Střechu má každý, ale každý by na ní solární elektrárnu mít neměl. Síť to neustojí, říkají Irové

Elektrické sítě nejsou stavěné na to, že si skutečně každý majitel domu se střechou fotovoltaiku pořídí.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

S členstvím v hypotetickém klubu hrdých majitelů střešní fotovoltaiky je to podobné. Tím nejlepším předpokladem, který nahrazuje šlechtický rodokmen, je sklon a orientace vaší střechy. Potažmo to, v jaké nadmořské výšce či v jakém regionu stojí dům, který ona střecha kryje. Střecha totiž rozhoduje o vašem potenciálu k výrobě jakostní čisté elektřiny. Někdo má podmínky ideální, někdo ne.

Samozřejmě i tady je překážkou v cestě k tomu, stát se solárním aristokratem, nedostatek financí. Bez peněz na pořízení fotovoltaiky se „jedním z nich“ nestanete. Dost možná o takové členství – nebo o elektřinu z obnovitelného zdroje – ani nestojíte. Jak ale upozorňují výzkumníci z univerzity College Cork, do blízké budoucnosti bude mnohem pravděpodobnější ten poslední scénář. Že se členem nestanete, protože budou mít zrovna plno.

Místní elektrické sítě se postupně stávají solárními instalacemi přetížené. Sítě nejsou stavěné na to, že si skutečně každý majitel domu se střechou fotovoltaiku pořídí. A výhodu v podobě onoho exkluzivního členství si budou moci dopřát jen ti, co se do klubu přihlásili jako první.

Prvních pět procent

Juan José Cuenca Silva, výzkumný pracovník v oboru elektrotechniky na College Cork a hlavní autor studie o Sdílení sítě, začíná dobrými zprávami: „Trend je nastavený tak, že stále více lidí instaluje na své nemovitosti střešní solární panely. Vidí, že tím snižují vlastní náklady na energii. Šetří investicí s vysokou návratností.“

Vypadá to jako výhra pro všechny, protože s každou další střešní instalací se snižuje (s)potřeba fosilních paliv a alespoň teoreticky tak klesají emise oxidu uhličitého, které oteplují planetu. Jenže tahle pozitivní teorie má svůj nepříjemně pesimistický strop v praxi.

Přestavba a zkapacitnění elektrické infrastruktury je podle Silvy v Irsku noční můrou.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

„V Irsku máme potenciálně 1,6 milionu ‚lidí se střechami‛,“ vysvětluje Silva. „A kdyby skutečně každý z nich chtěl střešní solární elektrárnu, stačila by kapacita naší sítě stěží jen pro pět procent z nich.“

Energetická infrastruktura Irska víc než 80 000 malých střešních instalací neustojí. Zatím.

Výpočet, s nímž přišel Silva a jeho kolegové, není žádnou velkou matematikou, ale spíše ilustrativním výpočtem. Je to jen hrubé zprůměrování faktu, že každá solární domácnost obvykle instaluje něco kolem 6 kW obnovitelných zdrojů, protože do 6 kW dosáhnou na státní dotaci k mikrogeneraci energie.

Nemusí přitom jít jen o typické střešní panely, ale i o malou větrnou turbínu. Nicméně pořád platí, že pokud by si každý v Irsku nainstaloval nějaké OZE, stejně by je 95 % domácností nemohlo připojit ke státní síti.

A jak dodává Hannah Daly, profesorka Udržitelné energetiky a spoluautorka studie, podobná situace panuje v Kalifornii, Španělsku a Německu: „Ti, kteří přišli na trh dříve, pak fyzicky blokují přístup těm, kteří přišli později. Úseky elektrické sítě jsou v těchto zemích nyní pro nové instalace nedostupné.“

Situaci přirovnává k orchestru, kde je více muzikantů než židlí.

„Elektrická síť nebyla navržena tak, aby každý dům vyráběl velké množství energie z obnovitelných zdrojů,“ vysvětluje Daly. „Jakmile zasvítí slunce, každý zákazník se solárním panelem musí elektřinu okamžitě spotřebovat, nebo ji přelít do sítě. V pořádku to je, pokud do sítě přelévá jen několik zákazníků. Ale v celostátním měřítku může veškerá tato přelitá energie překročit kapacitu kabelů a způsobit přepětí poškozující zařízení, anebo si vynutit přerušení provozu. Aby tomu provozovatel sítě zabránil, musí omezit množství připojené energie z obnovitelných zdrojů.“

Navýšit kapacitu? To si dovolit nemůžeme

Technicky se to řešit dá – v orchestru přidáním židlí.

