Jde to! Jak zemědělec ke kompostu přišel
Přečtěte si také |
Vědci: Jsme na hranici kolapsu ekosystému. Musíme se o krajinu a půdu začít starat
Pole kolem pražské Vinoře se jiným polím v Česku podobají v mnohém. Místní zemědělský podnik Vin agro tu do nedávna provozoval klasické zemědělství. Zorat, zasít, pohnojit, sklidit.
V jedné věci se ale místní „pražské“ zemědělství od toho venkovského liší. Mizí tu pole.
Velký kus pole se změnil na golfové hřiště, tu se přes pole prosmýkla cyklostezka, tady je potřeba ubrat další kus pole kvůli chodníku. „Trend je neúprosný. Postupně přicházíme o další a další hektary zemědělské půdy,“ komentuje to jednatel Vin agra Petr Řebíček.
Podnik už před lety řešil, jak si s tím poradit a přežít. Jednou z idejí bylo rozšířit činnost do jiných oblastí. „A rozhodli jsme, že vybudujeme kompostárnu,“ říká Petr Řebíček.
V tom je bezprostřední sousedství s velkoměstem naopak výhodou. Město biomasy produkuje ohromné množství.
Naplnit kapacitu kompostárny by tedy neměl být problém. Hlavně by ale neměl být vůbec žádný problém, kam vyzrálý kompost uložit. Na pole.
Trvalo pět let, než se kompostárna zhmotnila. Bylo totiž potřeba přesvědčit stavební úřad, že kompostárna automaticky neznamená zápach. Bylo to trochu náročné přesvědčování, protože některé kompostárny, na které si úředníci stavebního úřadu dojeli na exkurzi, zrovna tento stereotyp naplňovaly.
Vin agro úřad nakonec přesvědčil tím, že kompostárna bude mít celou manipulační plochu vyasfaltovanou a bude z ní zachytávat veškerou vodu do jímek. Tím se zabrání zápachu. Kolaudace byla v roce 2019.
A praxe ukázala, že kompostárna opravdu nepáchne. „Jediné, kdy může člověk něco cítit, je při překopávání kompostu, ale to musíte stát v areálu kompostárny,“ líčí Řebíček.
Část bioodpadu má Vin agro nasmlouvané s Pražskými službami, které sem zavážejí bioodpad ze svých sběrných dvorů, ale i komunální bioodpad od občanů. Z těch hnědých popelnic, které můžete vidět u rodinných domů či na ulici. Část bioodpadu pak pochází od zahradnických firem nebo okolních městských částí a obcí.
Návoz bioodpadu začal v roce 2019 ve zkušebním objemu tisíc tun. „Letos už se kompostárna blíží návozu čtyř tisíc tun,“ říká Petr Řebíček. „To je přibližně hranice kapacitních možností kompostárny při současném technologickém vybavení.“
A první tuny kompostu mohly být rozmetány na pole.
Regenerativní zemědělství? Ťuk, ťuk na čelo
Pořízení vlastní kompostárny zapadlo Vin agru ještě do jedné skládačky. Podnik se vydává od klasického zemědělského postupu směrem k regenerativnímu zemědělství. To v kostce stojí na tom, že půda se neorá. Místo orby se používají meziplodiny, jejichž kořeny mají schopnost půdu kypřit a provzdušňovat. A když je potřeba zasít cílovou plodinu, použije se speciální sečka, která novou plodinu zaseje do předem posečené meziplodiny.„Když jsme o regenerativním zemědělství slyšeli poprvé, ťukali jsme si na čelo,“ přiznává Řebíček. „Ale postupně nám to dávalo čím dál větší smysl.“
Jeho podnik aktuálně na polovině obhospodařovaných ploch používá postupy regenerativního zemědělství. „Na těch plochách máme propad ve výnosech, ale to jsme čekali. Třeba tři čtyři roky potrvá, než se půda zvyklá na umělá hnojiva dostane do kondice,“ vysvětluje Řebíček.
A i pak budou výnosy nižší než u klasického přístupu. Ale s tím se počítá.
Podnik bude mít na druhou stranu úsporu v tom, že na pole nebude aplikovat tolik postřiků. Každý pojezd techniky něco stojí, v agrochemikáliích, palivu, lidské práci.
