Kanál se solárními panely? Nápad, který razila Indie, se slávy nedočkal

Postarat se o energetickou bezpečnost venkovských regionů, a přitom ochránit nedostatkové vodní zdroje. Vyrábět elektřinu čistě a efektivně, a přitom nekonkurovat zemědělské produkci. Projekt z Indie byl fascinující. Svého naplnění ale nedošel.

Počin, o němž Indie dala roku 2012 vědět, obletěl celý svět. A byť možná zpravodajství o rozvoji obnovitelných zdrojů energie nesledujete pravidelně, tenhle kousek vám nejspíš utkvěl v paměti.

V krátkosti: společnost SunEdison India tehdy v Gudžarátu, u vesnice Čandrasan, spustila první fázi CSPP. Projektu kanálů solární energie. Na 750 metrech sanandského zavlažovacího kanálu – který je součástí mnohem větší zavlažovací sítě Narmada – byly osazeny solární panely. Poměrně masivní konstrukce s panely se nesla nad vodní hladinou kanálu.

K čemu to bylo dobré? To obšírně vysvětloval Naréndra Módí, tehdejší šéfministr státu.

Těch 750 metrů solární farmy bylo schopné vyrobit jeden megawatt čisté energie. A tahle solární farma přitom nekonkurovala o místo zemědělské půdě. Naopak, mohla s ní skvěle koexistovat. V řídce zasídlené oblasti přitom solární systém nepotřeboval podpůrnou infrastrukturu. Byl rozvodem sám o sobě. Panely nad kanálem navíc významně snižovaly odpar vody, což mělo v poměrně vyprahlém regionu velký význam. Instalace tak uchránila 9 000 000 litrů vody ročně.

Bylo tu ještě pár drobností: solární panely přímo u vodního zdroje bylo snadné oplachovat a čistit, takže se nezanášely prachem a jejich účinnost tedy znečištěním neklesala. Voda užitá k čištění se ale neztrácela, vracela se zpět do kanálu. A přítomnost vodního zdroje příznivě ochlazovala celý solárně-energetický systém.

Protože se nepřehříval, byl jeho výkon o 3,5 procenta nad průměrem. Investor stavby taky nemusel složitě vyjednávat s desítkami nebo stovkami majitelů pozemků. Vodní toky patří státu, který měl o realizaci eminentní zájem.

Přitom to, co vzniklo u Čandrasan, byla jen taková malá ukázka. Módí to tak všem prezentoval. Těch 750 metrů bylo počátkem projektu, který se měl rozrůst na 458 kilometrů sanadského kanálu. A ani u toho nemělo zůstat.

Síť říčních a zavlažovacích kanálů Narmada má na délku skoro 85 000 kilometrů. Kdyby byla takhle solárně osazena jen desetina z nich, ušetří Indie 45 kilometrů čtverečních půdy pro zemědělskou produkci, uchrání 20 miliard litrů vody. A střízlivým odhadem dosáhne v instalované kapacitě okolo 2200 MW. Nejméně.

Jedním vrzem se tu řešila energetická i vodní bezpečnost. Bylo to jednoduché, logické, naprosto dávající smysl. Zkrátka fantastické.

Indie si tímhle projektem vysloužila chválu, snímky solární instalace na kanálu obletěly svět a chytlavá myšlenka inspirovala celý svět.

A jak si tenhle projekt stojí dnes?

Pochopitelně, že tak rozsáhlá realizace, jako CSPP (k dohledání také ve zkratce CTPV) si žádala čas. Limit, který Módí pro dohotovení vytýčil, byl nastaven do ledna roku 2023. To znamená, že dnes už by mělo být – alespoň z větší části – dílo hotovo.

Jenže když zapátráte v čerstvějších zdrojích, nic o úspěšném dokončení nezjistíte. To proto, že se fenomenální projekt od května 2012 o moc dál kupředu neposunul.

