Jaroslav Dvořák: Proč zapomněl Vrána na kachny? Rybářská olova jsou pro ně skutečně toxická

Háček s olověnou zátěží vyrobený v domácích podmínkách.

Foto | Jaroslav Dvořák

Svůj postoj odůvodňuje tím, že se z olověné zátěže umístěné v běžném vodním prostředí téměř neuvolňuje olovo do vodního prostředí. V tom má sice naprostou pravdu, ale zcela opomněl skutečnost, že používání olověných zátěží prokazatelně vedlo a nadále vede na celém světě k úhynu vodních ptáků (viz zde a zde). Kirby a kol. dokonce spojují opětovný nárůst početnosti labutí ve Velké Británii právě s omezením používání olověných zátěží v 80. letech minulého století.

Jak je možné, že utržené olůvko otráví kachnu nebo labuť? Nejsem profesí biolog, ale matně si vybavuji, že ptáci velmi často požírají písek, oblázky nebo malé kamínky, které jim potom v žaludku pomáhají drtit potravu. Dovedu si docela dobře představit, že taková kachna spolu s oblázky polkne i moje utržené olůvko. To se jí potom v žaludku omílá spolu s kamínky, takže ztratí tu Vránou popisovanou vnější vrstvu, a může se snadno rozpouštět vlivem kyselých trávicích šťáv.

Pokud je tomu nějak jinak, tak mě jistě nějaký biolog rád opraví. Nechce se mi snad ani věřit, že by tajemníkovi odboru Životního prostředí a čistoty vod Českého rybářského svazu, který je vzděláním ichtyolog a k biologii má blíže, než já, tyto souvislosti unikaly. Zvláště poté, co měl možnost nastudovat podklady od agentury ECHA a vědecké studie, na které tyto materiály navazují. Otázkou potom je, zda platí pořekadlo „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“ až do takové míry.

Hysterie kolem zákazu používání olověných zátěží při rybolovu není dle mého názoru na místě. V České republice je lov ryb udicí jak v revírech, tak v rybnících a rybochovných zařízeních provozován obvykle jako koníček a jeho nepatrným omezením rozhodně nikdo nezemře podvýživou. Například v Anglii, která je kolébkou mnoha sportovních rybolovných technik, je použití olověných zátěží významně omezeno již delší dobu (viz zde a zde). Olověné zátěže je tam povoleno používat ve formě velmi drobných stiskacích broků do velikosti 8 (tj. cca 0,06 g) a také ve velikosti nad 1 unci (cca 28 g). Tímto krokem byly z používání vyloučeny ty rozměry olověných zátěží, které nejčastěji zabíjely vodní ptáky. Tamní trh rybářských potřeb není moc odlišný od toho českého a řada tuzemských rybářů již tak dnes dle mého názoru používá v některých případech zátěže z méně toxických kovových slitin, i když o tom ani neví (například některé stiskací broky na plavanou).

Zákaz olova ve skutečnosti nejvíce postihne rybáře tím, že se budou muset zbavit svých starých zásob zátěží a zatížených háčků a nahradit je novými. Osobně bych se přimlouval za kompromis: zákaz prodeje a po přechodném období i k zákazu používání olověných zátěží o hmotnosti 0,06 g – 50 g a všech odpadávacích nebo trhacích olověných zátěží. I na českém trhu se brzy objeví sice dražší, ale plnohodnotné alternativy.

Bez ohledu na konečné znění evropského nařízení bude důležité vyřešit, kdo bude používání olova kontrolovat. Češi jsou vyhlášeným národem kutilů a pouhý zákaz prodeje olověných zátěží problém vyřeší jen částečně.

Přečtěte si také |

Pavel Vrána: Netoxická náhrada olověných rybářských zátěží? Leda zlato a stříbro