V regenerativním zemědělství není potřeba tolik herbicidů, protože meziplodiny dokáží plevele dostatečně potlačit. „Nějaký plevel pak na poli samozřejmě je, ale nic hrozného,“ říká Řebíček.
Díky používání vlastního kompostu na polích mohl podnik vynechat i hnojení průmyslovými hnojivy.
„Regenerativní zemědělství se učíme za pochodu. První rok šlo všechno úplně skvěle, letos už jsme se trochu trápili a nějaké věci se nepovedly,“ popisuje svou zkušenost s regenerativním zemědělstvím Řebíček.
Konkrétně na 50 hektarech nevzešla zasetá řepka. A to ani na druhé vysetí. „Asi došlo k nějaké reakci na rezidua v půdě. Na povrchu byl takový film, který by se při klasickém postupu zaoral, při regenerativním způsobu tam ale zůstal. Taky jsme seli v září, kdy bylo sucho. Měli jsme novou sečku, která měla trochu problémy s nastavením. Takže asi šlo o kombinaci různých důvodů,“ líčí Řebíček. „Holt tam vysadíme jařinu,“ dodává.
Když několik týdnů neprší
A kompost na poli má ještě jednu důležitou vlastnost.Vrací se s ním do půdy organická složka, což podporuje život v půdě a zvyšuje schopnost zadržet vodu. A to je jedna z věcí, které si ve Vin agru všimli, že bude pro místní zemědělství klíčová.
Podnik si třicet let sbírá údaje o teplotě a srážkových úhrnech. „Celkové srážky za rok jsou plus mínus stejné, ale mění se jejich rozložení,“ líčí Řebíček.
Posledních pět let pozoruje, že každý rok je alespoň jeden měsíc, který vybočuje do extrému buď teplotního či srážkového.
„A začíná být normální, že šest sedm týdnů v řadě nespadne ani kapka. To dřív nebylo,“ říká Řebíček.
„A jediné, co my s tím můžeme dělat, je pomoci půdě, aby dokázala zadržet vodu, která na ni naprší,“ zamýšlí se Petr Řebíček.
Receptem je vrátit do půdy organickou složku. Vrátit na pole kompost.
Moderní technologie zároveň umožňuje aplikovat kompost víc tam, kde to je potřeba a méně tam, kde je půda v lepší kondici. „Hlídáme si, jaké jsou výnosy na tom kterém poli, máme snímky ze satelitu, kde vyhodnocujeme barvu plodin. A díky chytré navigaci umíme přesně dávkovat kompost na pole tak, jak je potřeba,“ líčí Řebíček.
Na kompostárně
Co si Řebíček pochvaluje, je relativně čistá komodita. Tedy bioodpad bez nežádoucích příměsí. Ne že by byl bioodpad stoprocentně čistý. Ten ze sběrných dvorů, od městských částí či zahradnických firem bývá bez příměsí. Nejvíce „bordelu“ je ze svozu hnědých popelnic na komunální bioodpad.Dostanou se do něj věci omylem, ale jak to hodnotí Tomáš Kněžek, který na kompostárně pracuje, někdy je zjevné, že lidé hnědé popelnice používají pro směsný odpad. A někdy pro „pěkné hnusy“, jako třeba použité pleny. Dětské i dospělé.
Pleny pochopitelně na pole nepatří a tak obsluha kompostárny musí bioodpad ručně dotřídit, což je ta nejodvrácenější strana práce na kompostárně.
Jak dlouho trvá, než se z bioodpadu stane kompost?
Při návozu se hrubý bioodpad nechá na hromadě asi měsíc. Pak přijede drtič, který jej nadrtí, přimíchá se trochu zralého kompostu, který pomůže nastartovat rozkladné procesy, a bioodpad se uloží do hromad o objemu asi 400 tun.
Přečtěte si také |
Kvete to, hučí to
Hromady se postupně překopávají, aby se provzdušnily, a zvlhčují, aby se udržela potřebná vlhkost. Tento proces trvá od prvního návozu do zralého kompostu asi půl roku. Kompost se pak navozí na hromadu na pole, kde se nechá ještě pár měsíců odstát.
