V zemi cirkusáků je ochrana šelem problém. S Pavlou Říhovou o mazlení se lvy a odhalování zvířecích pašeráků

Pavla Říhová je zooložka, která se už bezmála 30 let zabývá bojem proti nelegálnímu obchodu s ohroženými druhy živočichů a rostlin. V současnosti působí v Centru environmentálních forenzních věd na Univerzitě Karlově, spolupracuje s Ministerstvem životního prostředí ČR, je členkou expertní skupiny Interpolu pro wildlife crime a také soudní znalkyní v oboru ochrana přírody. Dříve vedla oddělení CITES České inspekce životního prostředí. Pomáhala odhalit řadu pašeráků a pytláků, kteří se podílejí na kriminalitě spojené s divokou přírodou. Podílela jste se na odhalení kauzy tygřích jatek, kdy se v Česku nelegálně zabíjeli tygři a zpracovávali se na přípravky tradiční čínské medicíny. Jak jste spokojená s výsledkem soudních řízení, kdy do vězení šel na tři roky jen preparátor Miloš Hrozínek a ostatní dva obvinění dostali podmínku?

V rozsudcích se bohužel neodrazilo, že se jednalo o kauzu, jejíž vyšetřování stálo několik let práce, bylo náročné a rozkrylo něco opravdu nezvyklého.

Jsem ráda alespoň za to, že k odsouzení došlo. Případ nebyl odložen, provinění nezůstalo bez trestu. Ale představovala bych si, že tresty za takovouto činnost budou vyšší a nebudou to podmínky.

Vidím tam ještě jednu zásadní chybu a to, že nejvyšší trest dostal prostředník, tj. preparátor. Přitom v celém obchodním řetězci nese největší podíl viny ten, kdo nelegální činnost platí, kdo si takovéto aktivity objednává. Tím byl vietnamský obchodník, který z toho vyšel prakticky úplně bez trestu, protože byl propuštěn z vazby a utekl do Vietnamu.

I pan Berousek jako chovatel, který tygry dodával, měl daleko zásadnější vinu než preparátor. Z laického pohledu vypadá možná nejhrozněji ten, kdo tygry zabil a zpracoval, ale taková osoba je svým způsobem jen nástroj. Z mého pohledu měli být víc potrestáni chovatel a objednatel. Ale znovu opakuji, že jsme rádi i za to, že ta kauza byla dotažená do pravomocných rozsudků.

Důležité je, že tento případ měl obrovský mezinárodní dopad. Díky němu se mění přístup k chovu velkých koček v zajetí v celé Evropské unii. Připravuje se celoevropská metodika na držení tygrů v zajetí, u nás se určitým způsobem změnila legislativa. Takže nebuďme nespokojení. Buďme rádi za to, co se povedlo.

Myslíte, že by dnes taková kauza byla soudy posuzována jinak?

Těžko říct. Každá kauza se posuzuje jednotlivě na základě důkazů a okolností, které se podaří rozkrýt. Tahle kauza byla jako blesk z čistého nebe. Nikdo nečekal, že by se v Evropě mohlo něco podobného dít. Dnes se díky ní o problematice daleko víc ví.

Je ale potřeba říci, že každý soud bohužel rozhoduje trochu jinak. Nejednotnost rozhodování je realitou jak v Česku, tak v rámci Evropské unie. Nemá smysl si nalhávat, že všechny soudy posuzují všechny případy stejně.

Já jsem narážela spíš na to, zda je nějaká systémová chyba v tom, že nebyli více potrestáni chovatel a objednatel.

Nemyslím si, že je to systémová chyba. Máme docela dobrou legislativní úpravu, , která umožňuje dávat i docela vysoké tresty.

Spíše jde o to, že problematika wildlife crime je pro spoustu soudů pořád nová a nemají s ní zkušenosti. Nedokážou si představit, jak dalekosáhlé souvislosti a dopad kriminalita spojená s chráněnými živočichy má. Dle mého názoru jde spíš o pochopení ze strany soudního systému, že to není úplně bagatelní věc.

Soudy se nejdříve musí naučit používat legislativu a plný rozsah trestů, které máme. Wildlife kriminalita se do trestního zákona dostala zhruba před dvaceti lety. Každou kauzu dostane na stůl jiný státní zástupce, jiný soudce, je to pro ně téměř vždy novinka. A trvá, než se s ní naučí pracovat.

