Ptačí parky zakládáme na zdánlivě málo hodnotných místech. Z pohledu přírody to ale dává smysl, říká ornitolog Břeněk Michálek
Předně nás těší, že jste žádná negativa ve fungování parků nenašel. Zdá se tedy, že o nedostatcích a rezervách víme jen my, kteří je provozujeme.
Ale ne, vážně si myslím, že ptačí parky fungují dobře.
A jak se dá doložit, že ptačí parky fungují dobře? Co je, kromě absence kritiky, metrikou jejich úspěšnosti?
K tomu, aby bylo možné vyhodnotit nějaký pokrok, je třeba znát stav před změnou.
Proto se na všech lokalitách začíná monitoringem ptáků, ale i dalších indikačních skupin živočichů – sem spadají třeba vážky, motýli, obojživelníci – už před prvními zásahy. A průběžně se sleduje jejich další vývoj.
Co se týče ptáků, máme od vzniku každého parku určené prioritní druhy, na které cílíme a snažíme se pro ně připravit vhodné prostředí.
V tom jsou Josefovské louky krásným příkladem. Žádný z cílových druhů totiž na lokalitě nehnízdil. Dnes jich hnízdí opakovaně většina.
Takže je tím kritériem úspěchu hnízdění, počet vyvedených mláďat, výskyt druhů?
Kolik párů a jakých druhů by tu mělo být, je už trochu ošemetnější otázkou, a jako kritérium úspěchu bych to nerad používal. Už jenom z důvodu výkyvů počasí, množství predátorů a dalších faktorů ovlivňujících úspěšnost hnízdění. To jsou věci, které přesně dopředu neumíme namodelovat.
Ale ta provázanost mezi výskytem cílových druhů ptáků a jinými druhy indikátorů – druhů živočichů, rostlin, je opravdu silná.
Málokdo asi počítal s tím, že na Josefovských loukách jednou najdeme čtyřicet druhů vážek, když ty první průzkumy udávaly patnáct.
Je to poplatné všem sledovaným skupinám organismů?
Jsme až překvapení, jak to vše až učebnicově krásně funguje, a jak je to provázané. Ale pozor, není vše úplně zázračné.
Že by nějaký nedostatek? Povídejte, to mě zajímá…
Dost netrpělivě jsme čekali, až k nám na Josefovské louky doskáčou rosničky a kuňky, které jsme tu první léta vůbec nezaznamenali. To se sice nakonec stalo, ale ten očekávaný populační boom se zatím nedostavil.
Tyto druhy v parku určitě jsou, dostaly se sem z nedalekého mokřadu a zůstaly tu, protože je to lokalita pro ně atraktivní, ale jejich populační růst je zatím spíše zklamáním.
Pravděpodobně se nemohou dostat přes jakousi hranu, kterou určuje míra predace a konkurence.
A ještě složitější je to u rostlin.
V čem?
Dá se říct, že botanicky parky prosperují, botanici si chválí narůstající různorodost biotopů v čase i prostoru. Ale mimo Josefovské louky, které jsou z ptačích parků nejstarší, je zatím předčasné vyhodnocovat změny.
Stojí za tím růstem počtů a rozmanitosti nějaká finta?
Finta bych tomu určitě neříkal, je to opravdu o každodenní dlouhodobé práci.
Jistou výhodou je, že ptačí parky často vznikají na ochranářsky relativně bezcenných plochách. V tom jsou Josefovské louky dobrým příkladem, protože na nich nebylo dohromady co zkazit.
Hodně „úspěchu“ dělá i to, že parky jsou intenzivně sledované lokality.
Takže biodiverzita tu „narůstá“ už jen tím, kolik různých odborníků sem chodí a tím, že sem chodí často.
I když si ale tohle zkreslení započítáme, pořád je nárůst populací indikujících skupin živočichů a rostlin markantní.
A co třeba Kosteliska a Mnišské louky?
Tam už některé hodnotné druhy a zajímavé biotopy v době vzniku existovaly, takže jsme si museli počínat opatrněji.
Ale když to trochu přeženu, pořád to máme v jistém smyslu jednodušší než například ČSOP, vykupující do vlastní péče malou lokalitu s posledními pěti prstnatci.
Jednodušší je to v čem?
Od takové lokality ve správě pozemkového spolku ČSOP se očekává, že chránění prstnatci budou zachráněni, a jejich populace se bude managementem utěšeně rozrůstat.
Ale ouha – přijdou tam divoká prasata a vyryjí je, nebo na nich myslivci vědomě či nevědomě založí újeď.
Zkrátka se stane nějaká nepředloženost, a je po prstnatcích. Nevratně.
V ptačích parcích takové chráněné druhy nebo zajímavosti na počátku zpravidla spíš nejsou, a přichází tam až postupně s aktivním managementem lokality. V porovnání s neradostným začátkem je pak po letech vidět razantní zlepšení.
