Voda nám utíká z lesů a můžeme si za to sami, tvrdí Štefan Vaľo. A nabízí jednoduché, lokální a levné řešení

Lesní cesta, na kterou navazují svážnice a manipulační linky. Síť takových spojnic prorůstá celý kopec. Ve vsích Bukovec a Vyšný Klátov vyschly dva ze čtyř pramenů.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Radomír Dohnal / Ekolist.cz

V květnu 2010 zasáhly východ Slovenska silné povodně, které napáchaly velké škody. Jedním z míst zle zasažených velkou vodou byla i obec Miňovce. Původní informace zněla, že řeka Ondava tu podmyla svah a tím způsobila rozsáhlou erozi cestního tělesa. „To ale není pravda,“ tvrdí Ľubomír Marhavý, slovenský expert na zemědělství. „Prvotní příčinou byl necitlivě provedený zásah v lese nad svahem, přesněji nerekultivované přibližovací lesní

cesty.“ Po nich dešťová voda rychle stekla ze svahu a zachytila se v úvozu, podmáčela stráň a následně způsobila plošný sesuv půdy, včetně vzdutí vozovky pod svahem.

Po povodních se vybudoval kilometrový obchvat s dvěma novými mosty, který nahradil zničenou silnici. Investicí v řádů milionů eur. „Té nové silnici, stejně jako škodám, se dalo předejít tím, když by někdo v lese včas a za zlomek nákladů udělal to, co mohl,“ dodává Marhavý.

Eroze půdy a úplná deteriorace svahů na kraji lesa, v místě dotyku s obdělávaným polem. Osm metrů hluboká erozní rýha se tu nakonec vytvořila jen za pár let.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Radomír Dohnal / Ekolist.cz

Za pravdu mu dává i starosta obce Miroslav Mojsej, který se v místě sesuvu účastnil geologických průzkumů. Kluzná plocha, podmáčená půda a výsledný sesuv. „S řekou Ondavou to nemělo nic společného. Problémem byly vysoké srážky a půda, při které zemina ve svahu skoro plavala.“

Přečtěte si také |

Lesy jako původní česká krajina? Omyl, upozorňují vědci

Rok 2010 byl pro Slovensko vůbec špatný. Vydatnými srážkami rozvodněný Hornád ohrožoval Košice celý červen. Povodně byly zaznamenány také na Váhu, řeka Žitava ohrozila na životech obyvatele dalších tří obcí. V srpnu pak tisíciletá voda toků horní Nitry devastovala obydlí v Handlovskej dolině a zprávy o záplavách přicházely i z Žiaru, Prievidze a Martina. Třetí povodňový stupeň opakovaně hlásily také řeky Olšava, Torysa, Roňava, Ida, Bodva a Výrava.

Scénář byl přitom všude podobný: regionálně naměřený úhrn srážek byl sice velmi vydatný, ale nikoliv extrémní. Extrémní a v konečném důsledku ničivé bylo jen množství vody, která se najednou do údolí severozápadního a východního Slovenska dravě valilo ze zalesněných kopců. Ty podle místních pamětníků dříve vodu držely lépe.

Čerstvá rýha na lesní cestě po průjezdu těžké techniky. Když přijdou přívalové deště, stane se zahlubujícím korytem plným vody, ústící z lesa pryč do vesnice.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Radomír Dohnal / Ekolist.cz

Kdyby si každý mohl vybrat své vlastní řešení

Chyba se tedy zdála být spíše v samotné krajině, která pozbyla schopnost efektivně srážky zbrzdit, než v momentálním stavu říční sítě nebo větší vydatnosti srážek. Co s tím? Jednou z pozdějších reakcí slovenské vlády premiérky Ivety Radičové na průběh ničivých povodní bylo, že uvolnila ze státního rozpočtu příspěvek 75 000 eur (cca 1,95 milionů Kč) pro každou obec, která byla velkou vodou zasažena nebo ohrožena, aby mohla do budoucna realizovat vlastní protipovodňová opatření.

