Dalibor Dostál: Návrat divokých koní do krajiny není experiment, ale řešení, které funguje

Do bývalého vojenského újezdu Milovice byli tuto zimu vypuštěni divocí koně. Díky nim už nebude muset člověk drahým sekáním suplovat věci, které si umí příroda obstarat sama. V zahraničí se podobné postupy osvědčují již třicet let. O divokých koních jsme si povídali s Daliborem Dostálem ze společnosti Česká krajina, který za jejich návratem do české přírody stojí.

Jak se stane, že původní profesí novinář dostane nápad přivést a vrátit do české krajiny divoké koně?

Jako novinář jsem se věnoval tématům ochrany přírody, včetně navracení velkých kopytníků do krajiny v různých evropských zemích. S českými vědci jsem sepsal také několik článků o vymírání druhů.

Jako důvod, proč vymírají třeba motýli, jsou nejčastěji uváděny změny v zemědělství. To, že lidé už tolik nesečou meze a louky pro drobné domácí zvířectvo, že se omezila pastva. Ale měl jsem pocit, že v naší přírodě chybí něco, co tuto „činnost“ dělalo původně. Tak jsem se vědců zeptal, jestli by to nemohli být právě velcí kopytníci, jako je zubr, divoký kůň, pratur. A oni mi potvrdili, že to tak je. Tehdy to byl i ve vědě poměrně nový trend.

Zmínil jste se o tom, že reintrodukce probíhají už několik let v zahraničí. Jaká byla reakce v Česku? Jak reagovali úředníci, když jste za nimi přišel s plánem vrátit do české přírody velké býložravce?

Nikdo neřekl ne. Všem zainteresovaným institucím to přišlo zajímavé. Česká republika má s návratem velkých býložravců do přírody přinejmenším třicet let zpoždění. Což je vlastně dobře, protože se úřadům dalo představit v zahraničí odzkoušená řešení.

Mohli jsme říct: podívejte se, na Slovensku vypustili zubra do volné přírody a funguje to. V Německu vypustily zubra do volné přírody a funguje to. V Holandsku, ve Velké Británii se používají velcí kopytníci k levné údržbě krajiny minimálně tři desítky let. V některých oblastech Velké Británie minimálně tisíc let.

Takže dveře jste měl otevřené. Jak náročné to nakonec bylo uskutečnit?

Náročné to bylo velmi. Třeba jen úprava zahraničních řešení pro české poměry byla poměrně komplikovaná. Museli jsme prověřovat takové ty nudné věci, jako jsou různé odchylky v legislativě a podobně. Abychom měli jistotu, že řešení, které navrhujeme, není v rozporu s tuzemským právem.

Také jsme všechny tři uvažované klíčové druhy velkých kopytníků, zubra, pratura a divokého koně, zmapovali po odborné stránce. Napsali jsme studie, které se zaměřovaly na tyto tři klíčové druhy. V nich jsme se už snažili zmínit česká specifika, vybrat nejvhodnější lokality a nejvhodnější plemena, případně chovné linie jednotlivých druhů.

Takže kromě Milovic přicházely v úvahu další lokality?

Od začátku jsme jednali s armádou o současných vojenských újezdech. U těch je všeobecně známo, že se v nich právě díky činnosti armády zachovala velmi pestrá biodiverzita. Nicméně i ta se v posledních dvaceti letech začíná vytrácet, protože činnost armády již není tak rozsáhlá jako v éře socialismu. Vojenské újezdy, hlavně jejich otevřené části, zarůstají náletovými dřevinami, křovinami a podobě. A s tím mizí i ty nejohroženější druhy jak rostlin, tak živočichů.

Několik let jsme jednali s armádou, která stejně jako další instituce řekla, že se jí naše řešení líbí. Její zástupci říkali, že otevřené plochy v rámci vojenských újezdů poměrně draze udržují a že pokud máme levnější řešení, tak budou rádi. I přes pozitivní jednání a přijetí se nám ale nedařilo dotáhnout projekty s armádou do reálného konce. Proto jsme se vedle toho zaměřili i na bývalé vojenské prostory.