Nemáme také žádné specializované útvary, které by se systematicky zabývaly odhalováním pašování a této formy kriminality. I pro vyšetřovatele bývají tyto případy novinkou. Systémová chyba je tedy spíše v tom, že nemáme ve státní správě specializované útvary. Kdybychom je měli, budeme mít lidi, kteří problematiku budou znát jako své boty a budou vědět, co všechno se za ní skrývá a jak jí efektivně odhalovat a postihovat.

Jaké specializované útvary by to měly být?

V České republice máme několik institucí, které environmentální právo vymáhají. V první řadě jde o policii, ale také o Celní správu a Českou inspekci životního prostředí. Na inspekci specializovaný útvar byl a stále je, je to vlastně jediná instituce, která v téhle oblasti specialisty má.

Celníci žádný specializovaný útvar nemají, policie také ne. Nyní se začalo mluvit o tom, že by policie měla zbudovat útvar pro environmentální kriminalitu, což by byl obrovský průlom. Ale zatím nic takového není.

Mají takové útvary jinde v Evropě?

Samozřejmě. Maďaři mají specializovaný útvar od roku 2009, Slováci mají celou environmentální policii, Angličané mají už 30 let nejen specializovaný útvar, ale i specializované prokurátory.

Spousta zemí, která to myslí s životním prostředím trochu vážně, dávno pochopila, že mít specializované jednotky je daleko efektivnější a levnější.

Pokud budete mít pět lidí, kteří se věnují čistě této problematice a jejímu vyšetřování, tak nemusíte neustále dokola vzdělávat desítky policistů v krajích, aby se naučili alespoň základy. Oni chudáci musí různých problematik zvládat celou řadu. Je jasné, že se to nemohou naučit hned.

Specializace na konkrétní oblasti kriminality je trend, který už se prosazuje dlouho. My v tom trochu zaostáváme.

Kde všude měla kauza tygřích jatek ohlas a jaké praktické následky měla?

Česko na jejím základě upravovalo legislativu týkající se zájmového chovu velkých koček a primátů.

V Evropě tato kauza spustila povědomí o tom, že i s kočkami v zajetí se mohou dít nepravosti. Předtím to nikdo nebral vážně. Říkalo se, že to jsou bezcenná zvířata ze zajetí. Často se jedná o křížence, připouští se mezi sebou sourozenci, dochází k mutacím, jako jsou bílí tygři. Na tu chovy tygrů v zajetí se hledělo skrz prsty, že jsou to věci, které nás z hlediska ochrany přírody nezajímají.

Lidé ani instituce si neuvědomovali, že tato zvířata mohou být zdrojem suroviny, která je poptávaná v Asii či v asijských komunitách v Evropě. A dlouho nám to nevěřili, přestože jsme je opakovaně upozorňovali. Tohle se opravdu podařilo změnit. Dneska už se na zájmové chovy koček hledí podstatně vážněji.

I v USA se nyní změnila legislativa v souvislosti s jejich kauzou kolem seriálu Pán tygrů (Tiger King). Nová legislativa zakáže zájmové chovy kočkovitých šelem v USA úplně.

Na úrovni Úmluvy CITES byl nově na konferenci v Panamě odsouhlasen vznik Big Cats Task Force, což je uskupení zemí, které se chtějí intenzivně věnovat problémům velkých kočkovitých šelem. Česko bude také členem této skupiny.

Česko a Slovensko připravují už dva roky celoevropskou metodiku na držení tygrů v zajetí na základě zkušeností z naší kauzy. Projednávání trvá hodně dlouho. Bylo hodně protestů, např. Německo tvrdilo, že se jich problémy s tygry netýkají, že to u nich není takový problém. Ale snad se již vyjednávání chýlí k závěru a tyto tzv. Tiger guidance by už měly být konečně přijaty.

Dá se říci, že zájmový chov je příležitostí pro obchod s chráněnými druhy živočichů?

Ano, protože zájmový chov musí někde brát jedince, které chová. Část chovného materiálu lze saturovat etablovanými odchovy, které fungují třeba desítky let, ale část vzácných zvířat se pořád dováží.

A pak je otázka, kolik zvířat se chytá v přírodě a kolik se opravdu odchová. To záleží druh od druhu. Jinak je to u papoušků žako, jinak u tygrů.

