Seriál o popírání klimatické vědy, díl II.: Zrod popíračských kampaní

Fosilní průmysl v USA měl svůj vlastní klimatický výzkum již v 70. letech, který ho varoval před riziky klimatické změny. Dokonce poměrně dlouho fungoval jako produktivní partner s akademickými i státními institucemi. Nicméně nejpozději počátkem 90. let — spolu s tím, jak začalo vyjednávání o omezení spalování fosilních paliv — začal organizovat kampaně na popírání klimatické vědy. Využil přitom řadu nástrojů, vyvinuté tabákovým průmyslem pro zakrývání zdravotního dopadů kouření. Toto je druhý díl seriálu o vzniku a pozadí popírání klimatické vědy, které vychází z nedávno publikovaného briefing paperu Klimatýmu Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Počátek organizovaných aktivit směřujících k popírání závažnosti změn klimatu můžeme vidět zhruba od počátku 90. let v USA, kde ho iniciovaly skupiny navázané na fosilní průmysl a jejich političtí spojenci, převážně v Republikánské straně. Jednou z prvních organizací popírajících závažnost antropogenní klimatické změny bylo uskupení průmyslových skupin The Global Climate Coalition, založené roku 1989 za účelem zabránit regulaci fosilních paliv. Především se zaměřovalo na zabránění ratifikaci Kjótského protokolu Spojenými státy.

Zástupci fosilního průmyslu v USA přitom byli o problematice klimatické změny informováni minimálně od 60. let. Řada z nich dokonce v průběhu 70. a 80. let tvořila vlastní velmi pokročilý výzkum, včetně vlastního klimatického modelování. Mezi fosilními korporacemi vynikal především Exxon (dnes ExxonMobil), jehož klimatický výzkum se v řadě oblastí ukázal jako pozoruhodně přesný (například v odhadech budoucí globální teploty nebo růstu koncentrace oxidu uhličitého).

Existuje i řada dokladů o tom, že výzkumná oddělení fosilních korporací upozorňovala vedení společností na závažnost a naléhavost krize. Exxon v tu dobu skutečně prozkoumával cesty k nízkouhlíkové energetice, nicméně žádnou z technologií neshledal v daném kontextu za dostatečně profitabilní.

V průběhu 80. let výzkum také začal ukazovat, že klimatická změna je reálným a akutním nebezpečím, které je třeba kvůli dlouhé setrvačnosti energetických infrastruktur okamžitě řešit. Zároveň ale výzkum ukazoval, že dopady antropogenního oteplení pravděpodobně nebudou pro většinu světa detekovatelné dříve než v roce 2000, protože budou maskovány přirozenou variabilitou klimatického systému. Exxon tak svůj klimatický výzkum začal výrazně omezovat.

V průběhu 80. let také došlo k velkému propadu cen fosilních paliv, což výrazně měnilo uvažování fosilních korporací, které se více upnuly k jádru svého podnikání a začaly omezovat investice do jiných oblastí, včetně vědeckého výzkumu. Naopak fosilní korporace začaly investovat do hnutí, které nerealisticky vyzdvihovalo nejistoty klimatické vědy, bagatelizovalo rizika spojená s klimatickou změnou, zpochybňovalo možná řešení a také již ověřené poznatky veřejně popíralo — a to včetně výsledků vlastních vědeckých oddělení. Z průkopníků vědeckého poznání a partnerů v hledání adekvátních politik se postupně začal stávat jejich nepřítel.

Nutno podotknout, že v tomhle ohledu není chování fosilního průmyslu nijak bezprecedentní. Celá řada průmyslových aktérů chápala, že jejich zájmy jsou do velké míry závislé na politice a veřejném mínění minimálně již od počátku 20. století. Za účelem lobbingu a ochrany zájmů od té doby založili řadu vlastních oborových organizací (v USA například American Petroleum Institute, ale třeba i National Association of Manufacturers) a vznikl i celý nový obor public relations a reklamní průmysl.