V případě Milovic jsme se setkali se vstřícností Středočeského kraje i města. Pomohla nám také spolupráce s neziskovkami, které v této oblasti už předtím působily a dělaly výzkumy zaměřené např. na entomologii.

Středočeský kraj nám pomohl i finančně. Město Milovice poskytlo bezplatně a dlouhodobě potřebné pozemky. Významnou část peněz poskytli také firemní dárci. Největší díl peněz jsme získali z Operačního programu Životní prostředí.

Proč proběhl převoz koní v zimě? Nebo je zima pro transport koní ideální?

Původně jsme počítali, že by koně přijeli už na jaře roku 2014. Nicméně kvůli administrativě, různým výběrovým řízením i samotnému přidělení peněz se to oproti předpokladům zpozdilo, takže nakonec koně přijeli až v lednu 2015.

Bude to i u nás fungovat jako ve Velké Británii? Tam koně chovají v tzv. polodivokém chovu, kdy mají zvířata sice své majitele, ale ti se o ně nestarají. Tedy kromě toho, že je jednou za rok spočítají.

Přesně tak, stejným způsobem by to mělo fungovat i u nás. V ohradách budou koně celoročně, bez péče a bez přikrmování. Samozřejmě kromě nějakých extrémních situací, jako jsou výrazně tuhé zimy s vysokou pokrývkou sněhu.

Po právní stránce patří koně společnosti Česká krajina a jsou pojištění, takže případné škody, které by způsobili, pokud by utekli, by se hradily z pojistky.

Jaké je složení stáda?

Zatím jsou v ohradě jenom klisny. Chtěli jsme, aby měly čas a klid vytvořit si novou strukturu v rámci stáda a teprve až budou mít vztahy alespoň základním způsobem vyřešené, tak k nim přivezeme hřebce. To bude někdy v polovině dubna. Jsou to totiž zvířata z různých oblastí a předtím se všechna navzájem neznala. To znamená, že se tam vytváří úplně nové stádo a nová hierarchie v něm.

Druhý důvod, proč hřebce přivezeme později, je ten, že klisny by se měly dostat velmi rychle do říje a pokud by hřebec přijel o měsíc, dva dřív, hříbata by se rodila příští rok ještě na konci zimy, do nepříznivých podmínek. Pokud přivezeme hřebce v polovině dubna a po aklimatizaci ho připustíme ke klisnám, tak by se hříbata měla narodit na jaře příštího roku, až bude čerstvá tráva a lepší počasí.

Pokud všechno půjde dobře, na jaře příštího roku bychom měli mít od každé klisny hříbě.

Někteří koně mají na sobě stále ohlávky. To pak může vypadat, že nejsou zase až tak divocí a volní...

Ohlávky měli koně kvůli transportu a veterinárním předpisům. My jsme jim je nechali ještě v dalších dnech po vypuštění kvůli tomu, aby bylo snadnější koně odchytit, kdyby se ukázalo, že se během transportu nějak zranili a je potřeba je ošetřit. Postupně jim ohlávky sundáváme, ale nejde to vůbec snadno. Ta zvířata jsou skutečně divoká. Péči o ně má na starosti zkušený chovatel koní a ani jemu se nepodařilo ohlávky po měsíci všem čtrnácti koním sundat. Jsou opravdu velmi plaší.

Hodně nám v tom pomáhají kolegyně z Karlovy a Jihočeské univerzity a z Ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi, které v Milovicích dělají etologický výzkum koní a jsou s nimi v kontaktu skoro celý den. Právě těm se nakonec podařilo velkou část ohlávek sundat.

Čím se etologický výzkum zabývá?

Výzkum se zaměřuje na pozorování vznikajících vazeb mezi zvířaty. Kolegové sledují, jakým způsobem se vytváří hierarchie nového stáda. V první fázi bylo zřetelné, že se dále zachovávají dvě skupinky podle dvou oblastí, ze kterých koně pocházejí. V dalších týdnech se už tyto vztahy rozvolnily a zvířata si mezi sebou udržují „kamarádské vztahy“ mezi dvěma, třemi zvířaty. To je základ pro to, aby se teď začala utvářet nová struktura stáda.

