Příběh německé osady Lützerath, která se stala dějištěm masivních protestů proti těžbě uhlí

Němečtí klimatičtí aktivisté vedli poslední měsíce učiněnou bitvu za zachování německé osady Lützerath. Nechtěli, aby ji pohltila jáma hnědouhelného dolu Garzweiler II. Enormní nasazení odpůrců těžby, rvačky s těžkooděnci a vrhání Molotovových koktejlů se z určitého úhlu může jevit jako zbytečné. Ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko totiž nad energetickým koncernem RWE už dávno zvítězili. Z jiného úhlu pohledu je dobrý každý kus uhlí, který zůstane pod zemí. Na Německo nebývalé policejní manévry; nástupy těžkooděnců proti až 35 000 demonstrujících klimatických aktivistů; slzný plyn a vodní děla; squatteři s vlajkami usazení na střechách zemědělských usedlostí anebo visící na lanech ve větvích stromů. Spousta násilí a zraněných lidí – protestujících i policistů, tucty zadržených a zatčených. A taky spousta mediálně vděčných tváří celebrit a politiků, komentujících dění v okolí donedávna ještě naprosto neznámé osady Lützerath. Jaký to všechno mělo důvod?

Odpověď je třeba začít hledat v ne až tak dávné historii našich západních sousedů. Poválečné Německo, přesněji řečeno obě rozdělená Německa – NDR a SRN – potřebovala energii pro růst a obnovu válkou zdevastovaného průmyslu. A tuto energii mimo jiné zajistilo hnědé uhlí ze tří hornických regionů, včetně rýnského hornického revíru. Spotřeba a potřeba uhlí byla tehdy neoddiskutovatelný fakt, nezbytnost, a tak v rámci rozšiřování těžby postupně přišlo „o zemi pod nohama“ na 120 000 lidí. Byli vystěhováni, přesunuti do náhradního bydlení.

Stěhování ve veřejném zájmu

Už v roce 1961 se dobře vědělo, že těžba hnědého uhlí v rýnské pánvi bude nevyhnutelně pokračovat dál. A že po vysídlení obcí Gindorf, St. Leonhard, Frimmersdorf, Reisdorf, Elfgen, Belmen, Garzweiler a Priesterrath, sídly dohromady s 7800 obyvateli, vznikne obří povrchový důl Garzweiler I.

V roce 1983 k tomu skutečně došlo, a už tehdy bylo jasné, že se obří kolečková rypadla nejspíš brzy pustí do práce i na důlním díle Garzweiler II. To bylo navrženo a předschváleno na ministerské i vládní úrovni už v 70. letech minulého století.

Lidí ze zhruba padesáti vesnic, kterých se to velmi bytostně týkalo, se tehdy na názor nikdo nevyptával.

To přišlo až po sjednocení obou zemí v jedno Německo, kdy se otázka pokračování těžby uhlí, národních i obecních zájmů stala věcí veřejnou.

I tak v roce 1995, za široké shody vládní koalice, došlo k ujednání s těžařskou společností RWE AG, že se v těžbě a rozšiřování povrchového dolu Garzweiler II. na plochu 114 kilometrů čtverečních skutečně může pokračovat. Ta shoda tenkrát mimochodem vyplývala z toho, že důl je „projektem sloužícím veřejnému blahu“ a je „přiměřeně potřebný“.

Bude se vyvlastňovat. Chcete šek?

Obyvatelé vesnic Otzenrath, Holz, Pesch, Spenrath, Borschemich a Immerath, ti, co spadali do první připravované etapy rozšiřování dolu Garzweiler II. na dvaatřiceti kilometrech čtverečních ze zamýšleních 114, byli vyrozuměni o vyvlastnění půdy. A o tom, že v horizontu deseti let důlní jáma postoupí až k nim. Do té doby se prý musí vystěhovat.

Také se hned přistoupilo k řešení kompenzací. Ty k obyvatelům z vyvlastněné půdy plynuly ze dvou stran. Paušál ze státní kasy v hodnotě zabraných nemovitostí a pozemků, vyčíslený odhadcem. A pak další z fondů RWE.

