplatňovat různé přístupy v různých lokalitách. Např. není reálné ani příliš smysluplné snažit se vymýtit karasy stříbřité z České republiky. Na drtivě většině lokalit buďme rádi za to, že se nám podaří jeho populaci udržet v rozumných mezích predačním tlakem dravých ryb, případně regulačními odlovy.

Problém nastává v lokalitách, kde se rybí dravci díky horší kvalitě vody (kterou karas stříbřitý zvládá celkem v pohodě) neudrží. A pak jsou zde speciální případy, např. záchrana kriticky ohroženého karasa obecného, která kvůli specifickým interakcím mezi těmito dvěma druhy nutně vyžaduje lokality zcela prosté karasa stříbřitého (více viz Ondřej Dočkal: Pojďme promyslet jednu opravdu šílenou metodu ochrany našich karasů a slunek před invazními druhy ryb a Invasive gibel carp ( Carassius gibelio ) outperforms threatened native crucian carp ( Carassius carassius ) in growth rate and effectiveness of resource use: Field and experimental evidence).

Zde je samozřejmě vždy zásadní otázka onoho rozhodnutí se na začátku – zda ti, kdož o konkrétním zásahu rozhodují, vyhodnotí všechna rizika (krátkodobá, ale i dlouhodobá) komplexně, či zda tomu tak není. Což je na samostatnou debatu o konkrétních příkladech.

Mohu zmínit jeden případ z poslední doby – nález hlavačkovce Glenova ve Finsku vloni v létě a velice rychlou a ráznou reakci Finů ještě téhož roku na podzim - viz Ondřej Dočkal: Jak ve Finsku hlavačkovec štěstí nenašel.

Mýtus č. 8: Nemá cenu řešit invaze nepůvodních druhů ryb, protože se v krajině velice rychle šíří s přispěním kachen (v podobě jiker přenášených na jejich nohách či peří).

Velice často používaná argumentace, zejména ve vztahu ke střevličce východní. Typická “všeobecná pravda“ – všichni prostě vědí, že to tak je. V zásadě je nutno říci, že v přírodě nějaká univerzální, 100%ní pravidla moc neexistují, tedy zcela vyloučit nelze nic. Druhou otázkou je samozřejmě pravděpodobnost, že k určité situaci dojde ...

Zajímavou práci provedli Hirsch P. E. et all. (2018), kteří hledali dostupné záznamy o ptácích fungujících jako vektor přenosu rybích jiker, a porovnávali to s tím, jak často na tento typ přenosu sázeli oslovení lidé. Výsledky nepřekvapily – ač byl tento způsob přenosu jiker velmi často používán v argumentaci lidí, nenalezli vědecky publikované články na toto téma. Což samozřejmě neznamená, že takové články vůbec neexistují (nebo že tato cesta šíření možná není), o čemsi to však svědčí.

Pro kontrolu autoři vyhledávali i informace o tom, zda jsou popsané případy, kdy ptáci sloužili coby vektor šíření vajíček korýšů. Zde byli úspěšní (zvolenou metodikou dohledali celkem 45 publikací). K transferu rybích jiker autoři citují jednu náhodou (mimo zvolenou metodiku vyhledávání) získanou informaci o článku zmiňujícím nález jiker štiky přilepených na nohách kachny – s tím, že z jiker se potěr vylíhnul. Chybí však bohužel další informace o tomto případu (např. jak byly jikry staré, zda se potěr vylíhnul z jiker stále přilepených na kachně, nebo byly jikry odebrány a inkubovány v akváriu atd.).

Považuji tak za vhodné zamyslet se nad tím, jaká úskalí na cestě tomuto přenosu stojí či stát mohou. Potom lze objektivněji hodnotit pravděpodobnost, s jakou k tomuto přenosu může dojít, a porovnat možnosti různých transferů mezi sebou. Tedy zejména s variantou druhou, kdy přenašeč ryb nemá peří, ale auto a barel s vodou.

Na cestě rybích jiker pomocí kachen na nové biotopy vidím tyto základní kroky:

1. Kachna se musí dostat k jikrám, tedy musí mít důvod, zdržovat se na místech tření ryb. Tento důvod jednoznačně má - jikry jsou totiž nutričně velmi zajímavý doplněk stravy. Otázkou pouze zůstává, zda jsou ptáci schopni se k jikrám dostat – což závisí na hloubce vody, druhu ptáka (ne každý je dobrý potapěč) a i na místě, kde jsou jikry odkládány (viz např. foto 16). Nicméně v zásadě se kachny o rybí jikry určitě zajímají a ryby jikry odkládají velmi často v mělké vodě.