Tento lehce nekoncepční přístup umožnil zastupitelům obcí, aby si zvolili vlastní cestu řešení. Tam, kde sami viděli příčinu problémů. A například starosta obce Ťahanovce Ján Nigut tehdy nevsadil na úpravy říčního koryta či protipovodňové stěny, ale právě na lesy a stráně nad vesnicí. Investoval sumu 15 000 eur do rozrušení povrchu starých lesních cest a svážnic. Upravit jich nechal 6 kilometrů, s pomocí bagrů z nich nechal vytvořit kaskádu převalů a tůní.

„S vodou z kopců jsme tu měli problémy zhruba každé dva roky. Ohrožovala stavení, lidské životy a bahno zanášelo dopravní komunikace,“ vzpomíná, když vypráví o tom, proč zacílil opatření proti povodním právě na plochy příměstských lesů. Dnes už tu takové problémy s povodněmi ani záplavami nemají. Rozrušení starých lesních cest, které se za deště měnila v koryta unášející vodu do údolí, prý funguje perfektně. Systém později na náklady obce nechal doplnit ještě malou gabionovou hrází u přepadu malé, dešťovou vodou sycené nádrže. „Veškeré průtoky v obci, i za větších srážek, jsou teď stabilní. V poměru k vynaložené energii je tohle nejúčinnější řešení,“ tvrdí Nigut. Proč se tento lokální případ hodí zmínit? Hned ze dvou důvodů.

Plošné nátrže svahu, kousek od obce Miňovce. Právě tady v roce 2010 došlo k dramatickému sesuvu půdy, který zdevastoval státní silnici.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Radomír Dohnal / Ekolist.cz

Jednak proto, že tu lidé sami mohli nacházet řešení tam, kde viděli skutečný zdroj potíží. A rovněž proto, že projekt rozrušení lesních cest z Ťahanovec byl na Slovensku vůbec první autorskou realizací konceptu Štefana Vaľa.

Štefan Vaľo svá opatření v terénu prosazuje od roku 2010, ale ne příliš úspěšně. Dílem proto, že se názorově míjí s proudem těch, kteří za vším vidí klimatické změny, nebo změny kolem sebe necítí vůbec.

„Tohle ale není o kravách krkajících metan, o kácení pralesů v Amazonii nebo tajících ledovcích. Tohle je něco, co můžeme udělat sami, regionálně a hned,“ říká Vaľo. Podle něho je prostě potřeba změnit náš pohled na hospodaření v krajině, zejména v lesích, kde je podle Vaľa musí odstranit vzniklé zhutnění půd a podpořit vododržnost rozrušením povrchu nevyužívaných lesních cest a svážnic.

Sám sebe Vaľo považuje za specialistu v oboru zemních prací, který nabízí 49 let praxe se stavbou lesních cest, malých vodních děl a protipovodňových hrází. Nebo ještě trochu chytlavěji, člověka, jež nemalou část svého života věnoval stavebním dílům, která – jak později zjistil – významně přispívala k zásadnímu odvodňování krajiny. A teď cítí povinnost předat svoje zkušenosti a snaží se napravit to, co se děje v lesích celé Evropy. K jakési formě osobního prozření dospěl poté, co sledoval bilanci zaznamenaných odtoků v povodích ukrajinských řek, kolem nichž ve svazích budoval lesní cesty.

Štefan Vaľo a jedno z opatření na zadržování vody v krajině, které před devíti lety realizoval v lesích obce Ťahanovce. Podobných rybníků je tu celá kaskáda.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Radomír Dohnal / Ekolist.cz

Průměrný měsíční koeficient odtoku vody v poměru ke srážkám (za období vegetačního klidu a růstu) totiž vykazoval výrazný schodek: z povodí odtékalo nápadně více vody, než před realizací lesních cest a svážnic. Schopnost zalesněných kopců zadržet srážkovou vodu se tu razantně měnila, a s tím i situace s dosud nebývalým suchem a povodněmi v údolí. Příkladem může být povodí řeky Boržavy, kde ještě v 90. letech zůstávalo kolem 30 % srážek vázáno v půdě. Po roce 2003, kdy tu bylo zahájení budování lesních cest, 105,7 milionů m3 srážek dorovnávalo 102,2 milionů m3 odtoku. Půda tu rázem zadržela méně než tři procenta srážek.

