Svědectví ze Šumavy: má-li být les v budoucnu ponechán přírodě, lesnické zásahy v této cestě příliš nepomohou

Při založení Národních parků Šumava před třiceti lety si odborníci kladli řadu otázek, souvisejících s tím jak se příroda vyvíjí bez lidského zásahu. Třeba jestli se les dokáže sám obnovit, zda jsou znovu vysazené populace zvířat životaschopné a jaké biotopy pro svůj život potřebuje tetřev hlušec. „Příroda funguje v úplně jiných časových horizontech, než jak je vnímá člověk. Zvlášť moderní člověk, kterého obklopuje svět internetu a rychlých zpráv a informací. Na první odpovědi jsme si proto museli počkat několik desetiletí a na další si ještě počkat musíme,“ komentuje otázky ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený.

„V západní a střední Evropě jsme se navíc za posledních více než sto let odcizili přírodě. Přírodním procesům jsme totiž ponechali jen zlomky území a tak vlastně pořádně nevíme, jak přírodní procesy fungují. Možná jen tušíme, modelujeme je, ale skutečnost pak bývá jiná,“ doplňuje náměstek ředitele Správy NP Šumava Martin Starý.

Poměrně převratná zjištění ale přinesl výzkum působení vývratů stromů na lesní ekosystémy. Ukazuje se, že vyvracející se stromy jsou nedílnou součástí uceleného přírodního procesu, stejně jako je jí odumřelé dřevo nebo přirozená obnova lesa. Četnost a rozsah vývratových událostí má nakonec pozitivní vliv na zadržování vody v krajině a na utváření krajiny samotné.

Zvláštní výzkum se rovněž zabýval hodnocením rozdílů vodní bilance v lesích a na loukách. Prokázala se přitom vyšší půdní vlhkost na travních porostech a nižší ve vzrostlém lese, způsobená pravděpodobně výparem stromů. V suchých obdobích vykazoval dokonce nejsušší vodní bilanci bukový les (i proti smrkovému lesu).

Znovu se potvrzuje, že přirozené zmlazování lesa je přirozeně shlukovité a že už od samého počátku vytváří členitou strukturu budoucího lesa.

Zároveň se prokazuje, že globální změny teploty a chodu srážek jsou dlouhodobě patrné a ovlivňují všechny ekosystémy. Tato zjištění doplňují nové velmi podrobné mikroklimatické mapy, které ukazují různou míru ovlivnění mikrolokalit globální změnou. Tyto mapy jsou zbrusu novým a velmi důležitým podkladem pro hodnocení kvality přírodních stanovišť a lesních typů.

Jiné výzkumy ukázaly, že i přes změny klimatu probíhá zotavování přírodních ekosystémů z okyselení na konci 20. století rychleji, než se předpokládalo. Hmatatelným projevem je například oživení vodní fauny šumavských jezer, návrat pstruhů do jezera Laka, ale i projevy mnohem méně viditelné – jako je například klesající množství uhlíku a rostoucí množství vápníku v opadu lesů.

Nejen tato zjištění a výsledky nejrůznějších výzkumů na území národních parků Šumava a Bavorský les prezentovali na konci října v Bavorské Rudě odborníci na letošní speciální konferenci Aktuality Šumavského výzkumu, která byla pojata jako oslava 30. a 50. let od založení NP Šumava resp. NP Bavorský les.

Výsledky všech prezentovaných výzkumů jsou shrnuty do desatera klíčových zjištění. Pavel Hubená a ředitel Bavorského lesa Franz Leibl dali dohromady poznatky a zkušenosti nasbírané v Bavorsku za pět desetiletí, na české straně za tři desetiletí.

„Prokázali jsme například, že se les zmlazuje sám, že národní parky jsou hotspotem biodiverzity, návraty vzácných druhů živočichů jsou možné anebo že oba národní parky podporují regionální rozvoj,“ představuje některé výsledky Pavel Hubený.

„Dosavadní třicetiletá existence národního parku se nesla zejména v duchu konfliktu mezi lesnickým bojem s šířícím se kůrovcem a ochranářskou touhou nechat přírodní procesy běžet bez ovlivňování. Všechna naše zkoumání nakonec ukázala, že má-li být les v budoucnu ponechán přírodě, lesnické zásahy v této cestě příliš nepomohou,“ dodává ředitel NP Šumava.

Lesnické zásahy totiž ochuzují budoucí lesní ekosystém o složky a struktury, které jsou pro les přirozené, a které v celém ekosystému hrají různě významnou funkci. „To, že jsme ponechali v lese dřevo ve velkém, vyvolalo doslova explozi biodiverzity. Objevily se tu druhy, které jsme považovali za vymřelé, zejména mezi houbami a hmyzem. A krom toho dnes víme, že odumřelé dřevo je obrovskou zásobárnou vody – je to v podstatě samostatný mokřad. Tlející dřevo bude fixovat vodu ještě další desítky let,“ uzavírá Hubený.

---

reklama

---