Našim lesům a krajině by oheň prospěl, říká entomolog Lukáš Čížek

Zprávy o lesních požárech kdekoliv na světě zpravidla nevnímáme jako pozitivní. Oheň je živel, který nás děsí svou silou a nespoutaností. Lesní požár se však v některých zemích používá jako levná a efektivní součást péče o les či krajinu. O lesních požárech jsme si povídali s entomologem Lukášem Čížkem. Požáry jsou přirozenou součástí přírodních dějů. Možná ale i tady je to věc míry. Dá se tedy říci, do jakého rozsahu mohou být lesní požáry vnímány jako prospěšné?

To hrozně záleží na konkrétní situaci.

V lese, který hoří pravidelně, bude požár z povahy věci malá, neškodná záležitost. Požár lesem rychle proběhne, spálí trávu a pár popadaných větví. Pokud jsou požáry dostatečně časté, nestihne se v lese naakumulovat dost paliva a tím pádem požár nemívá katastrofické důsledky. A už třeba za měsíc člověk nepozná, že v lese hořelo.

A když v lese často nehoří?

To jsou pak požáry, které pak vídáme v televizi.

Když takový les, kde dlouho nehořelo a kde se nahromadilo velké množství „paliva“, chytne, je to průšvih a nedá se s tím v podstatě vůbec nic udělat. Ať je to Středomoří, Austrálie nebo Severní Amerika.

Takže mnohem větší katastrofa je, když se požár lesu dlouho vyhýbá. Jenže on jednou přijde a pak stojí za to. Ale to mluvím o lesích, které oheň ovlivňuje odedávna. Jsou samozřejmě i lesy, mlžné, deštné a podobně, kam oheň nepatří prakticky vůbec. Ale v Evropě takových lesů mnoho není.

V Česku ale nejsme na lesní požáry moc zvyklí. Vnímáme je, že jsou známkou extrémního sucha a že je to špatně. U nás jsou lesy většinou hospodářské a asi nedá čekat, že by v nich jednou za šest nebo dvanáct let hořelo a že by si s tím lesy poradily…

Jak se to vezme.

Dřív se v lese vypalovalo, ale důvodem bylo, aby se les prosvětlil, aby byla pastva pro dobytek, pro včely, a o dřevo nám v těch místech, kde se to dělo, zas tak nešlo.

Ve střední a severní Evropě lesní požáry hodně ubývají v 18. a 19. století. Jsme opatrnější a dnes je větší lesní požár v naší části Evropy dost vzácný úkaz.

Takže dřív tu byl oheň v lese běžný jev?

Pěkný příklad je studie z Bělověžského pralesa, kde na základě jizev na kmenech borovic zjistili, že požáry byly dost časté. Hořelo tam co šest let a na konkrétním místě požár prošel každých jedenáct let.

To byly úmyslně založené požáry, management?

Přesně nevíme, ale většinou nejspíš ano, byl to způsob péče o les. Jak mít les a zároveň tam moct pást dobytek a chovat včely.

Ale důležité na tom je, že je to ten Bělověžský prales, který je považovaný za nejlepší a nejznámější prales v Evropě. A přestože měl takovýhle intenzivní a z dnešního pohledu drastický management. Ale jak vidíme, les se tam zachoval a je to skvělý les.

A dokážete si představit, že by se takové ohňové hospodaření dnes odehrávalo někde u nás?

Představit si to dokážu. Na spoustě míst požáry potřebujeme. Přestože tu dlouho nehoří, podoba podstatné části naší přírody je výsledkem vývoje, v němž hrál oheň velmi významnou roli. Pokud máme zachovat přírodní rozmanitost našich lesů a hlavně bezlesí, tak se bez ohně nakonec neobejdeme.

A můžete mi říct konkrétní místo, kde by se u nás dal oheň v lese použít?

Velmi potřebné a prospěšné by to bylo v národních parcích. Šumava, Podyjí, určitě České Švýcarsko.

V Českém Švýcarsku dodnes občas hoří, ale hasí se to. Ale jsou odtamtud krásné studie o tom, jaké má oheň efekty na vegetaci.

Absence vhodné pastvy a vypalování jsou nejspíš hlavní příčiny drastického úbytku šumavských tetřívků v posledních dekádách. Ale rozumím, že když řeknu, že by bylo fajn zapálit Šumavu, tak každému vstanou vlasy na hlavě. Problém totiž je v tom, že oheň je nástroj, který moc neznáme a neumíme ho používat.