„Jak je to možné? Proč to dříve fungovalo a teď už ne? Proč dříve, i když nepršelo, nebyl les suchý, a proč nebyly takové povodně, jako teď? Co se změnilo?“ ptal se Vaľo. „A tehdy mi to došlo. Jaj bože, to jsme urobili my!“

Lesní půda jako houba, nebo jako cihla

Ptáte se jak? Jeden kubík zeminy obsahuje 200-500 litrů vody. Ta se nachází v půdních pórech, které fungují jako zásobník vody, jako distribuční síť přivádějící vodu ke kořenům rostlin, k pramenům potoků. Představit si ji můžeme jako částečně nasáklou houbu na mytí. Když ale tuto zeminu utlačíme, zhutníme – třeba pojezdem těžké techniky – voda z nich vyteče a opětovná schopnost stále stlačené pomyslné houby vázat vodu je propříště výrazně nižší.

Podobně pak, když tento půdní vododržný systém ještě přetneme sítí cest, lesních manipulačních linek a svážnic, podřezáváme tím dokonale ono podzemní neviditelné potrubí. Když na takový zhutnělý a cestami prokřižovaný lesní porost na kopci zaprší, voda se nevsákne, jako kdysi. Jen rychle odteče po povrchu, s tím, že lesní cesty a zhutnělé povrchy slouží jako umělá koryta a budoucí erozní rýhy. Důsledky takového stavu jsou dvojí.

Estetika není u rekultivace starých lesních cest prioritou. Důležitý je efekt. Není to zahradničení, ale navracení narušené půdy přírodě.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Radomír Dohnal / Ekolist.cz

Bez deště odvodňovaná půda rychleji vyschne, což neblaze dopadá na veškerou vegetaci, včetně stromů. Lesy pak nejsou zdravé, neodolají klimatickým výkyvům a nemohou se bránit ani kůrovci nebo houbovým chorobám. A v případě deště se pak voda v rapidním tempu nese po spádnici dolů. Co naprší nad takovým lesem, se pak cestou nejmenšího odporu a se zvyšující kinetickou energií nese po povrchu svahů do koryt potoků a řek, a míří k vesnicím v údolí. S výsledky, jaké už dobře znají v obcích Miňovce a Ťahanovce.

Přečtěte si také |

Našim lesům a krajině by oheň prospěl, říká entomolog Lukáš Čížek

„Kvůli zhutněným a přerušeným pórům se v půdě každoročně akumuluje méně vody, která pak chybí rostlinám ve vegetačním období, kdy ji nejvíce potřebují,“ vysvětluje Vaľo. „Sluneční paprsky pak prohřívají proschlou půdu, voda prakticky mizí. Nedostatečné zásoby vody z období vegetačního klidu se pak projevují v průběhu celého roku, což vidíme hlavně na poloprázdných potocích, řekách a studnách.“

Změna, která je vidět

Názornost je nejsilnější stránkou Vaľova konceptu. Příkladů ne zrovna šetrného lesního hospodaření v krajině totiž nabídl Štefan Vaľo při svých exkurzích v Čechách i na Slovensku víc než dost. Stopy po odtoku vody, měření vlhkosti pod hrabankou proschlé ztvrdlé půdy dešti navzdory, vysýchání pramenů, desítky let staré svážnice v lesích, které byly využity jednou, a od té doby se jen prohlubují a stávají se erozními rýhami, strmé svahy protnuté cestami, které přeřezávají půdní póry, toho všeho je k vidění v každém obhospodařovaném lese víc než dost. A na tom, že povodně, záplavy a sucho jsou problém, se většina lidí shodne.

Z kraje letošního září sezval Vaľo odborníky, lesní hospodáře, činovníky státní ochrany přírody, akademiky i zastupitele českých obcí, aby se spolu s ním šli podívat na možnosti řešení. Přesněji řečeno, na terénní ukázky rekultivací již nevyužívaných lesních cest po těžbě, které provedl v roce 2011.

