Patrick Zandl: Konkrétní příklad, jak by se daly ušetřit miliardy korun za energie na pár kliknutí myší

Dostat ji z F do C na pár kliknutí! Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Pohled_111 / Wikimedia Commons

Jenže snižovat teplotu v objektu jde o jeden či dva stupně, pak už je zima.

Navíc ve značné části obecních objektů nejde teplota efektivně regulovat, protože jsou to stará topení bez termohlavic, nebo s těmi nefunkčními, o automatické regulaci nemluvě. Zhusta se teplota reguluje otevřením okna. Řešením je provést úpravy, které spotřebu energií sníží, aniž by se zásadně musela snižovat teplota.

Ve skutečnosti by mělo být extrémně snadné zjistit, jak velkou úsporu je možné dosáhnout dodatečnou investicí. Budovy mají povinné energetické průkazy, jako majitel znáte jejich spotřebu, způsob topení - a z toho je snadné si odhadnout, jak velkých úspor lze dosáhnout nějakou systémovou změnou, jako je rekonstrukce topení, výměna oken či zateplení objektu.

Jenže jednoduché je to pro jednotlivé budovy. Pro osm desítek budov Brandýsa je to neproveditelné. Pro 5.000 budov základních škol v Česku je to prakticky v dohledné době nerealizovatelné.

Přitom by stačily dvě věci.

Za prvé digitální pasport budovy, tedy digitální soupis veškerého nemovitého majetku a jeho vlastností. Kde se budova nalézá, jakou má podlahovou plochu, jaké má vytápění, tepelné ztráty či kdy tam naposledy byla provedena revize.

Za druhé přenositelnost těchto digitálních pasportů, tedy možnost data vyexportovat či ještě lépe online napojit do systémů s patřičným oprávněním.

A k čemu by to bylo?

Dalo by se okamžitě spočítat, do čeho investovat a jak velká úspora by to mohla být. V takovém nadřízeném systému by stačilo kliknout myší a seřadit budovy podle jejich energetické účinnosti a nákladů na její zlepšení.

Každá budova musí mít svůj průkaz energetické účinnosti a každá rekonstrukce má svou typovou cenu odhadnutelnou podle digitálního pasportu, tedy vlastností objektu. Takto byste si rychle a snadno spočítali, u kterých objektů se zlepšení energetické účinnosti vyplatí a u kterých ne. Tam někde byste udělali čáru, a napsali obcím, že dostávají dotace a ať jdou tyto objekty zateplovat. Na “pár kliknutí myší” by bylo vyřízeno, rozhodnuto a spočítáno.

Bez digitálního pasportu budovy a schopnosti data centrálně zpracovat je to proces na několik let, ve kterém se zejména menší obce utopí.

Správní budova ZŠ Praha - Slivenec rekonstruovaná v nízkoenergetickém standardu. V domě je zabudován také systém řízeného větrání vzduchu s rekuperací.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Zdeňka Vítková / Ekolist.cz

A teď trocha matematiky.

Klasická základní škola počítá s podlahovou plochou 10 m2 na žáka. A značná část starých školních budov se nachází ve třídě E nebo i F, tedy nehospodárné či velmi nehospodárné budovy. To jsou ty klasické prvorepublikové a nedostatečně zrekonstruované školy, ale často i socialistické tenké panelové školy.

Budova třídy E spotřebuje ročně do 250 kWh na m2 podlahové plochy, tedy na jednoho žáka až 2,5 MWh za rok. Pokud v takové budově topíte elektřinou, je to něco jako 15.000 Kč ročně na žáka.

Pokud zateplením a výměnou oken budovu převedete do kategorie C, budova rázem spotřebuje zhruba polovinu energie, tedy něco jako 7 až 8.000 Kč na žáka. Pokud máte budovu pro 500 žáků, je to úspora hodně přes tři miliony korun ročně.

Z pasportu si samozřejmě můžete do rovnice dosadit topné médium, ba dokonce i by v něm měla být vidět nasmlouvaná cena, takže číslo máte podstatně přesnější.

V Česku máme zhruba jeden milion žáků na základních školách. Pokud by všechny budovy byly ve třídě E a převedly bychom je do třídy C, ušetřili bychom ročně částku 7 miliard Kč za předpokladu, že se v těchto budovách topí dle výše uvedených předpokladů. Za tři roky 21 miliard.

Jenže já ve skutečnosti nevím, kolik jakých budov školy mají a jak topí, takže tuto částku nejsem schopen kvalifikovaně určit. Je pravda, že někde v hlubinách ČSÚ by se tato data mohla dát zjistit aspoň přibližně, ale ve skutečnosti žádná přesná data bez rozesílání dotazníků a provádění výpočtů, které jsou nad možnosti ředitelů škol, dnes nezjistíme.

Ve skutečnosti uděláme něco jiného. Necháme naslepo vytvořit stovky či tisíce projektů, které stojí peníze a které pak úřad seřadí podle podobných kritérií, jako jsou výše - a schválí je či taky nemalou část z nich neschválí. Potrvá to desítky měsíců. Odskáčou to malé obce, které nebudou schopné podpořit svou školu, ale taky se tím stavební práce rozloží v čase, což je nakonec vcelku dobře. Odskáčeme to všichni, protože tu celou mašinerii musíme z daní zaplatit, namísto toho, aby nějaký tým klikl jednoho odpoledne tou myší.

Mohli jsme to mít efektivně a dobře. Mohli jsme to vzít jako příležitost. Jenže my jsme museli na všechno remcat a očůrat to, protože už se to nedělá, jako kdysi. Průkaz energetické náročnosti budov byla pro všechny eurounijní buzerace, ale nějak se udělala, když se udělat musela. Pasportizace budov je sprosté slovo. Kontrola nákladů za energie byla tfujky-hnujky - do doby, než ceny vyletěly.

Proto je v Česku draho. Nemůže za to ani Fiala, ani Babiš. Můžeme si za to především sami - protože svět už nikdy nebude, jako kdysi - a my se tomu odmítáme přizpůsobit.