Zatím jsou v aklimatizační dvouhektarové ohradě. Kdy se přemístí do té větší, čtyřicetihektarové?

Zhruba během týdne. Přibližně jsme tento termín plánovali, a bude to i nutné, protože dvouhektarovou ohradu už téměř kompletně vypásli.

A ukazuje se, že fungují přesně tak, jak jsme předpokládali. Spásli tam veškerou stařinu, tu nejméně kvalitní trávu, se kterou by se nevypořádal žádný jiný druh domácího ani divokého zvířete. Právě divocí koně jsou totiž unikátní v tom, že dokáží spásat i ty nejméně kvalitní porosty trávy.

Mohou koně vidět obyvatelé a návštěvníci Milovic?

Zvířata jsou teď během pobytu v aklimatizační ohradě velmi dobře vidět. Během krátké doby se stala vyhledávaným cílem jak obyvatel Milovic, tak turistů z celé České republiky.

Do budoucna, až budou na velké pastvině, plánujeme zřízení dvou nebo tří vyhlídkových plošin, aby návštěvníci mohli i na tomto větším prostoru koně pozorovat.

Bude velká ohrada pro lidi i průchozí?

V počáteční fázi, kdy si zvířata budou na milovický prostor teprve zvykat, ohrada lidem přístupná nebude. V dlouhodobém časovém horizontu ale počítáme, že by průchozí pro veřejnost byla. Ohradou v Holandsku, kde mají zubry, lidé procházejí a jsou s tím dobré zkušenosti. Návštěvníci respektují pokyny a nepřibližují se ke zvířatům, nepřikrmují je.

Pokud by se dostal člověk hodně blízko divokému koni, má se ho bát?

Určitě ano. Ti koně jsou skutečně divocí a plaší. Rozhodně není dobré snažit dostat se k nim hodně blízko a třeba je pohladit. Koně se dokáží velmi rychle otočit a vykopnout. Vypadají sice velmi roztomile, obzvláště v zimní srsti působí jako přerostlí mazlíčci, ale jsou to povahou divoká zvířata, která reagují naprosto nepředvídatelně.

V čem přesně by měli divocí koně české přírodě pomoci?

Mezi nejohroženější biotopy v rámci České republiky patří otevřená krajina a stepní porosty. Jeden takový je právě v Milovicích.

Na rozsáhlejších plochách jsou právě pasoucí se kopytníci nejlevnějším řešením, jak se o tyto lokality starat, jak udržovat jejich otevřený charakter, bránit jejich zarůstání.

Divocí kopytníci působí na krajinu dlouhodobě a vytvářejí tím v přírodě to, po čem biologové volají nejvíc - přirozenou mozaiku rozrůzněnou jak plošně, tak časově. Některá místa totiž spásají intenzivněji, jiná méně, po lokalitě přecházejí během delšího času, takže se mozaika různě proměňuje. Právě taková místa v současné krajině celé řadě druhů rostlin a živočichů chybí. Nevytváří je ani pastva domácími zvířaty. Protože když se do nějaké lokality nažene velké stádo například ovcí, spase celou pastvinu na výšku golfového trávníku. Je tam tedy buď vysoká tráva, anebo golfový trávník, nic mezi tím.

Jak vlastně ona otevřená krajina vypadá, v čem se liší od té, jakou známe z Čech dnes?

Nejlepší je zajet se podívat do některého z bývalých vojenských prostorů. Právě tam je vidět, že krajina může být výrazně pestřejší než hustý zapojený les. To, že se u nás nyní chápe příroda jako vzrostlý, hustý a stejně starý les, neodpovídá tomu, jak dříve příroda fungovala. V ní přirozeně probíhá celá řada dynamických procesů. Ať už různé živelné procesy jako bouře, požáry způsobené bleskem, povodně nebo právě narušování homogenity krajiny velkými kopytníky.

Proč jsou k jejímu zachování vhodní právě divocí koně?

