Cítí hmyz bolest? A pokud ano, zastavíme jeho trápení?

K odpovědi na první ze dvou otázek v titulku se blížíme, u druhé si zatím netroufáme ani hádat. Jisté je, že v debatě o welfare živočichů by se tím otevřela docela nová kapitola a na stole by se objevily nové, nepříjemné otázky.

Pomalu několik dní umírat, zatímco se vám v těle rozpouští vnitřní orgány na beztvarou břečku. Zahynout v důsledku ochrnutí, při udušení za plného vědomí, oslepením a zbavením všech smyslů. A také extrémním podchlazením anebo spálením zaživa. Z katalogu nejrůznějších způsobů smrti, které lidé zprostředkovávají hmyzu, bychom si sami nejspíš dobrovolně nevybrali žádnou. Hmyz ale na výběr nemá.

V nevyhlášené globální válce je likvidujeme po bilionech těmi nejobludnějšími chemickými zbraněmi – pesticidy, v mnohamiliardových objemech je průmyslově zpracováváme na krmivo pro zvěř, i pro nás samotné. A je nám to jedno, protože si myslíme, že hmyz bolest necítí. Jenže právě to teď zpochybňuje obsáhlá, rešeršní i částečně experimentální studie londýnských badatelů.

Nejprve si ale musíme dát odbočku.

Směrem k nocicepci, tedy reflexní reakci na podráždění nocireceptorů, jež zprostředkovávají vnímání bolesti. Znáte to – když sáhnete na rozpálenou pánvičku, popálenými prsty ucuknete a řeknete jau (anebo něco peprnějšího). Kdybyste na tu samou pánvičku hodili živou myš, sice neřekne jau, ale z její reflexní reakce jasně pochopíte, že intenzivní bolest zjevně cítí. I když se jí zeptat na její pocity můžeme, neodpoví nám. Háček je rovněž v tom, že ona reflexní reakce a nocicepce nemusí nutně probíhat souběžně.

Reakce nutně neznamená bolest

Dost možná panicky ucuknete a řeknete jau i před studenou pánvičkou – zvlášť, když jste předtím absolvovali zážitek s tou rozpálenou. To by pro někoho mohl být argument, že bolest necítíte. Ostatně, ještě v 80. letech panovalo mezi chirurgy rozšířené mínění, že lidská nemluvňata bolest necítí, a jejich křik a kroucení jsou jen jakýmsi vrozeným reflexem. Proto se na nich také zákroky prováděly bez anestezie, umrtvení.

Žádné batole totiž ještě nikdy chirurgovi na sále srozumitelně neřeklo, že ho to opravdu bolí. Ale i když o tom stále nemáme žádný takový přesvědčivý důkaz, dnes připouštíme s téměř úplnou jistotou, že batolata bolest cítí úplně stejně jako dospělí lidé. Nepochybujeme ani o vnímání bolesti u myší. Mají nocireceptory a projevují nocicepci.

Ale u hmyzu? I tam se, i když je takových studií jako šafránu – zatím jen kolem 300, což je na nejpočetnější skupinu živočichů na světě opravdu málo – už podařilo nocireceptory identifikovat.

Znamená to tedy, že hmyz cítí bolest stejně jako myši, i když neříká jau? To je těžké nějak odhadovat, ale lze to dost dobře předpokládat. Jenže bolest je ze své podstaty velmi individuální prožitek, který je nesnadné nějak validně měřit.

A bolest neznamená nutně reakce

Ve Velké Británii poměrně nedávno uznali zákonem, že dvě velké skupiny bezobratlých živočichů – desetinožci (tedy krabi, humři, krevety) a hlavonožci (chobotnice a olihně) – bolest cítí. Proto je také zahrnuli do rámce Zákona o welfare zvířat. Jak na to přišli? Využili k tomu osmibodové kritérium vnímání/citlivosti živočichů vůči bolesti, které kromě přítomnosti nocireceptorů a reflexních reakcí bere v potaz i další věci.

Třeba jestli má nervový systém vyspělý natolik, aby jeho mozek dokázal komunikovat se zbytkem těla. Jestli si živočich utržené zranění nějak ošetřuje. Zdali se takový živočich – když ho položíme na rozpálenou pánvičku (to je prosím jen ilustrativní příklad pro vyvolání bolesti) – uklidní a přestane bolest cítit, když mu pak podáme silná sedativa. Případně jestli se u něj v budoucnu po traumaticky bolestivém zážitku projeví nějaká proměna v motivaci, tudíž jestli i napodruhé sám na tu rozpálenou pánev dobrovolně vleze.

Jak to cítí hmyz?

Když zkusíme oněch osm kritérií vnímání bolesti aplikovat na hmyz, nejsou výsledky úplně jednoznačné.

Londýnští badatelé zjistili, že různé skupiny hmyzu reagují různě, a síla jejich reakce se mění v závislosti na řadě okolností.

Například čmeláci si v laboratorních experimentech velmi přesvědčivě vybírali, že půjdou raději mlsat sladkou vodu na studené podložce, než na vařící, která by je mohla zranit. Ale stačilo vodu na vařící podložce ještě víc osladit, učinit ji tím ještě o něco víc pro čmeláky lákavější, a vydávali se na ni i navzdory bolesti.

Podobně sebevražedně si počínali octomilky, podle toho, zda byly najedené, nebo hladové. Ty nakrmené si počínaly opatrně.

Ve výsledku se podařilo rešerší předchozích studií zjistit, že mouchy a švábi splňují šest kritérií z osmi. To je velmi silný argument pro potvrzení toho, že bolest cítí.

Ostatně, i ty již schválené chobotnice a olihně z osmi kritérií naplňují jen sedm. Včely, vosy a mravenci splňují čtyři kritéria, zatímco motýli, můry, cvrčci a kobylky jen tři. Brouci, asi nejpočetnější skupina hmyzu, splňují pouze dvě kritéria.

Ale je to spíš artefakt toho, že na výzkum jejich bolestivosti se zatím nikdo moc nezaměřoval.

Vědět znamená konat

Takže? Zdá se, že se pomalu ale jistě přibližujeme poznání o tom, že hmyz – minimálně některé jeho řády – bolest opravdu cítí. A že ji cítí stejně jako živočichové, které už před nadměrným prožitkem bolesti ze zákona chráníme, abychom zamezili jejich týrání.

Ale co teď s tím?

Pokud se opravdu dobereme toho, že hmyz bolest cítí, je otázka, jak se k tomu jako společnost postavíme. Dramaticky se nám totiž rozšíří pole tvorů, u kterých lidstvo řeší etické otázky zda a jak je můžeme chovat a zabíjet, abychom se nedopouštěli zbytečného týrání.

---

reklama

---