Malajské imprese

"Ač největší pralesní obři dorůstají až k osmdesáti metrům a jejich spodky s hladkou a v typickém případě světlou kůrou a deskovitými kořenovými náběhy jsou často impozantní, není v nich, zdá se, na hektar tolik dřevní hmoty jako v lesích mírnopásemných." Biolog a esejista Stanislav Komárek popisuje své zážitky z Malajsie a z nemalé části se v nich věnuje přírodě, zejména pralesům.

Dojmy z pralesa

Je těžko tvrdit, že nedotčený nížinný prales je pro nebiologa místo jednoznačně příjemné - i pokud máme k dispozici nějakou prošlapanou pěšinku a nemusíme se prodírat podrostem, mnoho toho neuvidíme. Na "dně" pralesa je neustálé přítmí, asi s tou intenzitou osvitu, jako je řekněme uvnitř katedrály (nahoře v korunách naopak praží slunce a většina listů musí být tvrdá a kožovitá). Z tohoto důvodu tu také nejsou, na rozdíl třeba od pralesů amazonských, skoro žádné byliny v podrostu, jen semenáčky rozmanitých stromů, na klíčení a růst v této polotemnotě adaptované. Kdo není odborníkem na tropickou dendrologii, obor velmi zavilý, protože ze stromů je v typickém případě vidět jen báze a na kilometru čtverečním můžou být stovky druhů stromů, nepozná zaručeně jediný (v pralesích horských kupodivu rostou v mnoha druzích duby, s žaludy zcela jako u nás).

Ač největší pralesní obři dorůstají až k osmdesáti metrům a jejich spodky s hladkou a v typickém případě světlou kůrou a deskovitými kořenovými náběhy jsou často impozantní, není v nich, zdá se, na hektar tolik dřevní hmoty jako v lesích mírnopásemných, protože značná část stromů je malá, pro laika obtížno rozeznat, zda definitivně, či zda jsou to nedospělá stadia těch velkých - i ty největší kupodivu nejsou tak dlouhověké jako mnohé naše, a než vstoje odumřou sešlostí věkem, neuplyne víc než 150-200 let. Místní lesnictví rozeznává spíš než botanické druhy celé "klastry" vzájemně často nepříbuzných stromů, spojené nějakým jednotícím znakem, třeba velikostí a barvou či stupněm tvrdosti dřeva (to je v tropech, třeba i amerických, obecný jev, i tam zahrnuje třeba kategorie quebracho rojo celé "hejno" dřevin).

V pralese lze jistě větší stromy těžkou technikou vytěžit a zbytek nechat zase po několik desetiletí zarůst (vzniká takzvaný prales sekundární), ale ani jedinkrát jsem v Malajsii neviděl zakládat lesní kultury žádoucích a obchodně zajímavých dřevin, jako je tomu u nás - většina dřevařsky významných stromů se nedá vysazovat přímo na prudké slunce na holosečích a nutnost jejich podsazování pod stínící druhy, které se později odstraní, činí celý podnik organizačně i pracovně náročným a finančně nevydatným, zejména lze-li ještě "zdarma" drancovat prales původní. V něm zaujme Středoevropana i množství lián, připomínající tak nejspíš nějakou divokou a zmatenou elektroinstalaci, na něž ostatně není Asie obecně chudá. Tady se však spíš jedná o instalaci "vodovodní", čerpající divoce vinutými a mnoho desítek metrů měřícími stonky vodu ze země kamsi do korun, kde se nám ztrácí z dohledu. Trnité pnoucí se rotangové palmy jsou zlým snem při pohybu mimo stezky a na člověka, který chápe jejich počin, dělají nepěkný dojem i fíkusy-škrtiči, které vyklíčí někde vysoko v rozsoše větví "hostitelského" stromu, postupně spustí kořen dolů, uchytí se v zemi a nakonec původní strom umoří a nahradí - to, co důvěrně známe ze světa sociálního, náhle vidíme uprostřed džungle. Jako by zde v dusném teple běžela tvůrčí fantazie bludně a na plné obrátky i ve věcech neblahých.