Jsou ochranářské zájmy v ptačím parku chráněny lépe či hůře, než v rezervacích zřizovaných státem?
To je takové ošemetné. Museli bychom tu mít obdobnou státní rezervaci pro ptáky, ideálně stejně velkou, abychom mohli srovnávat. A to nemáme.
Můžeme odtušit z příkladů. Třeba CHKO Třeboňsko, zřízená hlavně na ochranu ptáků, moc nefunguje.
Protože rybníky vlastní z velké části rybáři a ti chtějí udržovat obří produkci ryb. I kdyby Správa CHKO byla skvělým vyjednavačem a prosadila nějakou vhodnou ochranu, rybníky budou i nadále hlavně produkční a ptákům se tam moc dařit nebude.
Kdyby třeboňské rybníky vlastnil stát, nebo Agentura ochrany přírody a krajiny, jak to někde vzácně je, potažmo ochranářský spolek, pak by ochranářská péče byla samozřejmě snadnější.
V tom je výhoda soukromého vlastnictví lokalit ptačích parků zcela jasná.
Vyjde hektar ptačího parku v soukromém vlastnictví na provoz levněji, než hektar státní rezervace?
Ani tohle není adekvátně srovnatelné.
Ale hypoteticky, když si představím hektar zvláště chráněného území, mokřadu, v němž probíhají opatření pro zachování nějakého živočišného druhu, a celé to zajišťuje firma vzešlá ze soutěže, a proti tomu postavím identický hektar území v ptačím parku, udržovaný mnou řízenými dobrovolníky, pak ta naše varianta s ptačím parkem vyjde o dost levněji.
Soukromé vlastnictví v ochraně přírody je tedy fajn, ale má taky své neduhy, ne?
Tak třeba velmi zavazující je odpovědnost, co máme vůči dárcům, kteří nám na výkup pozemků přispěli.
Ti očekávají, že vytvoříme hodnotná území plná ptáků, místa, kde se milovníci přírody vyžijí. A pokud by se nám tohle nedařilo, jejich podpora by zákonitě začala klesat. Zatím se to neděje a podpora má velmi utěšující vzrůstající tendenci, která nejspíš přetrvá po léta příští.
Ale jsme si vědomi toho, že i růst biodiverzity v ptačích parcích jednou dosáhne své horní kapacity.
Naštěstí vznikají nové ptačí parky, takže pozornost přispěvatelů neutuchá.
Nejsou tedy „nezávislé“ ptačí parky docela „závislé“? Na podpoře dárců, na ochotě dobrovolníků?
To se dá říci téměř o všem. Nic nefunguje jako naprosto nezávislá a samostatná entita. A i my využíváme různých dotačních a grantových programů, často vypisovaných MŽP, SFŽP, i my do jisté míry fungujeme s pomocí státu. Využíváme vícezdrojové financování a parky jsou díky němu nezávislejší a bezpečnější. Protože pokud by vypadl jeden zdroj, stále nám zbývá ten druhý. A naopak.
Je otázka, jak dlouho by bez té vnější podpory parky vydržely. Ale nespornou výhodou té, jak vy říkáte „nezávislé závislosti“, je třeba nastavení managementu ptačích parků.
Nejsme svázaní plány péče na deset nebo X let, jak je tomu ve státem zřizovaných zvláště chráněných územích. Sledujeme, co je zapotřebí udělat teď, a můžeme vlastní management upravovat tak, jak je třeba. Díky soukromému vlastnictví je to velmi dynamická věc.
A ta dynamická povaha managementu ptačích parků jiné odborníky z branže nedráždí?
Těch sporných bodů moc není, protože manažeři parků nejsou čistě jen ornitologové, a jednotlivé kroky s dalšími odborníky diskutujeme.
Na Josefovských loukách aktuálně velmi intenzivně řešíme situace s botaniky.
Proč třeba právě s nimi?
Když budeme mít květnaté louky, které přitahují více hmyzu, zajistíme tím potravu pro mláďata „našich“ prioritních lučních ptáků, jako třeba čejek chocholatých. Ta totiž mají ještě krátké zobáky na to, aby jimi lovila žížaly.
A taky jednoduše nechceme ztratit něco hodnotného, jen ve prospěch ptáků. Management ptačích parků je korigován nejen ornitology, protože vytvořené území neslouží jen ptákům.
Dá se tedy nějak zhodnotit přínos ptačích parků celé české ochraně přírody?
Jistě. Záleží ale na měřítku.
Můžeme na to pohlížet třeba tak, že vodouš rudonohý ve východních Čechách čtyřicet let nezahnízdil. A teď na Josefovských loukách máme pravidelně až tři páry, protože jsme mu tam vytvořili ideální prostředí. Je to hodnotné? Z národního hlediska jde o kriticky ohrožený druh, čili ano, nejvyšší možná priorita.
Pro milovníky ptactva a ornitology je to též přínosem. V regionu jsou to jediní vodouši, které mohu vidět či fotit během působivého hnízdního chování.