V televizi vidíme jen ty nejhorší dopady požárů, a nikde nevidíme jejich pozitivní efekty, to je mediálně nuda. Co bychom si asi mysleli o noži, kdybychom ho znali jen z detektivek? Přitom oheň je podobně důležitý nástroj.

Proč?

V severní Americe v druhé polovině minulého století došlo v lesích ke snížení frekvence požářů a naakumulovalo se v nich palivo. A když pak znovu požár přišel, byl to strašný průšvih.

Takže ve Spojených Státech je dnes řízené vypalování běžná součást péče nejen o les, ale i o nejrůznější lesostepi, savany a stepi.

Ale to mluvíme o lese, který je v chráněných územích. Je to tak?

Já mluvím o lesích v chráněných územích.

Ale v Severní Americe oheň používají opravdu jako prevenci velkých požárů v podstatě kdekoli. Můžete jet po dálnici a uvidíte cedule Pozor, před vámi probíhá kontrolovaný požár, nenahlašujte ho (Prescribed burn ahead). A místo toho, aby tam sekali krajnice u cest, tak je vypálí.

Zároveň vypalují i relativně malé přírodní rezervace nebo přírodní památky, třeba v blízkosti měst.

Oheň je používaný i v lesnictví jako způsob, jakým připravit paseku. Vykácíte dubový les, a když s tou pasekou nic neuděláte, tak vám tam vyrostou stromy, které tam často už čekaly a dobře zmlazují dobře ve stínu. Když paseku zapálíte, nalétnou tam borovice nebo duby, prostě komerčně zajímavé dřeviny. Takže vypalování je používané i jako lesnický nástroj k úpravě dřevinné skladby.

Pokud se ale na oheň podíváme s pohledu zisku, tak asi nebude moc výhodné používat ho? Ztratíme přece spoustu cenného dřeva.

Naši lesníci umí celkem dobře manipulovat dřevinnou skladbu lesa i bez ohně. Ale často je to velmi drahé.

Jedna z našich nejcennějších dřevin je dub letní. To je strom, který vyžaduje hodně světla. Na jižní Moravě se ve velkém kácí rozsáhlé porosty dubu letního, ale na tom samém místě není schopen sám od sebe zmladit.

Tak se na to používají půdní frézy. Za traktor zapojíte ozubený válec, který rozdrtí pařezy a veškerý nálet, který v lese byl. Vznikne oraniště a do něho napícháte strojem sazeničky dubu. Je to katastrofa biologicky a stojí to dost veliké peníze. Před 10 lety stála úprava paseky o jednom hektaru asi 50 000 Kč. Dneska to bude určitě podstatně víc.

A pokud by se ukázalo, že ohněm jsme schopní zajistit zmlazení dubu bez použití té těžké techniky, tak výrazně ušetříme. Oni Američani nejsou všichni úplně hloupí…

Existuje pěkná studie, která srovnává schopnost dubu letního přirozeně zmlazovat ve východním Polsku a na západní Ukrajině. V Polsku je mladých dubů letních minimum, na Ukrajině spousta. Lokality jsou blízko sebe, dělí je jen hranice. A liší se v tom, že zatímco v Polsku se už vypaluje minimálně, na Ukrajině je jarní vypalování téměř národní sport. Podobný vliv na dub má i pastva.

Teď skočím z lesa zase do chráněných území, protože tam je vypalování reálně velmi potřeba a zároveň nás tam ekonomika nemusí tolik zajímat, protože z toho území nepotřebujeme vydobýt žádný zisk.

Když se o území rezervace pečuje klasicky, tedy sekačkami a křovinořezy, ale rozumně, stojí údržba hektaru mnoho tisíc ročně. Vhodně vysekat kus Pouzdřanské stepi stojí spoustu peněz. A stejně nejsme schopní to udělat tak, aby to biodiverzitě maximálně prospělo.

Když na louku nebo na step pustíte traktor, tak on z ní tím, že seká trávu všude stejně, udělá v podstatě golfový trávník. To prospěje trávě, takže trávník houstne a je jednolitý, což nevyhovuje spoustě jiných kytek a většině hmyzu.

A jaký je přínos toho, když takovým místem necháme projít oheň?

Něco shoří víc a něco míň, diverzifikuje to vegetaci. I na stepi jsou očka, která neshořela vůbec, a očka, která shořela úplně. Vyrábí to velmi různorodé prostředí.

Porost po požáru rozhodně není všude stejně vysoký a stejně hustý. Je to péče, která hmyzu a kytkám vyhovuje výrazně víc, než jakákoli seč. A zároveň je dramaticky levnější. Když to přeženu, tak to stojí jen ty zápalky.