RWE přitom dávala na výběr: buď peníze na ruku jako jednorázové odškodnění, anebo zajištění nového domu. Většina z 5000 dotčených lidí si hned vzala hotovost, dalších cca 900 zvolilo zajištěné bydlení. Většina z těch, kteří zvolili nové bydlení, jej dostali ve vzdálenosti 10-12 kilometrů od své někdejší adresy. Nerozhodní si vzali ještě čas na rozmyšlenou, ale v zásadě šlo o jednotlivce.

Anebo kverulanty, jejichž největším důvodem k nespokojenosti bylo to, že kompenzace od vlády Severního Porýní-Vestfálska (NRW) byla nízká, protože pozemky na okraji povrchového dolu už neměly valnou hodnotu. I s nimi pak RWE vedla blíže nespecifikovaná ujednání a došla ke shodě a vyrovnání. V zemi se tu má nacházet 600 milionů až 1,3 miliardy tun uhlí, takže si jedna z největších těžebních společností světa nejspíš může dovolit být štědrá.

Hotovo, můžeme začít těžit

Pro někoho ale peníze nejsou to hlavní a určující. K vystěhování se tu například neměli obyvatelé pokročilého důchodového věku, kteří tu už chtěli „dožít“. A nebo ti, kteří nechtěli opustit své předky, pohřbené v zemi.

RWE ale přistoupila ke zřízení nového domova s pečovatelskou službou, přidělení důchodové prémie a také ke kompletní exhumaci ostatků ze hřbitova v Immerathu, a jejich přesunu na nový hřbitov.

Kolem roku 2000 se už celá věc s vysídlením měla za víceméně vyřízenou, a příprava pozemků k otevření těžby – kácením stromů, bagrováním a bouráním staveb – byla nachystaná, aby se v roce 2005 mohla rozběhnout.

V roce 2006 tak přesně podle harmonogramu zmizel z povrchu země Otzenrath. O dvě léta později následoval Holz, pak Pesch, Spenrath a Borschemich. A na podzim 2015 se bagry pustily do postupné demolice Immerathu. A jen kousek od něj pak stojí malinká osada Lützerath.

Lützerath je na mapě snadno k přehlédnutí, ale teď už několik měsíců rezonuje titulky světových médií. Jde přitom o sídlo, jehož sláva pohasla už dávno. Pod tuctem střech zdejších zemědělských stavení žilo ještě v 70. letech 105 obyvatel, ale to už je minulost. Po roce 2000 tu už kvůli chystanému rozšiřování dolu mělo adresu pobytu hlášeno jen 11 lidí, a donedávna tu trvale už žil jen jeden jediný. Eckhard Heukamp.

Malý velký Lützerath

Do někdejší rodinné usedlosti, z níž se jeho matka vystěhovala už roce 1996 po rozhodnutí o vysídlení, se Heukamp nastěhoval až v v roce 2015. Do té doby žil v nedalekém městečku, Borschemich u Erkelenzu. I to muselo ustoupit těžbě uhlí, a Heukamp byl jedním z posledních obyvatel, kteří si nakonec nechali zaplatit velmi příznivé finanční vyrovnání od RWE.

Pak mu ale přirostla k srdci stará farma v Lützerathu, k níž už se ale blížili bagry. I tak se tu zabydlel, i když jeho matka, sourozenci, manželka i děti už dávno žili v Dolním Sasku, zatímco on sám hospodařil „na okraji“ rozrůstající se důlní jámy. A stěhovat se odtud nehodlal. Odmítl nabídku společnosti RWE, že mu jeho rodovou půdu vymění za pozemky o sedminásobné rozloze v Jüchenu. Byl proti tomu, aby vyměnil usedlost v Lützerathu za kompletně zařízenou farmu v Braniborsku. Stal se tedy posledním stálým obyvatelem osady, který dohodu o vyrovnání s RWE nepodepsal.

Nemálo Němců v něm proto vidělo hrdinu. Statečného muže, který se pustil do křížku s nadnárodní energetickou korporací, a nehodlá ustoupit ani o píď. Navíc byl považován za ztělesnění hlubokého environmentálního cítění. Tvrdil totiž, že uhlí už Německo nepotřebuje.