Obecně nelze zájmové chovy odsoudit jako špatné, ale zároveň to není žádné bohulibé hobby, které bychom měli obdivovat a vycházet mu vstříc. Někteří chovatelé si bohužel saturují své chovatelské ambice i z nelegálních zdrojů, pokud živočichy nelze sehnat legálně.

Na základě zkušeností mých i mnoha kolegů zoologů i lidí ze zoologických zahrad si myslím, že některé druhy zvířat do privátních chovů nepatří.

Jaké?

Třeba velké kočkovité šelmy a většina druhů primátů. To jsou zvířata, která vyžadují zvláštní podmínky.

Mít tygra v posteli nebo se s ním chlubit na Instagramu je z mého pohledu špatně. Byli bychom velmi rádi, kdyby byly privátní chovy velkých kočkovitých šelem v Česku zakázány. Ve většině států Evropy jsou zakázané už dávno.

Proč je u nás tak obtížné je zakázat?

Na to nedokážu odpovědět. Máme tady dlouhou historii chovatelství, spoustu cirkusáků a hodně soukromých chovatelů. Lidé nemají rádi, když je někdo omezuje. Když se začalo hovořit o zpřísnění legislativy ohledně chovů velkých šelem, cirkusáci vyhrožovali, že vypustí tygry a lvy na Václaváku.

Při takovýchto nově vyhlašovaných omezeních vždy nastane otázka, co se stane se zvířaty, která v chovech už jsou. Novela zákona proti týrání je nastavená celkem rozumně: zvířata by se v chovech neměla nově množit a ta stávající by se měla nechat dožít, kde jsou.

To je ale teorie. Novela platí relativně krátce a už je mnoho signálů, že se ji lidi snaží obcházet a jak se s tím švindluje.

Setkala jsem se s názorem, že pašeráci chráněných druhů mohou být i dobrými chovateli. V jednom případě dokonce prý Česká inspekce životního prostředí musela svěřit zabaveného papouška do péče tomu samému pašerákovi, kterému papouška zabavila, protože nebyl nikdo jiný, kdo by se o něj postaral. Existuje taková tenká hranice mezi chovatelstvím a nelegálním obchodem?

Ten případ neznám, ale musel by být hodně starý. Zákon o CITES, který u nás platí od roku 2004, přímo zakazuje, aby se zabavený exemplář dostal k tomu samému člověku, kterému se zabavil.

Vždycky je problém, kam zabavená zvířata umístit. Když se budeme bavit o systémových problémech, tak jeden z největších je, že tady chybí státní záchranné centrum. Umísťování zabavených zvířat je smluvně domluveno se zoologickými zahradami, ale ty nemusí mít zrovna volnou kapacitu.

Jinak se také umísťuje malá želva a jinak medvěd. Zvlášť pro velká zvířata v Česku prostor nemáme.

A je třeba počítat i s tím, že umísťovat zvířata neznámého původu může pro zoo znamenat i riziko zavlečení nákazy.

Jak by takové záchranné centrum mohlo vypadat?

Já jsem navštívila záchranné centrum ve Varšavě, kde centrum mají v rámci varšavské zoologické zahrady. Je postaveno systémem modulárních zařízení, takových „Tesko baráků“ a je vymyšlené na příjem zvířat, která mohou být nemocná, nakažená, zraněná anebo zabavená.

Záchranné centrum se dělí na špinavou a čistou část. Ta špinavá není špinavá v pravém slova smyslu, myslí se tím, že v ní může být nemocné zvíře a riziko infekce. Je tam vyšetřovna, chirurgický sál, rentgen a pitevna. V centru pracují veterináři. Místnosti jsou zařízené na umístění plazů, ptáků, savců a tak dále. Dají se dobře dezinfikovat, obsluhovat, je možné v nich měnit teplotu podle potřeb a snadno udržovat čistotu. Na to jsou navázány venkovní výběhy a rozlétávací voliéry, ze kterých se dají evropští ptáci vypustit zpět do přírody.

Takové centrum mít i u nás by byl model ideál. Pro stát by to představovalo kapacitu, kam umístit zvířata, zároveň tam mít ošetřovnu, rentgen, případně pitevnu. Aby se všechny činnosti, které kolem zabavení zvířat můžou nastat, mohly dělat na jednom místě.

