Co nás o environmentální kriminalitě může naučit Sherlock Holmes?
„Lidé se schází a pokřikují. Fórum hučí. V Comitiu, kde zasedají soudci a z tribuny promlouvají řečníci, vidíš křivopřísežníky, lháře a vychloubače; u Marsyasovy sochy advokáty, sudiče a svědky…“ (Titus Maccius Plautus, cca 200 let př. n. l).
Forenzní vědy se zabývají metodami, které pomáhají při vyšetřování a dokazování trestných činů a porušení zákona. Zjišťují, co se stalo, hledají a interpretují stopy a důkazy.
Občas bývají zaměňovány s kriminalistikou, s níž se v některých aspektech překrývají (kriminalistika je věda o zákonitostech vzniku, trvání, zániku a vyhledávání stop a relevantních informací o spáchaných trestných činech). Forenzní věda má však záběr podstatně širší a zahrnuje mnoho oborů, jež se postupně jako nadstavba vyčleňovaly z mateřských věd.
Nejstarší zmínka o aplikaci vědy pro odhalení podvodu je příběh Archimeda a zlaté koruny (2. století př. n. l.), který se dnes děti učí na základní škole při fyzice. Syrakuský král Hieron II. si nechal u zlatníka vyrobit zlatou korunu. Pojal však podezření, že byl podveden, proto požádal Archimeda, aby zjistil, jestli je koruna opravdu vyrobena z ryzího zlata. Dle legendy Archimedes na postup důkazu přišel ve vaně a zvolal ono slavné: „Heuréka!“ (Našel jsem!) a v nadšení vyběhl nahý na ulici… Vyvážil korunu zlatým závažím a pak ji ponořil do vody. Zlaté závaží ve vodě korunu převážilo, neboť měla menší hustotu (do zlata bylo přimícháno stříbro). A zlatník přišel o hlavu…
Za prvního forenzního vědce je považován Sung Tz´u ze staré Číny, který v roce 1248 napsal příručku pro koronery Hsi Yüan Lu (Smývání křivd) popisující nejstarší metody kriminalistického vyšetřování.
Sung Tz´u už tehdy zdůraznil důležitost stop: „Jediný nalezený vlas může mít váhu tisíce li.“ V pojednání popisuje i případ vraždy rolníka srpem, kdy soudce nechal jako důkaz přinést všechny srpy ve vesnici: „Bylo horko a kolem létaly zelené mouchy, jež všechny sedaly na jeden srp. Rolníkovi, kterému srp patřil, pán řekl: ‚Ostatních srpů si nevšímají. To tys jej zabil svým srpem, na který teď sedají mouchy.‛“
Na rozdíl od Číny jsme se v Evropě k vědeckým metodám a důkazům přiklonili až někdy v 18. století. Do té doby spočívalo vyšetřování a dokazování spíše v mučení, vynucování přiznání a víře v čarodějnictví.
Až v době osvícenství se objevilo několik pojednání o forenzním a policejním lékařství a byl položen i základ balistiky, když v roce 1784 v Anglii odsoudili Johna Tomse za vraždu Edwarda Culshawa. V ráně na hlavě zavražděného byla totiž nalezena vata z pistole (směs papíru), která se shodovala s roztrhanými novinami v Tomsově kapse.
Mezník ve vývoji forenzních věd pak znamenal objev mikroskopu. Vidět totiž znamená uvěřit, přece jenom jsme primáti, kteří vnímají svět hlavně opticky...
Mistr Sherlock Holmes?
Jak by měl uvažovat správný forenzní vědec? Ta otázka není úplně jednoduchá. Forenzní věda vyžaduje z principu podezřívavé myšlení, přemýšlení nad různými souvislostmi a kriminalistické uvažování, nejde jen o soubor laboratorních postupů a odborných znalostí.
V tom byl mistr Sherlock Holmes, od něj bychom se mohli lecčemu učit. Sir Arthur Conan Doyle stavěl své příběhy velmi promyšleně a kladl důraz na hmotné důkazy při vyšetřování (podobně jako Sung Tz´u v jednom z Doylových příběhů Sherlock Holmes pravil: „Malá drobnost může mít klíčový význam. Proto musíme věnovat pozornost i maličkostem.“).
