Že jsou ‚divocí‛ koně v ohradě? Spousta divokých zvířat je za plotem, říká Dalibor Dostál

Dalibor Dostál vystudoval politologii na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Působil jako novinář a šéfredaktor celostátní redakce Deníku. V roce 2007 založil ochranářskou společnost Česká krajina, která se zaměřuje na návrat velkých kopytníků do české přírody a jejich využití k ochraně a údržbě krajiny.

Foto | Michal Köpping / Česká krajina

Tito mladí hřebečci se narodili v roce 2019 v rezervaci velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice. Skupina divokých koní, která vytvořila jejich mateřské stádo, přijela do milovické rezervace na konci roku 2015. Bylo to tedy druhé stádo, které tehdy bývalý vojenský prostor osídlilo.

Dá se nějak spočítat, kolik generací dělí „divoké“ koně z Nýřan od jejich příbuzných, běhajících po blatech na Exmooru?

Většina zvířat, která osídlila milovickou rezervaci, pochází z volné přírody. Jednak přímo z anglického Exmooru, ale část stáda i ze Skotska, kam byla zvířata vysazena. A žijí tam stejně jako v Exmooru ve volné přírodě. Skotsko má navíc úplně jinou rozlohu než Exmoor, a tak se tam u zvířat mohly obnovit i pravidelné sezónní migrace na stovky kilometrů.

Takže slovní spojení „divocí koně“ můžeme úplně klidně používat bez uvozovek. Je to autentický název, který se pro koně z Exmooru používá stovky let a přesně vystihuje, čím se odlišují od ostatních koní.

Nedávné vypuštění koní v Nýřanech.

Foto | Martin Plíhal / Česká krajina

Co vlastně dělá divokého koně divokým?

Určitě je to schopnost přežít v přírodě bez péče člověka.

Ale jde také o původnost, jak vzhledovou, tak danou neprokřížením s druhem, který není na daném kontinentu původní.

Když si představím mustangy, volně běhající po prériích amerického středozápadu, přijdou mi docela dost divocí… i když s jejich původem je to asi dost domestikované.

Tím se právě liší koně z Exmooru od mustangů.

Když předkové mustangů utekli kolonizátorům do volné přírody, šlo často o ušlechtilá španělská plemena jezdeckých koní. Ta se divokým koním nepodobala ani vzdáleně, nejenom svým vzhledem, ale i kvůli tomu, že jejich předky tvořili z velké části arabští a berberští koně, tedy plemena z Asie a severní Afriky.

Zatímco mustangové jsou tedy typickou koňskou směskou formovanou po staletí člověkem, u koní z Exmooru hrál po staletí roli přírodní výběr.

A především díky izolovanosti oblasti Exmooru unikli výraznému vzájemnému křížení, které bohužel potkalo zbytky populací divokých koní jinde v Evropě.

Mustangové nejsou opravdu divocí koně. Ale běhají bez ohrad. Ti vaši divocí koně jsou divocí, ale v ohradách…

S ohradami je to složité. V oplocených rezervacích přežívá stále více divokých zvířat v různých částech světa.

Když u nás Zdeněk Suchý s Danem Bártou točili jeden z dílů seriálu Češi zachraňují, zatímco všechny ostatní natáčeli v Africe, Asii a v dalších částech světa, omlouvali jsme se jim, že u nás mohou zvířata natáčet jen v oplocené rezervaci, zatímco jinde po světě točili tu opravdovou divočinu. Vyvedli nás z omylu s tím, že ani v rozvojových zemích už naše představa nekonečné divoké přírody moc neplatí. Divoká zvířata jsou v některých oblastech často už jen v ohrazených rezervacích, podobných, jako je ta milovická.

Exmoorský ponny. Nepotřebuje stáj, ani v zimě.

Foto | Michal Köpping / Česká krajina

Takže kůň z Milovic nebo Nýřan určitě není divoký jenom proto, že nemá stáj?

Není to jen otázka tradičního pojmenování nebo toho, že tito koně nepotřebují stáj.

Genetické výzkumy potvrdily, že právě koně z Exmooru se prakticky vůbec nekřížili s domácími koňmi, ze kterých bohužel jinde v Anglii i na evropském kontinentu vznikla postupem staletí pestrá směs, obvykle s příměsí krve v Evropě nepůvodních arabských koní.

Navíc i genetické analýzy zbarvení původních divokých koní Evropy potvrdily, že koně z Exmooru odpovídají přesně zbarvením divokých koní, jak se vyskytovali před tisíci lety v celé Evropě od Pyrenejského poloostrova až po Ural.

