Poztrácenými rybářskými šňůrami byste Zemi obtočili 18x, dokládá studie o rybářském odpadu
Indonésie, Peru, Maroko, USA, Nový Zéland, Island a Belize se počítají k zemím, kde je rybolov na moři pořád ještě velmi častou formou obživy. Výzkumníci z Organizace vědeckého a průmyslového výzkumu Commonwealthu (CSIRO) vyzpovídali v každé z nich na 450 rybářů, aby odhadli, kolik jejich náčiní se při běžné praxi ztratí nebo je po poškození ponecháno v oceánech.
Výzkumníci osvětlují motiv studie tím, že poztrácené rybářské náčiní může samovolně pokračovat v neselektivním lovu dlouhá desetiletí, a tím působit nedozírné sociální, ekonomické a environmentální škody. Kolik přesně ale takového vybavení v mořích a oceánech vlastně je, ale dosud zřejmé nebylo. V oficiálních statistikách takové informace zveřejněny nejsou, ale rybáři se o ně byli ochotni podělit.
Konkrétně se badatelé zaměřili na 5 hlavních typů „lovných zařízení“ – gillnets, tedy kde dnu uchycené sítě s plováky, lapající ryby za žábry; dlouhé lovné šňůry opatřené háčky; košelkové nevody (obkružují se jimi ryby na volné vodě); za loďmi tažené vlečné „tralovací“ sítě a vrše či pasti. Údaje o tom, kolik se z uvedených pomůcek ročně poztrácí, pak ještě doplnili informacemi o velikosti rybářských plavidel, a následně je propojili s dostupnými daty o celosvětové intenzitě komerčního rybolovu.
Sítě, které loví dál
Výsledky naznačují, že každoročně je do moří a oceánů zaneseno okolo 740 000 kilometrů dlouhých lovných šňůr, jež na sobě nesou okolo 14 miliard háčků.
Kromě nich je to dále 3 000 kilometrů čtverečních žaberních sítí, 218 kilometrů čtverečních vlečných sítí a na 75 000 kilometrů čtverečních košelkových nevodů. K toho ještě rybáři každoročně ztratí okolo 25 milionů pastí, košů a vrší. Autoři zmiňují, že uvedené odhady se týkají pouze komerčního rybolovu, a tudíž nezahrnují množství rybářských vlasců a jiných lovných zařízení, poztrácených rekreačními rybáři.
„Odhadujeme, že do moře se dostane 1,7-4,6 % veškerého plastového odpadu ze souše, a toto množství svým objemem velmi pravděpodobně převyšuje ztracené rybářské náčiní,“ uvádí autoři. „Ale rybářské náčiní je designováno k lovu mořských živočichů, a funguje tak i poté, co je ztraceno. Proto je v dosavadním výzkumu obecně chápáno jako typ plastového znečištění, který nejvíce poškozuje životní prostředí.“
Problém pro všechny
Ztráta lovného zařízení je pro rybáře dvojí problém: musí je nahradit a s tím se pojí vícenáklady. Nicméně vlnami unášená síť, která dál lapá mořské živočichy, vystavuje za znečišťování oceánu účet s úroky. Dokáže totiž efektivně vylovit dostupné ryby v celé oblasti, a tak zanechat rybáře bez možnosti obživy. Výzkum doložil, že rybáři přitom sami mohou do značné míry ovlivnit, jestli nedojde k potrhání nebo poškození sítí či ztrátě vybavení.
„Například vlečné sítě pro lov při dně – které se mohou zachytit na útesech – se ztrácejí častěji než sítě, které se nedostávají do kontaktu s mořským dnem,“ uvádí autoři. Roli hraje i počasí, za kterého se na lodích vydávají na lov, časté jsou i kolize s již položenými sítěmi a ryby lapajícími mechanismy.
Na hlavním zjištění studie – tedy tom, že každý rok přibližně dvouprocentní ztráta lovných zařízení představuje problém – se shodnou jak rybáři, tak i oceánografové, mořští biologové a ochránci oceánů. Horší už je to ale s návrhy případných řešení.
Často zmiňované je například opatření všech lovných zařízení GPS lokátorem k případnému dohledání nebo povinný zpětný výkup použitých sítí, když dosáhnou konce životnosti (potažmo výrazná sleva na nákup nové, pokud odevzdáte starou).
Tady už ale do debat vstupují i jiné zájmy, a ne vždy se k realizaci podobných nákladných opatření daří nalézt vůli a shodu. Nicméně to, že při současném tempu „ztrácení“ bude za 65 let v moři tolik rybářských sítí, že už by stačilo pokrytí celé planety, vypovídá o naléhavosti celého problému.
reklama