Po fanfárách byly mezi lety 2014 – 2017 osazeny solárními panely dva úseky na kanálu Valodara. Poté se dvakrát hovořilo o alokaci finančních zdrojů pro další instalace. Schváleny ale nebyly, stát investoval do jiných oblastí.

V roce 2019 bylo ohlášeno pokračování na Sanandu, v úhrnu 100 MW, ale k realizaci nikdy přikročeno nebylo.

A to je všechno.

Projekt, který dokázal v dobrém slova smyslu pobláznit celý svět, tím prakticky skončil.

Selhání? Nikdy to nebyl dobrý projekt

Příčin neúspěchu by se našlo hned několik.

Projektový manažer Gudžarátského institutu pro výzkum energetiky Kaushik Patel vidí jeden z neduhů v tom, kde právě ony solární kanály vznikaly. „Tenhle projekt totiž dává smysl jen tam, kde jsou drahé pozemky anebo hustá zástavba. Tam se alternativa v podobě zastavěné plochy hladiny vyplácí. Ale v řídce zasídlených regionech, kde je nadbytek neúrodné půdy, se investorům do budování nechce.“

Montáž solární farmy nad kanálem je mnohem větší problém, než by se mohlo zdát.

Podpůrná konstrukce je robustní – protože musí být těžká. Jinak by hrozilo, že silný vítr celou farmu odspoda doslova rozebere. Rámy solárních panelů musí být pozinkované, aby se zabránilo korozi. Zvýšené vlhkosti jsou totiž vystaveny neustále.

Prakticky 40 procent nákladů tak připadá na podpůrnou konstrukci. Což je více, než na kolik přijdou samotné panely, které elektřinu vyrábí. V přepočtu tak každý megawatt solární farmy na kanále přijde o 15-20 milionů rupií dráž (přibližně 5 milionů korun), než megawatt u konvenční solární farmy „na souši“.

K dalším neduhům se počítá přípojná infrastruktura. Průměrná solární farma o výkonu 1 MW se v Indii „vejde“ na hektarový pozemek. Uprostřed tohoto pomyslného čtverce s délkou strany sto metrů pak sedí „domeček“, v němž se sbíhají kabely.

U čtyřmetrového říčního kanálu se ten megawatt výkonu natáhne na 2,5 kilometrů. A těch „domečků“ – centrálních řídících místností – a kabeláže, je násobně více. Zvyšuje to provozní náklady i ztráty energie.

Z hlediska údržby jsou pak solární farmy na kanále učiněnou noční můrou. Pokud dojde k poruše, musí se odstavit celá linie na 2-3 hodiny od provozu. Servisní technik nemůže opravu provést bez ochranného oděvu. A výpadkem vzniklé ztráty – nespokojenost odběratelů, kteří přišli podél kanálu o přístup k energii – je bolavou komplikací. Instalace na kanále navíc znemožňuje jeho pravidelnou údržbu, zajišťování průtoku, čištění a bagrování.

A aby toho nebylo málo, objevily se mezitím mnohem levnější alternativy. Například plovoucí solární elektrárny.

Ty se vznáší na hladině na plovácích vyrobených z HDPE nebo PVC, a tudíž jsou rozhodně levnější, než ty masivní nakloněné konstrukce u Narmada. Ale ani ty nejsou tak laciné, aby o ně někdo z investorů reálně stál. Stavět na nevyužívané nebo degradované půdě je vyjde pořád lépe.

„Státy jako Uttarpradéš nebo Bihár, kde je podobných pozemků málo, případně v Paňdžábu, kde je ceněna zemědělská půda, se k plovoucím elektrárnám možná časem přeci jen dopracují,“ shrnuje to Patel. Na fenomenální CSPP už ale v Indii v dobrém nevzpomínají. Byl to sice fascinující projekt, ale dobý ve skutečnosti nebyl. Přežil se dřív, než se stačil pořádně rozběhnout.

---

reklama

---