V praxi je velmi důležité, jak forenzní expert přemýšlí a jaké má zkušenosti, ne vždy jsou technické vymoženosti a přístroje úplně to nejdůležitější. Praxe také naučí očekávat nečekané, protože někdy věci nejsou takové, jak vypadají.
Příkladem může být kauza zajištěné vycpaniny tygra, kterou jsme za mého působení na České inspekci životního prostředí dlouze řešili. Vycpanina byl jasný samec, protože pod ocasem se skvěla dvě pěkně vyvinutá varlata. Preparátor ovšem předložil CITES dokumenty pro samici, které jsme ale jako prokázání původu samozřejmě neuznali.
Pán tedy sehnal jiné CITES doklady (od jiného zvířete, už to bylo divné) a celé se to začalo zamotávat. Nakonec jsme měli na stole doklady ke čtyřem různým tygrům, všechno ovšem k samicím, žádný samec.
Co s tím? Samice s varlaty? Nechali jsme tedy z vycpaniny odebrat genetické vzorky... a k našemu překvapení vyšlo, že vycpanina je samice! Pro jistotu jsme odebrali vzorky přímo z těch varlat – a znovu samice!
Nakonec se ukázalo, že jde o typický příklad tzv. fake taxidermy, kdy byla varlata vytvořena na vycpanině uměle, protože jako trofej je samec cennější než samice (lidé jsou opravdu divní).
Při té příležitosti jsem si vzpomněla na další slavný citát Sherlocka Holmese: „Není nic ošidnějšího než naprosto jasný případ.“
K čemu je to dobré? A týká se to i životního prostředí?
Když je vyšetřován nějaký zločin, jsou potřeba důkazy a k jejich získání a vyhodnocení nám forenzní vědy pomáhají. Nejsme už v dobách čarodějnických procesů, takže by mělo jít o věrohodné důkazy postavené na skutečně vědeckých základech. Je nutné zjistit, k čemu došlo, jestli to byl opravdu trestný čin, kdo ho spáchal a jak ho spáchal.
Důležité je identifikovat oběť, zjišťují se i další okolnosti, které mají vliv na nebezpečnost činu, stanovují se následky a výše škody apod. Každý kriminalista zná a používá základní kriminalistické otázky: „Kdo, co, kde, kdy, jak a proč? Kdo je oběť? Jaké jsou důkazy?“
Celý proces vyšetřování vedou orgány činné v trestním řízení, ale nezvládnou to samy, potřebují experty z různých oborů. Ti mají nezastupitelnou roli. Jejich úlohou je zodpovědět odborné otázky, které policisté či soudci sami posoudit nemohou, a také vysvětlit zjištěné výsledky v rámci své odbornosti.
Vysvětlení ale musí být srozumitelné (není nic horšího, než když expert mluví tak vědecky a složitě, že mu nikdo nerozumí; pak je jeho posudek celkem k ničemu).
Expert tedy musí být vybaven nejen vědomostmi ze svého oboru, ale musí znát i potřeby orgánu činného v trestním řízení a souvislosti, jež se k dané kriminalitě a zákonům vztahují.
A v neposlední řadě si musí být vědom i důsledků, které jeho posudek může mít, včetně toho, že půjde svědčit před soud a musí umět své závěry obhájit.
Hlavní proud forenzního vyšetřování je zaměřen na násilné trestné činy. Expertní činnosti potřebné pro takové dokazování jsou ve většině zemí soustředěny do různých státních forenzních institutů či ústavů (v ČR jde o Kriminalistický ústav v Praze, v regionech pak odbory kriminalistické techniky a expertíz, tzv. OKTE).
Klasické zkoumané obory jsou balistika, daktyloskopie, mechanoskopie, forenzní antropologie, forenzní genetika, chemie, forenzní psychologie, soudní lékařství, písmoznalectví, zkoumání vláken, digitální forenzní věda…
Ale bavme se více o životním prostředí a o environmentální kriminalitě, respektive spíše o wildlife crime, se kterou mám nejvíce profesních zkušeností. Environmentální kriminalita je poměrně mladý a hodně specifický typ kriminality. S pouhým využitím běžných postupů si u jejího objasňování bohužel nevystačíme, a to platí i pro forenzní zkoumání. Už jen to, že u wildlife crime případů se na základní otázky ve vyšetřování ptáme jinak:
- - co to je? (o jaký druh živočicha či rostliny jde? z čeho je výrobek vyroben?)
