Stať kritizuje strukturu územního plánování, jak je navržena v záměru nového stavebního zákona ČR. V záměru se odráží aktuální stav české společnosti, zaměřené na rychlý ekonomické růst bez ohledu na dlouhodobé důsledky. Podle záměru mají mít územní plány pouze obce, které si je mají samy pořizovat a schvalovat, při čemž budou usměrňovány pouze písemným dokumentem z úrovně kraje. Tím se určuje územnímu plánování služební úloha při koordinování víceméně živelného vývoje obcí v krátkodobém výhledu. V Evropě se však požaduje udržitelný rozvoj území a toho je možno dosáhnout pouze korekcí rozvoje živelného. Z toho důvodu a také pro vznik celoevropského územního plánování jsou územní plány velkých územních celků nezbytné. Naprosto nevhodný je záměr nového zákona pro Prahu a pražský region. Chybí také užší vazba mezi krátkodobě zaměřeným soukromým podnikáním a veřejným dlouhodobým zájmem.

Jan Zeman ve svém článku „Vstup do EU z hlediska ochrany životního prostředí“ konstatuje, že negativa vstupu České republiky do EU převažují nad přínosy. Obsah článku však zasluhuje několik upřesňujících informací:

Mezinárodní měnový fond se za svůj přístup k řešení ekonomických krizí z posledních let (Mexiko, Jihovýchodní Asie, Brazílie, Rusko) dostal do palby kritiky jak pro svoje cíle a obsah konkrétní politiky, tak pro způsob, jakým dospívá ke svým rozhodnutím. Vedou se diskuse o jeho neschopnosti udržet globální finanční stabilitu a předcházet novým krizím, způsobené vírou v neomylnost trhu a odmítání uznat potřebu kontroly tržních sil. V často protichůdné kritice se však zpravidla vytrácí jiná než čistě makroekonomická argumentace, srozumitelná povětšinou opět jen těm zasvěcenějším. Jaký tedy je skutečný dopad politiky MMF na svět?

Příspěvek Jana Zemana "Vstup do EU z hlediska ochrany životního prostředí" je zajímavý a přínosný. Nechci polemizovat s těmi body, které odrážejí vyhraněný názor dané politické strany, ale neodpustím si komentář k některým přinejmenším nepřesným hodnocením.

Velká část ekologické společnosti se dívá na vstup do EU z hlediska ochrany životního prostředí s velkým optimismem. Stavíme se k němu podstatně zdrženlivěji.

Všechno zlé je k něčemu dobré: povodně snad definitivně ukončily nesmyslný kult metra v pražské dopravě. Dopravní podnik však znepříjemňoval cestování metrem již dříve. V posledních letech nenápadně prodlužoval intervaly, a tak vznikly na klíčových úsecích všech tří tras nesnesitelné tlačenice nejen ve špičce, ale i v pracovní dny dopoledne. Ani v neděli večer si člověk nesedne.

Mladoboleslavská Škodovka má v úmyslu poblíž města Milovice postavit zkušební dráhu pro testování svých vozidel. Kauza začala již v roce 2000. Občanům Milovic na Nymbursku se nelíbí, že by do katastru jejich města měl zasáhnout testovací areál zkušebních drah Škody Auto. Při výstavbě polygonu v dané lokalitě dojde k zaberu a oplocení mnoha hektarů pozemků, přičemž má být vykáceno přibližně polovina z celku hektarů lesa. Polygon je přitom prakticky zasazen do středové části regionálního biocentra.

Ve dnech 13.-17. ledna proběhla v Mozambiku další ze série regionálních konzultací Světové banky o těžebnímu průmyslu. Tato v pořadí třetí debata potvrdila pravdu známou již z dob konzultací v Latinské Americe a Východní Evropě: ačkoli hlavním posláním Světové banky je snížit chudobu v rozvojových zemích, instituci se stále nedaří prokázat, že jí financované projekty v oblasti těžby skutečně přispívají k potírání bídy.

Na Světový Summit OSN k otázce životního prostředí v Johannesburku jsem byla pozvána mezinárodní asociací Ashoka. Setkání s ostatními členy asociace z Indie, Indonésie, Jihoafrické republiky, Kolumbie, Mexika, Mozambiku, Paraquaye, Polska, USA a Zimbabwe se konalo v Tlholegu, v jedné ze slavných ekovillage, ekologických vesnic, vystavěných podle tradičních znalostí a novodobých poznatků ekologického stavitelství.

Svět se stává netoliko společenstvím národních států, ale také galaxií vzájemně propojených měst. Města se nyní mění s takovou frekvencí, že implementace mnohých rozvojových strategií vyznívá již nyní jako zastaralá či opožděná. Urbanistická tvorba se tak někdy stává reaktivní, opravující spíše to, co je disfunkční, než projektující do možností budoucnosti. 1