O klovacím řádu slepic, vlčích alfa samcích a dalších omylech

Schenkelovy studie o sociální struktuře vlků spoluvytvořily a zpopularizovaly obraz dominantních alfa samců a alfa samic. Udělal v nich však jednu základní chybu. Kterou, když se trochu zamyslíte, odhalíte hned na druhém řádku jeho práce.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Mark Dumont / Flickr

Právě tady ale poprvé vypozoroval a hlavně učeně sepsal pojednání o hierarchii mezi slepicemi a tzv. klovacím pořádku.

Užitý termín se rychle zažil, protože byl názorný a vztahoval se k něčemu, co vlastně všichni už tak nějak dávno znali.

V běžném hejnu, které si spokojeně kvoká kdesi na dvorku, najdete po chvilce pozorování slepice, které jsou vůči ostatním jaksi privilegované.

Poznáte je snadno: mají dokonalé peří, hlavu drží hrdě vzpřímenou, vypadají v kondici, jsou nejvíc slyšet. Dost možná si hrabou na nejvyšší kótě hnojiště, možná mají svůj nejvýše položený hřad v kurníku. Mají exkluzivní přístup k zobání, a když si zamanou, že chtějí támhletu rousnici anebo šťavnatý pažit zelené travičky, dostanou je.

Každá další slepice jim jde radši hned z cesty a respektuje jejich nároky na životní prostor.

Pak jsou tu další slepice, ne až tak privilegované, které občas od těch výše postavených slepic schytají nějaké to výchovné klovnutí. Ale jim to moc nevadí, svůj společenský hendikep si kompenzují tím, že zase mohou klovnutím usměrnit slepice stojící pod nimi. Třeba ty rozčepýřené, pohublé, s tu a tam vyzobaným peřím, které stojí až na samé nejnižší příčce společenského žebříčku.

Slepicím rozumí každý

Těch úrovní slepičí hierarchie v rámci jednoho hejna může být mnoho, bezpečně poznáte tu první a poslední, u těch mezi nimi to chce delší pozorování.

Schjelderup-Ebbe na to během prázdnin čas měl, a nejen u jednoho hejna. Variace na klovací pořádek zaznamenal také u dalších druhů ptáků žijících v hejnech. Už tehdy také postuloval, že na tomto chování není nic surového, nepřirozeného.

Hejno slepic díky tomuto hierarchickému systému může fungovat jako strukturovaná organizovaná jednotka, kde každý má své místo a nikdo nikomu zbytečně nepřekáží.

Termín klovací pořádek v sobě sice nese náznak agrese, a k té tu a tam skutečně v hejnu dochází, ale ve skutečnosti její projevy spíš tlumí. Ostatně, každému klovnutí od privilegované slepice k té méně privilegované předchází předkonfliktní komunikace.

Klovanec ta méně privilegovaná nakonec schytá jen, když se nechce podřídit přirozenému řádu věcí.

Úrovní slepičí hierarchie v rámci jednoho hejna může být mnoho, bezpečně poznáte tu první a poslední.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Jaromir Chalabala / Shutterstock

Schjelderup-Ebbe tehdy dospěl ke dvěma velkým slepičím závěrům.

Ten první ovšem zapadl. Nesl informaci o tom, že ona hierarchie nemusí být nutně striktním pořadím, tedy že hierarchie vymezená první a poslední slepicí může být dost proměnlivá, a že mohou existovat i mocenské trojúhelníky. To bylo ale pro laiky moc komplikované.

To druhý závěr se uchytil hned.

Schjelderup-Ebbe tvrdil, že slepičí hierarchie nemusí nutně záviset na síle, kondici nebo věku slepic. Privilegovaná může být i mladá slepice.

To se líbilo, protože to lidem přibližovalo jejich vlastní svět. Pokud jste v roce 1913 spisovou úřednicí za přepážkou v bance, vaše přímá nadřízená nemusí být nutně silnější a fyzicky schopnější slepicí.

A kvokající sekční šéfová také ne. Ale daná hierarchie jasně velí, kdo koho může klovat, jak jsou nastavená teritoria a mocenské sféry vlivu, jaký je přirozený řád věcí. Na dvorku i v lidském životě.

A jak to klove u vás?

Studie o klovacím pořádku měla výrazný dopad na svět zoologie a hlavně etologie (vědy o chování živočichů), od dvacátých let minulého století platila za bernou mincí výzkumů na živých organismech.

Jevila se totiž být tím základním principem dominance, která strukturuje společenstva a formuje chování živočichů. Dalo se jí snadno rozumět. A proto byly různé variace na klovací pořádek, podobné vzorce chování cíleně vyhledávány v chování všech možných zvířat.