U koní z Exmooru se spojuje vše, co by divoké zvíře mělo charakterizovat – život ve volné přírodě, autentický genetický základ i stavba těla a zbarvení, které se prokázalo při analýze DNA koní starých tisíce let.

Chápu, že je důležité mít tu druhy řekněme původní. Ale s divokými koňmi jsme se na našem území rozloučili někdy kolem roku 3500 př. n. l.? Později?

Je to velmi mlhavé.

Archeologové po stovky, možná tisíce let nedokážou přesně určit, který kůň je v archeologických nálezech ještě divoký, a který již domestikovaný. Velmi dlouho vypadali v podstatě stejně.

Ale snaha o maximální původnost je přesto důležitá. Není úplně podstatné, jestli nám tady podobné zvíře chybělo tisíc let, dva tisíce let nebo pět tisíc let. Prostě tady předtím stovky tisíc let žilo, a nebýt člověka, tak tu žije dodnes.

Proto se snažíme vracet do krajiny nejautentičtější možné koně, jací dodnes přežili, tedy divoké koně z Exmooru. Je to i určitá forma satisfakce.

A není to teď nakonec jedno? Jestli je pro nás a naši přírodu teď důležitější ten efekt, který svou přítomností divocí koně zprostředkovávají, než odpověď na to, jak moc původní jsou?

Pokud by divocí koně nikde v Evropě nepřežili, asi by měla smysl otázka, čím je nahradit a jaký druh zvířete by jejich úlohu v krajině mohl zastoupit. Ale tím, že se díky shodě šťastných náhod podařilo koně v Exmooru zachránit v původní podobě, je podobná otázka zbytečná.

Dá se v nějaké hrubě zjednodušující nadsázce říct, že bychom stejně tak mohli mít v Čechách ohrady kolem rezervací, v nichž by se místo koní pásli třeba velbloudi, jaci nebo pižmoni? Hlavně, že tu ostřici dupou a spásají?

Ta úvaha má dva rozměry.

První je etický. Pokud člověk vyhubil v našich zeměpisných šířkách divoké koně, měl by udělat vše pro to, aby se vrátili v nejautentičtější možné podobě. Spásat krajinu s domácími zvířaty nebo s exoty typu velbloudů nebo jaků by sice bylo pohodlnější, ale v podstatě bychom tím navázali na selhání, kterého jsme se jako lidstvo dopustili, když jsme u nás divoké koně vyhubili.

Druhá otázka je ochranářská. I náš projekt názorně ukazuje, jak jemné rozdíly jsou mezi divokými a domácími zvířaty.

Pratuři byli kdysi součástí naší krajiny.

Foto | Michal Köpping / Česká krajina

Konkrétně?

Zatímco domácí ovce často zlikvidují poslední porosty vzácných květin, divocí koně se věnují jen agresivním druhům trav a pomohou zvýšit pošty exemplářů ohrožených druh rostlin ne o stovky, ale o tisíce procent.

Pokud bychom přistoupili na to, že je jedno, co se v krajině pase, tak bychom po devastující pastvě ovcí, které zničily některé cenné porosty v bývalém vojenském prostoru, museli prohlásit, že pastva zkrátka nefunguje, a je potřeba se o krajinu starat jiným způsobem.

Ale stovky a tisíce druhů květin, ptáků, brouků se statisíce let vyvíjely právě v symbióze s divokými koňmi, zubry a pratury, ne s jaky a s velbloudy.

Proto i zdánlivě malé odlišnosti a jednotlivosti mohou v celkovém efektu udělat skutečně dramatický rozdíl.

Svědčí o tom i to, že úspěšné ochranářské organizace, které desítky let zkoušely pást přírodně cenné lokality ovcemi, kozami a dalšími domácími zvířaty, začaly využívat divoké koně. A rozdíly jsou opravdu obrovské.

Jak moc koreluje rozloha našich „koňských“ rezervací s velikostí domovských okrsků divokých koní z Exmooru?

Velikost okrsků divokých koní závisí především na úživnosti území. V Anglii se pohybuje do 312 hektarů, takže milovická rezervace s rozlohou 350 hektarů určitě poskytuje koním dostatečný prostor.

Ale máte pravdu, že v ochranářsky vyspělých zemích bývají rozlohy podobných rezervací výrazně větší a počítají se často na tisíce hektarů. Ale mají výrazně delší tradici, takže v Česku nás následování tohoto trendu ještě čeká.

A koho vlastně chrání ty ohrady kolem koní? Koně, lidi, okolní krajinu?