A třeba z hlediska vytvoření hodnotných biotopů – ano, pro vodouše tu vznikl kvalitní mokřad zadržující vodu a hostící ve slušném množství 40 druhů vážek, osm druhů obojživelníků a dalších zvláště chráněných živočichů.
Význam ptačích parků tedy dává smysl v regionálním i národním měřítku.
Poznáme nějak na populacích ptactva v Česku, Slezsku a na Moravě, že tu máme pět ptačích parků?
Na množství ptáků v Česku se to nijak významně neprojeví. Ale kdybychom měli ptačí park v každém kraji, tak už asi ano.
Pokud se nám teď povede nový Ptačí park Zbudovská blata, navrátíme do Česka břehouše černoocasého, a možná i kolihu velkou. Druhy, s nimiž se už prakticky nesetkáváme, a jsou u nás jako hnízdící vlastně vymizelé. A pokusit se o jejich návrat, to za to myslím určitě stojí.
Mají ptačí parky nějaký přiznaný limit funkčnosti?
Limitem ptačích parků je určitě to, že ne každé území má potenciál pro všechny druhy ptáků.
Například kolihy a břehouši jsou přesně ti ptáci, kteří jsou neuvěřitelně nároční na otevřený prostor bez vertikálních překážek. Mají rádi rozhled, otevřenou krajinu. Nesnáší stromy, na nichž by mohli číhat potenciální dravci.
Z literatury vyčteme a v krajině to i vidíme, kolik stovek metrů volného prostoru kolem sebe tito ptáci potřebují, aby mohli zahnízdit. Z tohoto důvodu mají rozlehlá a otevřená Zbudovská blata pro tyto druhy ohromný potenciál. A z toho samého důvodu nejspíš nikdy na Josefovských loukách kolihy nezahnízdí.
Protože Josefské louky jsou sevřené ze stran pobřežními porosty Staré a Nové Metuje. Josefovské louky jsou přitom perfektní pro vodouše rudonohého, čejku nebo bekasinu otavní. Ale na kolihu nestačí.
A zrovna tak jsou Zbudovská blata bez přítomnosti stromů nezajímavá pro dutinové druhy ptáků.
Nic proti uherskému skotu a praturům, ale proč se na loukách ptačích parků nepasou obyčejné krávy?
Na Josefovských loukách pracujeme s exmoorskými pony a zpětně vyšlechtěnými pratury, poskytnutými ochranářskou organizací Česká krajina. A víme o nich, že to jsou zvířata praxí ověřená. Soběstačná, odolná, téměř bez potřeby je veterinárně ošetřovat a podávat jim léčiva. Na mokřadních Josefovských loukách je houževnatost kopytníků naprosto zásadní. Na trochu sušších Kosteliskách se zase osvědčil uherský stepní skot.
Teoreticky by to asi šlo zvládnout s jiným typem skotu, ale je to pro nás zbytečný risk.
Běžná hospodářská zvířata obvykle nevykazují takovou odolnost. Vyžadují více péče, časté podávání antiparazitik či antibiotik. To jsou látky, které pak s jejich trusem unikají do prostředí, a trus pak není tak „jedlý“.
Jedlý trus?
Nejdou do něj tak výrazně koprofágní brouci.
U trusu exmoorů je trus nezávadný, a brouci se k jeho rozkladu hotoví rychleji. Nalezou do něj, a tím vlastně vytvoří prostřený stůl i pro ty naše luční ptáky.
To, že se na hromadě od ponyho usadí bekasina otavní a svým dlouhým zobákem z něj vytahuje larvy bezobratlých, jsme viděli mnohokrát.
S rozhovorem souvisí tento článek
Jde to. Příklad ochrany přírody, která se opravdu povedla
Je to hezky provázané a funguje to, takže ani nemáme moc důvod zkoušet naše domácí plemena skotu, s nimiž se pojí řada nejistot.
Zjednodušeným receptem na úspěch ptačích parků je tedy vytváření mokřadů na vlastních pozemcích, soustavně spásaných velkými odolnými kopytníky. To vše za velké podpory dobrovolníků a dárců, kterým tímto srdečně děkujeme.
reklama
Další informace |
Dále čtěte |
Kdo uzdraví naše lesy a pole? Chytří hospodáři
Zákon o obnově přírody přežil klíčové hlasování ve výboru europarlamentu a je krok od schválení
Vědci hledají způsoby, jak v zemědělství vázat uhlík v půdě a snížit emise
Čerstvě vylíhlí kohoutci už nemusí končit v rychloběžném mlýnku. Pohlaví kuřete lze poznat před vylíhnutím
Neolitická kultura na Ukrajině byla po staletí soběstačnou komunitou. Klíčem k její udržitelnosti byl hnůj
Z jaderného bunkru v Polsku byl do světa vypuštěn milion kanibalských mravenců