Divocí koně jsou specifičtí v tom, že dokáží spásat i ty nejméně kvalitní porosty. Tím se liší jak od jiných druhů divokých zvířat, tak i od domácích koní. Protože ti už v rámci mnohasetletého šlechtění ztratili celou řadu svých divokých vlastností, včetně schopnosti spásat chudé a extrémně nekvalitní porosty. V podstatě jsou divocí koně u nás jediným původním druhem, který je schopný tyto porosty spásat.

Druhá výhoda divokých koní je, že snášejí celoroční pobyt venku, obejdou se bez veterinárních zásahů, vyrovnávají se s běžnými parazity, kvůli kterým by bylo domácí zvířata třeba odčervovat.

Chápu, že domácí zvířata už jsou šlechtěním tak trochu rozmazlená, ale nestačilo by jen pomoci vysoké zvěři nebo losům, kteří se v české přírodě dosud vyskytují?

Mezi velkými kopytníky je rozdíl. Divocí koně, případně pratuři, jsou specializovaní spásači, kdežto jeleni nebo losi jsou spíše okusovači. To znamená, že jeleni, když si mohou vybrat, preferují spíše okusování dřevin.

Udržovaný porost má poskytnout dobré podmínky pro ohrožené motýly a další hmyz a na ně navázané ptáky. Kdy očekáváte, že budou patrné první úspěchy v této oblasti? Kdy se na pastvině zvedne počet chráněných druhů?

První výsledky by měly být vidět na konci letošního roku a hlavně v příštím roce. V lokalitě probíhá výzkum zaměřený na brouky, motýly a samozřejmě botanický výzkum. Kolegové dělají pravidelný monitoring, takže budou mít přesně informace o jednotlivých druzích.

Máte vytipované konkrétní druhy, u kterých věříte, že v lokalitě přibydou?

Spíše se snažíme některé druhy zachovat. V Milovicích je celá řada druhů, které tam zatím jsou, ale které odsud mizí. Z motýlů je to například modrásek hořcový Rebelův, z rostlin vzácný hořec křížatý.

Koně budou pořád ve stejné 40hektarové ohradě, nebo je budete posílat pást se i někam jinam?

Čtyřicetihektarová ohrada je první etapa projektu. Tak, jak budou přibývat hříbata, by se měla plocha postupně zvětšovat. U zvětšené plochy se už počítá s tím, že se zvířata nebudou pást celoročně na celé ploše, ale na část roku se z části pastviny vyloučí, aby se co nejlépe simulovala v přírodě probíhající migrace. Tím na pastvině vznikne ještě hrubší mozaika. Určité místo bude například víc spasené, potom bude na čas zvířaty opuštěné, a teprve až když tam vegetace zase povyroste, zvířata se tam vrátí.

S tím vším už mají zkušenosti v zahraničí, naplnily tam podobné projekty očekávání?

Určitě. Všechny tyto projekty se v zahraničí dělají proto, že pomáhají biodiverzitu zachovávat nejlépe. Vrací totiž do krajiny původní přírodní cykly. Velcí kopytníci patří mezi jedny z nejvýraznějších druhů v krajině, a pokud z přírody zmizí, přestává fungovat celá řada mechanismů.

Když byli kolegové na návštěvě v Holandsku, byli například nadšení z toho, jak na zádech zubrů stojí volavky a pozorují, jaké drobné živočichy kopytníci při pastvě vyplaší, aby se co nejsnáze dostaly ke kořisti. Podobně jak vídáme ptáky na hřbetech buvolů v afrických rezervacích.

V nizozemské rezervaci koně dokonce spásají i vodní stanoviště…

Je to tak. I v České republice by to pomohlo biodiverzitě v okolí vodních ploch. Ta je v současnosti na mnoha místech velmi chudá, protože břehy zarůstají rákosem, který vytlačí drtivou většinu ostatních druhů.

V Holandsku, kde se koně používají k pastvě vodních ploch, vznikají na březích nádherné kvetoucí porosty. Je to úplně jiný pohled než na monokulturní porosty rákosu, které vídáme u nás.

O pastvě divokých koní se prý uvažuje také v Národním parku Podyjí?