V případě elektrické sítě investicí do nových kabelů, do instalace domácích bateriových systémů a časovaných nabíječek pro elektromobily. Aby bylo možné lépe koordinovat spotřebu energie. Ale úplně dobře to „nezní“, protože tyto nápady jsou spojeny s velkými finančními náklady.

Přestavba a zkapacitnění elektrické infrastruktury je podle Silvy v Irsku noční můrou. „A to jsme bohatou zemí, která elektrickou síť buduje posledních sto let, a teoreticky si takové náklady můžeme dovolit. V zemích, které takové ekonomické zázemí nemají, to ale není realistické.“

Výzkumníci upozorňují na další dílek problému - ekonomickou nespravedlnost. Solární fotovoltaiku si jako první instalují spíš ty movitější domácnosti. Nůžky se tím dál rozevírají. Protože až bohatí obsadí volnou kapacitu sítí, nezbude v nich místo pro ty chudší.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Představa, že by si například v Albánii, Rumunsku, Bulharsku nebo Makedonii – to jsou nejchudší země Evropy – každý kvůli ochraně klimatu pořídil solární panely na střechu, je momentálně technicky neproveditelná.

Na příkladu Irska výzkumníci upozorňují ještě na jeden podstatný dílek problému. Nerovnoměrnou distribuci OZE, plynoucí z jakési ekonomické nespravedlnosti. Solární fotovoltaiku si totiž často jako první instalují ty movitější domácnosti, které využívají dotací.

Tedy, abychom si připomněli příklad ze začátku – ne nutně ti s tou „nejlepší střechou“ – ale ti, kteří mají peníze na členství v solárním klubu. A je jistý paradox, že tito movití majitelé střešních instalací jimi šetří energii a stávají se tak bohatšími. Ne nutně na úkor těch chudších, ale v jejich neprospěch. Nůžky se tím rozevírají. Protože až bohatí obsadí volnou kapacitu sítí, nezbude v nich místo pro ty chudší.

„Omezuje to celou užitečnost mikrokogenerace pro celkovou dekarbonizaci společnosti,“ zmiňuje Daly.

Spravedlivá řešení spravedlivá nejsou

Tato vtělená nespravedlivost systému, který postihuje chudé a zvýhodňuje bohaté, ostatně není vlastní jen obnovitelným zdrojům energie. Nápad na vyšší zdanění emise produkujících vozů se spalovacími motory primárně poškozuje ty, kteří nemají na pořízení elektromobilu.

Silva a Daly se shodují na tom, že obnovitelná energie by neměla prohlubovat stávající nerovnosti. Pravidla pro domácí větrné a solární instalace by to měly zohledňovat. Tak, aby z čisté energie měli finanční prospěch všichni odběratelé elektřiny. A nejen z toho, že budou mít čistší vzduch k dýchání.

Teoretické řešení může nabídnout princip sdílené sítě. Místo plošných limitů – jako je v Irsku nyní oněch dotovaných 6 kilowattů – by bylo třeba najít spravedlivý podíl. Hodnotu výkonu, kterým může disponovat každá domácnost, aniž by to ovlivnilo ostatní.

Druhým způsobem, jak lépe sdílet síť, je uznat, že některé domácnosti mají peníze na instalaci většího než spravedlivého podílu. A ty by pak mohly pomoci s financováním těch méně zainteresovaných domácností, výměnou za levnější elektřinu pocházející právě z těchto instalací.

To už ale hraničí s komunismem v síti, který mnoho podporovatelů nenajde. Představa, že v orchestru mezi muzikanty zasedne každý, včetně těch, kteří na nic nehrají, je možná spravedlivá, ale nikoliv funkční.

Jisté je, že elektrická síť většiny vyspělých zemí není stavěná na to, aby si skutečně každá domácnost osadila střechu solárními panely. Volných míst není neomezené množství, a přesto se dnes intenzivněji řeší to, jak je zaplnit, než jak rozšířit kapacitu.