A pak jej Tomáš Kněžek naloží do zásobníku rozmetače a naveze na pole. Tmavé hrudky se v širokém vějíři rozlétají od stroje a padají na pole. Je pěkný den.
reklama
Další informace |
Dále čtěte |
Britská společnost investuje u Dánska do úložiště CO2 ve vyčerpaném ropném poli
Druhý nejteplejší listopad potvrzuje očekávaný nejteplejší rok 2024, uvádí data
Jak se Jiříkov vydal cestou čisté energetiky
Další články autora |
Jaká je u nás situace u vícepodlažních dřevostaveb? Odpovědi přinesla panelová diskuze odborníků
Ministr Vlček pokřtil publikaci Dřevostavby: Nová éra udržitelných staveb 
Mám strašně špatný pocit, že se posledních 20 let vlastně propáslo, říká Yvonna GaillyováOnline diskuse
Všechny komentáře (18)
pavel peregrin
28.11.2023 07:09Jenže ouha, po pár letech se na mnoha podnicích, které se vydaly touto cestou, začalo ukazovat, že to zdaleka takový zázrak není a problémy kupodivu začaly převažovat nad pozitivy.
Proč? Protože je to jako se vším- nekritické, plošné a obdivné přejímání nových postupů nemusí a také nevede vždy k vysněnému cíli. Oni ti pánové, kteří se tuto technologii k nám masově snažili implementovat, jaksi zapomněli, že s touto technologií by k nám museli přenést i půdy a podnebí těch států, kde to jde lépe.
I u nás existují oblasti a půdy, kde regenerativní zemědělství může více či trochu méně prosperovat, ale pak existují půdy a oblasti, kde s takovýmto přístupem by přišli brzo na buben, obzvláště v nynější době, kdy ceny komodit vytrvale stagnují, ale ceny vstupů jdou neustále nahoru.
Protože regenerativní zemědělství nepřináší jen samá pozitiva, ale také nevyřešené otázky fytopatologické, ač se o tom nemluví a dále, jak jsem již uvedl, ne pro každou půdu je vhodné.
Radim Polášek
28.11.2023 10:35 Reaguje na pavel peregrinTo regenerativní zemědělství je zajímavé, ale uvidí se, jaký bude mít vliv, když se bude aplikovat trvale. Podle mne při dlouhodobém používání bude docházet k šlechtění a výběru plevelů schopných na takovém poli růst a prosperovat, tudíž výnos, na začátku snížený tím, že část prostoru plodině zabere taky podrost , který se pod plodinou bude vyskytovat, budou snížené ještě víc těmi vytrvalými plevely.
Přitom může jít o úplně nové plevely než na klasickém poli, které prosperují naopak v půdě s dostatkem až nadbytkem živin. Třeba obyčejné kopřivy.
pavel peregrin
28.11.2023 10:52 Reaguje na Radim PolášekSlavomil Vinkler
28.11.2023 07:19Jaqen Hghar
28.11.2023 13:59 Reaguje na Slavomil VinklerBřetislav Machaček
28.11.2023 09:24všechny kompostárny dodávaly polím kompost, tak nenahradí organické hnojivo
ve formě hnoje končícího v bioplynce a slámy v teplárně. Navíc každoročně
končí v bioplynkách statisíce tun biomasy z kukuřice a jiných energoplodin.
Tu je prazáklad deficitu organiky v půdě, který kompost pouze kosmeticky
vylepší. I já kompostuji co se dá a dokonce kompost nakupuji z kompostárny
a vím, že je to prospěšné, jak už to věděl za 1. republiky jeden bezzemek,
který si koupil od sedláka jalovou podmáčenou louku. Nejprve ji melioroval
rygoly (později drenáží) a z blízkého lesa navážel na podzim listí, to
zaoral a celou zimu jezdil do města vybírat žumpy. Jejich obsahem hnojil
půdu a na jaře prvně zasel. Celá vesnice se šla podívat na výsledek jeho
práce a sedlák, který mu louku prodal doslova zuřil. Kultivací a kvanty
organiky půdu natolik zlepšil, že se dala srovnávat s nejúrodnějšími poli
v okolí. Takže nic nového pod sluncem, ale pouhý návrat k původnímu
hospodaření s půdou. Louka byla ale v povodňovém pásmu, stranou velkých
lánů a tak o ni nebyl při kolektivizaci zájem a jeho potomci neměli zájem
ji udržovat jako záhumenek. Časem z ní byla louka a nyní už náletový les.
