Huculové. Otužilé koňské plemeno, které málem zaniklo

O huculských koních se dlouho věřilo, že jsou to nejpřímější potomci evropských divokých koní. Sice tomu tak není, ale přesto jsou pro Česko huculové významní. V 70. letech minulého století, kdy na světě žilo jen asi 300 huculských koní, se čeští nadšenci zasloužili o jejich záchranu. Dnes jsou huculové považování za české hmotné kulturní dědictví a řadí se do genových zdrojů České republiky. Jejich záchranu inicioval Otakar Leiský, protinacistický odbojář a ochránce přírody, který nedávno zemřel. Z jeho popudu byl založen Hucul Club – sdružení pro záchranu huculského koně. A podařilo se. Dnes se huculští koně využívají pro turistické ježdění, výcvik dětí a v hipoterapii.

Příběh huculských koní začal na pomezí dnešního Rumunska a Ukrajiny v druhé polovině 19. století, kdy se začalo s jejich chovem.

„Cílem chovu bylo vytvořit koně pro tehdejší C. K. Rakousko-Uherskou armádu, který by sloužil jako soumar pro horské dělostřelectvo. Koně museli unést značnou zátěž, proto byla pro chov vybrána robustnější zvířata,“ vysvětluje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky.

Huculský kůň je menšího vzrůstu, měří v kohoutku 134-146 cm. Na svou velikost je výjimečně silný a vyniká obratností v terénu. Je dlouhověký, odolný, vytrvalý a přizpůsobený horským podmínkám. Jméno získal po východoslovanském etniku Huculů, karpatských horalů.

Mýtus o divokém koni

Tito koně vznikli křížením různých koňských plemen jako je tarpan, kůň Převalského, ale i arabských a mongolských koní.

Prokřížení s několika plemeny domácích koní je jednou z příčin, proč huculové nejsou považováni za nejbližší potomky divokých koní. Druhou je to, že i v rámci dalšího šlechtění byla z chovu vylučována zvířata plachá nebo špatně ovladatelná - tedy ta, která měla nejvíce zachovány divoké instinkty.

Teorii o huculském koni jako potomkovi koní divokých v České republice pomohla vyvrátit organizace Česká krajina, která se do Čech rozhodla divoké koně vrátit. Dnes je můžete vidět například v oblíbené rezervaci ve středočeských Milovicích.

Při hledání potomků původních divokých koní zařadila Česká krajina huculského koně do širšího výběru. Do užšího se už ale nedostali. Praví potomci divokých koní se nakonec objevili v britském Exmooru.

Tarpan, koňský prapředek?

Zmíněný tarpan, který byl považovaný za evropského divokého koně a který v roce 1887 vyhynul, byl podle výzkumů jen zdivočelý domácí kůň nebo kříženec domácích a divokých koní.

Tarpanovi i huculům ale zůstaly některé znaky, které jsou typické pro divoké koně: úhoří pruh, který se táhne na zádech od hřívy k ocasu, silné čelisti a malé uši.

Záchrana huculů

Když v 50. letech dvacátého století ztratila armáda o huculy zájem, začalo být plemeno využíváno pro práci v lese při přibližování dřeva. S postupnou mechanizací o něj přestal být zájem i tam, a tak jejich počty ubývaly až na zmíněných zhruba 300 čistokrevných jedinců.

Díky nadšencům z Hucul klubu, kteří zakoupili na Slovensku čtyři klisny, byl chov roku 1972 obnoven v osadě Zmrzlík u Prahy. O sedm let později se mohli první koně vracet do původních rodišť. Dnes má v České republice žít více než polovina světové populace huculských koní.

---

reklama

---