- - odkud to je? (odkud exemplář pochází? jaký je jeho geografický původ? byl dovezen/upytlačen z přírody, nebo odchován v zajetí?)
- - kdo to je? (jedná se o potomka deklarovaných rodičů? jsou tyto exempláře příbuzné? z jaké jsou populace? lze ověřit jejich identitu?)
- - kolik tomu je? (jak je exemplář či předmět starý?)
- - jak to bylo zabito? (čím to bylo zabito? šlo o týrání?)
Z těchto otázek můžeme dovodit, jaké typy forenzního zkoumání potřebujeme.
Nechodit s kanónem na vrabce
Úplným základem a prvním krokem při zkoumání wildlife exemplářů a stop je morfologie. Je to nejčastěji používaná metoda určování živočišných a rostlinných druhů, která vychází z klasické zoologie či botaniky. Jde o zkoumání organismů dle jejich vnější stavby (tvarů a typických znaků). Hledají se znaky viditelné a vizuálně rozeznatelné.
Mnoho biologů pracujících v zoologických či botanických zahradách, muzeích, na univerzitách apod. sice má odborné znalosti o druzích zvířat a rostlin, jenže tyto znalosti pro praxi wildlife crime vyšetřování obvykle nestačí. Je potřeba něco navíc.
Často totiž nemáme celé tělo, ale jen část z něj, výrobek, chlup, dráp, kus zubu nebo zcela zpracovaný produkt. Klíčové určovací znaky daného druhu pak chybí či jsou modifikované a je nutno hledat, co zbývá.
Know-how této praktické determinace nebývá publikováno (na takové věci lidé z praxe prostě nemají čas). Maximálně existuje tzv. „šedá literatura“ – různé klíče či manuály. Nesmírně důležitá je praktická zkušenost a sdílení informací s dalšími kolegy z branže.
Teprve tehdy, pokud morfologické určení není možné či existují specifické požadavky na zkoumání, přichází ke slovu využití ekonomicky náročnějších metod a analýz jako je forenzní genetika či radiouhlíkové datování.
Využívá se i zkoumání z oblasti veterinární patologie (pitvy), tafonomie (výzkum rozkladu těl a rozptylu tělesných pozůstatků po okolí), toxikologie (určení druhu jedu), analýza stabilních izotopů (zkoumání geografického původu), různé typy spektrometrií, parazitologie, forenzní entomologie (určení doby smrti dle stadia vývoje bezobratlých) ad. A využívají se samozřejmě i forenzní metody používané pro jiné typy kriminalit (např. zkoumání počítačů, balistika, daktyloskopie).
Někdy však mají lidé dojem, že pomocí technologií a vědeckých metod lze dnes přijít úplně na všechno a hlavně rychle. Hodně tomu napomáhají přikrášlené detektivní seriály typu Kriminálka Miami či Las Vegas. Říká se tomu CSI efekt (crime scene investigation effect) – nereálné očekávání založené na sledování seriálů…
I díky tomu se objevuje například tendence předpokládat, že všechno spasí genetika. Máme wildlife kauzu? Zadáme genetickou analýzu a ta nám vše zodpoví (na staré dobré zoologické a botanické metody se v tomto světle pak bohužel hledí trochu s despektem, nemají obvykle za sebou zázemí nablýskané moderní laboratoře…).
Jenže realita je trochu jiná. Ne všechny metody jsou dostupné, ne všechny lze použít. Ani ta opěvovaná genetika neumí všechno (například nepozná, ze které části těla zvířete byla věc vyrobena; ne všechny druhy také mají dostatečně prozkoumaný genom, chybí populační studie atd.).
Navíc mnoho metod je poměrně drahých, vyžadují přístrojové vybavení, zkušené laboratoře, odběry vzorku. Asi není třeba vysvětlovat, že státní orgány nemají moc peněz a na analýzách se snaží šetřit (bohužel občas dochází i k tomu, že posudek je raději zadán nikoli tomu, kdo dotyčnou problematiku opravdu umí, ale tomu, kdo je nejlevnější nebo posudek zpracuje zadarmo).
Při výběru metody je nutno zvážit, zda vybraná analýza opravdu může na potřebné otázky odpovědět (různé forenzní metody mají své limity), zda je možné odebrat vzorek a kolik ho bude potřeba (poškození předmětu) a jestli vůbec nějakého experta máme.
