Jana Stachová: Sociologická analýza ukazuje, proč se odborníci neshodnou na tom, co s českými lesy

Vztah lidí k přírodě a životnímu prostředí je předmětem environmentální sociologie. Každé objektivní vědění o okolním světě je historicky a kulturně podmíněné, a z toho důvodu bývá vždy vystaveno zpochybňování. Stejně tak současné environmentální problémy, jejichž existence jako taková zpochybňována není, podléhají nejrůznějším sociálním interpretacím. Zdá se, že na poli poznání existuje několik odlišných a navzájem neslučitelných tvrzení a přesvědčení o situacích a problémech, kterým společnost čelí. To vyplývá i z výsledků studie názorů odborníků na stav a hospodaření v českých lesích s ohledem na klimatickou změnu.

Z analýzy hloubkových rozhovorů s odborníky z oblasti lesnictví (lesníci, výzkumníci, zástupci státní správy, dřevozpracující průmyslu a ekologických organizací) vyplývá, že na poli vědění o stavu českých lesů se vymezují dva v základní přístupy. Za prvé tzv. „ekologický realismus“, tedy názorový proud, který nepochybuje o existenci objektivních problémů, které české lesy mají, a zároveň má celkem jasnou představu, jak těmto problémům čelit. Mělo by dojít k výrazné změně současného stylu hospodaření v lese a krajině obecně. Druhý přístup můžeme nazvat „sociálním konstruktivismem“, který se vyznačuje relativistickým přístupem k vědeckým poznatkům a reprezentuje přesvědčení, že současné vědění o stavu českých lesů nedává jednoznačné vodítko k tomu, jak by se s nimi mělo zacházet, a podle nějž je hodnocení stavu lesů významně závislé na očekávání jednotlivce a společnosti.

Ve výpovědích odborníků pak lze nalézt tři skupiny tematických oblastí, které tvoří jakousi škálu interpretací problémů – od interpretací konsensuálních, přes intepretace komplementární či rozdílné, až po interpretace výrazně konfliktní.

Konsensus – introdukce, myslivost, venkov a prestiž lesníka

Shoda napříč názorovým spektrem panuje v oblasti využívání nepůvodních druhů dřevin, pokud je toto využívání pod kontrolou a pokud nejde o masivní vysazování, nepředstavují introdukované dřeviny komplikace. Odborníky rovněž spojuje shoda o zásadním negativním vlivu vysokých stavů zvěře na české lesy, který má nejen konkrétní dopady na schopnost obnovy, ale i významné dopady ekonomické. Příčiny tohoto, jak se všichni shodují extrémního, stavu, lze hledat jak na straně nedostatečné politické vůle k řešení na nejvyšších úrovních státní správy, tak v neochotě samotných myslivců změnit vzorce jednání v této oblasti. Dalším konsensuálním prvkem v debatě o hospodaření v lesích je vazba mezi hospodařením v lese a rozvojem českého venkova, která výrazně oslabuje. Udržují ji spíše menší vlastnící lesů s přímou vazbou na lokalitu, problém vyvstává zejména u státních lesů a jejich dodavatelského systému zakázek v produkci dřeva.

Snahy obou názorových skupin se také setkávají u potřeby rehabilitovat roli lesníka ve společnosti. Povolání lesníka v současné společnosti nejen že nemá odpovídající status, ale veřejnost ani není dostatečně seznámena s náplní jeho práce. Často i lesníci sami sebe nazývají „uzavřenou skupinou“, která se pomalu přizpůsobuje společenským změnám a zaostává ve schopnosti komunikace s veřejností. Historicky lesnictví vychází zejména z technických a ekonomických principů, nicméně v současnosti jsou na lesnictví kladeny nové nároky v souvislosti s daleko větší mírou důrazu na mimoprodukční funkce lesa.

Rozdíly – stav lesů, způsoby hospodaření, vědecké argumenty

Stav lesů a s tím úzce související potřeba změny stylu hospodaření je téma, na kterém se ukazuje rozdělení názorového spektra. Odborníci zmiňují nejrůznější indikátory zdravotního stavu lesa, ať již je to celková plocha lesů, zásoba dřeva, podíl smíšených lesů či listnatých stromů, podíl nahodilých těžeb, defoliace, stav půdy atd. Jestliže zastánci tradičního přístupu vyzdvihují zvyšování plochy lesa, zásoby dřeva a zvyšující se podíl listnatých dřevin, a poukazují tak na dobrý až zlepšující se stav lesů, kritici současného stavu naopak mluví o zvyšujícím se podílu nahodilých těžeb, špatném stavu půdy či o nedostatečné míře změn v druhové skladbě. Ačkoliv napříč názorovým spektrem existuje základní shoda, že se, z důvodu nezpochybnitelných projevů klimatické změny, ukazuje potřeba změnit styl hospodaření tak, aby byly v největší možné míře eliminovány její negativní dopady, na podobě této změny se odborná veřejnost neshodne.

Přístup hájícího status quo českého lesnictví se opírá o historickou tradici a ekonomické hledisko, tedy o základní potřebu zisku z hospodářského lesa, který nejefektivněji zajišťuje model lesa věkových tříd. Hospodářské lesy byly zakládány tak, aby z nich měl člověk co nejvyšší užitek, člověk ovlivňoval podobu lesů vždy a zastánců tradice není důvod se ani dnes tohoto ovlivňování obávat. Zastánci tradičního přístupu se odvolávají na „zdravý či selský rozum“ při využívání nových způsobů hospodaření v lese, neodmítají nové směry jako je změna dřevinné skladby či využívání přírodních procesů, ale připouštějí je pouze v omezené míře.

Přístup volajícího po změně v českém lesnictví pak stojí na postulátu reálné existence environmentálních rizik, vycházejícím z vědeckých poznatků, které v době vzniku lesnictví nebyly k dispozici. Lesnictví setrvává v modelech, které nejsou přizpůsobené současné situaci, což může mít negativní následky nejen pro lesy, ale pro krajinu a životní prostředí obecně. Lesnictví doposud počítalo s neměnnými přírodními podmínkami, změny, které se v současnosti dějí, probíhají daleko rychleji než v minulosti. Reakcí by měla být výrazná změna druhové skladby s ohledem na lokální podmínky, měl by být rovněž kladen větší důraz na přírodní procesy, které mohou zajistit větší stabilitu lesa. Přestože se příznivci tradičního přístupu rovněž odvolávají na vědecké argumenty, do jisté míry zpochybňují jejich relevanci a v některých případech poukazují na absenci konkrétních vědeckých poznatků.

Konflikty – lesní zákon, certifikace ochrana životního prostředí

Zásadním předmětem sporů v řadách odborníků je lesní zákon. Pro zastánce tradičního přístupu je jeho striktnost zárukou, že se v lesích bude správně, odpovědně a trvale udržitelně hospodařit, pro druhé je naopak výrazně svazující a nedává vlastníkům lesů možnost rozhodnout se bez překážek pro tzv. přírodě blízké lesnické postupy, neboť všechny nástroje jsou nastavené pouze pro tradiční model věkových tříd. Dostatečně nejsou podle příznivců alternativy zohledněny jak současné vědecké poznatky o lesních ekosystémech tak adaptační strategie na klimatickou změnu.

Od postoje k lesnímu zákonu se odvíjí názor na certifikaci lesů. Nadbytečná se zdá těm, kteří považují naší legislativu za kvalitní, oponenti pak vidí v certifikaci (zejména Forest Stewardship Council) možnost transformace českého lesního hospodářství. Forest Stewardship Council ) je nevládní nezisková organizace, která vytvořila mezinárodní systém certifikace lesů, jehož cílem je podporovat ekologicky šetrné, sociálně prospěšné a ekonomicky životaschopné obhospodařování lesů. FSC certifikaci není v ČR často využívaný, hovoří se o něm jak o přísnějším v porovnání s PEFC. Odpůrci certifikací vnímají FSC jako nástroj ekologických hnutí k prosazení svých ideologií a zátěž pro vlastníky, naopak PEFC nahlíží jako systém, jenž nejen stojí na trvale udržitelném principu, ale navíc zohledňuje potřeby vlastníků. V České republice je prováděna certifikace PEFC prostřednictvím Českého systému certifikace lesů (CFCS – Czech Forest Certification Scheme), což je národní nezávislý systém platný na území České republiky. Certifikaci PEFC mají např. Lesy ČR.

Dalším do jisté míry konfliktním tématem je oblast ochrany životního prostředí. Zjednodušeně lze říci, že proti sobě stojí lesnické a přírodovědné paradigma. K vzájemnému neporozumění ve větší či menší míře dochází na všech úrovních, od praktické lesnické a ochranářské činnosti, přes různé úrovně státní správy až po vědecká pracoviště. Důvodů pro vzájemné neporozumění je celá řada. Podle tradicionalistů jsou odborné znalosti lesníků zlehčovány ve prospěch vědeckých poznatků přírodovědců a současně existuje určitý deficit ve znalosti lesnictví jako oboru mezi přírodovědci. Z druhé strany zaznívá, že lesníci neberou argumenty přírodovědců vážně, a objevuje se kritika do jisté míry pochopitelné neochoty opustit tradiční paradigma.

Tradicionalisté často upozorňují na společenské pozadí sporu mezi lesníky a ochranáři, podle nich lidé obecně, a zejména střední městská třída, ztratili bezprostřední kontakt s přírodou a smysl pro její využívání člověkem. Z toho důvodu má veřejnost tendenci idealizovat si lesy a nevnímat je v jejich hospodářské a vlastnické rovině. Zatímco ekologickým hnutím a přírodovědcům se daří prosadit svoje názory v mediálním prostoru, lesníci nejsou schopní ve veřejném diskursu své argumenty obhájit. Navzdory těmto okolnostem se v řadě případů spolupráce mezi lesníky a ochránci daří.

A jak dál?

V době probíhajících klimatických změn jsme svědky zásadního obratu v přístupu k lesu, ačkoliv si stále udržuje svoji hlavní produkční funkci, jeho environmentální funkce se dostávají stále více do středu zájmu. Odborníci z řad zastánců ekologického realismu považují za důležité udržet a výrazně podporovat mimoprodukční funkce lesa. Tradicionalisté berou tento obrat na vědomí, nicméně poukazují na to, že žádoucí podoba lesa je sociálním konstruktem, odvislým od toho, jak se téma daří prezentovat v mediálním potažmo politickém prostoru.

I přes tento zásadní spor je celá řada dílčích témat, na kterých se odborníci z obou stran spektra shodnou, nebo mohou dojít ke kompromisním stanoviskům. V těchto tématech lze hledat základy pro další odborný dialog o budoucnosti českých lesů i inspiraci pro vstupování do veřejného mediálního prostoru.

---

reklama

---