Kdykoliv jste narazili na živočichy nějak fungující v hejně, skupině, stádu nebo smečce, dávalo smysl se ptát, kdo z nich tomu vlastně šéfuje a kdo stojí na úplném konci hierarchie. Trochu odborněji pak, podle písmen řecké abecedy, kdo je onou alfou, za níž stojí beta, gama a třeba omega.

Tady už si ale opravdu musíme odskočit do Švýcarska a zoologické zahrady v Basileji. Právě odtud totiž v roce 1946-1947 vzešla průlomová studie, která z uvedených písmen řecké abecedy udělala všem, nejen zoologům, srozumitelný kód o hierarchii jedince v rámci sociální skupiny.

Autorem té studie byl Rudolf Schenkel, který tu na vlcích a jejich sociologii bádal už dlouhá léta. A nemohl si nevšimnout, že v rámci oné chovné skupiny desítky vlků ve výběhu zoologické zahrady se utvořila hierarchie, trochu odlišná, ale ne nepodobná slepicím.

Vlci v tom mají pořádek

Na jejím vrcholu stál dominantní samec, alfa, s neméně dominantní samicí. Ti byli vůdčími osobnostmi celé smečky, ostatní jim byli podřízení.

A pokud se ostatní podřídit nechtěli, chtěli ze svých beta pozic povýšit, museli si privilegované postavení vydobýt v souboji s vůdcem smečky. Často pokusy dopadly neúspěšně, protože vůdčí alfa samec byl skutečně tím nejsilnějším vlkem. Alfy, samec i samice na vrcholu, neustále cílenou agresí potlačovali konkurenci, a tím si hájili své výsostné postavení.

Schenkelovy studie o sociální struktuře vlků spoluvytvořily a zpopularizovaly obraz dominantních alfa samců a alfa samic, jak je známe dodnes. Ten popisný ideál nejsilnějších jedinců, dominantních a privilegovaných, stojících v čele smečky, se hluboce zažil.

Mimochodem, ona studie vešla v širokou známost i kvůli chovatelům psů. Ti se naučili, že aby „ovládli“ své čtyřnohé mazlíčky a získali si jejich poslušnost, musí se nutně prosadit do čela jejich smečky. Stát se jejich alfou. Tím, že svému pejskovi či pejskům ukážou, kdo je tu vlastně pánem.

Vlky a jejich chování zkoumal i David Mech, který v 70. letech hierarchii vlčí smečky opět zpopularizoval. Jenže pak se vydal za vlky do divočiny na severozápad Kanady. A dospěl k názoru, že dosavadní vědění o dominantním alfa páru není vlastně vůbec pravdivá.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Těžko dnes asi spočítat, kolik chovaných psů bylo na základě téhle teze kdy zbito, pokousáno a poštípáno svými páníčky, dokazujícími si takto nad nimi svou převahu a dominanci. A kolik výprasků psích hřbetů následovalo, když náhodou čtyřnozí mazlíčci udělali něco, co se jejich dvounohým alfám protivilo.

Na tomto přístupu k výchově psů je smutné to, že není podložený.

Nepřirozenost malého prostoru

Schenkel, autor průlomové Studie o projevech vlků, totiž udělal chybu.

Kterou, když se trochu zamyslíte, odhalíte hned na druhém řádku titulní strany jeho práce. Je totiž založená na tzv. captivity observations, tedy pozorováních zvířat chovaných v zajetí. A o reálném chování vlků, jejich sociálních návycích, společenské struktuře a hierarchii, se dozvíte jen málo, když je nezkoumáte v reálných podmínkách.

Když do basilejské zoologické zahrady, výběhu o rozměrech 10x20 metrů, umístíte deset dospělých vlků, budou se chovat zcela jinak, než kdyby se proháněli volně po stráních na „svém“ teritoriu o průměrných 200 kilometrech čtverečních, na které jsou jinak uvyklí.

Vypozorovaný systém hierarchie, rozdělení vlčí smečky na alfa pár, a jim podřízené bety a gamy, je v případě pana Schenkela artefaktem toho, že nepříbuzní vlci byli umístěni na 10 000x menší prostor, než by pro ně a jejich přirozené chování bylo vhodné.

Je to velmi podobné tomu, jako když místo hrabání na dvorku nabídnete slepicím klecový chov. Pokud se životní prostor každé nosnice omezí mřížemi na plochu papíru formátu A4, rozhodně se nebude dál chovat přirozeně, a neuvidíme ani onen zavedený klovací pořádek. Taková slepice bude v extrémním stresu klovat neustále to všeho a všech, včetně sebe.

Chování slepic, pohromadě naměstnaných a izolovaných v jednotlivých klecích, nám tedy neprozradí nic o skutečném chování hejna a jeho přirozené hierarchii. A nahloučení vlků do jednoho skromného výběhu nám zrovna tak neprozradí nic o tom, jak to mají mezi sebou zavedené ve volné přírodě.

