Představte si, že byste za to, že se chováte k přírodě šetrně, dostávali zaplaceno

„Nástroje CBI se jeví být efektivním nástrojem na podporu původních obyvatel a místních komunit, které chrání světovou biodiverzitu, půdu, a přitom napravují globální nerovnosti," říká hlavní autor studie Emiel de Lange, výzkumný pracovník univerzity v Edinburghu.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Idea CBI není nepodobná tomu, o čem se v médiích hovoří jako o základním nepodmíněném příjmu.

U něj se pravidelné vyplácení stejné sumy peněz všem lidem a bez rozdílu a jakýchkoli podmínek má stát alternativou nynějšímu systému dávek sociálního zabezpečení. Všichni, ať už zaměstnaní či práce neschopní, při něm mají nárok na jistou sumu, musí s ní vyžít a neříkat si o další. Pokud chtějí víc, musí si vydělávat ještě jinak. Ale pokud skutečně vyžijí s minimem, nikdo je nikam netlačí.

Základní nepodmíněný příjem má odstranit všeobecný chaos v sociálních dávkách, přebujelou administrativu a vlastně i bídu. Protože každý dostane aspoň něco. Teorie základního nepodmíněného příjmu je hodně odvážná a diskutovaná, a tu a tam – například ve Finsku – i testovaná.

Ale teorie základního nepodmíněného ochranářského příjmu, onoho CBI? Ta je snad ještě odvážnější.

Protože lidi finančně motivuje k určitým formám pasivity a nekonání. Není ani tak o tom, co uděláte, jako spíš o tom, co neuděláte. A tím přispějete k ochraně přírody.

Prostě to nedělejte

Máte pozemek a na něm rostou stromy? Když je nepokácíte na palivové dříví a necháte je růst, dostanete za to peníze. Zvolíte si neintenzivní způsob zemědělského hospodaření na vlastním poli? I za to dostanete peníze. Strpíte na svém pozemku ptáky a obojživelníky? Zadarmo to pro vás nebude.

Inspirace k různým formám CBI už světem nějakou dobu koluje.

Často zmiňovaným příkladem je například Kostarika, kde zemědělci dostali v 80. letech zajímavou nabídku. Výplatu v přepočtu 60 eur na ruku za to, že z hektaru svého zalesněného pozemku neudělají pastvinu. Kostaričané počítali a zjistili, že odříct si pastvu pro jednu krávu je vlastně nevyjde hůř. Nebylo to extra ziskové, ale nebyli na tom škodní. A i to je důvod, proč je dnes Kostarika jednou z nejzalesněnějších zemí světa.

Garantované peníze, dosažitelné „jen tak za nic“ zkouší už od roku 2008 v Indonésii. Jako součást programu na boj proti chudobě, s nímž se mimo jiné pojí zpomalení odlesňování.

Idea CBI pochopitelně nedává smysl všude, ale tam, kde žijí lidé v chráněných oblastech, rezervacích či v blízkosti ohrožených druhů, je ten nápad hned o něco podnětnější.

CBI tu může kompenzovat újmu za zdržení se určitých rušivých činností. Je samozřejmě něco jiného pasivně nekácet stromy a neměnit prales na plantáž palem olejných, a pasivně tolerovat tygra či stádo slonů ve svém sousedství.

„Přesto se nástroje CBI jeví být efektivním nástrojem na podporu původních obyvatel a místních komunit, které chrání světovou biodiverzitu, půdu, a přitom napravují globální nerovnosti," říká hlavní autor studie Emiel de Lange, výzkumný pracovník univerzity v Edinburghu.

Miliardy za nicnedělání

Tou zásadní otázkou, která se s CBI pojí, je kolik by to vlastně stálo. A právě na to de Lange s kolegy hledal odpověď.

Jejich první zjištění zrovna pozitivní není. Pokud by se nějaká forma CBI vztáhla skutečně na celou planetu a všechny její obyvatele, byla by prostě k neuplacení. Tohle totální vyčíslení se totiž pohybovalo ve výši 6,7 bilionů dolarů ročně.

Ovšem idea CBI stojí na tom, že by se příjemcem měli stát přednostně ti, kteří skutečně žijí v dotyku s přírodou a nejrůznějšími chráněnými územími. A tady se už ta čísla jevila být o cosi realističtější.

Pokud zacílíme CBI jen na rovník a tropy, do zemí a ke komunitám s nižšími a středními příjmy, přišlo by to jen na 5,5 dolarů (5,11 eur) na osobu denně. V součtu tedy přibližně 437 miliard eur ročně.

Suma je to na první pohled šílená. Už proto, že skoro trojnásobně přesahuje objem veškerých financí, které do ochrany přírody globálně plynou.

Garantované peníze, dosažitelné „jen tak za nic“ zkouší už od roku 2008 v Indonésii. Jako součást programu na boj proti chudobě, s nímž se mimo jiné pojí zpomalení odlesňování.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Gabriel ^(oo)^ / Flickr.com

„Ale ona je to potenciálně velmi rozumná investice,“ nevzdává se de Lange. „Jsou to peníze vydané na boj proti chudobě i pro ochranu biodiverzity v těch nejrozmanitějších a přitom nejohroženějších regionech.“

Vzhledem k tomu, že více než tři čtvrtiny lidí žijících v klíčových oblastech světové biologické rozmanitosti se nachází v zemích s nízkými a středními příjmy, má prý smysl upřednostňovat CBI v těchto zemích. S těmi pěti eury na den by lidé v daných oblastech mohli pohodlně a slušně vyžít, a prospělo by to i ekosystémům.

Peníze vydané na ochranu, anebo na poškozování?

De Lange má odpověď i na jízlivou (byť naprosto logickou) otázku, kde těch 437 miliard eur ročně vzít.

Svět totiž v současnosti každoročně dotuje fosilní průmysl 460 (až 900) miliardami. O tom, že fosilní průmysl planetě neprospívá, se už nepochybuje. A že řešení bídy a krize biodiverzity jsou zásadní globální problémy, se ví též. Takže přesměrovat globální tok peněz z podpory fosilních paliv na CBI dává víc než slušnou rezervu pro naplnění odvážných ambicí.

CBI je přitom velmi širokou myšlenkou, nicméně její zacílení do praxe musí být nastaveno s důrazem na lokálnost.

Protože to chvályhodné „nicnedělání“ bude mít různou podobu.

Někde by mohlo CBI umožnit, aby se vzdali činností a průmyslových odvětví, které vedou k úbytku stanovišť, znečištění a dalším příčinám ztráty biologické rozmanitosti.

Jinde by napřímilo vztahy v zemědělství, i uvnitř komunit. Mohlo by snižovat zranitelnost chudých a snížila by jejich potřebu pracovat v zemědělství s výnosnými – ale pro životní prostředí zatěžujícími – plodinami. Místo pěstování rozsáhlých polí s monokulturami by mohly znovu vzniknout agroekologické zemědělské techniky, v nichž by komunity pečovaly o své biokulturní dědictví.

Pořád by ale platilo, že s průměrnými pěti eury na den by lidé v zájmových oblastech necítili potřebu ničit životní prostředí. A že těch pět eur, byť se nám to v úhrnu miliardového součtu může zdát nesmyslně mnoho, zatím stejně nesmyslně vydáváme na podporu fosilního průmyslu, kterým své životní prostředí poškozujeme.