2. Jikry se na kachnu musí nalepit. Jikry většiny u nás žijících ryb jsou lepkavé, a to i u druhů, které jikry cíleně na třecí substrát nelepí. Střevlička patří mezi několik u nás žijících druhů, které jikry cíleně lepí na třecí substrát – přičemž tímto substrátem může být v zásadě cokoli, dřevo, vodní rostliny nebo i kameny. Po výtěru pak snůšku samci hlídají. Jikry po vykladení lepivost poměrně rychle ztrácí (nejsou stejně lepivé po celou dobu inkubace).

Nemaje dostupná exaktní data, nejsem schopný říct, jak rychle k tomuto dochází, nicméně mohu sdělit osobní zkušenost: na fotografii 16 zachycené jikry střevličky byly na omak znatelně lepkavé, nebylo je však možno jednoduše dotykem (mokré) ruky odlepit od kamene a přilepit k pokožce. Otázkou je, jak by se to mohlo podařit náhodnému kontaktu ptačí nohy nebo peří s nakladenými jikrami … – ovšem nelze to vyloučit, zejména u mladších jiker. Nelze vyloučit ani fakt, že by jikry mohly být nakladeny přímo na ptačí nohu či peří, jakkoli tato situace vyžaduje notnou dávku představivosti.

S ohledem na již zmíněné cílené lepení jiker střevličkami na substrát uvažujme přeci jen, že v zásadě pravděpodobněji by tato situace mohla nastat spíše u volně se třoucích druhů s lepivými jikrami (tyto druhy v zásadě „vyprsknou“ do prostoru lepivé jikry, které se nalepí na třecí substrát, např. vodní rostliny – viz např. výše zmíněná štika, ale i karas stříbřitý). Tak či onak, v zásadě je doba, po kterou se může jikra na kachnu přilepit poměrně krátká.

3. Nalepené jikry musejí být oplodněné a řádně se vyvíjet. Ne že by to byl až takový problém, nicméně neoplodněné nebo ve vývoji defektní jikry se ve výtěrech objevují, tedy je vhodné i tuto eventualitu zmínit.

4. Nalepené jikry se na kachně musejí udržet. Nesmí tedy samovolně odpadnout, a nesmí se jich ani kachna zbavit. Nejsem ornitolog, nevyhodnotím, zda je pravděpodobnější fakt, že si kachna těchto jiker po dobu cca týdenní inkubace nevšimne, nebo si jich všimne a sežere je, nebo že je poškodí či z těla uvolní při běžné péči o peří. Ani zde však nelze nic vyloučit ...

5. Kachna s jikrami musí cestovat, a jikry musejí cestování přežít. Nezbytným předpokladem pro šíření je, aby kachna opustila místo, kde se živí jikrami, a přeletěla někam jinam. Tedy: musí zde být něco, co ji nutí opustit původní lokalitu. Lze samozřejmě očekávat, že pokud by kachna přešla z jedné tůňky do druhé, vzdálené pár desítek metrů, že je to vcelku představitelné, nicméně jak známo invazní druhy ryb se nám běžně objevují i v lokalitách ukrytých hluboko v lesích … Pokud kachna s jikrami vzletí a vydá se směrem k novému domovu, je otázka jak dlouho mohou rybí jikry vydržet mimo vodní prostředí. Tedy pokud nevyschnou, přežít zcela jistě nějakou dobu mohou. Tak i tak jde o další komplikaci na cestě šíření... ale nelze vyloučit.

6. Plůdek se musí vylíhnout a přežít. Mějme tedy zapomenutou tůň v lesích, zde kachnu s jikrami, které zdárně ukončí inkubací a vylíhnou se. Embryo např. střevličky má po opuštění jikry cca 4 mm a první dny je nepohyblivé, tráví zásoby ze žloutkového váčku. Po několika dnech naplní plynový měchýř, začíná horizontálně plavat a lovit první kořist (aktuálně má délku cca 7 mm – Zhu D., 2018). Ovšem nejen že mladá střevlička loví kořist, ona sama se stává potenciální kořistí larev vážek, dravých brouků nebo i místních rybek. Nicméně nelze vyloučit, že nějaké střevličky predaci uniknou … Je možné i to, že nějaké malé střevličky uniknou (přežijí) působení parazitů nebo nemocí.

