Petr Dušek: Pískovny jako šance pro návrat rozmanitosti do české krajiny

V období covidu se sice do letadla dostane málokdo, pohled z něj na českou krajinu si však jistě pamatujeme. Jde o čím dál fádnější koberec s čím dál větším podílem žluté v polovině roku. Ekologové mají často velmi odlišné požadavky na to, jak by ten koberec měl vypadat. V jednom se však shodnou: chybí mu rozmanitost. Jednu z příležitostí, jak jí alespoň lokálně dosáhnout, nabízí poněkud paradoxně těžba písku, tedy činnost, která krajinu na první pohled poškozuje. Rekultivace těchto specifických dobývacích prostor v posledních letech zaznamenala významný vývoj a do budoucna má potenciál vytvořit desítky pozoruhodných krajině a přírodně cenných lokalit po celém Česku.

Dávno pryč jsou doby, kdy se z vytěžených pískoven stávala pouze jednoduchá obří jezera s břehy podle pravítka a říkalo se tomu rekultivace. Obnova krajiny již dávno není jen technickým procesem. V současnosti ji charakterizuje diverzifikace postupů a cílů a do jejího plánování, realizace či udržování se zapojuje mnoho různých subjektů. Cílem bývá nejen maximálně vyjít vstříc přírodě, ale také požadavkům přilehlých obcí a jejich obyvatel. Vedlejším efektem je poměrně výrazné zkomplikování a prodloužení procesu plánování rekultivace. To však s ohledem na to, že jde často o proměnu krajiny na desítky dalších let, nemusí být vůbec na škodu.

Těžební společnosti vycházejí tomuto trendu vstříc a v souladu s všudypřítomným imperativem společenské odpovědnosti postupují běžně vysoko nad rámec zákonných povinností. Na unikátních projektech zvyšujících biodiverzitu spolupracují s místními komunitami, akademickými institucemi a inspirují se nejnovějšími postupy ze zahraničí.

Jedna z největších těžebních společností České štěrkopísky například při přípravě plánů rekultivace a jejich realizaci spolupracuje se špičkovými pracovišti, jako je Biologické centrum AV ČR, Ústav pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty University Karlovy či společnost ENKI. Díky tomuto přístupu v pískovnách nezřídka kdy vznikají ekosystémy hodnotnější než na území před těžbou.

V Česku se těží štěrkopísek tradičně zejména v Polabí, Pomoraví, Poodří a na Třeboňsku, tedy v bezprostřední blízkosti velkých vodních toků. Těžba probíhá buď z vody nebo je tzv. „suchá“, podle toho, zda dosáhne hladiny podzemní vody. Zatímco za běžnější těžbou z vody většinou zůstávají přirozená rekultivační jezera, pískovny vytěžené suchou těžbou bývají zalesňovány, a to nejčastěji monokulturou borovice. Dokládají to například údaje za Nymbursko, kde se 50 % plochy vytěžených pískoven proměnilo na jezera a 30 % na borové monokultury.

Dalším příkladem vhodné rekultivace je Baraba u Mělníka, kde místo velkých jezer vznikla unikátní lokalita s několika menšími vodními plochami, pozvolnými svahy, velmi členitým reliéfem a rákosím. Kvůli všem těmto parametrům si lokalitu o rozloze 110 hektarů oblíbila různorodá směs živočichů včele s vodními a stěhovavými ptáky. Paradoxně za to vděčíme roztříštěnosti pozemků, složitým majetkoprávním vztahům a nemožnosti dotěžit některé části ložiska.

Do třetice stojí za zmínku projekt Veselské pískovny, na kterém investor dlouhodobě spolupracuje s místními komunitami a který se vyznačuje spojením různých rekultivačních postupů s přirozenou sukcesí. Výsledkem je významné navýšení biodiverzity lokality a obnovení původní funkce krajiny.

Zvláštní ekologický přínos mají drobné pískovny, které vznikaly uprostřed polí a nebyly následně rekultivovány k opětovnému zemědělskému využití. Tyto lokality zarostly náletovými dřevinami a proměnily se v drobné remízky, po nichž dnes tolik volají ekologové napříč názorovým spektrem. Pokud navíc těžba alespoň místy dosáhla hladiny podzemní vody, najdeme zde i drobné tůňky, v nichž se dříve nebo později rádi zabydlí obojživelníci či vodní ptáci.

Výzkumy ukazují, že na prostory po těžbě není na místě hledět jako na ekologickou zátěž, ale jako na příležitost pro přírodu a návrat chráněných či vzácných druhů, které jinak z naší krajiny mizí. Málo se o tom mluví, ale jednou z nejvýznamnějších příčin tohoto jevu je navýšení přísunu živin do naší krajiny – zejména dusíku a fosforu, ať již ve formě hnojiv, nebo ve formě depozice dusíku související s automobilovou dopravou či s fosfáty v pracích přípravcích. Tento nárůst zvyšuje konkurenční tlak několika málo běžných druhů a přispívá k dlouhodobě pozorovanému úbytku druhů v naší kulturní krajině. Většina druhů se totiž během evoluční historie adaptovala na prostředí s daleko menším přísunem živin. A je to právě těžba štěrkopísků, která obnažuje hlubší, živinami chudší vrstvy, které se tak mohou stát cenným náhradním stanovištěm řady druhů. Tento potenciál by měly těžební společnosti v maximální míře respektovat a využít v rámci rekultivační praxe.

Při splnění výše uvedených podmínek se dnešní rekultivace liší od těch před 20-30 lety jako den a noc. Moderní rekultivační projekty vytvářejí členité vodní plochy s litorálními pásmy a okolní krajinotvornou zelení i lesními plochami. Nová krajina tak pomáhá stabilizovat ekosystémy a zároveň může být i částečně využita pro rekreaci či pro účely rybolovu.

---

reklama

---