I živočichové znají sílu zelené lékárny. Lvíčci a další se léčí pryskyřicí vonodřevu

Načervenalé dřevo stromu cabreúva je mezi domorodci oblíbeným materiálem. Je tvrdé, odolné hnilobám. A hezky voní. Však se mu také česky říká vonodřev peruánský. Pro vysoký obsah aromatických pryskyřic si v 17. století našlo cestu z jihoamerických džunglí do evropských apoték. Jak ale naznačuje současný výzkum kosmanovitých opic, zvířata z pralesů se s pomocí vonodřevu léčí už dávno.

Docent Olivier Kaisin, primatolog z univerzit v belgickém Liège a brazilské Estadual Paulista, se věnuje ekologii ohrožených druhů drápkatých opic, tamarínů. Konkrétně teď bádá nad lvíčky zlatohlavými a černými, kteří žijí v brazilských pralesích podél pobřeží Atlantiku. V praxi to obnáší terénní výzkum, vstávání za rozbřesku, sledování pohybu malých opiček ve větvích při cestách za potravou, a sběr jejich trusu. A právě v rámci této rutiny zaznamenal u lvíčků poněkud netypické projevy chování. Svými těly se třeli o stromy, pokryté pryskyřicí.

Zprvu to vypadalo jako typické značkování teritoria – což lvíčci skutečně také dělají – ale tyhle pravidelné zastávky, spojené s otíráním srsti o lepivé kmeny, se týkaly výhradně jednoho druhu stromu. Stromu, jehož dřevité aroma nápadně připomínalo mix skořice, hřebíčku, medu a borovice. Kaisin si nechal poradit od dendrologů, kteří pro něj tuto dřevinu identifikovali jako vonodřev. Strom, jehož pryskyřice je v tradiční domorodé medicíně spojována s antibiotickými, protizánětlivými a anti-parazitickými schopnostmi.

Myšlenka, že si třením o lepivé kmeny vonodřevů impregnují srst a zbavují se parazitů, tak byla celkem nasnadě. Živočišných druhů, které si takhle cíleně vypomáhají přírodní medicínou, je známa už řádka. Kočky okusují trávu, aby si vylepšily trávení a zbavily se střevních parazitů. Papoušci ara si zase doplňují jídelníček jílem, na nějž se navážou toxické látky přijímané potravou. V různých formách se takhle „kurýrují“ sloni, medvědi i losi. Odborně se tomu říká zoofarmakognozie, proces, při němž se zvířata samo-léčí.

Kaisina pochopitelně zajímalo, jestli je tahle medicínská libůstka typická jen pro populace tamarínů z oblasti Minas Gerais, a třeba ti z oblasti pralesů v Bahia to neumí. Případně, jestli je tahle finta vlastní jen lvíčkům černým, a příbuzné lvíčky zlatohlavé míjí. Proto pro začátek nechal na třech různých lokalitách – ve státním parku Morro do Diabo a ve dvou lesních fragmentech v Guareí a Santa Maria – instalovat kolem vonodřevů fotopasti. Aby se mohl přesvědčit o tom, kdo je navštěvuje. A ke svému nemalému překvapení zjistil, že terapeutická návštěva vonodřevu se zdaleka neomezuje jen na kosmanovité opice.

Pravidelně se tu kvůli ošetření zastavovala nejméně desítka druhů živočichů: například draví oceloti, mravenečník, nosál horský, lasicovitá tayra, pekari a jelínci mazama. U mnoha z nich tu bylo vůbec poprvé popsáno toto „samoléčebné“ chování. Například mravenečníci, kteří používali své velké drápy k narušení kůry, čímž stimulovali dřevinu k ronění pryskyřice, jež si pak vtírali do tváří. Ještě překvapivější pak bylo to, jak si prasátka pekari roztírala po tělech pryskyřici v tandemu, po dvojicích.

Když v pralese chybí lékárna

S definitivním závěrem zatím ještě Kaisin nechvátá. K tomu, aby se opravdu potvrdilo, že důvodem zastávky různých druhů zvířat u vonodřevu je skutečně zoofarmakognozie, je třeba udělat ještě pár testů.

Nicméně už teď si troufá tvrdit, že případný výskyt vonodřevu – jeho distribuce napříč jihoamerickými pralesy – může hrát dosud netušenou a velmi významnou roli pro přežití řady živočichů. I v džungli neovlivněné člověkem se zvířatům nemusí nutně dařit dobře, mohou hynout kvůli parazitům a infekcím, pokud jim v podrostu chybí taková voňavá a ulepený zelená lékárna.

---

reklama

---