Obecně toho v pralese zas tak mnoho nespatříme. Koruny větších stromů, jejichž větve začínají až třeba dvacet metrů nad zemí a mají často podobnou formu jako u nás třeba koruna borovic, ovšem zvětšená pětkrát, jsou spolehlivě mimo náš optický dosah i se všemi epifytními kapradinami a orchidejemi, které se jich drží. V dosahu našich očí je také sotva jaký květ a plody jen spadané - i motýli se drží pouze na pasekách. V pralese je jen minimum padlého dřeva - termiti je rychle odklízejí - a na zemi jen trocha opadaného listí: humus se zde rychle rozkládá a většina živin je v živých rostlinách či zvířatech. Vše odumřelé velmi rychle ohnívá, naše lesy proti tomu působí jako skladiště vlastní minulosti, zaplněné rozmanitým letitým odpadem.

Tropické dřeviny mají proti našim mimo jiné i podivný "zvyk", že čerstvě narostlé výhony po nějakou dobu zplihle visí dolů, většinou nějak červenavě zbarvené, a teprve po jisté době se narovnávají a zelenají. I vůně ovoce z těchto zeměpisných šířek, často obrovského na způsob chlebovníků, je zvláštně aromaticky mdle nasládlá s příměsí různých zápachů - oproti svěžím vůním toho našeho působí jako nějaká extravagantní tropická nemravnost. Možnost potkat větší zvířata v pralese není velká, spíš najdeme jen jejich stopy či trus. A tak nám zůstane snad kromě divokých prasat a opic většina ostatních - tapíři, jeleni, malajští medvědi, sloni, tygři atd. - většinou skryta. Ani ptáků se nevidí v zákrytu listoví obzvláštní množství, spíš se slyší rozmanité nemelodické či flétnovité hlasy, na zpěv ptáků mírného pásma většinou neupomínající - z těch našich má typicky "tropické" hlasy třeba žluva či kukačka.

Dlužno podotknout, že prales beze stop lidské činnosti je trochu cizí a trochu strašidelný, zmatený a tajemný, zhruba ve významu německého "unheimlich" - uvědomujeme si tu, že to, co máme rádi, je v zásadě tradiční kulturní krajina, tedy řekněme Třeboňsko, namísto liduprázdné bažiny. Taková krajina, kde i v tropech můžou být vesničky s malebnou mozaikou ovocných stromů, do jejichž korun dohlédneme, má jaksi "lidskou" dimenzi - nekonečné plantáže s opakováním stále téhož mají opět tu mimolidskou. To, co nás na primárním pralese asi nejvíc popuzuje, je nedostatek rozhledu - lidská duše, kdysi impregnovaná východoafrickou savanou, si žádá delší dohlednost, tak asi ve stylu anglického parku, nikoli jen řekněme na metr. Reálných nebezpečí neskrývá prales zas tak mnoho - padnout za oběť šelmě je zcela nepravděpodobné, moskytů je podstatně méně než na zmíněném Třeboňsku a lze v něm, pokud až vedou stezky, bez rizika rejdit bez průvodce a v šortkách. Hlavním zdrojem nepříjemností jsou suchozemské pijavky číhající u pěšinek, zejména po dešti. Zaslechneme-li někde na okraji pralesa tradiční arabské volání z minaretu, po celém islámském světě stejné, máme náhle pocit civilizace, západnosti a důvěrné známosti - to, co v Bosně působí exoticky, je v Malajsii málem vzpomínkou na domov: připomeňme, že Mekka je zde směrem na severozápad.

Povaleč tropický ekologický

Malajský národní park Taman Negara je možné označit za prales "bez namáčení" pro několikadenní exkurze bílých turistů všech národností, spadajících do kategorie "povaleč tropický ekologický" (jiné poddruhy lze potkat na trochu jiných lokalitách: v Indii je to zejména "povaleč tropický konopný", v Džakartě pak "povaleč tropický prostý"). Celý tamannegarský komplex turistického průmyslu by stál za bližší prozkoumání. V typickém případě jsou návštěvníky on a ona, 20-25 let, nordicky bledého zevnějšku s nějakou tou textilií místní provenience na sobě, nedlouho před tím, než se zařadí do reprodukčně-kariérně-ekonomického cyklu (část z nich jezdí rovněž na ostrov Tioman, který se svými kokosovými palmami, bělostným korálovým pískem a modrou oblohou přesně ztělesňuje tichomořsko-tropické ráje z katalogů cestovních kanceláří - dvoumetrové varany objeví až po čase). Druhou, podstatně menší frakci návštěvníků tvoří dosud svěží penzisté - v mé věkové kategorii jsem byl v přeplněné rezervaci sám.

