Vesmír a jeho hranice poukazují na naši environmentální omezenost

Na Marsu ještě nikdy nestanula noha člověka z planety Země, ale i tak naše pozemská civilizace už dokázala „zaneřádit“ povrch cizí a miliony kilometrů vzdálené planety 7119 kilogramy odpadu.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

V průběhu posledních 50 let a 14 různých misí jsme k druhé nejmenší planetě naší soustavy vyslali 18 různých objektů, z nichž část zanechala na Marsu otisk v podobě odpadu. Odpad pochází hlavně ze tří zdrojů: použitého vybavení, vysloužilých a havarovaných sond. Při každém pokusu o přistání je totiž sonda vybavena padáky, ochrannými štíty a dalšími prvky, které mají zaručit relativně hladké přistání. Ať už se to povede či nikoliv, zůstanou na Marsu ležet.

Na Marsu jako doma

Na Marsu ještě nikdy nestanula noha člověka z planety Země, ale i tak naše pozemská civilizace už dokázala „zaneřádit“ povrch cizí a miliony kilometrů vzdálené planety 7119 kilogramy odpadu. Lidé se smyslem pro pokročilou techniku, kosmická měřítka a fandové vesmírných dobrodružství se nad takovou environmentální výtkou mohou jen pousmát. Mají pravdu – těch 7 tun zavlečeného odpadu je skutečně jen zrnkem písku v poušti. Navíc jinak zatím realizovat přistání sondy udělat nejde. Jenže právě v tom se velmi názorně zrcadlí pochybná logika, která nás na Zemi nutí občas popřemýšlet o stěhování na jinou planetu.

Naši Zemi jsme totiž skrze zatím nedokonalé leč momentálně ty jediné dostupné technologie, a také skrze poztrácená zrnka odpadů, jež se naakumulovala v pouště plné veteše, přiblížili stavu řekněme snížené obyvatelnosti. Tak nějak už víme, co jsme na Zemi neudělali dobře. A když je nám dána teoretická možnost restartu na jiné planetě? Začínáme přesně těmi samými, už známými chybami. Zanášíme svůj odpad někam, kde to nejde vidět, a předem s neochvějnou jistotou usuzujeme, že to později nebude na škodu.

Na Zemi jsme nasypali stovky milionů tun plastového odpadu do oceánů, a ještě teď – když už víme, jakou neplechu dělají mikroplasty v životním prostředí – tam ročně dalších 11 milionů tun přihazujeme (a marně krčíme rameny nad tím, že do dvaceti let to bude 3x tolik).

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | James Patrick S. Garcia/GWP / Flickr

Se stejně neprůstřelnou argumentací jsme přitom na Zemi nasypali stovky milionů tun plastového odpadu do oceánů, a ještě teď – když už víme, jakou neplechu dělají mikroplasty v životním prostředí – tam ročně dalších 11 milionů tun přihazujeme (a marně krčíme rameny nad tím, že do dvaceti let to bude 3x tolik). Nekonečnost vesmíru je pro běžného smrtelníka nepředstavitelná. Ale to donedávna platilo i o měřítcích oceánů. A jak hezky jsme je dokázali za pár století zdevastovat, znečistit, zanést odpady, přelovit, zbavit mangrovů a podmořských zahrad korálových útesů!

Lidský faktor je vždycky chyba

Mnohamiliardový účet za odhazování odpadků nám přitom může vystavit sama Rudá planeta. Trosky sond a fragmenty jejich prvků, „rozfoukané“ v 2-5 kilometrových okruzích kolem míst někdejších přistání, už nyní představují komplikaci pro přistání dalších sond.

Souhra nešťastných náhod může vyústit v to, že solární panely čerstvé přistáté sondy budou poškozeny úlomky z roveru Preservance, Vikingu 2 či Marsu 6 nebo že se kola robotického vozítka zamotají do přistávací sítě Sojoruneru či Beaglu. Počet lokací k příhodnému přistání není na Marsu nekonečný, a už teď si tam vlastními odpadky komplikujeme budoucí práci. Mise za přistáním na Mars může skončit „chybou lidského faktoru“, jehož příčina by se datovala k pohozeným odpadkům třeba století nazpět.

