Jana Stachová: Co mohou pro krajinu udělat společenské vědy?

V době klimatické krize se stává z krajiny a vztahu lidí k ní významný environmentální problém, mluví se o roli krajiny v kontextu řešení, adaptace i zmírňování dopadů klimatických změn. Ve veřejném i odborném vědeckém diskursu se objevují naléhavé otázky budoucí podoby naší krajiny, jejího hodnocení, nového porozumění krajině a identifikace s jejími nově definovanými funkcemi, neboť produkční funkce krajiny přestává být stěžejní.

Krajina ve veřejném diskursu díky přírodovědcům

Výzkumem krajiny se v České republice zabývá celá řada oborů, a to zejména z oblasti přírodních a technických věd jako jsou ekologie, biologie, geografie či architektura. Většina těchto přístupů nazírá, nebo alespoň doposud nazírala, krajinu jako objekt, jako materiální prostředí ovlivňované člověkem. Nejvíce k vymezení pojmu krajina přispěli geografové, v jejichž pojetí je podle Aloise Hynka „krajina soubor krajinných ekosystémů přírodních, resp. přírodě blízkých/antropogenně ovlivněných i kulturních”, který zároveň upozorňuje na neopomenutelný společenský rozměr krajiny, když mluví o čtyřech jejích dimenzích: přírodní, socioekonomické, percepční (imaginativní) a performativní.

Odborníci z oblasti přírodních věd reflektují společenský rozměr krajiny různými způsoby, krajina se dostala do veřejného diskursu právě díky nim. Namátkou si můžeme připomenout Václava Cílka, Josefa Fantu či Jiřího Sádla, kteří ve svých textech různým způsobem tématizují vztah společnosti a krajiny. Václav Cílek připomíná propojenost krajiny a lidského života: “Krajina je však víc – zcela reálný základ našich životů i po generace dotýkaný a proměňovaný kus země, který pro nás - její obyvatele – vždy byl předmětem zvláštní péče, úcty a obdivu.”

Pro Josefa Fantu je nedostatečné oceňování hodnoty krajiny důkazem toho, že člověk ke krajině vztah postupně ztrácí, vnímá vztah člověka ke krajině jako destruktivní. „Neexistuje zpětná vazba mezi člověkem a krajinou a povědomí, že krajina je přírodní a kulturní kapitál hodný systematické ochrany a péče, správného využívání a kvalifikované správy. Obecné povědomí krajiny jako kulturní hodnoty v České republice a veřejného zájmu, ve srovnání s řadou jiných evropských zemí, je na velmi nízké úrovni.“

Naopak Jiří Sádlo vztahu člověk - krajina připisuje hodnotově neutrální povahu, mluví o krajině jako o „interpretovaném textu“. Doslova píše: „Je-li krajina knihou, jsme my spolu se všemi dalšími složkami krajiny čtenáři této knihy, ale zároveň jejími aktivními tvůrci, a rovněž písmenky nebo částmi textu.“ Toto pojetí se blíží konceptu krajiny tak, jak je pojímán a využíván k výzkumu v sociálních vědách.

O krajině leccos vědí i sociální vědy

Krajina je pojem přinejmenším složitý, už jen proto, že je ve své podstatě nepopiratelně interdisciplinární. Každý z oborů, ale můžeme říci, že i každý z výzkumníků, nahlíží na krajinu svým vlastním způsobem. Provést syntézu přístupů přírodovědných a společenskovědních ke krajině se jeví jako téměř nepřekonatelný problém, a zároveň jako výzva pro interdisciplinární vědecké bádání.

Jak mohou k poznatkům o krajině a k pochopení přístupu, vnímání a zacházení s krajinou přispět vědy společenské a humanitní? Mohou nám v kontextu nově vnímané důležitosti krajiny v procesu adaptace na klimatickou změnu, potažmo její mitigace, pomoci obory jako sociální geografie, etnografie, historie, antropologie, sociální psychologie či sociologie?

Sociální vědy mohou pomoci rozkrýt složitý vztah mezi krajinou a společností, a tak přispět k pochopení důsledků tohoto vztahu, které se odrážejí v její současné podobě. Zkoumání v oblasti společenských a humanitních věd přináší poznatky o výše zmiňovaném vnímání krajiny ve společnosti a o vztahu člověka a krajiny, o vzorcích krajinného chování, o každodenním životě lidí v krajině, o jejich sdílené zkušenost, o postojích, hodnotách a estetickém vnímání. Krajina navíc představuje široký multidisciplinární koncept, který lze využívat ke studiu nejrůznějších dílčích, navzájem však souvisejících, environmentálních problémů, jako je sucho, krize hospodářských lesů či problém průmyslového zemědělství.

Pokud zúžíme společenské vědy na oblast sociologie, můžeme si ve vztahu ke krajině pokládat následující otázky. Jak lidé a různé společenské skupiny vnímají krajinu a jaké je jejich krajinné chování, jak do ní vstupují a jak v ní jednají? V jakém souladu jsou postoje a hodnoty lidí ke krajině jejich skutečné jednání? Jak se toto vše odráží v politickém vyjednávání problémů a podoby krajiny? Toto je široké pole, které se otevírá společenskovědnímu zkoumání krajiny, jež však zatím přináší spíše dílčí výsledky.

V českém kontextu se tématu krajiny věnuje řada odborníků, namátkou Hana Librová, Přemysl Mácha, Petr Gibas a Karolína Pauknerová, Miloslav Lapka, Pavel Klvač, Karel Stibral či Vlastimil Zuska. Témata empirických a teoretických prací v rámci společenských věd jsou různorodá, ačkoliv spíše dílčí: konceptualizace pojmu krajina, estetické vnímání krajiny, hodnocení krajinného rázu, vztah zemědělců ke krajině, antropologie krajiny, historická krajina, paměť krajiny, vztah krajiny a domova, ale také například vnímání lesů nebo role občanské společnosti v ochraně krajiny, které byly autorkou tohoto článku řešeny v rámci výzkumného programu Akademie věd ČR Strategie AV21. Nicméně rozsáhlejší systematické výzkumy krajiny z pohledu sociálních a humanitních věd zatím v České republice chybí.

Krajina a člověk jedno jsou

Filozofka Anna Hogenová poukazuje na neoddělitelnost krajiny od člověka, když usuzuje, že “krajina a člověk jsou jedním celkem, nikoli dvojím. Přesah těla do polí, luk a lesů je analogický transcendenci myšlení a cítění do smyslu celku, přesah těla nekončí krajinou, ale dosahuje až do kosmu.”

Současné sociální vědy přistupují ke krajině zejména v duchu sociální konstruktivismu, tedy chápou krajinu jako koncept založený na oboustranné interakci jedince či sociální skupiny a jejich prostředí. Pojem „prostředí“ jako objektivní kategorii je však nutné oddělit od pojmu „krajina“ jako kategorie subjektivní. Do krajiny vstupuje člověk jako její spolutvůrce ve smyslu vnímání a interpretace, krajina je s lidmi a jejich identitou a porozuměním okolnímu prostředí propojená. Na druhou stranu je důležité nepodlehnout ve výzkumu krajiny přílišnému subjektivismu, představě, že krajina existuje čistě jen v myslích lidí, stále je třeba mít na paměti, že krajina má i svůj čistě materiální aspekt. Toto dobře formuluje etnolog Přemysl Mácha, když píše: „Krajina vyrůstá z objektivní reality skrze subjektivní interpretaci intersubjektivně konstruovaných významů přisouzených vybraným prvkům objektivního prostředí. Krajina je subjektivní kategorií prostředí.“ Krajina je tedy odrazem sdíleného lidského porozumění okolnímu prostředí.

Vzhledem k odlišným úhlům pohledu na krajinu pak dochází k určitým neporozuměním a stereotypním přístupům i v rámci odborného diskursu o krajině. Jako příklady mohu sloužit hojně využívané termíny krajinný ráz či genius loci, které se z pohledu společenských věd jeví jako problematické, a které naopak celkem samozřejmě využívají odborníci z oblasti věd přírodních. Představitel české estetiky Vlastimil Zuska například upozorňuje na to, že „při hodnocení krajinného rázu nestačí libost (líbí, nelíbí), ale je třeba libosti estetické (krásné, šeredné), která vyžaduje aktivní účast vědomí“, proto nelze tento pojem využívat tak, jak jsme toho svědky v současném diskursu o krajině. Nezřídka se v odborných textech o krajině, například historických či geografických, můžeme setkat s termínem genius loci, jehož aplikace je rovněž velice nejednoznačná, neboť předpokládá, že existuje jen jedno správné vnímání daného místa.

Dále je třeba vypořádat se stereotypy spojenými s hodnocením vztahu lidí ke krajině, kupříkladu některé romantizující pohledy do minulosti mohou být překážkou porozumění krajině. Na jeden z hojně zmiňovaných stereotypů upozorňují Radim Lokoč a Zbyněk Ulčák. Představa „zemědělcovy lásky ke krajině“, která se z dnešního pohledu snaží reflektovat vztah minulých generací zemědělců k půdě, je sporná. Zemědělská krajina vznikala vždy jako vedlejší efekt hospodaření, a do značné míry představovala agresivní vztah k divoké přírodě, který je vlastní zemědělcům v celé jejich historii, mění se pouze okolnosti tohoto vztahu. Zatímco v minulosti dominovala snaha udržet úrodnost půdy pro budoucí generace vlastníků, dnes v převládajícím průmyslovém zemědělství na pronajaté půdě není na zachování úrodnosti kladen důraz.

Výzva pro společenské vědy

Budoucnost krajiny a její schopnost vyrovnat se úspěšně s dopady klimatické změny do značné míry závisí na tom, jak rozumí krajinným funkcím a hodnotám společnost. Společenskovědní výzkum může být užitečný v oblasti managementu krajiny na obou koncích tvorby politických nástrojů. Nejen, že je zdrojem důležitých informací pro definici klíčových společenských problémů s krajinou souvisejících, ale může analyzovat společenské dopady politik zaměřených na krajinu.

V době klimatické krize je nutné podrobit vztah člověka k přírodě, potažmo krajině, podrobnému zkoumání, a poznatky dále aplikovat v plánování krajiny na všech úrovních. Pokud budeme krajinu považovat za dialog mezi společností a přírodou, sociální vědy nám mohou pomoci tomuto dialogu porozumět. Je rovněž důležité mít na paměti politickou rovinu vztahu mezi člověkem a krajinou, neboť krajina je odrazem mocenských vztahů ve společnosti. Klíčové je věnovat se společenským skupinám, jež svými postoji, hodnotami, znalostmi a jednáním ovlivňují krajinu, realizují v ní své zájmy, podrobně zkoumat všechny aktéry a jejich zájmy v krajině, se zvláštním důrazem na vlastníky půdy, kteří mohou mít na podobu krajiny zdaleka největší vliv.

---

reklama

---