Objevily se myšlenky na něco takového u nás v souvislosti s pandemií covidu 19?

Ne. Myšlenka postavit záchranné centrum tady byla asi před patnácti lety. Mělo to být v Řepích, nedaleko pražského letiště. Dokonce už se tenkrát licitoval pozemek na umístění centra, vznikaly první návrhy. Záměr pak ale skončil na tom, že nebyly peníze nebo se změnila politická garnitura, to už si nepamatuji.

Státní správa si ten problém uvědomuje. Loni jsem zpracovávala pro ministerstvo rozbor situace, jak to vypadá se zajišťováním a zadržováním zvířat, a návrh, jak by situaci šlo řešit.

Všechno ale hrozně záleží na penězích. Pokud by mělo být nějaká záchranné centrum postaveno, tak by zřejmě musely být peníze z dotací z Evropské unie jako ve Varšavě, protože tady ve státním rozpočtu se na něco takového peníze nenajdou. Takové myšlenky by se také musel ujmout někdo akční, kdo si takový projekt vezme za své. Asi se nedá úplně očekávat, že na ministerstvu se najednou rozhodnou, že budou sami stavět záchranné centrum. O těchto věcech se bavíme 30 let a 30 let jsme to nebyli schopni vyřešit.

Jsou podle vás podmínky pro soukromé zoo nebo zoo parky a zoo koutky v Česku dostatečné?

To je otázka, co myslíte soukromými zoo. Velké zoologické zahrady jako Zoo Praha, Zoo Ostrava nebo Dvůr Králové jsou subjekty s letitou historií a personálem. Nejde jen o to, že jsou státní či fungují pod městem nebo krajem. Ale jsou to velká etablovaná zařízení, která splňují určitá kritéria a jsou členy mezinárodních asociací jako je třeba EAZA.

Pak tady máme spoustu menších privátních zoologických zahrad. Mezi nimi je i několik dobrých, proti kterým není možné nic říct.

Zároveň je tu však i několik subjektů, které za rouškou zoologické zahrady skrývají určité obchodní záměry nebo jsou to zábavní parky s pár zvířaty, které jsou např. přidružené ke golfovému hřišti. Případně jsou jejich majitelé lidé, kteří si zoo koutkem řeší svoje osobní zájmy, že celý život chtěli chovat zvířata.

U menších zoo parků je daleko větší pravděpodobnost problémů než u velkých zoologických zahrad. Za dobu své kontrolní praxe jsem začala být vůči malým privátním zahradám ostražitější, protože problémy jsou tam prostě častější.

A mohla byste dát čtenářům Ekolistu nějakou radu, do jakých zooparků nechodit na návštěvu, když nechci podporovat nelegální zacházení se zvířaty?

Rozhodně nechodit tam, kde vám umožňují mazlení a kontakt se zvířaty. K tomu by už podle nového zákona nemělo docházet, ale jak jsem říkala, některé subjekty se snaží zákon obcházet a vymýšlejí možnosti, jak mazlení se zvířaty umožnit.

Pro lidi je samozřejmě zajímavé sáhnout si na lva, na tygra, nebo se pomazlit s nějakým mládětem. Způsobuje to pozitivní emoce. Líbí se to dětem i dospělým a ti jsou ochotni za to zaplatit.

Tyto subjekty si zvířata pořizují právě proto, aby jim lidi za takový zážitek platili. Zvláště žádoucí jsou mláďata šelem. Potom vidíte na sociálních sítích, jak spousta rodičů píše na sociální sítě příspěvky o tom, jak bezvadný zážitek měli, když se mazlili se zvířátkem. To je naprosto špatně.

Lidé mají pocit, že divoká zvířata jsou něco jako ochočený pes a kočka, ale tak to není. Pro divoká zvířata je přímý kontakt s člověkem obrovský stres. A zvlášť velká zátěž je to pro mláďata, která se vezmou od mámy a strkají se do ruky desítkám dětí. Zvíře je úplně umordované, vyděšené. Případně ho od mámy úplně vezmou a odchovávají na flašku, aby bylo zvyklejší na člověka. To je prostě špatně.

Lidé by měli vědět, že pokud se chtějí s něčím mazlit, ať si pořídí kocoura nebo psa, ale ať to nechtějí po divokých zvířatech.