Replikovatelnost potvrzující chybu

Háček je ovšem v tom, že všechny slepice v klecových chovech se budou chovat podobně zmateně. A všechny vlčí skupiny ve výbězích zoologických zahrad též.

Jedním ze základních principů dobré praxe vědy je, že experimenty musí být replikovatelné. Tedy, že se za totožných kontrolovaných podmínek dobereme stejného výsledku jako naši badatelští předchůdci.

Na Schenkelově studii se nezdálo být cokoliv v nepořádku, protože kdokoliv po něm zkoumal chování vlků ve výbězích zoologických zahrad, dospěl by ke stejným závěrům. Viděl by alfy, bety a ty ostatní.

Koncept dominance, přirozené hierarchie skupiny živočichů se členěním na alfy a bety, sice nadále platí. Ale přirozeně žijící smečky vlků opravdu nejsou jeho dobrým příkladem.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

V zoologických zahradách začínal na vlcích a jejich chování bádat i David Mech, který v 70. letech znovu hierarchii vlčí smečky připomenul veřejnosti a opět ji notně zpopularizoval. Jenže pak se vydal za vlky na severozápad Kanady. Na Ellesmerův ostrov, do oblastí, kde tyhle psovité šelmy žily divoce a volně. Přirozeně.

A po třinácti letech jejich pozorování dospěl k názoru, že dosavadní vědění o rozčlenění vlčí skupiny, ona po dekády přepisovaná a znovu sebe-utvrzující verze o dominantním alfa páru, který drží násilím v šachu zbytek smečky, vlastně vůbec není pravdivá.

Přirozená vlčí skupina, smečka, je totiž „obyčejnou“ rodinou.

Oním alfa párem, v tomto tradičním uspořádání, je máma-vlk a táta-vlk. A podřízenost ostatních členů smečky nevychází ze soubojů, ale čistě z toho, že jde o potomky rodičovského páru.

Taková normální rodinka

Dospělí vlčí rodiče tomu všemu šéfují, řídí činnost skupiny v systému dělby práce, v němž úloha samice převažuje především při činnostech, jako je péče o mláďata a obrana, zatímco samec vyniká především při shánění potravy pro zbytek smečky, rodiny.

Nejsou tu žádní beta samci, kteří by cítili potřebu starého alfa vlka nahradit na čelní pozici. Jsou to totiž synové onoho vlka, a nějaké spojení s vlastní matkou za účelem plození dalšího potomstva rozhodně nevyhledávají.

Naopak, po dosažení dospělosti se nenásilně sami od své rodinné smečky oddělí, aby se samicí z jiné skupiny založili svou vlastní smečku a udělali se na jiném teritoriu sami pro sebe.

Zkrátka a dobře, jeden z těch nejtrefnějších příkladů hierarchické organizace skupiny živočichů, alfa-beta-gama členění vlčí smečky, je nepřesný.

A David Mech se od konce devadesátých let úporně a poměrně neúspěšně snaží mýtus (k jehož rozšíření sám dřív trochu přispěl) vyvrátit.

Hodí se zmínit, že vyvrácením mýtu o vlčích alfách se v přenesení do chovatelské praxe dost proměňuje přístup člověka k výcviku psů. K tomu, aby vás váš pes bral jako šéfa a vůdce smečky, jej nemusíte zlomit, dokázat mu svou fyzickou převahu, dominanci. Vaši autoritu totiž bude respektovat, pokud pro něj budete – tak jako ony domnělé „alfy“ ve vlčí smečce – tím pečujícím rodičem. Když mu jím budete, budete pro něj nezpochybnitelnou autoritou a šéfem. I bez bití.

Koncept dominance, přirozené hierarchie skupiny různých živočichů se členěním na alfy a bety, na dominantní a submisivní jedince, se nadále počítá k platným a plně funkčním. Ale přirozeně žijící smečky vlků opravdu nejsou jeho dobrým příkladem. Vlci to prostě mají nastavené jinak.

Pozor se ostatně vyplatí dávat i u těch slepic.

Ty sice mají v rámci hejna svůj zavedený klovací pořádek, ale samce-kohouta do něj započítávat nemůžeme. Ani kohout totiž není žádnou alfou. O svou pozici vůdce hejna totiž nemusel s nikým soupeřit.

Přečtěte si také |

Myší ráj, nebo myší peklo? Slavný experiment vypráví lidem jen to, co chtějí slyšet

Dominance je koncept, který mezi volně žijícími druhy běžně existuje. Ale po jednoduchých zkratkách prahnoucí lidé, kteří se snaží naroubovat představy o lidském světě na svět zvířat, ho často vnímají zjednodušeně a popleteně.