7. Plůdek musí dospět v alespoň jeden pár. Např. střevlička dospívá velmi rychle, část populace již v prvním roce života, a poměry pohlaví bývají různé, s převahou samců, méně často i s převahou samic (Kirczuk L., et all., 2021). Nelze tedy vyloučit ani to, že nakonec stihne v nové nádrži dospět alespoň jeden pár, který se při troše štěstí rozmnoží, a tím založí novou populaci.

V zásadě to tedy vyloučit nelze, ovšem na cestě k „úspěchu“ tohoto způsobu invaze je dle mého názoru poměrně dosti komplikujících faktorů, které je dobře mít na paměti. V protikladu ke všem těmto komplikujícím faktorům zde máme ještě jiného vektora – ten má komplikací po cestě k novým lokalitám výrazně méně, má totiž to auto, barel s vodou a potřebu vysazovat ryby do nových lokalit (pozn.: zde popisuji živelné vysazování ryb všude možně, nikoli standardní zarybňování rybářských revírů).

Mýtus č. 9: Nepůvodní ryby existují, jejich dopad je negativní – týká se ochrany přírody i lidských aktivit, ale nejde s tím nic dělat – sice existují metody jak tomu pomoct, ale nejsou u nás povolené.

Tento mýtus vychází opět z neznalosti, a to nejen legislativy, ale i celé škály metod, které lze proti nepůvodním druhům využívat. Efektivní metodou pro regulaci početnosti nepůvodních druhů ryb v rámci rybničního chovu, které se naprosto standardně desítky let využívá, je nasazování kombinované obsádky (včetně dravých ryb). Další z regulačních metod může být odlov ryb za pomoci elektrického agregátu či jinými metodami (vrše, vězence atd.).

Pokud máme na mysli eradikaci, potom relativně nejjednodušší je situace u vypustitelných nádrží, kdy jejich vypuštění a následné vyschnutí dna (pokud je možné) je opět naprosto standardním způsobem, jak je možno se nepůvodních druhů ryb v nádrži zbavit - bohužel, zůstává zde riziko jejich přežití v přívodních a odvodních kanálech, z dlouhodobého hlediska jde tedy opět často o regulační, nikoli eradikační zásah (vyjma rybníků v horních částech povodí).

Ani metoda nejkontroverznější, tedy použití piscicidů, není v zásadě nemožná. Je samozřejmě nezbytné před realizací zažádat a získat patřičná povolení, a to jak dle zákona o ochraně přírody, tak dle zákona o vodách a zákona na ochranu zvířat proti týrání, nicméně skutečnost, že uvedená metoda se již i u nás pomalu prosazuje i do oficiálních metodik (Barankiewicz M., et all, 2021 – viz zde), je důkazem toho, že nejde o metodu zcela nerealizovatelnou.

Mýtus č. 10: Řešení invazí ryb pomoci piscicidů je barbarstvím, které nemá v civilizovaném světě místo.

Tomuto přesvědčení se v zásadě nedivím. Sám jsem během života v této otázce absolvoval výrazný názorový zvrat, a to díky dvěma věcem. Jednak jsem se snažil postupně stále hlouběji pronikat do problematiky vlivu nepůvodních druhů ryb na původní druhy a ekosystémy (což slabším povahám nemohu s klidem doporučit), a taktéž jsem pátral po zahraničních zkušenostech s uvedenou metodou (což vřele doporučuji všem). Tedy s dovolením několik příkladů aplikace piscicidů ve světě:

1. Anglie, 2005 (Britton J.R. + Brazier M., 2006): ve dvou nádržích (2.2 + 0.75 ha) se objevila střevlička východní – nechtěli riskovat její rozšíření do celého povodí. V únoru zátahovou sítí odlovili ryby délky nad 25 cm. Ve dnech 31. 3. + 8. 4. aplikovali piscicid (rotenon). 3. 5. lokalitu zkontrolovali a konstatovali, že nejsou přítomny ryby. Dne 26. 5. vrátili předtím odlovené větší ryby, a 16. 6. zahájili opětovně rybolov, vysazené ryby se ještě téhož roku úspěšně rozmnožily (čehož v nádrži okupované střevličkou nebyly schopny).
2. Norsko, 2013 – 2014 (Sandodden R. et al., 2018): v 70. letech 20 století došlo k zavlečení invazního parazita Gyrodactylus salaris na člověkem vysazovaných rybách do místních řek. Jde o nebezpečného parazita původního lososa (Salmo salar), mortalita lososů tímto parazitem dosahuje vysokých hodnot (i více než 90%). Parazit nutně potřebuje hostitele - ryby, proto pokud se chtěli zbavit parazita, museli se zbavit ryb. Zvolili rotenon. Aplikace byla zřejmě úspěšná, jelikož dosud (v roce 2018) parazit v těchto řekách nebyl nenalezen. Po „vyčištění“ řek následovalo obnovení populace lososů (za pomoci schránek s jikrami).