I tak může vypadat vývoj půdy za pouhé století, když se mění podmínky pro hospodaření a priority samotných vlastníků.
pavel peregrin
28.11.2023 10:00 Reaguje na Břetislav MachačekBřetislav Machaček
28.11.2023 16:56 Reaguje na pavel peregrinz takové hloubky, kde jsou už pro jiné plodiny ztraceny.
Jiné rostliny zase ukládají vzdušný dusík do kořenů a není
potřeba po nich tolik hnojit. Kdo to dělá, tak někdy vydělá dvakrát. Poprvé, že si vylepší půdu a podruhé pokud udá produkci. My to na záhumenku dělávali opakovaně a po sklizni obilovin šla do strniště směs jetele a vojtěšky a už na podzim se kosila jako krmení k dojení krávy. Druhý rok byla
na seno a k zaorání s přidáním hnoje pro brambory a řepu.
No a po nich zase obilniny. Okraje byly osázený kukuřicí
na zrno, tuřínem a zeleninou. Pole tak pokrývalo potřebu
krmiv pro domácí zvířata a brambory se zeleninou domácnosti. Půda byla voňavá a děda mne naučil k půdě čichat, abych
poznal, zda je zdravá. Na poli jsem sbíral žížaly na ryby,
které na polích dnes marně hledám a nemít zahradu, tak si
je snad půjdu koupit do rybářského obchodu. Hnojilo se i
ledkem a vápnilo bez laboratorních rozborů půdy od oka,
kdy to hospodáři prozradily samotné rostliny. Pamatuji na
dědu, jak na jaře chodil po poli s pícninami a přihnojil
pouze místa s bledými rostlinami a zbytek nikoliv. Měl
asi v očích "senzory" určující co přihnojit a co nikoliv.
Mne to naučil taky, ale já přihnojuji taková místa pouze
kompostem a drůbežím hnojem. Půda mi to vrací výnosy, za
které se nemusím stydět a kvalitou o kterou mají kamarádi
zájem. Mívám pro ně na prodej česnek, o který je rvačka kvůli vůni, ostrosti a trvanlivosti od sklizně do sklizně. Bohužel sil ubývá a i tak jsem v okolí mezi zahradami s
bazény a golfovými trávníky exot s pooranou zahradou a
pestrou škálou plodin. Tady mnozí pláčou, kam mizí třeba
obyčejní bělásci zelní a já odpovídám, že marně hledají
zelí, které jim nabízím pomalu v celé vesnici pouze já.
Ono alespoň v malém lze přírodě pomáhat a nikoliv pouze
kritizovat velkoproducenty, kteří ty bělásky ničí
postřiky na rozdíl ode mne. Ono stříkat je ani nemusejí,
protože dvacet bělásků nezničí housenkami všech 10 000 hlávek, ale dvacet hlávek u mne ano. Totéž se slimáky,
kteří jim zničí úrodu pouze na okraji pole, ale u mne
je okrajem pole celá zahrada obklopená zatravněnými
pozemky sousedů. Produkovat v malém BIO a EKO je řehole
proti době, kdy tak činili všichni v okolí a škody byly
rozloženy mezi více lidí. Dnes musím brambory předčasně
vykopat, protože jsou jediné široko daleko jako potrava
pro hraboše bydlící v suchu u sousedů pod dlažbou v pergolách a kteří se na podzim vykrmují vlašáky, které
mnozí ani nesbírají a koupí si ořechy v obchodě. Nechci
pouze plakat nad rozlitým mlékem změněného zemědělství
a života na vesnici, kde už lidé taky zlenivěli a nic
nepěstují a ani nechovají, ale pláču nad tím, že bez
návratu alespoň v něčem, se tu nic k lepšímu nezmění.
pavel peregrin
28.11.2023 17:32 Reaguje na Břetislav MachačekKrejcar Stanislav
28.11.2023 13:06Jindřich Duras
29.11.2023 09:51Regenerativní zemědělství sice znamená snížené výnosy, to je jasné, jenže získáváme velké bonusy navíc: Zvyšování přirozené úrodnosti půdy a zejména zvýšené schopnosti půdy zadržovat vodu. To znamená nejen větší schopnost překlenout suché periody, ale také omezení eroze a příspěvek k protipovodňovým opatřením - co se zasákne, to neodteče...