K nim samozřejmě musí být u požáru lidi, kteří ohlídají, aby nechytlo, co nemá. Ale v Americe jsou schopní opečovat ohněm hektar řádově za pár dolarů, i se všemi bezpečnostními opatřeními. Kdežto u nás se snadno dostaneme i na tisíce dolarů na hektar. A je to takové zahradnické pinožení, kdy prostě nejsme schopni vhodně obhospodařit patřičné rozlohy. Ale oheň určitě nepatří všude. Má podobný význam jako pastva, někde ji může nahradit, jinde je pastva lepší, ideální je kombinace.

Klíčový je fakt, že oheň zbavuje půdu živin, konkrétně dusíku. Jeho nadbytek, tzv. eutrofizace, je dnes obrovský problém. Dusíkem hnojíme pole, prakticky plošně padá z nebe kvůli spalovacím motorům. V půdě je tolik dostupného dusíku jako asi nikdy dřív. To v boji o život zvýhodňuje několik běžných druhů rostlin, třeba kopřivy. A ty pak vytlačí většinu ostatních a vegetace degraduje. Když biomasa shoří, téměř všechen dusík v ní obsažený zmizí do ovzduší. Vypalování je způsob, jak eutrofizaci bránit.

Napadá mě, jaký vztah může mít kůrovec a oheň. Mohl by ohňový management pomoct našim lesům do podoby, která by nebyla tak zranitelná vůči suchu a kůrovcovým kalamitám?

V Kanadě se oheň k boji s kůrovcem používá. Ale tam mají „na hraní“ mnohem větší plochy s minimálním osídlením. Zapálíte kus lesa a shoří to i s kůrovci, a v zásadě vás úplně nezajímá, kde se oheň zastaví.

A i u nás by oheň teoreticky mohl pomoci proti kůrovci. Hlavní problém našich lesů je totiž nejen druhová skladba, ale i prostorová struktura.

Jak to myslíte?

U nás je les hodně hustý. Máme dvakrát až třikrát víc stromů na hektar, než kolik jich bylo třeba před sto lety.

To znamená, že stromy nemají prostor. A kdykoli odumře pár stromů někde na kraji, les se tím jakoby otevře. Kůrovcům, větru. Postupují od toho otevření.

Když ale máte les světlejší, všechny stromy jsou od sebe dál, mají větší koruny a nejsou na sobě tak závislé, tak taková situace nenastane. Odumřením pár stromů se v řídkém lese pro okolní stromy téměř nic nezmění.

Na leteckých snímcích se dají najít hezké fotky, kde je na Šumavě vedle sebe světlý les třeba na bažině a hustý les. Ten hustý je celý sežraný kůrovcem a v tom řídkém jenom sem tam něco. To, co se stane jednomu stromu, se v zapojeném lese pravděpodobně stane i jeho sousedům. Protože stromy jsou k sobě hodně blízko.

Kdežto ve světlém lese, kde jsou stromy dál od sebe, tohle neplatí zdaleka tak striktně, a tím pádem jsou stromy schopné kůrovci odolávat.

Zároveň tím, že jsou dál od sebe, tak si tolik nekonkurují o vodu. Prosvětlení lesa je nástroj, jak připravit les na klimatickou změnu, na to, že bude sucho. Osvícenější lesníci to u nás už praktikují.

Takže naše krajina s častějšími požáry by vypadala tak, že lesy budou řidší a světlejší a stromy v nich budou mít víc prostoru?

To je jedna věc.

Druhá věc je, že by se nám konečně dařilo podstatně lépe zachovávat bezlesí. Naše krajina s častějšími požáry by byla biologicky výrazně bohatší.

My dnes máme problém v tom, že jsme velmi bohatá společnost. To se teď možná změní, ale jsme nejbohatší, jak jsme kdy byli, do ochrany přírody investujeme obrovské peníze, speciálně třeba do péče o bezlesí. Ale stejně o bezlesí stále přicházíme. Kde nejsme schopní napřít dostatečné úsilí a dostatečné peníze, tam nám to zarůstá. A zarůstání pořád pokračuje. A u většiny bezlesí, v chráněných územích i mimo ně, klesá kvalita, přesněji rozmanitost, třeba počet druhů rostlin nebo nabídka nektaru pro hmyz.

Jak to, že když o použití ohně jako nástroji managementu víme, nepoužívá se? Má tak negativní vyznění, že není možné ho použít společensky?

Neumožňuje to legislativa.

A pak je tu obava. Když budete první člověk, který to zavede, a budete mít úspěch, ocení vás jenom pár lidí. Když se to ale nepovede a blafne vám něco, co nemělo, tak to budou vědět všichni.