3. Spojené arabské emiráty, 2008 (Tourenq Ch. et. all., 2011): v poměrně malém jezírku došlo v únoru 2008 k vysazení nepůvodních tilapií, zpočátku zkoušeli nechemické metody odlovů (sítě, pasti,..) – ovšem kompletní eradikace ani v této malé lokalitě nebyla možná, tak koncem října téhož roku aplikovali rotenon, což k eradikaci tilapií vedlo. Potud dobré zprávy. Smutnou zprávou budiž, že poměrně záhy nějaký „dobrák“ tilapie nasadil znovu, a to přes osvětovou kampaň, kterou spolu s eradikačním zásahem vedli. Spolu s psaním tohoto článku tedy již připravovali další zásah a další osvětovou kampaň.. :-(
4. Španělsko, 2006 (Ferreras-Romero, M. et al., 2016): na jezeře „Laguna de Zóňar“ (36 hektarů, hloubka do 16 m, přírodní rezervace) byl v roce 1985 nezákonně vysazen kapr obecný (zde nepůvodní, invazní druh). Kapři se zde dobře zabydleli, a protože ve Španělsku je teplo, začali i rychle růst a množit se. Rostoucí populace kapra zásadním způsobem vyžrala populace drobných bezobratlých živočichů (bentos), a to tak, že některé skupiny zcela vymizely (např. druhová bohatost vážek poklesla z původních více než 10 druhů na 0 druhů zjištěných, resp. nezjištěných v letech 1993 – 1994), a došlo i k poklesu populací ptáků, kteří se bentosem živí (např. některé kachny). V červenci 2006 tedy aplikovali rotenon ve dvou dávkách. Již v letech 2006 – 2007 bylo prokázáno značně obnovení druhové bohatosti vážek (nález celkem 9 druhů).
5. USA, 2006 – 2016 (Skaar D. R. et all., 2017): biologové v Yellowstonském národním parku v těchto 10 letech používali rotenon proti nepůvodním druhům ryb v několika tamějších tocích i jezerech, přirozeně při pečlivém sledování dopadů na oživení vod – jelikož nutno potvrdit, že tato látka působí i na ostatní druhy (podobně jako nepůvodní druhy ryb). Posouzení však v důsledku dopadlo dobře (jinak by si to – předpokládejme - zejména v tomto území, snad nejznámějším národním parku na celém světě, vůbec nemohli dovolit).

Nabízí se otázka: Jak hodnotíte počínání lidí v Anglii, Norsku, Emirátech, Španělsku a USA, kteří použili piscicidy? Šlo o ochranu přírody v situaci, když neměli jinou dostatečně efektivní cestu, nebo šlo o barbarství, které nemá v civilizovaném světě své místo?

Závěr

Nepůvodní druhy ryb jsou mimo znečištění vody a likvidace biotopů jedním z hlavních problémů, se kterými se vodní organismy potýkají. A to u nás jsme na tom ještě celkem „dobře“, protože máme (občas) aspoň nějakou zimu, která brání usazení teplomilnějších druhů. Ovšem i to „málo“, co tu (zatím) máme, stačí působit dost velké problémy. Zásadní otázka je, zda tyto problémy vnímáme a považujeme za důležité, tedy hodné naší pozornosti, nebo zda tyto problémy nevnímáme, či snad dokonce bagatelizujeme. Bez odpovědi na tuto první otázku ani nemá cenu pokládat otázku následující, a totiž zda a jakým způsobem jsme ochotni tyto problémy řešit, či alespoň tolerovat snahy těch, kteří tak chtějí činit.