Diskutující zde sice často pochybují a připomínkují a přidávají spoustu svých "ALE". Já myslím, že je třeba všem, kdo se o regenerativní zemědělství snaží a sbírají zkušenosti, ze srdce poděkovat.
Břetislav Machaček
29.11.2023 11:37 Reaguje na Jindřich Durashnojiv a taky toho osevního postupu se zařazením pícnin byť pouze určených k zaorání. Každopádně to ale musejí být půdě prospěšné
pícniny a luštěniny a nikoliv pouhý úhor s plevely a plytce kořenící travou. To půdu nevylepší, ale spíše naopak ji zaplevelí a odebere
ji zbytek živin. Navíc ve svazích neudrží půdu před splachy tak, jako pícniny na nakypřené půdě do které voda zasákne a nesteče po
utuženém úhoru někam pryč. Něco jiného jsou i roviny a něco jiného
svažité pozemky, ale nápady o úhorech to konkrétně neřeší. Nařídí
10% a hotovo! Má to smysl a nebo nemá, mám na to podmínky a nebo
nemám, ale splnit musím procenta i kdyby to bylo k ničemu. Pak je
tu i ta pohádka o jednotném evropském trhu s různými podmínkami
ve všech státech včetně národních dotací a jiných výhod. Být lídrem
v přísnosti na naše zemědělce je krátkozraké, protože pak neobstojí
při nekalé konkurenci odjinud. Vyvážit to tak, aby to fungovalo lze
pouze izolací od trhu, který je cinknutý právě tím nekalým dotačním
systémem jednotlivých zemí. No a to prý nemožné a tak nezbývá, než
přihlížet nesmyslům, které mají přírodu spasit, ale které ji možná
naopak vrazí poslední hřebík do rakve. Jinak samozřejmě taky fandím
těm, kteří to už dělali i bez nařízení a obětovali část zisků právě
na to. Ti si zaslouží úctu i kritiků dnešního zemědělství, které
je bohužel obrazem globalizace a honbě za zisky za každou cenu.
To jen na omluvu těch, které k plundrování půdy tlačí pachtovné,
daně, odvody státu a kolísání cen vstupů a výstupů. Oni ze dne na
den nezmění v polovině vegetace plodinu, která se prodává za víc
a nemohou ji pěstovat na stejné půdě každý rok bez přihnojení a
bez postřiků. Často je mnohé lituji, když na jaře počítali, kolik
utrží za pšenici a stát je neochrání před sníženou cenou zrna
z dovozu. Nechá je napospas "trhu", který je cinknutý a pak se
diví, že další rok raději zasejí kukuřici pro dotovanou výrobu
bioplynu. Ono tu schází státní garance výkupu a tím i plánování
osevních postupů k uspokojení výkupu. Vím, že to je popření trhu,
ale bez jistoty odbytu se podniká opravdu velmi těžce.
Jindřich Duras
30.11.2023 07:59 Reaguje na Břetislav MachačekTakže:
Kdybychom hospodařili dobře a omezovali erozi, posilovali obsah půdního humusu a udržovali zdravou krajinu, nemuseli bychom dostávat povinně něco, co nám nesedí.
pavel peregrin
29.11.2023 13:13 Reaguje na Jindřich DurasBřetislav Machaček
29.11.2023 16:43 Reaguje na pavel peregrinodmítá přijímat vodu. Je to jako s nasyceným rašeliništěm,
které při dalších srážkách taky přeteče. U půdy bez organiky
ta půda při lijáku zažije z náhlé vody šok a vodu nepřijme.