Místní průvodci si rychle osvojili některé žurnalisticko-environmentální pojmy a servírují je návštěvníkům v neopakovatelné směsici, kterou lze jen s nepatrným přetažením, zhruba foneticky přepsanou, prezentovat asi takto: "Malaj fórest very ould fórest handrt miljen jér. Fórest very impótent bajodiverzity, evry pípl lajk bajodiverzity - very tauzend spíšís, trý spíšís, batrflaj spíšís, bérd spíšís. Džerantut juniverzity pípl stady bajodiverzity ekoloži fórest, ňú medikament of de fórest. Dys eniml is sambar dýr, sambar dýr very šaj, bat Malaj pípl very klevr. Malaj pípl very very ít sambar dýr. Forest living Asli pípl, Asli mýn primitýv pípl, oridžinál pípl. Asli pípl ít sambar dýr, ít manký, Asli pípl not bilív God. Malaj pípl bilív God, Malaj pípl Moslem. Asli pípl bilív spirit, fórest very very spirit. Sam spirit gúd, sam spirit bed. Bí kérful wit spirit, Wubamba spirit moust dandžeres spirit. Nevr kól Wubamba spirit in de fórest …" Pro vysvětlení: Džerantut (Jerantut) je větší město v blízkosti rezervace, sambar je jihoasijský druh jelena a Asli (Orang-Asli) je souborný malajský název pro původní obyvatele poloostrova, sestávající z lovecko-sběračských negritských kmenů, ze Senojů a z Protomalajců příbuzných Dajákům z Bornea.

Batekové

Právě jednu z negritských osad, dočasnou vesnici kočovných lovců kmene Batek, jsem měl možnost poblíž Taman Negary navštívit. Bylo to moje první setkání s "čistokrevnými" sběrači a lovci - v celém ležení nebylo jediné domácí zvíře a chyběly i sebemenší stopy zemědělství. Nízké chatičky z kůry a listí, dnes často pokryté plastem koupeným na jarmarku, mají jediné zařízení - jakési nízké pódium na odpočinek a železnou čajovou konvici, stojící na ohništi, k němuž se stále přisunují doutnající kmeny (Batekové umějí doposud velmi rychle rozdělat oheň pomocí měkkého dřeva třeného stonkem rotangu, ale pomocí zapalovače je to přece jen i pro ně pohodlnější). Základem obživy je lov, zejména opic, pomocí foukačky s otrávenými šipkami. Lovit smějí i v rezervaci, kde rovněž sbírají na výdělek santálové dřevo. Ač nemuslimové, nejedí prasata, prý proto, že ryjí v zemi; opice naopak oblibují, protože žijí vysoko u slunce a nebe. Z týchž důvodů "pohřbívají" své mrtvé na konstrukcích vysoko v korunách - je odtud do nebe blíž a nemůže je sežrat divá zvěř, třeba zmínění divočáci.

Batekové žijí v jednoženství a svatbu prý uzavírají brzy, tak v šestnácti, beze všech obřadů, celá akce podléhá jen ohlašovací povinnosti náčelníkovi, jehož chatka je přece jen trochu větší a výstavnější. V osadě dnes mají vodovod a jednou měsíčně i lékařskou návštěvu, kurýrují se ale většinou přírodními léčivy; dožívají se prý až pětašedesáti let, žádné staré lidi jsem však nezahlédl, zato mnoho dětí, batolata vždy odpočívající s matkami. Roztomilí tmaví kudrnatí trpaslíčkové - i dospělí Batekové mají nejvýš metr padesát - si hráli zejména s panenkami bárbí, které jim rodiče nakoupili za nějaké příležitostné výdělky: lovecko-sběračská tradice velí utratit peníze ještě téhož dne, podobně jako sníst všechno jídlo hned, než se zkazí. Takovéto setkání pomáhá pochopit význam zemědělské vývojové fáze s její nutností plánování, rozvrhování a šetření pro vznik civilizace našeho typu. Etnika, která toto stadium z nějakého důvodu neprodělala, končí po absorbování technickou civilizací na samém okraji společnosti, v horším případě na smetištích, v lepším jako věční příjemci sociálních dávek. Je pozoruhodné, jak tento stav nastává na nejrůznějších koncích světa a v zemích s nejrůznějšími režimy udivujícím a skličujícím způsobem stejně. Hlavní přelom nepřišel s parním strojem či s kompjútrem, ale s neolitickou zemědělskou revolucí, která zřejmě populace, jež ji zdárně absolvovaly, podrobila poměrně drastické selekci spojené s průchodem tímto "hrdlem láhve" (zdá se, že m.j. třeba snášenlivost k pšeničné bílkovině, lepku, je v našich zemích až produktem těchto tlaků).