Schopnost ovlivňovat veřejné mínění stála za úspěchem celých odvětví a zcela zásadní se stala především pro úspěch tabákového průmyslu, který prostřednictvím práce odborníků na ovlivňování veřejného mínění dosáhl mimořádné expanze. Úspěch tabákového průmyslu měl ale i stinnou stránku — masivní nárůst výskytu rakoviny plic a dalších onemocnění spojených s dlouhodobým užíváním tabákových výrobků. Snaha vypořádat se s těmito důsledky měla potom překvapivě bezprostřední důsledky i pro popírání klimatické vědy.

V průběhu 50. let již byly důkazy o škodlivosti kouření tak průkazné, že znamenaly závažné ohrožení celého mimořádně výnosného odvětví. Tabákový průmysl využil svého inovativního přístupu k ovlivňování veřejného mínění, tentokrát ovšem místo ovlivňování konzumního chování (vytváření tužby po tabákových výrobcích) začal ovlivňovat veřejné povědomí o výsledcích vědeckého výzkumu. Experti na vztahy s veřejností po prozkoumání problému usoudili, že vědecké poznatky se přímo vyvrátit nedají, nicméně je možné o nich vytrvale vytvářet pochybnosti a tím jejich dopad na veřejnost a politiku blokovat.

Postupně tak vytvořili celou paletu technik a organizací, které se zaměřovaly na účelové vytváření pseudokauz a znepřehledňování veřejné debaty. Institucionální síť organizací, ale i nájemných, zdánlivě nezávislých odborníků, ochránila tabákové korporace před regulací a soudními spory po dlouhých 50 let. Samotná strategie byla vytvořena experty na korporátní propagandu (odvětví jinak známé jako public relations), tj. poradenskými firmami a experty jako Hill & Knowlton, Edelman, APCO Worldwide, Edward Bernays či Ivy Lee.

Mimořádný úspěch této dezinformační struktury vedl k tomu, že začala být později využívána i dalšími aktéry, kteří začali mít problémy s tím, že věda odhalila negativní dopady jejich podnikání. Stejné aktéry pak můžeme vidět opakovaně popírat závěry vědeckého výzkumu v různých tématech — například v problematice škodlivosti kouření, kyselých dešťů, ozonové vrstvy, olovnatého benzinu, zdravotních dopadů azbestu atp.

Průmysl vytváření pochybností

Pro vědecký provoz je stěžejní sdílená etika, která se opírá o důvěryhodnost empirických důkazů. Jejím základem je, že jako úspěšný je chápán výzkum nikoliv na základě toho, do jaké míry je originální, elegantní nebo v souladu se selským rozumem, ekonomickými zájmy nebo náboženskými dogmaty, nýbrž na základě toho, jak je v souladu s pozorovanými fenomény.

Tato etika je kolektivně udržována prostřednictvím celé řady institucionálních a metodologických opatření, vědeckých společností, institucí a organizací. Samotný vědecký výzkum, přinášející tyto poznatky, funguje především skrze publikace výzkumu ve vědeckých časopisech, které používají systém peer-review, kdy v oboru vzdělaný (zpravidla anonymní) recenzent či recenzentka daný text oponuje. Tyto postupy umožnily obdivuhodný rozmach vědění a také získání vysokého stupně veřejné důvěry ve vědu.

Takto funguje i klimatický výzkum, a důvěra, že jeho zjištění jsou relevantní, zakládá podporu pro klimatickou politiku. Účelově vytvářené pseudo-expertní organizace (například The Advancement of Sound Science Coalition, The Global Climate Coalition, Science & Environmental Policy Project, CO2 Coalition, Information Council for the Environment, Global Climate Coalition, Cooler Heads Coalition, Climate Intelligence Foundation, Committee for a Constructive Tomorrow, Friends of Science a další) a nájemní, zdánlivě nezávislí odborníci (například Frederick Seitz, Fred Singer, Patrick Moore, Patrick Michaels) se tuto důvěru snažili narušit tím, že vytvořili zdání konfliktu ve vědeckém poli.

