Jako klimatolog nejsem schopen posoudit tuto problematiku ze všech možných hledisek, budu se tedy držet pouze hlediska klimatologického.

Máme sklon vnímat změnu klimatu především prostřednictvím obrazů vyprahlých pouští, vysychajících studní, tajících ledovců a pobřeží bičujících hurikánů. Tedy obrazů exotických, vzdálených, a tedy až televizním způsobem nereálných. Je to zcela pochopitelné, protože nárůst teploty o 1,2 °C nebo posun rozložení srážek o několik procent si prostě moc představit nedokážeme.

Změny teplotního a srážkového režimu, které pravděpodobně ve výraznější míře než kdykoliv před tím na naší planetě probíhají, jsou v posledních několika desetiletích bezesporu hlavní příčinou zvýšené proměnlivosti i extremality počasí v různých částech světa. Relativně prudké změny a výkyvy s sebou mnohdy přinášejí i nepříjemné důsledky. Na jedné straně rozsáhlé povodně a záplavy, doprovázené často ničivými sesuvy půd, na druhé straně dlouhá období sucha, kdy na rozlehlých plochách nespadne po celé měsíce ani kapka vody. Když k tomu ještě připočteme intenzivní a ničivé cyklóny (hurikány, tajfúny), silné dlouhotrvající deště či přívalové srážky, pak je zcela zřejmé, že se člověk a příroda s důsledky takových mimořádných situací nevyrovnává vždy jednoduše.

Společný předek primátů a delfínů žil asi před 95 miliony let. Když jsme se s nimi vývojově rozešli, přesunuli se předci delfínů do moře. Buďme rádi, že s nimi nemusíme sdílet souš. Delfíni jsou totiž pěkné svině.

Na přelomu listopadu a prosince se v mexickém Cancúnu uskutečnila již 16. konference stran Rámcové úmluvy OSN o změnách klimatu. Na otázku, zda byla tato konference úspěšná lze odpovědět ano i ne. Abychom však mohli hodnotit úspěch konference, je potřeba nejdříve uvést, jaká vlastně byla očekávání.

Svůj komentář bych mohl vlastně skončit tímto konstatováním, ale pak by to nebyl komentář. Po Kodani 09 budou zajisté mnozí říkat, že Cancún je úspěch a vytváří předpoklady… Zaměřím-li se na fakt, že se přece jen něco dohodlo, bylo by záhodno se u některých bodů dohody zastavit.

Na světové konferenci OSN o ochraně klimatu v mexickém Cancúnu došlo v sobotu 11. prosince 2010 kolem osmé hodiny ranní k dohodě o hlavním výstupu konference, kterým je nová tzv. Cancúnská dohoda (Cancún Agreement).

Problém přístavby dvou bloků jaderné elektrárny Temelín (JETE) je přesně typ otázky, kterou je nutné nahlížet z mnoha úhlů pohledu a nelze jí odpovědět jednoduše "ano, nebo ne". Je třeba si uvědomit, že v otázce přístavby se nejedná o současnost, ale o budoucnost a při rychlosti stavby čehokoli u nás, o budoucnost relativně vzdálenou. Proto odpověď na tuto otázku musí být vždy doplněna vysvětlením reálií a popisem světa, ve kterém se budeme pohybovat. Pokud člověk není podílníkem ČEZ, tak odpověď na otázku, jestli v roce 2011 naše elektřinu exportující ekonomika potřebuje spustit „Temelín navíc“, odpověď by byla jednoznačně negativní. Pokud se ale ptáme na to, jestli je nyní třeba začít jednat tak, aby v roce 2020-2025 byla možnost JETE2 spustit, odpověď už není tak jednoznačná. Předem je třeba položit si následující otázku: Jak bude vypadat svět v roce 2025?

ČR spolu s ČEZem vážně uvažují o výstavbě nových jaderných bloků. Co takové rozhodnutí přinese? (Autor je členem Občanské iniciativy pro ochranu životního prostředí o. s. (OIŽP), nikoli ředitelem odboru komunikace ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) - pozn. red.)

Ne. Dnes tedy rozhodně ne. Každé ráno, když jsi chci uvařit čaj, “elektřina v zásuvce přeci je”. A tak to bude nadále i několik dalších let. V ČR se dnes vyrobí vice elektřiny, než se spotřebuje. Vývoz do zemí, které nejsou s to pokrýt měnící se poptávku po elektřině (Rakousko, Německo), je sice velmi výraznou položkou v českém zahraničním obchodě, ale občana se přímo netýká. Nepřímo ano – zisk ČEZu, státní firmy, zůstává státu (vzpomeňme jen na nedávné volební “sliby”: 13 důchody ze zisků ČEZu….) a kladná platební bilance pomáhá vytvářet z české koruny jednu z nejsilnějších měn nejen v Evropě, ale i ve světě. Upřímně, elektřina je jeden z mála statků, který umíme ve velkém nejen vyrábět, ale i vyvážet.