Je to asi všechno dohromady.

Ohradníky udržují divoké koně v lokalitě, kde po nich chceme ochranářskou práci. Od přírody jsou to zvířata velmi zvědavá, takže by určitě bez vymezení prostoru zkoušela objevovat vzdálenější části krajiny.

V Exmooru nebo zmíněném Skotsku s tím lidé počítají a řidiči na silnicích dávají na zvířata této velikosti pozor. I tak je tam srážka s automobilem jednou z nejčastějších příčin úhynu těchto koní.

I proto je rozumné, že jsou u nás rezervace ohrazené a zvířata mají v krajině vymezený prostor.

Něco jiného jsou například zubři, kteří jsou na rozdíl od divokých koní přísně teritoriální a i ve volné krajině by se drželi v rámci jedné lokality.

V rezervaci velkých kopytníků u Milovic na Nymbursku zpozorovali vědci rodinu dudka, který patří k nejohroženějším druhům ptáků v České republice. Samotný dudek se v rezervaci poprvé ukázal v roce 2018, v roce 2019 se objevil pár s mládětem.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Benoît Prieur / Česká krajina

Koně, spolu se zubry a pratury, jsou fantastickým nástrojem v ochraně přírody, v tom, co dovedou z hlediska praktického managementu chráněných území. Tomu snad není co vytknout. Nebo je?

Právě kombinace divokých koní a divokých turů, tedy zubrů a praturů, výrazně zlepšuje pozitivní vliv pastvy na krajinu.

Zatímco divocí koně se více věnují agresivním druhům trav, zubři a pratuři o něco málo více preferují křoviny a dřeviny.

Přitom jak koně, tak tuři, žerou i to, čemu se věnují jejich protějšky, ale v trochu jiném poměru. A už tento jemný rozdíl stačí k tomu, aby se krajina nevyvíjela tím nejlepším způsobem, než pokud by v ní byli zastoupeni jenom koně, nebo jenom divocí tuři.

Zkrátka ta zmíněná adaptace za stovky tisíc let stále trvá a ani ta přestávka několika málo staletí, kdy jsme velké kopytníky z krajiny vytlačili, na tom nic nezměnila.

Jak se dívá na působení koní na přírodu česká legislativa ochrany přírody? Jsou tam nějaké oblasti, ve kterých to drhne?

Naštěstí legislativa nemá s přítomností divokých koní v krajině problém. A určitě tomu pomáhá i to, že se pohybujeme na ohrazeném prostoru.

Proč tu tedy divocí koně neběhají volně, tak jako třeba srnky nebo zajíci? Co tomu stojí v cestě? Není to přece medvěd ani vlk, aby hned vyvolávali kontroverze, ne?

Na cestě do volné krajiny je překážkou určitě dlouhodobě přerušená tradice.

Pokud k nám přijde z Polska los a porazí ho auto, je jasné, že za nehodu nikdo nemůže a byla to nešťastná shoda náhod.

V případě divokého koně, který byl do přírody vypuštěn, by se určitě začalo řešit, kdo ho vypustil a kdo nese odpovědnost za škody.

Na druhu stranu rezervace na vhodných místech mohou dosahovat tisíců hektarů, takže v těchto řádech už by byla iluze volné přírody v podstatě úplná.

Na pastviny velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice se vrátil ohrožený druh motýla modrásek jetelový. Naposledy tam byl odborníky zaznamenán v roce 1967, v roce 2019 ho vědci spatřili znovu.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Česká krajina

Je něco, čím vás projekt České krajiny překvapil?

My se snažíme projekt prezentovat pozitivně, protože to, co se díky velkým kopytníkům odehrává v přírodě, je skutečně nesmírně přínosné. Ale jestli jsme něco nepředpokládali, tak to, že pozitivní změna bude tak rychlá a že se příroda dokáže obnovit tak výrazným způsobem.

A je něco, co jste naopak hrubě podcenili?

Naprosto jsme podcenili, jak extrémně korupční je prostředí, ve kterém se pohybujeme. Navíc v kombinaci s různými tlaky, které na bývalý vojenský prostor jsou z různých stran.

To by si asi zasloužilo trochu rozvést…

Je to lokalita kousek od dálnice, nedaleko Prahy, takže se tam tlačí různé skupiny, od komerčních subjektů a developerů, přes různé kmotry z divokých devadesátých let, kteří si potřebují do rozsáhlých pozemků uložit peníze, až po vyloženě kriminální skupiny.