Ta bez užitku odteče a pomalu si půda na další vodu zvyká.
Pak ji ale přijímá více na rozdíl od již vedle nasycené půdy s organikou. Vidím to na svých dvou zahradách původně se
stejnou půdou. Ta jedna je pravidelně hnojena kompostem
a ta druhá si musí vystačit pouze s mulčem z listí a trávy
vyprodukované na tomto pozemku. Na prvé po dlouhém suchu
voda při dešti ihned zasakuje, ale vedle stojí kaluže
do doby, než půda zavlhne, aby nebyla jako cihla. Pak
se voda náhle ztratí a při dalším dešti už vodu přijímá
bez prodlevy. Naopak ta plná organiky pokud z ní voda
nezasákla do podorniční vrstvy, tak se stává "bažinou".
I u ní ale časem zasákne a odejde rovněž do spodních
vrstev. Vydrží ji ale více v orniční vrstvě, protože
se má na co vázat na rozdíl od půdy bez organiky. Já
osobně přikládám důležitost i tomu, že v ornici s tou
organikou je daleko více žížal a s nimi i krtků, kteří
půdu provzdušňují a chodbičkami propojují s podorniční
vrstvou, do které pak ta voda lépe zasakuje. Pokud ale
v půdě žížaly zatím a nebo díky chemii schází, tak ty
chodbičky nemá kdo vytvořit a voda tak zasakovat. Ono
to chce trpělivost, než půdu znovu žížaly osídlí a budou
dělat to, co po tisíce let dělaly. Po prvé aplikaci
kompostu se jich patrně ve kdysi mrtvé půdě asi nikdo nedočká.
pavel peregrin
30.11.2023 09:56 Reaguje na Břetislav MachačekBřetislav Machaček
4.12.2023 16:40 Reaguje na pavel peregrinnesmyslům, protože slouží minimálně jako bezpečné
bydliště pro hraboše. Pokud jim to ale po roce
poorám, tak se musí někam přemístit a to už pro
ně bývá kritický moment, kdy musí na povrch a
tam jsou snadnou kořistí predátorů. Pamatuji u
nás jeden "hraboší rok" kdy se po podmítce
pšeničného strniště stěhovaly tisíce hrabošů na
okolní pole s kukuřicí a musely přes dálnici a
souběžnou okresku. Ty stovky hrabošů přejetých
auty jsem v životě nikdy neviděl a tak vypasené predátory taky ne. Tam už bylo na Stutox pozdě
a oni se rozlezli do širokého okolí. V zimě ale
přiletěly desítky kání rousných a na jaře pak
přišly deště a chladno. Další rok bylo hrabošů
minimum a řádili pouze v zahradách, kde je káně
neulovily a pod různými dlážděnými chodníky
měli sucho v hnízdech. Já jich tehdy likvidoval
desítky, ale jediný z třiceti okolních sousedů.
Uchýlil jsem se tehdy k běžně dostupnému Noratu
a všemožným pastem a pastičkám. Kočky sousedů
si hrabošů nevšímaly, neboť Whiskas chutné lépe.
V mém okolí zemědělcům opravdu mnoho pomohou
tažné káně rousné a to, že ty lány zděděné po
hraběti Larischovi mají minimum zpustlých mezí
ve kterých by hraboši bydleli, když jim orbou
jejich příbytky na polích zlikvidují. Býval to
za toho hraběte a ještě 40 let po něm ráj, pro
drobnou zvěř s několika remízy, ve kterých byly
bažantnice s celoročním tlumením lišek, kun,
jestřábů a krkavcovitých. Co kousek byly
sklopce a jestřábí koše se živou návnadou a
újedi na lišky ze zbytky mořských ryb z Rybeny
Bohumín(za 1. republiky fa. Kala). To vše ale
odvál čas a s ním i tu drobnou. Zůstala pouze
ta srnčí a i na tu se chystá spolek vlastníků,
kteří vyšachovali z vedení myslivecké společnosti poslední myslivce srdcaře. Nezůstane nic, než
vzpomínky na doby dávno minulé a naděje, že po
vybití srnčí přestanou mít ti vlastníci o revír
zájem a někomu slušnému ho zase pronajmou.