Obecně jsou ve státní správě preferovány nízkonákladové techniky a nedestruktivní metody. I z toho důvodu, že k nejmodernějšímu vybavení, kterým disponují například renomovaná vědecká pracoviště, obvykle výkonná státní správa nemá přístup. A žádat o zpracování posudku vědecká pracoviště, která špičkové vybavení mají, také moc reálné není. Podstata jejich práce a zaměření jsou jiné, na podporu státní správy nemají čas ani kapacity a navíc sama věda bez forenzní nadstavby a návaznosti na kriminalistiku nebývá pro vyšetřování většinou použitelná.
Volba vhodné metody i experta je tedy trochu oříšek, je to velmi důležitý krok ve vyšetřování. Dá se říci, že ‚výběr zbraně‛ závisí na povaze problému – někdy relativně jednoduchá metoda stačí a není nutné používat drahé technologie (kovářské kladivo ořech rozbije, ale louskáček poslouží stejně dobře…). Jindy se bez technologií a laboratorních analýz neobejdeme. Pokud je ovšem máme k dispozici…
Forenzní dokazování zaměřené na wildlife či enviro crime je poměrně nová oblast forenzní vědy, která se rychle vyvíjí. Potřebných expertů je velký nedostatek u nás i v zahraničí, což znamená možnosti a příležitosti pro studenty, odborníky z různých oborů, tipy na zaměření grantů, aplikovaný výzkum apod.
Kdo se věnuje wildlife forensics?
V Evropě forenzní ústavy sdružuje European Network of Forensic Science Institutes. V rámci této sítě existují odborné skupiny, jednou z nich je i Animal, Plant and Soil Traces Group.
Celosvětově forenzní wildlife vědce sdružuje Society for Wildlife Forensic Science. Setkání těchto skupin je vždy velmi zajímavé, dozvídáme se nové věci a postupy, učíme se od kolegů z jejich chyb i úspěchů a navazujeme kontakty.
Jedna věc je ale pro mě stále zarážející a překvapivá – jak málo lidí se této oblasti profesně věnuje. Jak málo forenzních institutů má nějaké odborníky na wildlife forensics. Jak málo je po světě specializovaných pracovišť…
V různých zemích wildlife forenzní pracoviště postupně vznikají, v Evropě je ale zatím situace prachbídná. Absolutní špička v tomto oboru je National Fish and Wildlife Forensics Laboratory v Oregonu – pracoviště snů! Mít tak něco takového u nás…
Některé forenzní instituty se tváří, že mají „animal experts“ (i to je ale spíš výjimka), jenže v reálu jde o zaměření sice na zvířata, ale ve smyslu „human crime“, tj. věnují se psům, kočkám, maximálně koním. Jde o případy typu člověk potrhaný psem, nalezené chlupy domácích mazlíčků na místě vraždy apod. S wildlife, tj. s divoce žijícími zvířaty, to nemá nic moc společného. Skutečných wildlife forenzních vědců je opravdu málo, pomalu abyste je hledali s lupou.
To byl jeden z důvodů, proč jsme po odchodu našeho CITES týmu z ČIŽP založili Centrum environmentálních forenzních věd na Univerzitě Karlově při Ústavu pro životní prostředí. Získali jsme několik grantů na výzkum forenzních metod, například projekt bezpečnostního výzkumu Ministerstva vnitra č. VJ01010026 „Efektivní využívání forenzních metod dokazování v oblasti boje proti wildlife crime“ či granty na přípravu různých metodik (metodika odběru wildlife vzorků (grant TAČR) či metodika vyšetřování wildlife crime případů (bezpečnostní výzkum Ministerstva vnitra)). Kromě výzkumu spolupracujeme i s Ministerstvem životního prostředí a s orgány činnými v trestním řízení na různých kauzách.
Zároveň jsme si ale vědomi toho, že forenzních expertů na wildlife je opravdu málo, a univerzitní prostředí nabízí určité řešení – zkusit vychovat nové, respektive motivovat studenty přírodních věd, aby se této oblasti do budoucna věnovali.
Z tohoto důvodu jsme na Univerzitě Karlově začali učit nový předmět – Forenzní metody a objasňování environmentální kriminality v praxi. V letním semestru 2022/2023 byl předmět vyučován poprvé a měl dobrý ohlas, tak doufáme, že o něj bude zájem i v dalších letech.