Přesněji tedy – od dubna roku 2021 to tvrdili jeho právníci, kteří u správního soudu v Cáchách podali žalobu proti vyvlastnění. S argumentem, že rozhodnutí o vyvlastnění, které v případě Lützerathu vešlo v definitivní platnost v roce 2013, se opíralo o plány a dohody z 90. let. A ty už neodpovídaly ustanovení pozdějších zákonů o ochraně klimatu a postupném ukončení těžby uhlí.

Heukamp a jeho právníci se propracovali až k Nejvyššímu správnímu soudu v Münsteru, kde loni v březnu neuspěli. Heukamp se tedy musel z Lützerathu vystěhovat, o výši případného vyrovnání není nic bližšího známo, a RWE mohla zahájit přípravné práce k těžbě.

Rozhodnutí soudu, proti němuž už není dalšího odvolání, ale krajně popudilo odpůrce těžby. A začali organizovat pochody, blokády, velké demonstrace. Včetně okupování už vybydlené osady. I když už v ní nikdo nežije a ze soudního rozhodnutí ani žít nesmí, chtějí zabránit jejímu zničení. Maličký Lützerath se stal, podobně jako donedávna jeho poslední obyvatel, silným symbolem. Zpodobněním toho, že už uhlí nemá v Německu budoucnost a nesmí se kvůli němu ničit příroda a zabírat domovy.

Uhlí už opravdu nebude potřeba

Hodí se zmínit, že Lützerath, familiárně dnes aktivisty nazývaný Lützi, sehrává tu samou roli jako Hambi. Tak byl ještě v roce 2019 nazýván nedaleký Hambašský les, o nějž se odpůrci těžby bili s těžkooděnci. A nakonec úspěšně. Ministerský předseda německé spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko nakonec potvrdil, že lesu se rypadla RWE musí vyhnout a lokalita musí zůstat těžbou nedotčená. A že spolková země přistoupí na plán postupného útlumu těžby.

Tento velký úspěch aktivistů ale paradoxně znamenal problém pro Lützerath. Stojí totiž momentálně v jediném směru, kterým se povrchový důl Garzweiler II. ještě může rozrůstat.

Kdyby byla povolena těžba pod Hambašským lesem, mohl být Lützi ušetřen. A pravděpodobně by i ušetřen byl, protože v roce 2020 společnost RWE musela přistoupit na rozhodnutí vlády, že v regionu bude těžba uhlí ukončena do roku 2030.

Pravda, aktuální energetická krize, v důsledku Ruskem rozpoutané války na Ukrajině, si sice vyžádala posunutí tohoto termínu, nejspíš až k roku 2038. Ale to nic nemění na tom, že RWE s těžbou v povrchovém dole Garzweiler II. končí. První fáze jeho rozšiřování bude i jeho poslední fází. A poslední sídlo, které by mělo být do úplného útlumu těžby zplanýrováno, je Lützerath.

Proč je pro někoho tak nutně potřebné onu osadu zbořit? „Pokud by měl být Lützerath zachován, nebylo by možné dosáhnout objemu těžby nezbytného pro zachování bezpečnosti dodávek na příštích osm let, ani by nebylo možné zajistit stabilitu povrchového dolu a provést nezbytnou rekultivaci," uvádí zemská vláda.

A proč je za stavu vyjednaného útlumu těžby tak důležité hájit vybydlenou osadu, v níž už nikdo nežije? Klimatičtí aktivisté ji berou jako symbol boje proti uhelné éře a mají za to, že politici, i ti ze strany Zelených, se špinavou zákulisní dohodou zaprodali RWE. Zbourání Lützerathu jim nepřijde přijatelné, přestože dohoda s RWE zahrnuje ukončení těžby v celé rýnské uhelné oblasti do roku 2030.

Nicméně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stále platí – zbourání osady je z hlediska energetické politiky a výroby elektřiny v souladu s ústavním požadavkem na ochranu klimatu. Byť s tím Greta Thunbergová nesouhlasí a tvrdí, že uhlí má prostě zůstat pod zemí.

---

reklama

---