K tomu tyto subjekty vytvořily konference nebo časopisy, které se snaží napodobovat vědecké publikace a konference, nicméně jejich bližší zkoumání odhalí, že akademické standardy nedodržují. V rámci tohoto hnutí vznikl dokonce i „protějšek” Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) s názvem Nongovernmental International Panel on Climate Change (NIPCC). Ve skutečnosti ale tyto organizace nevytvářejí vlastní výzkum a daní „experti“ v daných odvětvích zpravidla nepublikují a nepracují. Jedná se spíše o experty na vytváření zdání vědeckého sporu, který poté bývá dalšími skupinami a médii šířen mezi nic netušící veřejnost a tvůrce politik.

Kdo je skutečný odborník či odbornice přitom bývá schopná posoudit pouze úzká skupina dalších odborníků a odbornic. Pro veřejnost bývá velmi obtížné rozlišit řadu účelově vytvářených aktérů. Jejich názvy mají evokovat dojem nezávislých a expertních organizací, ale ve skutečnosti jsou financovány zájmovými skupinami a autentický výzkum nevytváří. Celé epistemické skupiny a komunity potom vznikají z toho, že tyto zdroje nedokáží rozpoznat jako nátlakové organizace a v dobré víře na těchto zdrojích zakládají své chápání, porozumění světu a nakonec i vlastní subjektivní identitu. Jsou pak přesvědčeny, že mají přístup k privilegovanějšímu zdroji vědění o klimatu, než přináší klimatická věda, a vstupují do veřejných debat se zcela upřímnou (stejně jako mylnou) snahou zabránit domnělému klimatickému šílenství.

V rámci těchto epistemických komunit je potom samotná klimatická věda chápána jako nedůvěryhodná disciplína, často jako systematicky zkorumpovaná a prorostlá politickými vlivy. Odtud potom už není daleko k přesvědčení, že jsme svědky velkého klimatologického spiknutí, které má za účel dosažení nějakých forem politické nebo ekonomické nadvlády, typickému pro různé formy konspiračních teorií.

Techniky klimatických obstrukcí

Výše uvedené skupiny představují pouze výsek subjektů popírajících klimatickou vědu. Jejich značná diverzita implikuje, že se různí i techniky, které můžeme nazvat „klimatickými obstrukcemi“. Jejich součástí je znepřehledňování informačního prostoru, znejisťování veřejnosti, vytváření kulturních válek a konfliktů, organizované šíření klimatických dezinformací a pochybností o klimatické vědě, dlouhodobé a systematické napadání důvěryhodnosti vědeckých institucí i klimatických vědců a vědkyň, šíření konspiračních teorií, vytrhávání jinak správných faktů z kontextu a vytváření zavádějících závěrů.

Byly zdokumentovány i případy, kdy se fosilní lobby snažila zabránit klimatickým vědcům v komunikaci s veřejností a zbavit je financování nebo ovlivňovat osnovy veřejného vzdělávání.

Výzkum Johna Cooka a kolektivu autorů a autorek identifikoval pět hlavních způsobů popírání klimatické vědy. Jsou jimi prosazování vyjadřování nelegitimních expertů a expertek (takových, kteří nemají v tématu erudici nebo publikovaný výzkum), používání logických klamů, vytváření přehnaných očekávání (například požadování absolutní jistoty výzkumu, která je ovšem v praxi nedosažitelná v jakémkoliv oboru), vytrhávání faktů z kontextu nebo používání konspiračních teorií.

Obecně se stává hlavním terčem samotná důvěra v klimatickou vědu, a to skrze útoky na reputaci vědců a vědkyň nebo obviňování vědeckých institucí z manipulací a podvodů. V současnosti se také množí aktivity, které se snaží zdiskreditovat možná řešení (především v oblasti obnovitelných zdrojů). Tato větev popírání roste na významu spolu s tím, jak jsou dopady klimatické změny stále znatelnější, ale také jak jsou čím dál tím životaschopnější nízkouhlíkové alternativy.