Na druhou stranu vypalování je ochranářský nástroj, který se v okolních zemích používá. Vypalují Němci, Poláci, Slováci, v Anglii se vypalují vřesoviště. Do televize se to dostane až když požár hoří déle a víc, než bylo zamýšlené.

A teď třeba na Slovensku od 1. ledna 2020 začal platit zákon, který vypalování zavádí jako nástroj péče o chráněná území. Slováci nás v tomhle dost předběhli. Já věřím tomu, že dřív nebo později k tomu dojde i u nás, protože nakonec nemáme moc jiných možností. Jiné způsoby péče, snad krom vhodně nastavené pastvy, jsou dost drahé a často méně účinné.

Pikantní je, že u nás sice máme minimum endemických živočichů, ale nejeden z toho mála, třeba krasec váleček český nebo naše nejdelší žížala, potřebuje stepi s výrazným zastoupením holé půdy, tedy plochy velmi intenzivně spásané nebo často hořící. A právě tyhle organizmy, za jejichž přežití máme globální odpovědnost, velmi ohrožuje nedostatek péče a spad dusíku.

A nedochází přitom k nějaké kolizi s ochranou klimatu? Přece jen požár uvolňuje do ovzduší emise...

Emise to samozřejmě uvolňuje. Ale u nás máme husté lesy, které začínají schnout, většina dřeva se stejně rozloží a oxid uhličitý z nich se stejně do ovzduší uvolní.

A také hrozí to, že suché lesy chytnou samy a pak ten požár nikdo nezastaví.

Pravidelné vypalování přispívá k tomu, že se do půdy ukládá obrovské množství organické hmoty. Černozemě jsou velmi pravděpodobně výsledek toho, že často hořelo. Díky tomu vzniká mocná vrstva půdy. A v půdě se ukládá víc uhlíku než v lese, a dlouhodoběji.

Představa, že budeme sázet stromy, a tím nějak vyvážíme náš příspěvek ke klimatické změně, je poměrně naivní. Protože my ty stromy dost intenzivně sázíme už dvě století. A kromě toho, že se nám podařilo vyhubit spoustu motýlů a hmyzu a poškodit přírodu, tak to jiný významný účinek nemělo, minimálně globální změnu klimatu jsme rozhodně nezpomalili.

Je po požáru potřeba něco konkrétního, aby se ekosystém dobře obnovil? Musí po ohni třeba zapršet?

Je otázka, co od toho ohně chceme a očekáváme. Opět hrozně záleží na kontextu.

Zůstaňme v chráněných územích. Pokud nám začne hoře Žofínský prales, tak je to průšvih. Obzvlášť když všude okolo budou spálené nebo hospodářské lesy. To by bylo špatné.

Jsou samozřejmě organismy, kterým vyhovuje les po požáru, ale jsou organismy, kterým takový les nevyhovuje. A my bychom se v krajině měli snažit zachovat oba typy. Tím pádem jsou místa, která hořet můžou, a jejich obnova nás vlastně nijak moc nezajímá. Protože čím delší čas tam les zůstane v otevřeném stavu, tím líp třeba pro tetřívka nebo jeřábka.

A pak samozřejmě potřebujeme lesy, které nehoří, a jsou ponechané pokud možno samy sobě.

Od toho je otázka, co očekáváme, že se obnoví. Když zapálím les a budu očekávat, že se mi tam obnoví bukojedlový prales, tak budu pravděpodobně čekat 200–300 let.

Pokud ale budu očekávat, že mi to obnoví populace tetřívka, tak se můžu dočkat třeba už za tři roky.

Někteří ptáci v Austrálii mají umět rozšiřovat požáry tím, že přenáší hořící větvě na dosud nehořící místa. Jedním z nich by měl být luňák, který žije i u nás. Jsou nějaká pozorování nebo doklady takového chování u nás?

To chování uváděla studie z Austrálie u raroha proměnlivého a dvou druhů luňáků. Včetně luňáka hnědého, který vzácně žije i u nás. Na každý pád jsou to různé rody dravců, a tím pádem to vypadá spíš na naučené chování. Že to odkoukali jeden od druhého. Takže i naši dravci mohou být schopni se to naučit.

Kdyby to někde viděli...