Dá se přijít na to, jestli zvíře v konkrétní zoo pochází z nelegálního chovu?

K tomu slouží celý systém úmluvy CITES, který nastavuje určitá pravidla, dokumenty a postupy, aby se dal rozlišit legální a nelegální zdroj. V praxi může být pro kontrolu složitý úkol rozklíčovat, zda nejsou předložené dokumenty zfalšované, jestli se vztahují k tomu konkrétnímu zvířeti, které tam je, anebo k něčemu úplně jinému.

Jít by to samozřejmě mělo, ale i tenhle systém má mnoho nedostatků a dá se švindlovat. Kontroly jsou tady od toho, aby se snažily takovéto věci odhalit a sankcionovat je.

Dá se využít k určení zvířat i genetická analýza?

Genetické analýzy se využívají pro dokazování nelegálních činností čím dál víc. Hodně užitečné jsou v případech, kdy máme jenom zbytky zvířete, jako tomu bylo v tygřích kauzách. Genetiku jsme využili třeba i v kauze, kde se rozřezávaly nosorožčí rohy (Operace Rhino). Rohy samotné již jsme nenašli, ale z pil se odebral zbytek prachu a analýza prokázala, že se nosorožčí rohy řezaly v této konkrétní dílně.

Genetická analýza se dá také použít na stanovení příslušnosti jedince ke konkrétní populaci. Např. při vyšetřování pytlačení rysů. Genetická analýza prokázala, že rysí trofeje pocházejí ze Šumavy, a vyvrátila tak tvrzení pytláků, že rysi byli legálně uloveni v Chorvatsku.

Dá se také stanovit individuální profil nebo rodičovství jako u člověka. Ověřuje se například, jestli rodiče, které udává chovatel, jsou skutečně rodiče zvířete. Tohle je už hodně pokročilá genetika, není to tak rutinní metoda jako u člověka.

U zvířat je problém, že máme tisíce druhů, které nejsou tak dobře geneticky prozkoumané jako člověk. U některých druhů taková analýza udělat jde, u některých je předmětem výzkumů a u některých druhů to ještě udělat nejde, protože základní výzkum dosud nebyl proveden a chybí nám třeba populační studie.

Objevují se nějaké nové trendy wildlife crime, co je teď aktuální a před pěti lety to nebyl problém?

Za poslední roky v Evropě velmi narostl problém s úhořím monté. Dokonce se mu říká slonovina Evropy, protože je to velmi výnosná komodita.

Dlouho jsme si mysleli, že se nás to v centru Evropy netýká a úhoří monté je problém západních zemí jako Španělsko, Portugalsko nebo Francie. Jenomže tím, že se v těchto zemích dělaly zátahy, hledali pašeráci další letiště, odkud by kontraband mohli posílat.

K našemu překvapení se pak odehrála i kauza na letišti v Ruzyni, která byla docela povedená a velmi rychle odsouzená. Státní zástupkyně byla zkušená, absolvovala i nějaké naše semináře. Velmi dobře věděla, co je wildlife crime. Během šesti měsíců byl vynesen pravomocný rozsudek a nebyl vůbec špatný. Byly uděleny čtyřleté nepodmíněné tresty.

Z mezinárodního pohledu jsou novým trendem mořské okurky, mnoho druhů se teď nově dostalo na seznam CITES.

K čemu se používají mořské okurky?

K čínské medicíně. V Singapuru jsem viděla obchody s čínskou medicínou, kdy byly plné sušených mořských okurek. Je to nový trend, který jde za asijskou komunitou. U nás jsme ho ale zatím nezaregistrovali.

Dá se říci, co je ten největší hnací motor nelegálního obchodu?

Na to je naprosto jednoduchá odpověď. Peníze.

Já jsem teď myslela na to, jestli je to tradiční čínská medicína, která tam často figuruje, nebo trofeje nebo zájmový chov?

Záleží na druhu zvířete. U nosorožce je to medicinální využití, ale dlouhodobě se stává i symbolem sociálního statusu. Je to drahá komodita, skrze niž lidé ukazují, že si ji mohou dovolit. Nemusí to být už tolik o tom, že věřím, že roh vyléčí rakovinu, ale že chci ukázat, že na něj mám.