Přednášky zahrnují informace o postupech při vyšetřování a používaných forenzních metodách. Zveme různé odborníky, představujeme zajímavé kauzy a diskutujeme i o tom, jak svědčit před soudem.
Ale nejde jen o teorii, chceme studentům také ukázat realitu, jak takové případy v praxi mohou vypadat. Ve stylu škola hrou jsou proto součástí výuky i výjezdní praktika. Při těch letošních si studenti zkusili sami ohledat místo činu v terénu, zajistit podezřelé stopy, provést fiktivní domovní prohlídku (a najít dobře schovaný kontraband) a pak na pitevně vše podrobně prozkoumat.
A ze svých zjištění sepisovali i cvičné odborné vyjádření. Doufáme, že je to bavilo stejně jako nás a že se někteří třeba forenzním vědám budou dále věnovat.
Bylo by fajn takovou výuku zaměřenou na environmentální kriminalitu a forenzní vědy rozšířit i na další školy. Možná bychom tak do budoucna získali více tolik potřebných odborníků.
Další články Pavly Říhové
Pavla Říhová: Jak je to s trofejovým lovem a ochranou afrických zvířat doopravdy
Pavla Říhová: S rohy nosorožců je to jako s heroinem
V zemi cirkusáků je ochrana šelem problém. S Pavlou Říhovou o mazlení se lvy a odhalování zvířecích pašeráků
Odhalování pašeráků zvířat se budu věnovat dál, říká bývalá inspektorka ČIŽP Pavla Říhová
Pavla Říhová: Ochrana ohrožených druhů se militarizuje - není to zvůle, ale nutnost!
Pavla Říhová: Operace Lovec – malý pohled do zákulisí
Praktická výuka v terénu
předchozí další 
Praktická výuka v pitevně
předchozí další 
reklama
Dále čtěte |
Rozhovor o historii environmentálního hnutí u nás s historikem Matějem Spurným
Jak můžeme zlepšit životní podmínky medvědů chovaných v zajetí?
Mám strašně špatný pocit, že se posledních 20 let vlastně propáslo, říká Yvonna Gaillyová
Další články autora |
Online diskuse
Všechny komentáře (3)
Lukas B.
20.7.2023 11:26Honza Honza
21.7.2023 16:55Nezpochybnitelná jiná agrotechnika na polích, zvyšování organické hmoty, boj proti erozi, pásy stromů a keřů rozčleňující nadměrně velká pole= zastínění, boj proti erozi. Pestrý smíšený vícepatrový les, ponechání části dřevní hmoty na zemi, ponechání matečních stromů, omezení pasek.
Ve výstavbě její ozelenění, zastínění a zavodnění- zadržování deěťovky.
Tak jako kriminalista se nemůže soustředit na jednu indicii, musí případ řešit komplexně ze všech stran a nikdy neví, kde se objeví správná stopa, tak i přírodovědec se nemůže soustředit na jeden správný směr. Nejdůležitější je, aby činnost vedla k prosperitě přírody jako celku (snahu a přírodní postupy, záchranu motýla před přehradou- přehradu nelze vybudovat kdekoli). CO2 při stále postupující zastavěnosti nemusí být ten pravý nejdůležitější zločinec.
Vladimir Mertan
23.7.2023 08:40Dnes večer, ve tři čtvrti na osm, (stálo vněm) vás navštíví pán, který se svámi chce poradit ojisté, pro něho velmi důležité záležitosti. Svými nedávnými službami jednomu zkrálovských dvorů Evropy jste se osvědčil jako člověk, jemuž lze splnou důvěrou svěřit izáležitosti téměř nedocenitelného významu. Tato zpráva ovás obdržena ze všech požádaných míst. Buďte vuvedenou hodinu ve svém pokoji anemějte svému návštěvníkovi za zlé, přijde-li vmasce.
„To je skutečně záhada,“ poznamenal jsem. „Co myslíte, že to má znamenat?“
„Nemám ještě žádné informace. A není větší chyba než vytvářet si teorie, dokud neznáme fakta. Člověk pak začne nevědomky údaje upravovat tak, aby vyhovovaly jeho teorii, místo co by si vytvořil teorii, která by odpovídala faktům.