Ano. Ona je totiž velká otázka, jak vypadal režim ohně předtím, než se ho naučili používat lidi. Je velmi pravděpodobné, že oheň byl velmi důležitý i ve střední Evropě. Rostliny jako dub, bříza, borovice a spousta dalších jsou takzvané pyrofyty, které z ohně profitují, protože jim pomáhá potlačit konkurenci. Buď ho přežijí anebo jsou schopní obsadit jím uvolněné stanoviště. Dub a borovice, když jsou větší, tak požár dobře přežijí.

Lidi jsou tady nějakou stovku tisíc let. A není pravděpodobné, že by se tolik organismů bylo schopno adaptovat na požáry tak rychle. Sto tisíc let není v evoluční historii zas tak dlouhá doba. Takže je otázka, kde k téhle vlastnosti, že umí pracovat s ohněm, rostliny přišly. Nejspíš oheň fungoval i dřív.

Dnes přirozeně hoří hlavně lesy v Rusku, typicky tajga. Ta přes léto hodně vyschne a pak stačí blesk, aby ji zapálil.

Jinak je většina ohňů způsobená člověkem. Ale oheň tady zřejmě byl běžný i v době, kdy ho lidi ještě neuměli zapálit.

A pak je ještě důležité říct další věc. My většinou za okamžik, kdy člověk začal ovlivňovat podobu krajiny, bereme dobu, kdy jsme začali se zemědělstvím. Ale oheň je nástroj, pomocí kterého loví snad všechny lidské společnosti, lovecko-sběračské nebo v podobném stádiu vývoje, které žijí v aspoň trochu hořlavém prostředí.

Loví se tak v jižní Americe, loví se tak na Nové Guineji, v Africe. Takže je velmi pravděpodobně, když jsme byli schopní oheň přenášet nebo rozdělávat, tak jsme s ním i začali lovit, a už tím jsme velmi zásadně ovlivňovali podobu krajiny. A nemuseli jsme k tomu vůbec začít orat nebo pást.

Dá se říct, jaký dub v lese požár přežije a jaký ne? Jak dlouho může v lese hořet, aby stromy přežily?

Záleží na intenzitě požáru. Pokud je to požár, který prochází jenom přízemní vegetací, tak to přežije i velká část stromů, které moc na oheň adaptované nejsou. Jakmile jsou větší, mají i tlustší kůru a oheň je nemusí moc ovlivnit.

Ale když je to velký korunový požár, kdy chytnou i koruny stromů, tak ten nepřežije téměř nic.

Ale adaptace na oheň zvyšuje pravděpodobnost, že strom požár přežije, nebo že bude schopný obsadit uvolněný prostor. Buď lehká semena nalétnou na spáleniště, jako bříza nebo borovice, nebo strom obrazí z kořenů, což skvěle umí zrovna dub nebo osika.

Je to krásně vidět na Urale: člověk vidí plochy, kde shořel les a všechny stromy tam leží popadané mrtvé, ale duby si tam stojí, jako by se nic nedělo.

Co prožíváte vy, když vidíte ve zprávách, že hoří les?

Pokud hoří Amazonie, Sumatra nebo Borneo, tak to by člověk samozřejmě brečel. Ale když hoří tajga v Rusku, savany v Africe tak si říkám, že tam hořelo vždycky a nic moc to neznamenalo.

Když vidím, že hoří ve Středomoří, tak to jsou většinou borové nebo blahovičníkové lesy, které jsme si tam vysadili, a to jsou velmi vznětlivé stromy.

Pokud hoří v Austrálii, tam oheň taky patří, ale ne všude a nejsem schopen posoudit, jak moc je to kde součást přirozeného cyklu a jak moc je to problém. Tam je trochu podobná situace, jako v Severní Americe, než znovu zavedli vypalování. Aboriginci vypalovali, teď dlouho nehoří a hromadí se palivo. A samozřejmě globální změna klimatu tomu nejspíš přidává, hoří, co by běžně nehořelo, nebo hoří častěji.

A pokud hoří u nás, tak v hospodářském lese je to člověku trochu líto majitele, ale tuší, že příroda to dokáže využít ve svůj prospěch. Budou z toho profitovat různí brouci, motýli, rostliny, ptáci. Zkrátka někdo jiný než člověk, který se cítí vlastníkem. Na druhou stranu oheň by byl ideální způsob, jak se vypořádat s těmi lesy suchých smrků, které nikdo nechce těžit, protože se to nevyplatí, ale musí je nějak odstranit.

Kolikrát si říkám, že kdybych takový les sežraný kůrovcem měl, tak byl velmi intenzivně zvažoval, že ten les zapálím, abych uspíšil jeho obnovu…

Ale předpokládám, že byste to nemohl udělat kvůli tomu, že to není legální...

No, není. Ale mělo by být.

---

reklama

---