Nejlepší strategií dlouhodobé ochrany biodiverzity je vždycky ochrana existujících ekosystémů a populací ve volné přírodě, známá jako ochrana in situ. Poslední existující populace vzácných a ohrožených druhů však jsou často příliš malé na to, aby zajistily zachování těchto druhů, jejich početnost klesá i přes snahy o jejich záchranu, nebo se zbývající jedinci nalézají mimo chráněná území. V takových případech nemusí být ochrana in situ dostatečně efektivní. Jedinou možností, jak za takových okolností zachránit daný druh před vyhynutím, je udržovat jedince v umělých podmínkách pod lidským dohledem. Tato strategie je známá jako ochrana ex situ. Existuje mnoho druhů vyhynulých ve volné přírodě, ale dosud přežívajících v zajetí, např. jelen milu a kůň Převalského. Krásný strom Franklinia altamaha v Georgii roste jenom v kultuře, v přírodě se již nevyskytuje (naposledy byl nalezen v roce 1790).

Smysl existence zoologických zahrad patří ke kontroverzním tématům rozdělujícím „zeleně“ smýšlející veřejnost. Na jednu stranu je zdůrazňována jejich role popularizační, osvětová a ochranářská, na straně druhé jsou zoologické zahrady představovány jako vězení pro zvířata, která jsou zde držená v nepřirozeném prostředí, jež nedovoluje rozvíjet jejich skutečné možnosti. Problém je, že obojí je pravda a žádné zásadní argumenty proti některému z těchto stanovisek neobstojí. Odpůrci zoologických zahrad poukazují třeba na to, že osvětovou roli mnohem lépe plní různé přírodovědné seriály, kde jsou zvířata představována ve svém přirozeném prostředí. Každý návštěvník zoo ale dobře ví, že vidět zvířata naživo je úplně jiný zážitek, který virtuální realita nenahradí.

Věta z nadpisu je rčením, které zná každé malé dítě. Členové Základní organizace Strany Zelených Plzeň 2 již poněkud povyrostli a dne 17.8.2011 vystoupili na veřejnost s tiskovou zprávou, v níž se distancují od politiky zelených na Šumavě, ale i od aktivit nevládních organizací typu Hnutí Duha a jejích příznivců.

Během letošního léta jsem opakovaně, nejméně desetkrát, dostal telefonickou stížnost na opuštěný, překážející a někdy i pohozený stánek u ,,Pramenů Vltavy".

Nemyslím to samozřejmě biologicky. Ale jak tak sleduji vlastní děti i děti svých přátel, přemýšlím, nakolik je možné onu v devadesátých letech adorovanou „dobrovolnou skromnost“, nebo alespoň „sníženou míru přežranosti“, předat další generaci. Ze zkušenosti bych řekl, že to skoro nelze. Děti těch, kteří odmítali mít auto a naskočit na vlnu nového konzumu, se vracejí zcela přirozeně do středního proudu a za vítězství se dá považovat už jen fakt, že neobrátí životní styl svých rodičů v pravý opak.

Cestování vlastním automobilem není zrovna nejčistším způsobem dopravy. S každým spáleným litrem benzínu se do ovzduší uvolní přibližně 2,3 kilogramu CO2 a řada škodlivin. U nafty je situace ještě horší. Spotřeba jednoho litru je vykoupena emisí více než 2,6 kilogramu CO2. Auta významně zatěžují životní prostředí. A dokážou Vám také řádně vyluxovat peněženku.

S narůstající obavou nad osudem tzv. divokých kachen, očekávám nezadržitelně se blížící první vražedný weekend po prvním září, kdy zároveň se začátkem nástupu prvňáčků do školních lavic vypukne šílenství nadržených střelců v zelených kamizolách, nedočkavých zastřílet si na živé terče.

Jak se z médií opakované dozvídáme, aktivisté, členové Duhy a někteří vědci, např. předseda stínové vědecké sekce Rady NPŠ doc. Hruška, zjistili v místě blokády Na ztraceném vysokou mortalitu kůrovce a spekulují o „přirozeném konci gradace na Šumavě“.

Několik autorů již blíže rozebíralo okolnosti blokády nelegálního kácení u Ptačího potoka a některé pověry, které se kolem akce objevují. Shrnuji a doplňuji důvody, proč je zásah nesmyslný zejména z důvodu regulace šíření kůrovce. Považuji to za důležité zejména z ohledem na fakt, že těžba dřeva v národním parku je ze zákona možná pouze v případě, že se jedná o kůrovcem napadené stromy.

„Město, nad nímž se vlní jeden prales, zatímco jiný tlí pod ním, je schopné si vypěstovat nejen kukuřici a brambory, ale i básníky a filosofy pro nadcházející věky.“ (Henry David Thoreau – Chůze)

„…co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný nakonec stav zemi vytvářejí, třeba spočátku působení jich zhoubným býti se zdálo.“ (Josef Váchal – Šumava umírající a romantická)

„Vždyť vy vůbec nevíte, proč tu jste. A kdo vás vlastně platí?“ Tak lze v kostce charakterizovat do slušné mluvy převedené výčitky mnoha rozhořčených „spořádaných občanů“ vůči účastníkům blokády kácení smrčin v oblasti Ptačího potoka na Šumavě. Nejen politický systém jako takový, ale i jeho udivení příslušníci jsou tváří v tvář nenásilnému protestu proti devastaci unikátního ekosystému v rozpacích a prožívají, slovy Jana Kellera, „šok z ekologie“ – dnes bychom řekli spíše z environmentalismu. Pro mnoho z nich je obtížné pochopit, co může někoho vést k tomu, aby ve svém volném čase bez nároku na jakoukoliv materiální odměnu vlastním tělem bránil nezákonně kácené stromy a nechal se vyvádět z lesa policií. Za ostatní mluvit nemohu, a tak se zde pokusím vysvětlit motivaci, která vedla k účasti na blokádě mne osobně.