Na každý pád je nápadné, jak špatně snášejí lovecko-sběračská etnika civilizační nároky oproti etnikům zemědělským, byť z našeho hlediska jakkoli "neolitickým". Batekové, v barvě kůže dosti rozkolísaní od světle kakaové po černou, připomínají v něčem zmenšené australské aboriginy a v něčem středoafrické Pygmeje, lovecké pralesní etnikum ostatně nemůže být příliš velkých postav už z technických příčin. Při pohledu zvnějšku se jeví být mírní, veselí, trochu stydliví a plaší, dosti podobně bývají popisována i obě výše zmiňovaná etnika. Nejedná se ani tak o nějaký komplex "ušlechtilého divocha", ale o archaický stav, v něčem připomínající děti technicky pokročilých kultur. Bateky krom pozvolné koroze jejich hmotné i duchovní kultury, která je v kontaktu s civilizací nevyhnutelná (alkohol se v Malajsii prodává málo, ale běžně se oblékají do konfekčního textilu, ač je to v pralese na obtíž a musí se stále prát - železo na oštěpy vyměňovali už odedávna), čeká budoucnost ještě neradostnější. Nikdo z Malajců v rámci budovatelského nadšení nepochybuje, že Orang-Aslije je správné svážet do "koncentračních vesnic" z prefabrikovaných domků, aby se, nejlépe po promísení s Malajci, naučili dobrým mravům, islámu a práci. Nejlépe se k tomu hodí tzv. FeLDA (Federal Land Development Authority), cosi jako JZD po malajsku. Děti se mnohdy odebírají a odvážejí do internátů, z nichž se vracejí většinou desocializované, ani Asliové, ani Malajci, ideální čekatelé předměstských slumů (pozoruhodnou výjimkou a ukázkovým exemplářem je jeden z Asliů, který v Austrálii zdárně vystudoval antropologii - jak se asi přednáší o lovcích a sběračích někomu, kdo sám v dětství chodil s košíčkem na palmové plody či pomáhal tátovi přinést skoleného makaka?). Je pozoruhodné, že k této neblahé praxi dospěla zcela nezávisle Austrálie, Kanada, Sovětský svaz i Malajsie, byť každý z těchto států sebe sama deklaroval jinak - všechny však byly nějak novověce-technicistní a jinakost, byť technický pokrok nijak neohrožující, je samou svou existencí dráždila či dráždí k "velkým činům". Bylo mi z toho existenciálně smutno.

Zemědělství bez venkova

Malajské zemědělství je obecně velmi specifické a země je z převážné části bez venkova v našem slova smyslu. Červená lateritická půda podobně jako na Borneu neumožňuje pěstování rýže a vnitrozemí bylo původně osídlené jen pralesními kmeny - Malajci byli tradičně rybáři a kupci a sídlili na pobřeží. Na rozdíl od Jávy, která připomíná velkou zahradu, má malajské vnitrozemí mnohé rysy pustiny, ač na místě zničených pralesů jsou dnes velkoplošné plantáže olejové palmy a kaučukovníků. Oba stromy nejsou právě hezké: olejová palma ze západní Afriky působí oproti datlové, jíž se nejvíc podobá, našedle, rozčepýřeně, hubeně a nanicovatě, kaučukovníky (původem z Brazílie) připomínají svými dlouhými a nízko odstupujícími větvemi nachýlená košťata s místy proschlou korunou nezdravé barvy. Z přírodního kaučuku se dnes vyrábějí převážně prezervativy: na každém stromě jako by sedělo několik nenarozených děťátek shlížejících na bělostnou latexovou šťávu vytékající do kyblíků. Na rozdíl od upadajícího plantážnictví kaučukového se plantážnictví palmové divoce rozvíjí a palmový olej se kromě běžných účelů stále víc uplatňuje i jako náhradní biopalivo do aut. Každý, kdo horuje pro toto "ekologické" řešení, by si měl uvědomit, kolik pralesa se nevratně zplundruje na jedno jeho projetí. Výnos oleje na jednotku plochy plantáží je nevelký a Malajsie se rychle mění v jednu velikou olejovou plantáž - bylo by radou rozumu, pokud už chceme automobilismus, radši pálit fosilní paliva, dokud to půjde.