Samozřejmě nezisková organizace používající přísná etická kritéria je za této situace pro mnoho úředníků tím nejméně zajímavým partnerem. Ale díky obrovské popularitě projektu se nám zatím daří všem likvidačním tlakům odolávat, přestože jsou od vzniku rezervace trvalé a jejich podoba je často velmi brutální. Je to přitom velká škoda, že něco takového musíme dlouhodobě zažívat.

Něco podobného neznají nejenom kolegové v zemích jako je Německo, Nizozemí nebo Francie, ale nesetkávají se s tím ani zakladatelé podobných rezervací v zemích, jako je Rumunsko nebo Bulharsko. „Česká cesta“, na kterou jsme se jako společnost vydali v divokých devadesátých letech, se nám bohužel připomíná v mnoha ohledech až do současnosti.

Pardon, co si mám představit pod ‚tlaky, jejichž podoba je často velmi brutální?‛

Jsou to například nejrůznější výhrůžky, od ekonomické likvidace projektu až po fyzickou likvidaci. Jak jsem říkal, skupiny, které se na rozsáhlé pozemky tlačí, jsou velmi různorodé, a jejich metody jsou velmi pestré, od těch sofistikovaných až po velmi primitivní.

Jakou má takový projekt udržitelnost? Nemyslím to zle, nárok na poklidný důchod má každý, a třeba se za pár let rozhodnete, že už máte koní dost. Třeba budete chtít radši pěstovat žampiony. Co bude s těmi koňmi dál?

Kontinuita je u projektu tohoto typu určitě důležitá. Plynulou návaznost je potřebné zajistit. Nejde jen o „žampiony“. Stačí jedna nešťastná autonehoda nebo těžký průběh covidu a všechno se může ze dne na den změnit.

Zubr. Ideální kopytník do přírody.

Foto | Michal Köpping / Česká krajina

Projekt od začátku vznikl a rozvíjí se v úzké spolupráci s Biologickým centrem akademie věd. V současné době proto pracujeme na určitém smluvním rámci, jak tuto spolupráci zajistit dlouhodobě. Zároveň připravujeme i kroky v rámci České krajiny, aby v případě nějaké náhlé změny nebo dlouhodobé únavy byla návaznost a dlouhodobé fungování rezervace zajištěno.

Kde je strop možností, cíl? Budeme tu za pár let mít stovku rezervací s ohradami pro koně? Nebo máte spíš zájem o to, aby se do naší přírody koně jednou navrátili, ale už bez ohrad?

Když kopytníci v přírodě a bez ohrad, tak určitě zubři. Jejich přirozenost je k tomu vhodnější.

A pokud si lidé v České za několik generací na přítomnost divokých koní v ohrazených rezervacích natolik zvyknou, že jim přijde případný střet s koněm na silnici stejně nezaviněný, jako třeba s jelenem nebo s losem, tak pak bude třeba vhodná příležitost začít tuhle diskusi.

Ale pro sebe vidím splnění historické úlohy v tom, že se divocí koně znovu vrátili lidem na dohled. A že pomáhají zachraňovat místa, která bychom v takovém rozsahu a pestrosti jinak neudrželi. Takže za sebe mám určitě splněno.

Přečtěte si také |

Dalibor Dostál: Návrat divokých koní do krajiny není experiment, ale řešení, které funguje

Dělá nám radost, že nové rezervace zakládají jiné neziskovky, ale i města nebo kraje. Pokud by nás ještě něco lákalo, tak opravdu velká rezervace, která by měla parametry, jako mají rezervace v Německu nebo Nizozemí. Ale muselo by to být za jiných podmínek, než jaké máme nyní. To neustálé bránění a odvracení likvidačních tlaků, které roky zažíváme, je samozřejmě velmi vysilující. Postupně jsem přišel o svoje životní úspory, mám zničené zdraví, lékaři mě varují, že mám kondici jako člověk starší sedmdesáti let... Na druhou stranu, když po nich chci, aby mi řekli: „Pane Dostále, už toho nechte, zdraví máte jenom jedno,“ tak mi místo toho řeknou: „Bojujte, má to smysl, musíte to bránit dál“.

Takže mi asi nic jiného nezbývá, než v tom ještě nějaký čas pokračovat. A nejde jen o doporučení lékařů. Tenhle projekt podpořilo a zachránilo mnoho lidí v době, kdy na tom byl velmi špatně, takže i vůči nim cítím odpovědnost a nechci to jen tak nezabalit.

Koně z Exmooru. Praví divocí.

Foto | Michal Köpping / Česká krajina