Několikrát do týdne jezdím z Karviné do Ostravy a zpět do školy. Minulý týden se mi stala nehoda a do méhoho milovaného Trabantíka najel jeden ***** a do doby, než mi to přišli z pojišťovny nafotit, jsem musel potupně jezdit hromadnou dopravou.

V naší kultuře existují kulturní instituce, které mají vychovávat ke vztahu k přírodě, jako jsou muzea a zoologické či botanické zahrady. Jejich úloha je přitom v některých ohledech značně problematická, protože svojí činností mnohdy působí sice pro „propagaci“ a poznávání přírody, ale za cenu jejího ničení, zejména jednotlivých organismů. Plní tak tyto instituce vlastně svoji roli?

Toto téma je v poslední době velmi živé a vyvíjející se. Samo ministerstvo několikrát změnilo cíle tohoto opatření a také zahraniční model, kterým se chtějí inspirovat. Původně MŽP navrhovalo využít modelu SRN a zvýšit zavedením záloh podíl opakovaně použitelných obalů, to znamená těch obalů, které se znova opětovně plní. Po té, co se v samotném SRN ukázalo, že zálohy neposílily opakované použití obalů, ale naopak jej snížily, dnes MŽP uvádí, že se chtějí inspirovat ve švédském modelu zálohování obalů.

Myslím si, že se při zavedení povinného, zákonného zálohování nápojových obalů na jedno použití, a to zejména PET lahví, nedá vůbec hovořit o nějaké ochraně životního prostředí. Zavedení záloh na nápojové obaly vyvolá celou řadu významných problémů nejen u výrobců obalů, jejich prodejců (zde asi nejvíce), ale především, a to je podstatné, u občanů či veřejnosti samotné, v našich městech a obcích.

Německo, Rakousko či Nizozemí dlouhodobě recyklují mezi 55 až 60 % svého komunálního odpadu. Plán odpadového hospodářství ČR určil cíl alespoň 50 % od roku 2010. Skutečnost? Recyklujeme pouhých 20 %. Máme tedy co dohánět.

Aby bylo jasno od počátku – jsem nadšeným běžkařem a od té doby, co jsem si ještě pořídil pro větší hory skialpy, moje sjezdovky zapadaly ve sklepě prachem. Miluju to klouzání stopou na běžkách po mírných českých horách i funění na skialpech do strmých alpských svahů. Běžkám fandím i jinak – je to jeden z mála sportů, na které se rád podívám i v televizi a skvělé závody našich lyžařů – ať už Kateřiny Neumannové nebo Lukáše Bauera – dost emotivně prožívám.

Pavel Páral se po jednání vlády, kde se projednávala aktualizovaná strategie financování čištění odpadních vod, v článku „Kocovina z dobře vyčištěné vody“ (MF DNES 5. 2. 2008) ostře pustil do vyjednavačů, kteří prý pod vedením ministrů Kužvarta a Bursíka zavinili, že za jimi vyjednané nesplnitelné závazky teď budou muset obce platit sankce. Článek bohužel obsahuje tolik zjednodušení a polopravd, že jako jeden z lidí, kteří se účastnili jak vyjednávání o přechodném období pro čištění odpadních vod, tak o odsouhlasení financování těchto opatření z Operačního programu Životní prostředí Evropskou komisí, cítím profesionální povinnost některé věci ozřejmit.

Připadá vám, že lidmi silně pozměněné prostředí musí být zákonitě málo cenné z přírodovědného hlediska? Nenechte se mýlit. Biologové, ochranáři i část zainteresované veřejnosti už nějaký čas vědí, že třeba na kladenských haldách hlušiny po těžbě uhlí se dá najít leccos zajímavého. Že bychom však mohli za opravdovou českou divočinu považovat i na pohled "mrtvá" odkaliště u tepelných elektráren nebo rudních dolů? Ale ano, jsou to skutečně ojedinělá místa.

Na téma venkovského života s ekologickým a biologickým myšlením v základech už bylo popsáno hodně papíru. V prostoru českém a době porevoluční prodělal tento fenomén vývoj od jistého s nadsázkou řečeno boomu přes vystřízlivění až k současnému stavu, který bez časového odstupu těžko pojmenovat, pracovně bychom snad mohli použít termín stagnace. Je těžké dnes rozhodnout, zda se jedná pouze o individuální příběhy respektive souběh několika individuálních příběhů, nebo lze-li mluvit o společenském jevu. Stále se totiž objevují noví lidé, kteří jdou za vidinou romantického, autentického, poctivého, ...(doplň podle svých zkušeností) života na venkov, kteří tam "vystřízliví" a ... někteří odcházejí zpět do města.

Uplynulo již téměř 10 let od doby, kdy se posuzovala poprvé dokumentace vlivu těžby na kopci Tlustec na životní prostředí. Účastnil jsem se vypracovávání posudku a veřejného projednávání. Byla doporučena varianta s postupným útlumem těžby, posléze se přepokládalo její ukončení. V žádném případě se neuvažovalo o snížení vrcholu kopce, jak potom někteří odpůrci těžby uváděli. Domníval jsem se, že takový přístup je rozumný, protože určitý čas by si vyžádalo zpracování již vytěženého materiálu, odstranění zařízení a upravení terénu.