Většinu potravin Malajsie dováží - i domácích zvířat je v krajině vidět málo: občas buvoli a zebu-skot, kozy a ovce jen velmi zřídka - mléko a mléčné výrobky se v Malajsii vůbec nejedí a krom ohavného soleného novozélandského másla jsou i jen málo ke koupi (malajská kuchyně je jinak dosti dobrá, byť jednoduchá a svou zálibou v rýži a smažení se po pár týdnech přejí). V Singapuru veškeré zemědělství zaniklo a ostrov dnes vyniká zejména šlechtěním orchidejových hybridů. Ten nejstarší a nejslavnější tu našla v roce 1893 jistá slečna Joaquimová náhodou ve své zahradě, dnes je dobrým zvykem pojmenovávat nové po státních návštěvách: tak lze v botanické zahradě spatřit kultivar Vaclav (čti "Vaklav") Livia Klaus, starší Vaclav Olga Havel už někam uklidili, pokud snad nevyhodili. I Malajci mají velmi rádi květiny, které pěstují, kde jen můžou, ze zvířat chovají pro potěšení nejvíc kočky se zkrácenými ocasy a bojovné kohouty, psi jsou v zemi jen toulaví. Malajský venkov, kterého obecně není mnoho, připomíná tak nejvíc českou vesnici šedesátých let: v blízkosti mého hotýlku bydlící malajský chlapeček, odmítající jít každé ráno do školy a toužící namísto toho chytat cikády, mi nápadně připomínal vlastní dětství.

Cameron Highlands

Zvláštním regionem, hojně navštěvovaným, jsou zhruba dvoutisícové hory Cameron Highlands, místo ve velkém pohoří Main Range, nově Titiwangsa. Zejména malajští Číňané si sem, podobně jako kdysi britští důstojníci, jezdí "hrát na mírný pás" - ochutnat rozmanité druhy zeleniny našich končin a zejména jahody, zdejší nejproslulejší pochoutku, nabízenou tisíci reklam a propagovanou sterými suvenýry ve stylu polštářků či balonků ve tvaru jahod. To vše se pěstuje na terasách, zasypáno hojně nejrůznějšími hnojivy, pesticidy a herbicidy (zejména pro herbicidy představuje Malajsie pravý ráj a najdeme je všude). Zeleninu je třeba jíst rychle, dokud je zdravá. Výše se rozkládají plantáže čajové a nad nimi mlžný prales, zvláštní elfovsko-trpaslický lesík z nízkých stromků či velkých keřů, z větší části tvořený rododendrony a dalšími vřesovcovitými rostlinami, vzdáleně příbuznými oněm z jihoafrického fynbosu. Na nich a kolem nich po zemi rostou v kvantech nejrůznější mechy (na váhu asi těžší než křoví samo) včetně rašeliníků, sem tam nějaký lišejník, orchideje, láčkovky a spousta kapradin. Celek působí zcela snově, ptáků a motýlů už je málo, do ticha se rozvírají masožravé konvice láčkovek, v mlze odkapává z listů voda a tu tam visí v koruně zelená stromová zmije, v blátě lze rozeznat stopy obláčkovaného levharta. Protože vrcholy hor jsou skoro stále v mraku, je pobyt na nich smrtelně nebezpečný za tropických bouřek - bleskové výboje tu bijí vlastně vertikálně a četná vypálená místa svědčí o jejich intenzitě. Člověku se nakonec trochu uleví, sejde-li dolů mezi obrovské stromové kapradiny rodu Cyathea a jejich zvláštně větvené malé příbuzné rodu Gleichenia, nejhojnější rostliny malajských hor, zarůstající každou paseku.

---

reklama

---