I když vesmír nezná hranice, na Marsu je to s lidmi vlastně stejné jako na Zemi. Mars přitom není ojedinělým selháním, které vyplývá z až absurdní nedostupnosti této lokality.

Jediná přirozená družice naší planety, Měsíc, si bezprostřední pozornosti lidí užíval naposledy před 50 lety. Tehdy tu, 11. prosince 1972, při misi Apolla 17, stanula lidská noha. Nicméně za předchozí dekádu objevitelských dobrodružství se na povrchu Měsíce nastřádalo 226,7 tun odpadu. Je až k neuvěření, čeho je lidstvo schopné – transformovat vize a sny předchozích generací, vytvořit z nich inspiraci pro vědecký základ k řešení a nakonec vymyslet technologii k jejich naplnění. Před šedesáti lety jsme poprvé byli na Měsíci! Dokázali jsme to! Ale jediné, co jsme tam po sobě zanechali, jsou naše odpadky.

Před šedesáti lety jsme poprvé byli na Měsíci! Dokázali jsme to! Ale jediné, co jsme tam po sobě zanechali, jsou naše odpadky - přesně 226,7 tun odpadu.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Andreas. / Flickr

Velká krusta oběžné dráhy

A pokud jde o naše bezprostřední okolí? Střípky a kusy vybavení, odštěpků kovů a barev, nádrží a nefunkčních satelitů na oběžné dráze naší planety se už teď dají počítat na statisíce. K lednu 2019 na oběžné dráze kolem Země nacházelo více než 128 milionů kusů kosmického smetí menších než 1 cm, asi 900 000 kusů smetí o velikosti 1-10 cm a asi 34 000 kusů větších než 10 cm.

Srážky s takovými úlomky se už staly nebezpečím pro kosmické lodě. I ty nejmenší kousky odpadu mohou působit škody na solárních panelech, teleskopech nebo kolizemi vychylovat z dráhy satelity. Romantická představa o plavbě do vesmíru tak začíná v praxi vypadat stejně jako všední ráno rybáře uprostřed Velké pacifické plastové krusty. Dobře víme o řešeních, která by nám mohla pomoci s plasty v oceánech, a tušíme o řešeních, která by mohla pomoci „uklidit“ oběžnou dráhu planety. Ale proč by to někdo dělal? Přijde nám to nákladné, pracné a - vzhledem k rozlehlosti oceánů a vesmíru – zbytečné.

Vesmír (stejně jako oceány) patří všem, a tak nikdo osobně necítí povinnost v něm po sobě uklízet. Fenomén, známý jako tragédie obecní pastviny, tak zjevně není svou platností připoutaný zemskou tíží jen k naší planetě. Bereme si ho do vesmíru s sebou.

Signálem, že by tomu tak nemuselo být napořád, je Prohlášení kosmického průmyslu o odpadech. Cílem je povzbudit celou vesmírnou komunitu k „minimalizaci a prevenci – pokud je to možné – jakéhokoliv nově vznikajícího odpadu". Podstatnou součástí tohoto ujednání je dohoda mezi klíčovými figurami budoucích cest do vesmíru – společností jako Airbus, Planet, Astra, Inmarsat a Astroscale – že by neměly být podnikány žádné procesní kroky, které by záměrně vytvářely trosky.

Přečtěte si také |

Kolem Země krouží tisíce vesmírných trosek. Do úklidu se vrhají Švýcaři

Tyto společnosti také vyzývají k větší spolupráci při snižování produkce kosmického odpadu, k větší transparentnosti mezi provozovateli, k pokračování práce na urychlení vývoje technologií a postupů pro likvidaci vysloužilých kosmických lodí a pro odstraňování stávajícího odpadu, který se již nachází na oběžné dráze. Zvládli jsme přistání lidské posádky na Měsíci i sond na Marsu, protože k tomu byla vůle. Otázkou tedy zůstává, nakolik se podaří takové prohlášení převést v činy, a jestli nám nebude chybět odhodlání k tomu, abychom po sobě ve vesmíru začali uklízet.