Výjimečně odolné želvušky přežívají v extrémních podmínkách i v době tání ledovců

Želvuška (Fontourion glacialis), jeden z druhů konzumentů, kteří žijí na severských ledovcích.

Foto | Karel Janko / AVČR

Věrné svému ledovci

Navzdory jejich miniaturní velikosti a teoretickým možnostem migrace na velké vzdálenosti ale genetický výzkum jejich rozmanitosti napříč celou Arktidou odhalil, že populace želvušek jsou na jednotlivých ledovcích silně izolované jedna od druhé.

„Předpokládali jsme, že želvušky budou na ledovcích spíše náhodnými kolonisty, které tam často i na velkou vzdálenost přinesly větry nebo ptáci a že tak budou spíše vytvářet homogenní populace. Ale ony zůstaly s nadsázkou každá na svém ledovci,“ popisuje vedoucí výzkumu Karel Janko z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR.

„Byli jsme překvapeni, když jsme zjistili tak vysokou míru izolace, která naznačuje, že tyto želvušky mohou být specializované na lokální podmínky konkrétních jednotlivých ledovců,“ říká vědec.

Tento objev zásadně mění chápání toho, jak fungují ledovcové ekosystémy. Ukazuje se, že jednotlivé populace želvušek jsou natolik přizpůsobené místním podmínkám, že ztráta každého jednotlivého ledovce by vedla k nenahraditelné ztrátě genetické diverzity i jedinečných adaptací.

Přežily i období bez ledu

Jedním z nejpřekvapivějších výsledků výzkumu ovšem je obrovská odolnost želvušek vůči klimatickým změnám. Genetická analýza severských populací prokázala, že musely lokálně přežít období rozsáhlého odlednění – ve Skandinávii v období holocénu, tedy před 8–5 tisíci lety. Pravděpodobně se uchýlily do malých jižních ledovcových refugií neboli útočišť, odkud se následně rozšířily na nově vznikající ledovce v okolí.

„Tento paradox – extrémní specializace na život na ledovcích a současně schopnost želvušek přežívat období bez ledu – nám ukazuje, jak odolné a přizpůsobivé mohou tyto mikroorganismy být,“ vysvětluje Karel Janko. Objev úzké specializace a odolnosti želvušek naznačuje, že mohou hrát klíčovou roli ve stabilitě a dynamice ledovcových ekosystémů.

„Bez pochopení historie jejich populací jsme dosud vůbec netušili, jak probíhají nebo zda vůbec existují lokální adaptace těchto organismů na extrémní podmínky jednotlivých ledovců. Výzkum nám tedy poskytuje zásadní vhled do jejich ekologie a může pomoci lépe předpovědět budoucí vývoj těchto ekosystémů v kontextu globálního oteplování,“ doplňuje Karel Janko. Objev má zásadní dopad na naše pochopení vlivu mikroorganismů na globální změny klimatu, zejména v kontextu globálního oteplování a úbytku ledovců.

Projekt vedený Ústavem živočišné fyziologie a genetiky AV ČR trval více než deset let a zahrnoval úzkou spolupráci s Univerzitou v Poznani, Jihočeskou univerzitou, Ostravskou univerzitou a Ústavem půdní půdní biologie a biogeochemie Biologického centra AV ČR. Na výzkumu se podílela řada kolegů a studentů, včetně jejich dětí, jejichž úsilí bylo klíčové k završení této studie, která zásadně mění naše chápání extrémních ekosystémů.

S využitím textu tiskové zprávy Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR.