Hana Hermová a Tomáš Kvasnička: Jak to udělat, aby naše příroda přežila velké davy lidí?
Chápeme, proč Jan Lenart použil chytlavého a veřejnosti dobře srozumitelného termínu “overturismus”. Pro preciznější, a nakonec možná plodnější analýzu tohoto problému by ale bylo lepší na tento termín zapomenout. Byl totiž formulován pro popis “turismu”, zatímco v článku se jedná o fenomén “rekreace v přírodě” nebo také “pobytu v přírodě”. Nechceme popírat, že pobyt v přírodě může nabývat takové povahy i intenzity, že je turismu velmi podobný. Avšak není to totéž, a pokud bychom tyto rozdíly zanedbávali, znamenalo by to ignoraci tradic a hodnot českého pobytu v přírodě.
Přečtěte si také |
Jan Lenart: Overtourismus v české přírodě. A co dál?
Domníváme se, že zaměňování termínů “turismus” a “turistika” je způsobeno tím, že se jedná o slova se stejným kořenem. Následující výklad termínů je poněkud složitější, ale věříme, že pozorný čtenář v tom smysl najde. Jak se tedy liší “turistika” od “turismu”? Turistika je forma pobytu v přírodě s akcentovanou poznávací složkou, byť je možné za ní cestovat a může se tak stát náplní turismu. Naproti tomu turismus je cestovní ruch, souhrn cestovních pobytů a služeb, i když důvodem toho, proč se na něm lidé podílejí, může být jejich přání rekreovat se v přírodě, například věnovat se turistice. Situaci navíc komplikuje fakt, že v češtině je za turismus považován také exkurzionismus, tedy “turismus bez přenocování”.
V následujících odstavcích popíšeme náš pohled na současné problémy s návštěvností přírodních území. Rozhodně přitom nechceme nijak snižovat závažnost současného stavu a naprosto chápeme nepříjemné situace, v nichž se ocitají správci krajiny. Domníváme se, že problémy s přelidněním přírodních oblastí jsou celospolečenská záležitost, nikoli pouze záležitost správy krajiny, a že nestačí pouze nasadit regulace a ekovýchovu.
Počet lidí, kteří se začínají věnovat nějakým formám pobytu v přírodě, zjevně stoupá. Nemají však osvojené metody a postupy pobytu v přírodě, protože se jim nedostalo a nedostává v tomto směru patřičné výchovy a vzdělání. To se projevuje nejen tím, že nedodržují etiketu chování v přírodě (odhazují odpadky, chovají se neohleduplně, vědomě i nevědomě poškozují přírodu i infrastrukturu), ale také tím, že nevědí, jak v přírodě přežít (volí nevhodné oblečení a obuv, nemají dostatečné vybavení, podceňují nebezpečí, přeceňují své síly a nedokáží vyhodnotit různé situace), ale také tím, že si neumí sami naplánovat zajímavé trasy a cíle v přírodě, takže se drží osvědčených míst, která mají vyzkoušená, nebo která jsou propagovaná, dobře značená a popsaná, takže se nakonec všichni hromadí na stejných trasách. Předpokládáme však, že v základu hodnoty pobytu v přírodě uznávají, jinak by se do přírody vůbec nevydávali.
Zároveň je to však v Česku nastaveno tak, že správci krajiny (lesníci a ochránci přírody) rezignují na funkci managementu návštěvnosti. Velcí veřejní vlastníci lesů mají problém sundat mysliveckou kamizolu, která je vůči rekreačnímu užívání, řekněme, “méně vstřícná”. V ekonomické a provozní krizi způsobené kůrovcovou kalamitou nechávají projekty pro rekreaci v přírodě realizovat a nově i financovat jiné partnery. Pracovníci ochrany přírody zase tvrdí, že nemají řešení rekreace v popisu práce a že jej musí dělat jaksi navíc. Jenže management návštěvnosti nakonec ve skutečnosti dělají, avšak jako pouhý přívažek (nebo přítěž) k ochraně přírody. To se, podle našeho názoru, děje částečně proto, že ani lesnictví, ani ochrana přírody nejsou v českém prostředí (narozdíl třeba od USA či Velké Británie) zarámovány péčí o lidi.
Populárně by se to dalo popsat tak, že v Česku se jedni starají o stromy a druzí o tetřívka. V tomto přístupu pak do Česka proniklo jen malé povědomí o vědecké disciplíně, která se vlivu rekreace na přírodní prostředí věnuje - o rekreační ekologii. A to, co k nám proniklo, má tendenci být zkreslené ve snaze podpořit stávající diskurs. Za tu dobu, co se věnujeme rekreačním stezkám a managementu návštěvnosti, jsme potkali mnoho osvícených lesníků a ochranářů, kteří tuší, kde je zakopaný pes. Avšak chyba je v matrixu, a ten můžeme změnit jen systémově.
Přečtěte si také |
Kam máme všechny ty turisty dát? Pohled správců parků na to, když je lidí v přírodě moc
Česko má velmi bohatou tradici pobytu v přírodě. Pomineme-li starší doby, kdy rekreace v přírodě byla výsadou nejvyšších vrstev, zde máme od začátku 19. století velmi silné vlivy a inspirace německým turistickým hnutím, výstavby stezek speciálně pro turistiku, rozhleden a horských chat. O něco později přišlo značení tras a kolektivní výpravy městských dělníků a mládeže do přírody. Již v roce 1888 byl založen dodnes vlivný Klub českých turistů spojující sportovní výkony s poznáváním krajiny. Začátkem 20. století se objevili svobodomyslní trampové, okouzlení divokou přírodou Ameriky a Kanady, a také velmi pevně hodnotově ukotvené skautské hnutí a jeho odvozeniny. Za zmínku stojí i česká posedlost houbařením i outdoorově orientovaná velká část střední třídy obyvatel. Správci krajiny by neměli být vůči této tradici pohrdliví.
Krajina České republiky je obecně velmi malebná, avšak obsahuje jen málo extrémních krajinných jevů. To málo extrémních krajinných jevů, které u nás jsou, je logicky přetíženo, protože lidé jsou k jejich návštěvě vedeni nejen touhou po výjimečném zážitku, ale zejména společenským tlakem, turistickým marketingem, vzděláním a výchovou. Mimochodem, už jste byli na Sněžce? Na Řípu? Na Radhošti? Nebyli? Cože? Symbolická, výjimečně esteticky či sportovně atraktivní místa v naší krajině budou mít tendenci k přetížení vždycky. Je potřeba s tím proaktivně počítat a bylo by prozíravější lidem kvůli tomu nenadávat.
Omezit tlak na přetížené atraktivní lokality je ale možné. Tím, že budou v české krajině cíleně vytvářeny nové kvalitní příležitosti. Je třeba přitom sáhnout po širším rejstříku řešení, než je tradiční "proznačování", a odborně plánovat a realizovat infrastrukturu pro pobyt v přírodě. A tím rozhodně nemyslíme nové megalomanské stavby, ani vytvářet z národních parků parky zábavní. Jakožto experti na projektování přírodě blízkých stezek upřímně věříme, že jedna z velkých příležitostí zlepšit současný stav leží právě ve stezkách.
Ostatně je možné se inspirovat u našich předků a stavět krásné stezky pro turistiku. Za příklad můžeme dát třeba známou Riegrovu stezku u Semil, která by dnes s největší pravděpodobností nezískala povolení ke stavbě, avšak i po více jak 110 letech od zhotovení zprostředkovává krásy přírody a přináší radost mnoha tisícům lidí ročně, aniž by přitom působila zásadní environmentální problémy. V naší krajině je ale mnoho dalších dochovaných starých turistických stezek v místech, která ze své podstaty nejsou až tak výjimečná a krásu do nich vnesla právě stezka. Můžeme se také inspirovat ideou příměstských rekreačních lesoparků, jako byl například Debř u Mšena. Rovněž jsme přesvědčeni, že pomocí kvalitně provedené infrastruktury lze vytvářet krásná a pro pobyt v přírodě cenná místa třeba i v ochranných zónách národních parků a odlehčit tak přetíženým, nejpřísněji chráněným územím.
Samozřejmě, umění projektovat a stavět krásné, kvalitní a udržitelné stezky je řemeslo, které neumí každý. V Česku opravdu dobrých projektantů stezek moc není, ale to je věcí poptávky a je od koho se učit. Je také důležité, aby sami lesníci a pracovníci ochrany přírody zvýšili své povědomí o rekreační ekologii, aby mohli o stezkách kvalifikovaně rozhodovat.
Ale ani stezky nejsou všechno. Kromě “hardwaru” (infrastruktury) je potřeba soustředit se i na “software”. My osobně jsme experti na poli “hardwaru”, tedy stezek a rekreačního managementu, a nikoli na měkká řešení, jako je výchova k pobytu v přírodě. Následující řádky jsou proto jen stručným zamyšlením, které nám vyplývá z našich profesních i životních zkušeností.
Asi si jako společnost budeme muset připustit, že tradiční metody výchovy k pobytu v přírodě v dnešní době již moc nefungují. Turistické kluby a organizované turistické akce fungují pro generace, které jsou na ně zvyklé, ale neoslovují dost nováčků. Mládežnické organizace skautského typu trpí výlučností a uzavřeností do sebe, což je z velké části jejich podstatou, ale nešíří vztah k pobytu v přírodě mimo své oddané členy. Ukazuje se, že efektivně nefunguje ani snaha zásobit lidi množstvím informací o přírodě pomocí vzdělávacích infocenter či naučných stezek. Možnosti jsou, ale také vyžadují hlubší strukturální změny a odvahu hledat řešení ve spolupráci mezi školstvím, zájmovými organizacemi, ochranou přírody a lesnictvím, ale také s výrobci a prodejci vybavení pro pobyt v přírodě, neboť ti nejlépe a nejrychleji dokáží vnímat společenské trendy.
Domníváme se, že snaha zvýšit povědomí o kultuře pobytu v přírodě musí směřovat zejména na děti, které jsou jako jediná ze všech věkových skupin formovány institucionálně prostřednictvím školy a volnočasových aktivit. Vnímáme zde tři směry, kam směřovat úsilí, ale jistě to není úplný výčet příležitostí.
Obrovská příležitost je podle našeho názoru ve větší propojenosti škol s pobytem v přírodě a venkovní výukou. Není třeba vytvářet sofistikované environmentální programy (někdy to může být spíše až na škodu). Většinou stačí pouze být venku a zkušenosti z pobytu v přírodě získávat mimoděk, poslouchat a sdílet příběhy. Velkou inspirací může být například norské školství.
Další velkou příležitostí je propojení s příměstskými tábory. Mnohé z nich dětem již nyní nabízejí “soft” verzi pobytu v přírodě spolu s dalšími jinými zajímavými aktivitami. A představují tak okolnosti, které u jejich účastníků dokážou nastartovat celoživotní zájem.
Přečtěte si také |
Je spousta dětí, kterým nevyhovuje sedět. Pojďme je učit venku, říká Justina Danišová
A třetí příležitost lze podle nás objevit u mládežnických hnutí pobytu v přírodě. Skautská hnutí jsou poměrně uzavřené společnosti vyžadující od svých členů oddanost a značnou časovou investici. Aniž bychom na tomto osvědčeném principu chtěli něco měnit, představujeme si vedle toho potenciálně značný "osvětový" vliv jednorázových (nenáborových) akcí pro děti, které z nějakého důvodu nemohou nebo nechtějí být jejich stálými členy.
V našem příspěvku do debaty o přetížení přírodních oblastí rekreačním užíváním jsme tento problém rozebrali z pohledu a zkušeností expertů na plánování, realizaci a správu přírodě blízkých rekreačních stezek. Vnímáme obtížnou situaci, v níž se nacházejí pracovníci ochrany přírody a lesnictví. Velice si vážíme české tradice pobytu v přírodě a jsme znepokojeni tím, že se postupně vytrácí, ač by mohla být se správou krajiny v souladu. Problém vysoké návštěvnosti nevnímáme jako problém správců krajiny, ale jako problém společenský a veřejný, k nalezení jehož řešení je třeba vést kultivovanou debatu mezi aktéry a disciplínami. Velice se těšíme na další příspěvky do této, podle nás extrémně důležité debaty.
reklama
Dále čtěte |
V Jeseníkách ochránci přírody zjišťovali, kolik ryb přežilo povodně
Nefunkční nádrž na Křivoklátsku nahradila nová tůň umožňující migraci živočichů
Ochránci přírody vysadili jižně od Prahy sto rostlin koniklece otevřenéhoOnline diskuse
Všechny komentáře (10)
Jiří Daneš
12.3.2021 13:25Turistické podnikání, podle mě, to všechno správné a cenné, co bylo ještě před listopadem do dětí (tehdy dětí) zaseto, doslova podělalo. Overturismus je příliš lichotivý název pro předkovidový hypertrofovaný turismus, který lze přirovnat k rakovinnému bujení s široce roztroušenými metastázami. Z tohoto pohledu lze hodnotit vliv pandemie znaménkem +.
Slovan
12.3.2021 17:16Sázka na to, aby v našich horách a přírodních lokalitách vznikali "lepší" turistické stezky, které by alespoň část lidí měli podle autorů "vzít" z těch přetížených míst je podle mého milná. Těm lidem, kteří jdou na Sněžku nebo do Adršpachu nejde primárně o to, jaká je tam cesta nebo příroda. Ti se primárně chtějí podívat na něco, co je celorepublikově známé. Na místo, které mohou ukázat známým, kteří je "pochválí" a řeknou, že tam byli také a že je tam krásně apod.
Typický příklad je právě Riegrova stezka v České ráji. Proč tam chodí tolik lidí? Kvůli kvalitní stezce (která je opravdu pěkná, byl sem se tam podívat s rodinou na konci loňského května)? Nikoli. Hlavním důvodem je ta známá 77 metrů dlouhá visací lávka nad řekou. Tam se chce podívat každý, protože se tam dají udělat krásné fotky. Ta stezka je hezká, to ano. Je nenáročná (tedy vhodná pro všechny - důchodce i rodiny s malými dětmi) a na jednom z konců u vlakového nádraží máte i hospodu a u druhého konce zase parkoviště. Samotná kvalita stezky na to nemá podle mého skoro vliv.
Další příklad? Drábské světničky. Kdo byl tak ví, že parkoviště je z obou stran. Na jednom konci je "jen" parkoviště a na druhém konci je nejenom parkoviště, ale i hospoda. Mezi těmito 2 parkovišti potkáte většinou dost lidí, jenže jakmile dojdete za to parkoviště s hospodou - ejhle jste téměř sami, přitom cesta je stejně kvalitní! Tam teprve poznáte o čem Český ráj je, tam zažijete nádherný klid a ticho.
Příklady jsem vybral jen z Českého ráje, který je jedním z míst českého přírodního overturismu. Tak malé území ročně navštíví přes 2 miliony lidí. Jenže podobné příklady mohu popsat nejenom z Českého ráje, ale i z Českého Švýcarska, Jizerských hor, Krkonoš, Lužických hor, atd. Všude je to stejné a ani na jednom místě není důležitá kvalita stezky.
Jiří Daneš
12.3.2021 18:27 Reaguje na SlovanSlovan
12.3.2021 18:40 Reaguje na Jiří Danešsmějící se bestie
12.3.2021 17:44Břetislav Machaček
12.3.2021 20:16krásy a přijede prvých pár návštěvníků, vypijí a vyjedí místní hospodu.
Hospodský přidá před hospodu zahrádku a soused kiosek se suvenýry.
Místním vadí auta turistů, tak postaví nové parkoviště. Další rok
se postaví hotýlek a další parkoviště. Obojí už se ale nenaplní
a tak se postaví rozhledna. Opět parkoviště nestačí, tak se postaví
další a navíc stezka v korunách stromů. Pak si ti, co z toho nic
mimo ztráty soukromí nemají stěžují, že je turistů už přespříliš.
Příčinu známe, ale řešení? Snad jen zrušit parkoviště a nechat to
pro invalidy a postihovat tvrdě parkování mimo něho. Zdraví, zdatní
a toužící poznávat čistou přírodu přijdou klidně i několik kilometrů
pěšky a ti uživatelé atrakcí a gastronomie se vrátí do měst, kde
nemusejí nikam kilometry chodit a o tu přírodu jim až tak moc nejde.
Naštve se hospodský a provozovatel atrakce kvůli zmařenému podnikání.
Co jste si upekli, to si snězte. Chtěli jste prosperitu z turistiky,
tak máte pár korun z daní a poplatků navíc, ale více starostí s
odpady a turisty, kteří nechtějí respektovat zákazy a nařízení.
Navíc trpíte ztrátou soukromí a hlukem. Tam, kde to není jsou chudí, zrušená hospoda i obchod, ale ticho a klid občas narušený turisty,
kteří touží po tom samém. Toto je idyla bývalé lidové turistiky bez atrakcí, hotelů a jiných vymožeností. Každý strůjcem svého štěstí a výsledek naplnění cílů moderního turismu podle zásad byznysu.
Aleš Nebáznivý
13.3.2021 22:18
Michal Medek
19.9.2021 12:32Mezi problémové zelenáče, kteří vyráží nocovat do přírody patří i 35+, kteří zde očekávají nějaké sebeosvícení, protože je k tomu nabudily různé cestovatelské celebrity. Z konzumní společnosti a aktivit Czech Tourism si přináší představu, že všichni a všechno někde jenom čeká na jejich příchod.
Typickým výdobytkem jsou třeba singletraily, které dělají z přírody tělocvičnu, přitahují další lidi, likvidují do té doby klidná místa ve jménu sportu v přírodě a na okolních komunikacích způsobují kolize mezi cyklisty a pěšími. Když jsem se dočetl, že jejich stavbou se autoři článku živí, odtušil jsem, proč kladou takový důraz na výchovu: je to přenášení externalit, které způsobuje jejich byznys se zábavou, jinam.
