Radikální proměna okolí Národního muzea. Sto zahradníků ukázalo, co umí, říká Ondřej Fous

„Sto zahradníků se spojilo a ukázalo to nejlepší, co umí,“ říká Ondřej Fous, vedoucí krajinářského řešení úprav prostoru kolem pražského Národního muzea. Vysázeli 65 nových stromů a 260 druhů rostlin. Každý nový záhon má své téma, každý trávník svůj důvod a účel. Bude tu pobytový trávník pro lidi, psí trávník, který by měl snést nápory moči a exkrementů, historicky komponovaný záhon a další tematicky laděné kouty. Pokud se vše podaří podle plánu, budou tu kvést květiny od března až do listopadu.

Všem rostlinám zahradníci také radikálně změnili životní prostředí, aby podpořili jejich schopnost postarat se o sebe. Upravili půdu s využitím rozmanitých technologií jako jsou prokořenitelné buňky, strukturovaný substrát, radiální mulčování, kořenové cesty nebo retenční lože.

Některé technologie nemají jen tajemná jména, ale i pozoruhodnou podobu. Příkladem je velký centrální záhon, na němž má být pobytový trávník. Zatím je odhalená půda pokrytá nazelenalým povlakem. Byl tam totiž využit tzv. hydroosev, tedy osivo smíchané s mulčovacím materiálem a lepivým fixátorem. Technologie má zajistit, že semena nevyhrabou ptáci a psi a že neodletí větrem. Barva je přidána proto, aby bylo vidět, že se na půdě „něco děje“. Všechny úpravy mají zajistit, že rostliny dostanou šanci zakořenit a lépe čelit stresu z života ve městě.

Stres pro rostliny

Ostrůvek zeleně, kterým Čelakovského sady jsou, jako by plaval v moři stresu. Alespoň z pohledu rostlin. Ty čelí zhutnění a zasolení půdy, vibracím z dopravy, výfukovým plynům, rychlému odtoku srážkových vod, sešlapu, moči a dalšímu znečištění. Většina rostlin navíc roste v podstatě na střeše metra. Je to prostředí tak náročné, že tu začaly umírat úplně nové stromy.

V okolí muzea, které se upravovalo, je jen 8 % území, kde mohou růst stromy. Ve zbytku je již prostor pod zemí obsazený inženýrskými sítěmi a jejich ochrannými pásmy. „Místní stromy měly hodně důvodů, aby s námi nežily,“ říká Ondřej Fous. Mezi ty, které v parku vydržely, patří například památná lípa, kterou sázel Alexandr Dubček spolu s Václavem Havlem v roce 1990. Lípa patří mezi stromy, které se nevyrovnávají dobře s klimatickými podmínkami posledních let, bez dostatečné péče by tedy nepřežila.

Plán péče

Úsilí vynaložené na zlepšení životního prostředí rostlin bylo velké a mělo by pomoci vyřešit například zhutnění půdy, otřesy z dopravy a zasolení. Část zátěže ale zůstává. Bude tedy třeba Čelakovského sady obnovit podobně radikálním způsobem znovu za pár let? Zahradníci se snaží zasadit o ochranu investice a rádi by domluvili plán péče o Čelakovského sady a zajistili, že bude existovat někdo, kdo bude vědět, jak se o tento netypický kus městské zeleně dále starat.

Nechte kytky kvést!

Rostliny totiž mají změnit výraz Prahy. Revitalizace veřejných prostranství v okolí Národního muzea je vyjádřením záměru „udělat Prahu 1 přívětivější pro chodce více než pro auta,“ říká radní Prahy 1 David Skála. Investice do přeměny dosáhla celkové částky 140 milionů, určitou ochranu si tedy zaslouží.

Vzbudit ohleduplné chování se u kolemjdoucích snaží i cedulky, které jsou vyjádřením prosby Pražanům i turistům, aby rostlinám dali šanci růst a kvést:
Záhony se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Lhostejnost je horší než nevědomost. Nešlapte v záhonech.
Rozum, který zůstane stát, je v pořádku. Nesmí si sednout. Neválejte se v záhonech.

Dlažební sonáta

Zatímco z jedné strany Národního muzea je zeleň, druhá zaujme velkou plochou vydlážděného prostoru. Prostranství mezi budovami muzea má plnit charakter náměstí, které je připravené na velký pěší i dopravní ruch. Dopravní plány budoucnosti posílají severojižní magistrálu pod zem a počítají s tramvajovým propojením Vinohrad s Václavským náměstím. Již dnes je vybudována tramvajová zastávka a položeno prvních 70 m kolejí.

Výhodou dlažby je, že se dá rozebrat a znovu složit. To možná bude třeba, pokud bude město chtít zlepšit způsob, jakým se na místě vypořádalo s dešťovou vodou. Ta se má vsakovat retenčními spárami mezi dlažebními kostkami. „Ta se však za čas zanese prachem, a její propustnost se podstatně zhorší,“ říká odborník na hospodaření s dešťovou vodou projektant Jiří Vítek.

Dešťová voda by měla zavlažovat nové stromy v prokořenitelných buňkách vysazené do vydlážděné plochy u historické budovy muzea. Opatření je vymyšlené tak, že plocha kolem stromu má v širokém okruhu kolem stromu rozšířenou spáru. Zasakovací plocha tak není celá ve srážkovém stínu stromu a strom si neodkloní vodu vlastní olistěnou korunou.

Stromy v tomhle případě hrály prim – ovlivnily výběr celé dlažby. Navíc se počítá, že kořeny mohou s dlažbou pohnout a nebude to problém. A pokud jsou očekávání, která jsou do zasakovacích možností dlažby vkládána, opravdu nepřiměřená, jak říká Jiří Vítek, stromům můžeme dodat zálivku zavlažovací sondou.

Zůstává otázkou, kolik vody dokáže svažitá dlážděná plocha zachytit v případě přívalových srážek. Na hospodaření s dešťovou vodou se podle odborníků u tak velkého projektu mohlo myslet lépe.

---

reklama

---