Je to jedna z vytipovaných vhodných lokalit. Tam by koně byli v podobných podmínkách jako v Milovicích, protože i v NP Podyjí jsou prostory, které v minulosti využívala armáda.

Ví se, kdy u nás divocí koně vyhynuli?

Kdy přesně u nás koně vymizeli, se nedá přesně stanovit. Archeologické nálezy prokazatelně dokládají přítomnost divokých koní ve střední Evropě v eneolitu, tedy zhruba 4300 až 2200 před naším letopočtem. Všechny pozdější nálezy automaticky klasifikují už jako koně domácí, i když je velmi pravděpodobné, že mezi nimi ještě velmi dlouho byly i nálezy koní divokých. Je to kvůli tomu, že první koně domácí byli koním divokým samozřejmě podobní velikostí i proporcemi, takže je archeologové od sebe nedokáží rozlišit.

Vymizení divokých koní byl ale na druhou stranu proces poměrně rychlý, protože zhruba někdy kolem 1000 př. n. l. už na základě nových genetických analýz patří ¾ všech nálezů koním domácím.

Genetická analýza totiž dokáže zjistit, jaké bylo zbarvení dotyčného zvířete. Původní barva koní byla hnědá srst, černá hříva a ocas a tmavé zbarvení dolních částí končetin – tedy hnědák. Tohle zbarvení bylo po několik tisíc let jediné, které bylo zaznamenáno. V období 12 tisíc let př. n. l. byli takto zbarvení všichni divocí koně v Evropě. Když začalo v evropské krajině přibývat lesů, začali se objevovat ještě černě zbarvení koně. To se vysvětluje tím, že jim v tmavším prostředí poskytovalo lepší ochranu. Výrazný podíl takto zbarvených koní lze zaznamenat v období kolem 4 tisíc let př. n. l.

Až vlivem domestikace přibývaly barvy další a zhruba v období 1000 lety př. n. l. už tvoří ryzáci, bílí, šedí koně a jinak zbarvení koně vzniklí domestikací zhruba ¾ ze všech nálezů. Domácí koně ale samozřejmě na některých místech zpětně zdivočeli, ať už to bylo po některých bitvách, ve kterých měli koně po staletí důležitou roli, nebo potom, co utekli z domácích chovů.

První historicky zaznamenané pozorování divokých koní Herodotem se tak na základě nových poznatků už musí dávat do uvozovek, protože to byli bíle zbarvení koně. A dnes prokazatelně víme, že bílé zbarvení vzniklo až procesem zdomácnění. Takže toto pozorování bylo už jen pozorování koní zdivočelých.

Jak je možné, že exmoorský pony přežil jako divoký dodnes? Nebo je to také zdivočelý kůň?

V případě exmoorského ponyho sehrálo roli několik věcí. Především izolace Velké Británie od zbytku kontinentu, protože jinam do Evropy přicházeli během válečných tažení koně z dalších regionů. Na kontinentu docházelo po stovky let k totálnímu promíchávání koní. Británie toho byla ušetřena. Další vliv na koně v Evropě měla móda „vylepšování" posledních primitivních plemen v 19. století. Do chovů se přidávali třeba arabští koně, kteří byli chovateli velmi ceněni. Tím přišla i mnoho posledních tradičních plemen o svou autenticitu.

Exmoorským koním se tohle všechno vyhnulo. Také z toho důvodu, že nikdy nebyli vedeni jako „domácí koně“. Už první záznam z roku 1086 o nich informuje jako o divokých zvířatech. Vyskytovala se v královské oboře a byla vedena v seznamu divoké zvěře, podobně jako jeleni.

Na jejich původ existují dva pohledy. Část vědců tvrdí, že se tam koně zachovali jako divocí od nepaměti a jsou přímými potomky divokých koní. To nepodporují archeologické nálezy, protože v části období, kdy se Británie oddělila od kontinentu, nálezy koní z této oblasti nejsou. I přesto nelze vyloučit, že tam koně žili kontinuálně, jen jich nemuselo být dostatečné množství, aby za sebou zanechali archeologickou stopu.