Šiřitelé pochybností

Sociálněvědní výzkum ovšem také ukázal, že popírání klimatické vědy v průběhu několika desetiletí získalo silný ideologický rozměr, který se původně tak silně nevyskytoval. Dosah výše uvedených účelově vytvářených pseudovědeckých organizací je dlouhodobě zvyšován ideologicky motivovanými skupinami, především z prostředí spojeného s propagací neoliberálních a konzervativních ideologií. Tento fenomén zřejmě souvisí s opozicí těchto skupin proti environmentálním regulacím minimálně již od 60. let, kdy nová vlna environmentálního hnutí reagovala na vzrůstající problémy ze znečištění životního prostředí, zdravotních dopadů toxických látek, nedostatečné regulace, ale i ničení přírodního bohatství.

Na prvním Dni Země, který probíhal roku 1970, jen v USA participovalo na 20 milionů lidí. Rychlý nárůst popularity, ale také jeho částečné prolnutí s radikálními protesty protiválečných aktivistů proti válce ve Vietnamu nebo s psychedelickou a sexuální revolucí hnutí hippies, vedly k tomu, že se část průmyslových a podnikatelských kruhů v USA začala obávat další radikalizace nových sociálních hnutí a toho, že požadavky na ochranu životního prostředí povedou k omezení trhu nebo k nástupu autoritářské společnosti, či dokonce k totalitnímu státu.

Začaly proto ve větší míře vstupovat do hnutí, které odmítalo státní regulace jako takové. Vznikalo souběžně s nástupem takzvané Nové pravice (podporované novými konzervativními a neoliberálními think-tanky) s výrazně anti-environmentální agendou a později se stalo i základem pro popírání klimatické vědy.

Úspěch těchto projektů přispěl k nástupu neoliberalismu jako hegemonní ekonomické politiky Západu koncem 80. let. Tehdy začala éra omezování státu jako aktivního hráče, který stanovuje pravidla pro velký byznys, kontroluje je a zajišťuje přerozdělování od bohatých k chudším, což byl v podstatě poválečný mainstream. V průběhu tohoto obratu došlo k přerámování environmentálních problémů jako problémů svobody volby, regulace trhu a zásahů do vlastnických práv.

Podle odpovídajících ideologických pouček je téměř jakákoliv regulace škodlivá, protože abstraktní „volný trh“ je v podstatě ideální (respektive jediné fungující) zařízení, které je schopné efektivně alokovat zdroje a prostředky. Podle této teorie se neregulovaný byznys o řešení environmentálních problémů postará sám bez zásahu státu. Ideologický motiv byl přitom stěžejní pro scénu popírající klimatický výzkum již od počátku, jak popsala Naomi Oreskes na příkladech expertů zpochybňujících klimatickou vědu — Fredericku Seitzovi, Fredu Singerovi nebo Williamu Nierenbergovi.

Jakkoliv je zřejmé, že přílišná regulace má celou řadu negativ, fundamentalistická preference vlastnických práv nechává stranou problémy současného ekonomického modelu v zahrnování nezamýšlených nákladů do oceňování. To totiž vytváří efekt selhání trhu (tzv. negativních externalit), v jehož rámci prostá ekonomická kalkulace dává dlouhodobě iracionální signály a tržní řešení se realizuje na základě nesmyslných vstupních dat.

Množství řešení, která se snaží tento stav napravit, je potom blokováno čistě z ideologických důvodů. Mezi ideologické hráče přitom patří i globálně nejvýraznější think-tanky popírající klimatické změny, jako je Cato Institute, Heartland Institute, The Heritage Foundation či The American Enterprise Institute. Více než pět set think-tanků, zahrnujících nejvlivnější organizace popírající klimatickou vědu z politicko-ideologických pozic, je sdružených v síti Atlas Network.

---

reklama

---