Luskouni se využívají na medicínu a maso. Slonovina na výrobu dekorací.

U velkých koček je hnacím motorem trofejový lov. Ale u tygrů zase využití na medicínu. Jelikož je tygrů málo, začínají se využívat kosti dalších koček. Už dost dlouho je to lev, ale teď máme informace, že se tygří medicína začíná suplovat i jaguárem.

Obchod je relativně živý organismus, flexibilní, mění se podle toho, jak se mění situace na trhu.

Kliniky tradiční čínské medicíny jsou i v Česku. Narazila jste v rámci inspekce na nějaký problém s nimi?

Také. Musejí dovážet suroviny. Měli jsme velké záchyty pro firmy, které vyráběly preparáty čínské medicíny zde v Česku. I čínští doktoři, kteří jeli na kliniku čínské medicíny v rámci hradecké nemocnice, si něco vezli bez povolení.

Co je podle vašich zkušeností u nás nejvíce pytlačené zvíře?

To je otázka, jestli by se na to hledělo z hlediska vzácnosti nebo z hlediska počtu pytlačených jedinců. U nás se nejvíc pytlačí zvěř, která je na maso, to znamená srnčí a vysoká. Ale to z pohledu ochrany přírody není tak závažné, protože se nejedná o vzácné druhy.

Z chráněných zvířat se u nás asi nejvíce pytlačí rys. Nelegálně se loví i vlk. Jde o kontroverzní druh, protože často útočí na ovce a to může lidi štvát. Samozřejmě jsou obrovské debaty o tom, jak zabezpečit stáda a tak dále. Přestože stavy vlků stoupají, tolik jich tu zase nemáme.

Rys má populaci početnější a poměrně stabilní. Vzhledem k tomu, že žije skrytým způsobem života, neloví ovce, nějak výrazně neškodí farmářům, tak jeho lov a pytlačení je vysloveně kvůli trofejím. Tam jde o zájem lovců střelit si kočku.

Kolegové, kteří se věnují monitoringu rysa, říkají, že každý rok zmizí až třetina populace.

Moje odhady ovšem mohou být ovlivněné tím, že jsem pracovala na kauzách, kde figuroval rys, tak mám pocit, že se nejvíce pytlačí rys. Nemám bohužel tolik přehled, kolik je upytlačeno vyder nebo tetřevů a tetřívků.

A jaké zvíře je nejvíce nelegálně obchodované?

Luskoun. Někdy se říká, že je to nejvíc obchodovaný savec, jindy, že je to nejvíc obchodované zvíře. Ale každopádně zásilky luskounů jsou obrovské.

Další evergreen je samozřejmě slonovina. A bohužel znovu začíná být problém s nosorožci. Před covidem to vypadalo, že se stav populací nosorožců podařilo stabilizovat. Pytlačení kulminovalo okolo roku 2015–2016, a pak díky intenzivním opatřením kleslo. Ale během pandemie covidu nelegální obchod s nosorožčími rohy bohužel zase stoupl. A početnost nosorožčí populace klesá.

Před pár lety jsme říkali, že bílých nosorožců, kteří jsou nejpočetnější, je kolem 20 000. Dnes je jich v Jižní Africe o 3–4000 méně. Na to, jak se tvrdí, že boj s pytláctvím a obchodem s rohy funguje, to není dobrý výsledek.

Neplánujete se vrátit na inspekci, když už tam není ředitelem Erik Geuss?

To se ptá hodně lidí. Neříkám, že se to nikdy nestane, ale mám teď se svým týmem na Univerzitě Karlově rozpracovanou řadu projektů, další máme připravené a těšíme se na ně. A já bych nechtěla odcházet od práce, kterou se nám povedlo rozjet.

Teď jsem zaměstnána jinde, mám trošku jiné zaměření a líbí se mi to. Ale nebráním se obnovit vztahy s inspekcí nebo se zapojit do odborné činnosti. Bude ovšem hrozně záležet na tom, kdo přijde na inspekci jako nový ředitel, jaký bude mít záměr a jestli bude chtít dát do pořádku to, co tam Erik Geuss napáchal, protože on tu instituci opravdu hodně rozložil. Záleží i na tom, kdo bude nový ministr životního prostředí. Celý rezort životního prostředí je nyní v takovém trochu bezvládí. Takže čekáme, co bude…

---

reklama

---