Citovaná literatura:
Badiou P., Goldsborough L. G., Wrubleski D. 2011: Impacts of the common carp (Cyprinus carpio) on freshwater ecosystems: A review. In: Carp: Habitat, Management and Diseases, Editor: J. D. Sanders and S. B. Peterson, pp., © 2011 Nova Science Publishers, Inc., ISBN 978-1-61324-525-5
Bajer P. G., Sullivan G., Sorensen P.W., 2009: Effects of a rapidly increasing population of common carp on vegetative cover and waterfowl in a recently restored Midwestern shallow lake, Hydrobiologia (2009) 632:235–245 .
Barankiewicz M., Musil J., Beránková T. a Svobodová J. (2021). Metodika regulace a eradikace invazních druhů ryb: výběr vhodných metod v závislosti na charakteru vodního útvaru. Výzkumný ústav vodohospodářský T.G.Masaryka, veřejně výzkumná instituce, Edice pro praxi, Praha. 61 str. (certifikovaná metodika MŽP, projekt TAČR TH02030687, ISBN: 978-80-87402-94-8).
Britton J. R., & Brazier M. (2006). Eradicating the invasive topmouth gudgeon, Pseudorasbora parva, from a recreational fishery in northern England. Fisheries Management and Ecology, 13(5), 329–335. doi:10.1111/j.1365-2400.2006.00510.x
Cudmore B., Mandrak N. E., (2004): Biological Synopsis of Grass Carp (Ctenopharyngodon idella), Canadian Manuscript Report of Fisheries and Aquatic Sciences 2705, 44 pp.
Ferreras-Romero, M. et al., 2016: Long-time effect of an invasive fish on the Odonata assemblage in a Mediterranean lake and early response after rotenone treatment. Odonatologica 45(1/2) 2016: 7-21
Hirsch P. E., N'Guyen A., Muller R., Adrian-Kalchhauser I., Burkhardt-Holm P., 2018: Colonizing Islands of water on dry land—on the passive dispersal of fish eggs by birds. Fish Fish. 2018; 19: 502– 510. https://doi.org/10.1111/faf.12270
Jůza T., Duras J., Blabolil P., Sajdlová Z., Hess J., Chocholoušková Z, Kubečka J, 2019: Recovery of the Velky Bolevecky pond (Plzen, Czech Republic) via biomanipulation – Key study for management, Ecological Engineering, Volume 136, October 2019, Pages 167-176.
Kirczuk L., Dziewulska K., Czerniejewski P., Brysiewicz A., Rząd I., 2021: Reproductive Potential of Stone Moroko (Pseudorasbora parva, Temminck et Schlegel, 1846) (Teleostei: Cypriniformes: Gobionidae) Inhabiting Central Europe. Animals (Basel). 2021 Sep 7;11(9):2627.
Lovas-Kiss A., Vincze O., Löki V., Pallér-Kapusi F., Halasi-Kovács B., Kovács G., Green A. J., Lukács B. A., 2020: Experimental evidence of dispersal of invasive cyprinid eggs inside migratory waterfowl. PNAS|July 7, 2020, vol. 117, no. 27, 15397–15399.
Razlutskij V., Mei X., Maisak N., Sysova E., Lukashanets D., Makaranka A., Jeppesen E., Zhang X., 2021: Omnivorous Carp (Carassius gibelio) Increase Eutrophication in Part by Preventing Development of Large-Bodied Zooplankton and Submerged Macrophytes. Water. 2021; 13(11):1497. https://doi.org/10.3390/w13111497
Sandodden Roar et al., 2018: Eradication of Gyrodactylus salaris infested Atlantic salmon (Salmo salar) in the Rauma River, Norway, using rotenone, Management of Biological Invasions (2018) Volume 9, Issue 1: 67–77
Silva G., Weber V., Green A., Hoffmann P., Silva V., Volcan M., Lanés L., Stenert C., Reichard M., Maltchik L. (2019): Killifish eggs can disperse via gut passage through waterfowl. Ecology. 100 (11). DOI:10.1002/ecy.2774
Skaar D. R., Arnold J. L., Koel T. M., Ruhl M. E., Skorupski J. A., Treanor H. B., 2017: Effects of Rotenone on Amphibians and Macroinvertebrates in Yellowstone. 28 Yellowstone Science 25(1).
Tourenq Ch. et. all., 2011: Removal of an introduced tilapia species from a wadi in the United Arab Emirates. Aliens: The Invasive Species Bulletin Newsletter of the IUCN/SSC Invasive Species Specialist Group ISSN 1173-5988 Issue Number 31, 2011, pp. 60 - 70
Zhu D., Yang K., Sun N., Wang W., Zhou X., 2018: Embryonic and larval development of the topmouth gudgeon, Pseudorasbora parva (Teleostei: Cyprinidae). Zoologia 35: 1-8.

---

reklama

---