Daniel Vondrouš: Prostě to sloučíme

Nesnesitelného horka a sucha si všímají i politici. V posledních dnech vyhlásila Praha 7 klimatickou nouzi, pražské zastupitelstvo schválilo svůj klimatický závazek a politické hnutí Starostové a nezávislí představilo balíček návrhů na ochranu krajiny. Posledně jmenovaný soubor opatření zahrnuje daňové zvýhodnění majitelů remízků a mokřadů, zjednodušení kapkových závlah, dotačního programu dešťovka či recyklace použité „šedé“ vody. Vesměs užitečné věci. Největší zájem ovšem vyvolal záměr sloučit ministerstva životního prostředí a zemědělství. Ten za užitečný považovat nelze.

„Navrhujeme začlenit ministerstvo zemědělství pod ministerstvo životního prostředí. Domníváme se, že ekonomické zájmy by neměly převažovat nad zájmy ochrany přírody a životního prostředí,“ komentovala návrh STAN jeho poslankyně Jana Krutáková. Zní to sympaticky. Politicky i hospodářsky silnější ministr zemědělství měl vždy navrch nad svým menším a služebně mladším vládním partnerem. Proto stále čekáme na roky slibovanou protierozní vyhlášku či změnu hospodaření v usychajících lesích. Ochránci přírody a krajiny si dlouhodobě přejí, aby se poměr sil otočil. Je skvělé, že se k tomuto přání veřejně připojilo i hnutí STAN. Jenomže navržené spojení může přinést pravý opak.

Jde o klasické předpřahání vozu před koně. Něco takového by možná dávalo smysl po mnoha letech (spíše desetiletích) postupné trpělivé práce na změnách zákonů a státních politik směrem k udržitelnému hospodaření v krajině. Potom by přestalo záležet na tom, zda takové zadání v praxi uskutečňuje jedna větší nebo dvě menší vládní instituce. Ale od takového ideálu, k němuž se některé jiné země blíží, jsme u nás na hony vzdáleni. V našich podmínkách by propojení těchto resortů, ať už s jakýmkoliv zdůvodněním, nejspíše přineslo definitivní vítězství toho doposud silnějšího. A potlačení kontrolních pravomocí, kterými dosud ministerstvo životního prostředí disponuje.

Podívejme se, jak dopadly tři podobné pokusy v minulosti. U komunistického „ministerstva lesů, vod a strání“ se dlouho nezdržujme. Tehdy se prostě místo krajiny pro život bojovalo o zrno. Když Fischerova úřednická vláda v roce 2010 přisoudila ministrovi zemědělství současně i vedení resortu životního prostředí, postavila se proti dokonce i ODS, na jejíž podpoře byla tehdy vláda závislá. Experiment nevydržel ani pár týdnů. Znovu ale otevřel veřejnou debatu, v níž se zformovala argumentace k jednoznačnému odmítnutí takového kroku.

Upozorňuje především na riziko „přečíslení“ ochrany mimoprodukčních funkcí lesů, vod a půdy funkcemi hospodářskými. Kritizuje i opomenutí mnoha dalších kompetencí ministerstva životního prostředí. Není totiž jasné, co by se na „ministerstvu venkova“ stalo s kompetencemi v ochraně ovzduší, odpadů, kontrole dopadů těžby surovin atp. Především ale větší resort znamená více moci, proto na něj politické strany nominují své nejsilnější politické figury. Šance, že se takovým „superministrem“ stane ekolog a ochránce životního prostředí, se jeví velmi nízkou.

O sedm let později se stejný nápad objevil v politickém programu ANO. Proti se opět postavily ekologické organizace a další odborná veřejnost. Ministr životního prostředí Richard Brabec jim tehdy v osobním jednání i prostřednictvím České televize sdělil, že on sám má k návrhu řadu podmínek. Například, že životní prostředí musí mít v tomto spojení silnější pozici a „(S)amozřejmě to bude znamenat osvíceného společného ministra“. Zároveň všechny uklidnil, že jeho hnutí v tomto volebním období nic podobného nechystá, cílem prý bylo vyvolat debatu. Od té doby ANO k tématu zarytě mlčí.

Není divu. Ve chvíli, kdy se obecné povídání o potřebě nového přístupu přesune k návrhům na změnu kompetencí, začne mela. Několik pokusů o takto konkrétní debatu už ztroskotalo na důrazném odporu mocného agrárního rezortu. Nepodařilo se prosadit dokonce ani to, aby se na ministerstvu životního prostředí soustředily alespoň kompetence ve vodním hospodářství.

„Vyřešení sporů“ spojením konkurenčních ministerstev vypadá jednoduše a zřejmě i proto přitahuje zájem politiků. Jenomže v praxi by přineslo víc škody než užitku. Daleko větší smysl dávají, dosud marné, pokusy a posílení kompetencí ministerstva životního prostředí. Ve vládě by pak bylo možné zajistit lepší spolupráci několika ministerstev např. z úrovně místopředsedy vlády koordinujícího několik resortů. To vše je ale méně důležité. Jde přeci především o změnu k udržitelnému hospodaření v naší krajině. A ta se neobejde bez konkrétních opatření v zemědělství a lesním hospodářství. Uvidíme, nakolik zákonodárci hnutí STAN a dalších politických stran podpoří právě takové návrhy.

---

reklama

---