Druhý pohled je, že koně přivedli do Británie Keltové, kteří je odchytli na kontinentě jako divoké a přeplavili se s nimi na ostrovy. A koně se tam dostali zpět do přírody předtím, než prošli dlouhodobým procesem zdomácnění. Nestačilo u nich tedy dojít ke změně zbarvení, stavby těla a dalších parametrů, jako u jiných plemen, která byla po staletí a tisíciletí využívána k jízdě či tahu. Koně v Exmooru se dostali zpátky do přírody v autentické podobě. Proto svou velikostí, zbarvením a dalšími tělesnými parametry odpovídají původním divokým koním. Něco podobného nenajdeme u žádného jiného plemene koní, která v Evropě jsou.

A co ve světě? Žije i jinde podobně divoká populace?

Kromě koní Převalského jinde takhle divocí koně nežijí. Je totiž potřeba odlišit pohled biologický od cestovatelského. Když cestovatelé přijedou do nějaké země a vidí tam polodivoká stáda domácích koní nebo domácí koně, kteří uprchli svým chovatelům, velmi často je popisují jako koně divoké.

Tento omyl stál i za 70 let tradovaným, chybným zbarvením divokých koní. Právě jeden z cestovatelů popsal na východních stepích jako divoké šedivě zbarvené koně. Ti byli ve stádě s dalšími koňmi jiného zbarvení, což už samo o sobě svědčí o tom, že to nebyla divoká populace. Pro divoká zvířata je typické shodné zbarvení v rámci populace. Na základě tohoto popisu byl ale později zoology popsán divoký kůň jako šedivý, což vyloučily až před šesti lety genetické analýzy, které zjistily, že divoký kůň byl hnědák.

Pro euroasijské koně se někdy užívá termín tarpan. Vy ho nemáte rád. Proč?

Právě proto, že tarpan byl po celou dobu popisován jako šedivě zbarvený. Takže když se řekne tarpan, tak se každému vybaví šedivě zbarvené zvíře. Za druhé označení tarpan se začalo používat až relativně nedávno, někdy v 19. století, a bylo do Evropy přeneseno ze střední Asie. Zatímco v Evropě se tradičně používal termín „divoký kůň“.

I ruští vědci, kteří dělali výzkumy na lebkách tarpanů, zjistili, že jde buďto o lebky domácích koní nebo minimálně lebky kříženců domácích a divokých koní. Z toho je vidět, že tarpan opravdu nebyl autentický divoký kůň, ale buď zdivočelý kůň domácí, nebo promíchaná populace domácích koní s posledními divokými koňmi.

Vaše obecně prospěšná společnost Česká krajina loni v zahraničí koupila i stádo zubrů. To do ČR zatím nepřijelo. Stane se tak letos?

Na projektu se zubry pracujeme. Nicméně situace v Doupovských horách, pro které jsme stádo kupovali, se zkomplikovala.

Původně jsme po dlouhých jednání s armádou, která se nechýlila k žádnému výsledku, chtěli vypustit zubry právě v Milovicích. Armáda nás ale znovu oslovila s tím, že projekt v Doupovských horách opět otevírá. A dala si podmínku, abychom se zubry nepracovali v žádné jiné lokalitě. Projekt v Milovicích jsme tedy museli velmi náročně přepracovat. Z první etapy jsme vyškrtli zubry, kteří nám ale měli nejvíce pomoci s kofinancováním, takže jsme museli shánět prostředky pro kofinancování jinde. Bylo to velmi obtížné. Ale pro zubry jsou Doupovské hory jednoznačně nejlepší lokalita, takže jsme všechny tyto strasti absolvovali.

Když jsme to vyřešili, tak si armáda na jednání na ministerstvu životního prostředí dala poslední podmínku, a to vypracování programu péče. I ten jsme vypracovali. Nakonec přišlo překvapivé rozhodnutí Generálního štábu, který potom, co armádní instituce opakovaně vyjádřily souhlas s návratem zubra do Doupovských hor, vydal negativní stanovisko. Takže teď hledáme náhradní řešení. Zájem o zubry mají radnice či kraje nejméně ve třech lokalitách, takže stádo bychom měli v letošním roce přivézt.

---

reklama

---