Záhraby, kaskády, rozvlněný horizont nepoužívaných lesních cest. A také tůňky. Štefan Valo nesází jen na jeden model, jeho koncept nabízí široké spektrum opatření.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Radomír Dohnal / Ekolist.cz

Asi nejmarkantnějším příkladem je oblast lesů na katastrálních územích obcí Repejov a Oľka. Manipulační linky a svážnice se tu proměnily na kaskádu valů, záhrabů a tůní, které zadržují vodu tam, kde je zapotřebí. V lese. Po devíti letech od realizace většina z nich jen málo připomíná, že po nich kdysi jezdila těžká technika a vytvořil je bagrista. Zvlněný horizont, porostlý kapradinami a mladými buky, totiž v ničem umělé dílo nepřipomíná. Je součástí krajiny, která – na rozdíl od nerekultivovaných okolních lesů – nemá o vodu nouzi. Ani problémy se záplavami, jak potvrzuje i současný starosta Repejova Peter Cipka. „S velkou vodou jsme tu od realizace už problémy neměli. A hodí se asi zmínit, že toto opatření nechrání jen nás, ale všechny obce, které jsou dále po proudu,“ říká Cipka.

Pozoruhodné na tom je, že celý zdejší projekt, zahrnující 14 kilometrů rozrušených lesních cest, 6 mokřadů a 4 rybníky, vznikl v řádu několika týdnů a za cenu v přepočtu 3,75 milionu korun, poskytnutých z dotací. Vzniklo dílo, které chrání vesnice v regionu a les před suchem i povodněmi. Což je s výstavbou protipovodňových přehrad, jak říká Vaľo: „Vzdálených desítky kilometrů od míst, kde problém skutečně vzniká,“ dost neporovnatelné.

Rekultivace neznamená, že už se na vrchol kopce nad vesnicí Olka nikdo nedostane. Po narušených lesních cestách se i nadále mohou pohybovat lidé. Pěšky.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Radomír Dohnal / Ekolist.cz

Nejde tu jen o procento lesní cesty, ale o celou plochu

Ostatně, sám nákladné výstavbě velkých vodních děl, jako řešení regionálního sucha, nefandí: „Naše lesy jsou strašně zdevastované a největší defekt v krajině je povrchový odtok vody z lesní půdy. Kdyby nebyl takový, jaký je, byly by ty další negativní defekty a důsledky velké vody menší. Je to o tom, jak velkou plochu lesů v povodí jsme schopni tímto způsobem rekultivovat. Pořád se mluví o tom, kolik nás bude sucho nebo povodně stát. Ale čím více energie vložíme do rekultivace lesní půdy, tím méně peněz pak budeme muset vynaložit na jiná opatření.“ Co je tedy podstatou řešení, které Vaľo navrhuje? Rekultivovat nevyužívané lesní cesty, navrátit je – bagrem – přírodnějšímu rázu.

Před devíti lety i tohle byla nevyužívaná svážnice, která z lesa odváděla vodu a vysušovala jej. Dnes se tu líbí kuňkám a vážkám.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Radomír Dohnal / Ekolist.cz

Zvrásnit jejich povrch, rozbít jejich ostře zařezané linie, vytvořit z nich kaskády. A tím zabránit tomu, aby se za deště proměnily v koryta. Vodu, kterou v sobě zadrží, pak mohou pozvolna zasakovat do lesní půdy a pomáhat jí znovu oživit. Pro lesníky to prý není při dobré organizaci práce zásadní problém, a sami už připouští, že změna pohledu na jejich hospodaření je nutná. Rekultivace nevyužívaných lesních cest může, zdá se, chránit lesy i vesnice, stabilizovat odtok vody z krajiny, podpořit výpar a lokální srážky. Chcete-li, bojovat se suchem a bránit přírodním katastrofám, jako třeba v Miňovci anebo při povodních v roce 2010.

„Někteří lidé tomu pořád nechtějí rozumět,“ říká Štefan Vaľo. „Ta jedna cesta sama o sobě není problém, to je jen pár metrů čtverečních. Jde tu ale o celou tu plochu, kterou takhle odvodňujeme. A takových starých, nevyužívaných cest a zhutnělých povrchů máme v každém lese, na každém kopci, stovky. U nás i u vás. Nejhorší na tom je, že tempo, s jakým odvodňujeme nejen lesní krajinu, je teď násobně rychlejší, než bylo před generacemi. Kvůli technice. Ano, ty staré lesní cesty jsou dědictvím po našich dědech a otcích. Ale jsou tam i ty naše. A troufám si říct, že kdyby naši předkové měli k dispozici tu samou moderní techniku, jako máme dnes, tak už tu dnes nikdo nežijeme. Tak velký vliv na krajinu totiž máme, a voda a čas nám rychle dochází.“